The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Urban (* 1937)

• narozen 15. listopadu 1939 v Olomouci, od čtyř let žil v Českých Budějovicích

• pamětník náletů na České Budějovice za druhé světové války

• odjakživa se zajímal o přírodu, chodil do skautu

• v roce 1961 vystudoval lesnickou fakultu ČVUT

• začínal na Šumavě jako taxátor u Lesoprojektu neboli Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů

• chtěl dál studovat, režim mu to však neumožnil

• v roce 1966 šel pracovat na čerstvě zřízené Krajské středisko Ochrany přírody

• podílel se na mnoha institucionálních a systémových změnách ochrany přírody v Československu

• v 70. letech pořádal unikátní mezinárodní ochranářské tábory pro mládež, byl kvůli tomu v hledáčku StB

• v 80. letech byl populární svou osvětovou novinářskou činností

• po revoluci v roce 1989 pracoval na Ministerstvu životního prostředí

• byl činný v mnoha mezinárodních organizacích včetně IUCN, jehož byl viceprezidentem

• v roce 2025 žil v Českých Budějovicích

Kluk, který se o přestávce nepere, ale hltá barevně vyvedené plakáty dravců na surových zdech základní školy – tak nějak možná také vzpomínají spolužáci na Františka Urbana. Odmalička cítil zvláštní napojení na přírodu, které podporovala maminka sháněním za socialismu vzácných knih, v nichž mohl donekonečna listovat. Stihl v Praze vystudovat tzv. „lesárnu“, lesnickou fakultu při ČVUT, než ji pro „nenáklonnost“ k režimu zrušili. Z prvního zaměstnání poněkud samotářského taxátora na Šumavě, kde narážel na tehdy ještě živé připomínky na odsunuté Němce, se dostal až do vysokých pozic v mezinárodních organizacích. Do nich se musela Česká republika v porevolučních 90. letech začlenit. Jeho vliv na ochranu československé přírody je nepřehlédnutelný, jeho nasazení obdivuhodné. Právem by se mu dalo říkat nestor českých ochranářů.

Letadla byla jako stříbrné čárky

František Urban se narodil 15. listopadu 1939 v Olomouci, kde bydlel do svých čtyř let, pak se rodina přestěhovala do Sobáčova u Litovle a od roku 1942 žije v Českých Budějovicích. Jeho otec pocházel z Litovle a byl tzv. vojenský gážista, to znamená, že byl za první republiky rotmistrem armády, což bylo pěkné postavení. Maminka se narodila ve Smrčné u Jihlavy a pracovala jako prodavačka u firmy Baťa. V roce 1944 se během válečných let narodila pamětníkovi sestra. Maminka Františka Urbana přišla v raném dětství o oba rodiče. Její teta, sestra jejího otce, si ji vzala do Českých Budějovic na výchovu, vyrůstala tam s bratrancem Františkem. Ten se stal letcem, v roce 1940 padl v bitvě o Británii a teta a strýc kvůli jeho zahraniční činnosti byli navíc v roce 1942 zavření ve Svatobořicích u Kyjova. 

František Urban si poměrně jasně vybavuje bombardování Českých Budějovic: „Byl krásný březnový den,“ vypráví, „po obědě jsem sledoval letadla na obloze, byla jako stříbrné čárky. Najednou obrovská rána. Letadla shodila bomby na lokomotivové depo. Rozbily u toho budějovickou výtopnu. Říkalo se, že to je varování, že další den se budou bombardovat Budějovice. Dodnes se divím, že jsme se tehdy nesebrali a neutekli pryč. Tatínek byl tehdy nasazen ve Škodovce v Plzni, se sousedy jsme přečkali bombardování ve sklepě. Pamatuji se na obrovské rány, když první dvě bomby padly na Lidické třídě 200 metrů od nás, urazily horní patro jednoho domku. Třetí bomba padla u restaurace U Ortů, kde to zabilo servírku. A pak už padaly bomby většinou za řekou, v Havlíčkově kolonii v Pětidomí. Pamatuji si dobře na ty ruiny, které byly vidět všude, a ten zmatek, který po bombardování nastal.“ Na zbytek války se přestěhovali do Týna nad Vltavou, do konce května nechodil do školy. 

Napálili to do lokomotivy

Z posledního roku války má také vzpomínku na setkání se zvláštními vojáky: „Šli jsme tehdy po břehu řeky s maminkou,“ říká. „Malá sestra začala volat na německé vojáky, ti ale začali mluvit rusky, říkali: ‘Nebojte se nás, my jsme Rusové, my jsme vlasovci.’ Řekli nám, že jsou ve větším nebezpečí než my. Říkali taky, že Němci jsou špatní, ale že bolševici jsou ještě horší. Maminka jim tehdy nevěřila, nakonec jsme od nich utekli.“ 

Na válku má ještě další útržkovité vzpomínky, někdy až bizarního typu. V březnu 1945 přiletěli nad České Budějovice hloubkaři, zakroužili, aby se lidi rozutekli. „Takhle to oni dělali, a pak to napálili do lokomotivy. Tatínek jen seděl, malou dcerku na kolenou, a říká jí: ‘Hele, letadýlka, střílejí.’ On z toho neměl strach, věděl, že hloubkaři se nezajímají o civily, ale jen o zničení infrastruktury,“ vypráví František Urban. On sám cítil prý ale ještě dlouho podvědomě strach, když slyšel na obloze letadlo.

Příroda na mě působila magickým dojmem

Po válce jako zvědaví malí kluci samozřejmě okukovali cizí vojáky. „Američané byli ve ‘Štyráku’, Sověti byli před Vltavou,“ popisuje pamětník. „Jednou jsme jeli autem do Krumlova, u Kosova byla demarkační linie, seděli tam Američani s nohama na stole, jen mávli rukou a nechali nás jet dál. Američani měli po ruce vždycky nějakou cigaretu nebo čokoládu. Ruští vojáci chtěli naopak něco dostat od nás, byli ale přátelští. Divili se, že umíme rusky, ale my jen přizpůsobovali češtinu ruštině a jim to dělalo dobře. Lovili ale ryby granáty, to mi vadilo.“

Po válce začal šestiletý František Urban chodit do skautu, do prvního oddílu Rožnov, který navštěvoval až do roku 1952, kdy jej zrušili. „Přijeli svazáci, vypáčili dveře od knihovny, všechno vyházeli na náklaďák a odjeli,“ shrnuje lakonicky bolestivou zkušenost, která však nedokázala narušit jeho zájem o přírodu. Ten se zrodil ještě mnohem dřív, když žili na Hané: „Na mě příroda působila magickým dojmem, býval jsem rád v lese, který jsem považoval za posvátný. Zvířata, stromy. Rád jsem o přírodě četl i chodil ven,“ popisuje zrod zvláštního spojení se světem přírody, které se mu stalo celoživotním posláním. „Už v páté třídě jsem řekl, že chci být lesním inženýrem, aniž bych tehdy nejspíš přesně věděl, co to bylo,“ směje se František Urban. 

Popisuje, jak si dělával herbáře, přestávky trávil studováním plakátů ptáků, které byly rozvěšeny po škole. Vyzdvihuje, že jej v jeho zálibě podporovala maminka – přes známé sháněla krásné a kvalitní knihy o přírodě, které využíval ještě jako vysokoškolský student. Podporu maminky v tvárných letech svého dětství vnímá jako klíčovou. Další inspirativní osobou byla její kamarádka, zdravotní sestra z rodu Lobkowiczů, která jej motivovala, aby se už jako malý začal učit anglicky, což se mu později velmi hodilo. Tatínek oproti tomu synově zálibě moc neholdoval, syna se snažil vést spíše ke sportu a lovili spolu bobříky.

Studenty nechali alespoň dostudovat

O politice se v rodině moc nebavili, ale otec prý lavíroval mezi podporou komunistů. „Otec byl velmi zasažen mnichovskou dohodou, západním armádám těžko odpouštěl, že jsme museli opustit hranice, tvrdil, že jsme se měli bránit,“ rozumí František Urban pohnutkám svého otce. „Otec tehdy sloužil u dělostřeleckého pluku 302 Olomouc, pevnostní dělostřelectvo. Tvrdil, že byli připraveni jít okamžitě do boje a válčit, že to byla obrovská zrada. Proto lavíroval s podporou komunistů. Maminka jako přísná katolička se kvůli tomu s tatínkem trochu přela. Nebyly to vážné hádky, spíš jen že si každý držel své přesvědčení. Otec navíc brzy po procesech v 50. letech z podpory komunistů vycouval.“ I proto ve svých necelých 50 letech zažádal v roce 1958 o propuštění z armády a bylo mu vyhověno. V armádě měl na starosti vozový park, našel pak proto místo jako dopravák. Maminka až do své penze pracovala v různých obchodech.

František Urban studoval jedenáctiletku, po maturitě šel do Prahy na lesnickou fakultu ČVUT. V roce 1958 přišlo politické ochlazení, které zasáhlo i jejich fakultu. Někteří profesoři nesměli učit, jiní museli fakultu opustit. Důvody těchto změn vždy zůstávaly jaksi nedostupné, tajemně schované pod vrstvou kolektivních domněnek. „O jedné z propuštěných se říkalo, že na schůzi řekla, že nesmíme dopustit, aby u nás znovu byly koncentrační tábory. To byly věci, které byly studenty velmi nesouhlasně přijímány. Studenti rozhodně nebyli nějaká masa podporující režim. Byli jsme náchylní zakládat různé buňky, nebyli jsme konformní, i když navenek to tak mohlo vypadat, protože co člověk mohl dělat, když chtěl dostudovat? To byla právě ta chyba.“ Je perličkou, že pražská lesnická fakulta byla v roce 1960 zrušena právě pro slabou podporu komunistické strany, zůstala jen brněnská fakulta. Studenty však nechali alespoň dostudovat, František Urban absolvoval v roce 1961 diplomovou prací na téma fytopatologie, v níž se zabýval houbovou chorobou, která napadá smrk. 

Rok 1968 mě vlastně nepřekvapil

Ještě jako studující zažil první setkání s politikou. V roce 1960 pořádalo ministerstvo zemědělství výstavu U Hybernů pod názvem Lesy musí žít. Dostavilo se tam tehdy plno ‘pohlavárů’. „My jsme tam jako páťáci museli pracovat jako průvodci,“ vzpomíná pamětník. „Byl jsem mezi studenty, co prováděli Štrougala. Pamatuji se, jak i někteří z těch oficiálních hostů měli velmi kritické připomínky k tomu, kam to naše lesnictví kráčí. Tak jsme si společně zanadávali, ale nic se nestalo. Nicméně ta scéna už byla zralá, tam se to chystalo už od toho roku 1961,“ vysvětluje František Urban a dodává, že rok 1968 jej tedy i z toho důvodu vlastně nepřekvapil. 

Po škole dostal umístěnku do Lesoprojektu neboli Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, na pobočku Hluboká nad Vltavou. Hned ten den se dostal do sekce, která pracovala na obnově lesního hospodářského plánu v Kaplici, kam se přestěhoval, domů jezdil jen na víkendy. Dělal tzv. taxátora. „Od toho dne mi běžela norma, musel jsem popsat deset hektarů denně, což jsem samozřejmě neplnil. Dostal jsem vymezený úsek lesa na Kaplicku, mým úkolem byl popis porostů. To je poměrně složitá disciplína, musíte identifikovat lesní porost, to má určitá pravidla, musíte změřit střední výšku, střední věk, tloušťku, určit zakmenění, spočítat hmotu na hektar, jak je rozložená atd. To se zapíše do manuálu, který se v zimě zpracovává,“ popisuje pamětník krásnou, i když náročnou práci, která má svůj velký význam: „A nakonec musíte určit, co s tím porostem dál.“ 

Ty věci jsou na nás jako stín

Z pražského studenta se tak stal s trochou nadsázky šumavský poustevník. Bydlel na ubytovně, do práce chodil pěšky deset kilometrů. V práci nachodil dalších dvacet. Neměl zpočátku ani kolo ani motorku. „Kromě lesníků a hajných jsem se s místními lidmi moc nesetkával. Večer jsem se setkával na jídlo s kolegy, někdy byly v sobotu porady,“ popisuje. Zato měl dost času do sytosti navnímat nádhernou, i když zraněnou Šumavu. „Vždycky mi bylo líto opuštěné krajiny po odsunu Němců. To byla hrůza, ty opuštěné baráky! Ty polorozbořené a zplanýrované vesnice, ty zbytky německého obyvatelstva na samotách, někteří byli velice slušní lidé, s kterými se dalo velmi dobře hovořit, nicméně stejně většinou nakonec odešli po roce 1965, kdy se už směli vystěhovat. Bylo to složité, celý ten odsun, bylo to provázeno spoustou tragédií, kterým šlo zabránit, nemuselo se to udělat takhle. Ano, potrestat válečné zločince, ale proč vystěhovávat lidi, kteří s tím neměli nic společného? Tyto věci jsou na nás jako stín.“

Je to s podivem, ale neviděl prý nikdy ani nikoho, kdo by se snažil přes Šumavu „utéct za kopečky“, jak se říkalo. „Ale jednou honili mě,“ směje se. „Bylo pošmourno, na sobě jsem měl takový černý igeliťák, v ruce brašnu s nářadím, a kamarád mě vysadil na rozcestí. Šel jsem podél tratě k místu, kde jsem den předtím pracoval. Míjel jsem vechtra, to byl člověk, co hlídal trať. A ten viděl podezřelého člověka v plášti, pod kterým něco skrýval, tak mě nahlásil. Ono se pak vyčasilo, já sundal plášť a pracoval v lese. A pořád jsem slyšel štěkot psů a vojenské povely. A najednou v poledne proti mně běží důstojník, volá: ‘Stůjte,’ tak stojím. A oni mě přišli zatknout...“ 

Je potřeba rovnováha

I později ho občas někde zastavily hlídky Pohraniční stráže. Musel se legitimovat, vadilo mu to. Bral to jako omezování svobody. Jednou měl dokonce i větší incident, kdy bránil pokácení bukového porostu na Stříbrných hutích kvůli hlásce, z které potřebovali vidět na státní hranici. Porost nakonec nechali být, je rád, že jej zachránil, i když se pak nějaký čas bál, že to může být použito proti němu. 

V Kaplici byl rok, další jaro byl převelen do Mlynářovic pod Boubínem. „To byl úplně pustý kraj, krásný, divoká příroda a lidi tam byli bezvadní.“ Tam strávil dva roky. „Byly tam nádherné louky, ale nikdo o ně neměl zájem, zarůstaly různým borovím a podobně. To byla politická rozhodnutí. Byly tam nádherné zemědělské pozemky, ale nenašel se osadník, který by tam šel bydlet. Chalupy byly vyhozeny do vzduchu a zemědělská půda, která vyžadovala kdysi dávno tolik úsilí, aby byla zkultivována a dávala lidem své plody, byla zalesněna a tím de facto zničena. Takových míst bylo spousta. Místa, která byla zbytečně zalesněná, jen proto, že nebyl nikdo, kdo by o ně pečoval. Ani JZD [jednotné zemědělské družstvo] ani státní statky. Dnes je tam mizerný les. Tato krajina se měnila k horšímu.“ 

Někdy jsou podle něj lesáci kritizováni, že vytloukají z krajiny stromy. Podle Františka Urbana to ale není pravda: „My jsme do krajiny přivedli spousty stromů. Podívejte se na staré fotografie – porosty nebyly, na mezích, stráních, spousta potoků dostala břehové porosty, předtím se potoky obdělávaly až k hladině, nezapadávaly listím z olší, byly plné ryb. To jsou věci, které jsou nejasné i v dnešní ochraně přírody.“ Pamětník se domnívá, že je potřeba rovnováhy mezi stromy a volnou zemědělskou krajinou. 

Koncepce byla, ale lidi nevěděli, co dělat

Pamětník byl tedy v 60. letech přímo u toho, když česká, především pak ta pohraniční krajina procházela velkou proměnou. Hospodářská krajina se měnila na lesní. Nechala se příroda volně konat své dílo, anebo to byl řízený proces? „Úřad na ochranu zemědělské půdy se snažil, ale někdy ani oni nevěděli, co chtějí. Vzpomínám na jedno jednání, kde se jeden úředník vyjádřil ve smyslu: ‘Tak to zatím zalesněte, pak se to zas může odlesnit.’ Tak to mě chytá fantas, když tohle slyším. Zalesnit pozemek je drahý proces, to je jen důkaz, jak tomu ti lidé nerozuměli. Tohle se běžně stávalo, netušili, co vlastně s tím chtějí. Koncepce byla, ale lidi moc často nevěděli, co vlastně dělat.“ 

Dalším velkým tématem změn československé krajiny jsou meliorace, tedy odvodňování pozemků. Dnes poměrně kritizované, za dob socialismu hojně propagované spolu se scelováním pozemků. „Meliorace začaly ve velkém až v 70. letech, kdy jsem byl u Ochrany přírody. To jsme blokovali, kde to šlo, ale ono to moc nešlo. Někde se děly i jiné strašné věci. Dám jeden příklad z povodí Blanice na státním statku Šumava. Tehdy se už vědělo, že na Blanici je velká populace perlorodky říční. Upozorňovali jsme, že se nesmí v okolí Blanice hnojit průmyslovými hnojivy. Šli jsme se podívat do krajiny a tam bílá hromada a že to je superfosfát, který dostali za něco z Rakouska. A do té hromady foukal vítr a po krajině honil bílý mrak toho superfosfátu.“

Tak jsem se toho chopil

Během doby své práce na Šumavě se František Urban oženil, manželka pracovala jako učitelka. Chtěl si také dělat vědeckou aspiranturu, ale změnil se šéf, který jej měl zaškatulkovaného jako odpůrce režimu, ohlásil mu, že strana si nepřeje, aby byl vědeckým pracovníkem. Dodnes se mu to zcela konkrétně propisuje do života: „Když dnes například přednáším na fakultě, tak jsem placen jako ten nejnižší asistent. Zatímco kdybych měl CSc., tak mám plat úplně jiný.“ Začal alespoň studovat angličtinu, což se mu později velmi hodilo. Během života mu několikrát nabídli vstup do komunistické strany, vždy odmítl. Nejen že měl obecně negativní názor na režim, ale ve svém okolí měl i mnoho konkrétních případů, kdy režim lidem reálně ublížil.

Institucionalizovaná péče o krajinu se vyvíjela v Československu postupně a František Urban byl u toho. Z pozice taxátora v Lesoprojektu přešel v roce 1966 na Krajské středisko Ochrany přírody. To bylo založeno v roce 1960 prakticky od nuly podle zákona z roku 1956. V roce 1958 vznikl Státní ústav památkové péče a ochrany přírody jako střechová organizace, která fungovala coby poradní orgán právě pro budoucí krajská střediska. „Tam byli většinou památkáři a ti měli plné ruce práce. Ochranu přírody tam nedělal prakticky nikdo. Nevědělo se, kde jsou hranice rezervací, nebyl přehled, nic. Tak jsem se toho chopil. Měl jsem trénink z Lesoprojektu, uměl jsem zacházet s mapami, s katastrem, s lesnickými mapami. Ředitel tomu nerozuměl, byl to právník, ale velmi mě podporoval. Říkal: ‘Jeďte, kam chcete, zjistěte si, co chcete, chci tady mít výsledky.’ Úkolem bylo pečovat o staré rezervace, hledat nové a chránit jednotlivé vzácné druhy. Obnášelo to jít na obec, na JZD dohodnout, co dělat, jestli smí hnojit – to byly někdy věci...“ 

Ochrana přírody? Závisí na tom budoucnost

Je hrdý na to, že se mu podařilo prosadit tzv. plány péče ochrany území. „Ochrana přírody se musí zaobírat tvorbou krajiny, tím, čemu Angličané říkají „conservation“. To není jen konzervace, ale i tvorba, rozvoj.“ Od roku 1971 začali dělat důležitou inventarizaci chráněných území. „Vymysleli jsme to v Českých Budějovicích se Zdenkem Kučerou a s dalšími lidmi, začalo se to rozbíhat a na to navazovaly plány péče o ochranu území. Ochrana přírody dostala i mapový základ.“ 

Práce na ochraně československé přírody bylo zkrátka nad hlavu, a proto zřejmě František Urban neuvažoval o emigraci. V kulisách Československa, země, kde po roce 1968 ztratilo mnoho lidí životní perspektivu, ji on stále viděl. „Věděl jsem, že na ochraně přírody závisí budoucnost Evropy, světa. To je jasná věc. Je to jedna ze zásadních věcí.“ Pokračoval tedy v započaté činnosti. Vytyčovala se nová chráněná území, snažili se rušit meliorace, chránili zemědělskou krajinu. „Snažili jsme se udržovat přírodu tak, aby mohla přežít. Vznikl Český svaz ochránců přírody, lidé myšlenky podpory ochrany krajiny velmi podporovali.“ 

Což byla do velké míry i jeho zásluha. V 70. letech jméno Františka Urbana proniklo mimo ochranářskou komunitu a začínala jej znát i širší veřejnost. Spolupracoval na přírodovědných tématech s redaktorem Mladého světa Josefem Velkem a Vladimírem Jiránkem. V polovině 80. let se dostali dokonce až do televize. Obzvláště Josef Velek se časem vyprofiloval ve specialistu na životní prostředí, bohužel v 90. letech tragicky zahynul.

Nikdy jsem tam nejel

Od roku 1977 také organizoval Mezinárodní budovatelské tábory pod hlavičkou Cestovní kanceláře mládeže. To byla vskutku unikátní, dnes neprávem pozapomenutá ochranářská aktivita. „Členové mohli cestovat do zahraničí a sem naopak jezdili cizinci. Museli tu dva týdny pracovat za byt a stravu a pak měli dva týdny absolutní volno, mohli jezdit po republice, kde chtěli.“ Tehdy prvně se Františku Urbanovi velmi hodila právě angličtina. Zpočátku tábory organizovali v Nových Hradech v tzv. Švýcarském domě. „To byla dřevěná chata, starali jsme se o sebe a chodili pracovat do Terčina údolí – s vědomím lesního závodu Nové Hrady, pod vedením pana Švarce. Po třech letech jsme se přesunuli na Boubín, kde jsme zrušili turistickou cestu a pak se tam zakázal vstup,“ vypráví František Urban a jmenuje další a další lokality, kde za dob neprodyšně uzavřených hranic pomáhali šlechtit československou krajinu lidé z celého světa. 

Díky kontaktům se zahraničím byl samozřejmě v hledáčku Státní bezpečnosti (StB), sem tam dostal nějaký zákaz, například účastnit se tábora nebo vstupu do hraničního pásma apod. V Archivu bezpečnostních složek je na něj veden svazek jako na prověřovanou osobu pod názvem Ornitolog. „Nikdy jsem se tam nejel podívat. Měl jsem podezření na své dva blízké spolupracovníky a nechtěl jsem si to podezření potvrdit,” říká František Urban.

Ve službě přírodě

Kancelář StB v ulici 28. října v Českých Budějovicích musel navštívit dvakrát. Pokaždé se ho snažili získat pro spolupráci, o což pochopitelně nestál. Zvolil tedy taktiku sobě vlastní: „Schválně jsem vypustil jednu informaci, čímž jsem se pro ně stal tzv. ukecaným a nedůvěryhodným. Tak mě nechali být. V 80. letech to pak už bylo lepší. Měli jsme Svaz ochránců přírody, kde se dalo dohromady hodně slušných lidí. Dobré bylo, že nebyli v Národní frontě.“ Později se už směl i stát předsedou Svazu, byl v porotě festivalu Ekofilm v Uherském Hradišti, jeden čas byl i jeho ředitelem, byl čím dál aktivnější v ekologické žurnalistice. „Byla to krásná doba,“ shrnuje František Urban svá 80. léta, která prožil v aktivní a tvůrčí službě přírodě.

V 90. letech vstoupila do jeho života navíc politika. Z původně samotářského taxátora ze Šumavy se spolu s překotným společenským vývojem zrodil reprezentant České republiky na mezinárodních fórech. Revoluce pro něj začala podpisem dokumentu Několik vět. „Zachytil jsem Několik vět na Hlasu Ameriky, nahrál to, přepsal, udělali jsme listinu a začali jsme to podepisovat. Předali jsme ji pak jakémusi panu Tvarohovi, který měl spojení dál, pak se naše podpisy vysílaly,“ vzpomíná si na okamžiky dějinných změn. „V té době už byl u nás ředitel pan Tureček, velmi slušný člověk, ten se o toto zásadně nestaral. Dokonce když dostal příkaz, že nás nesmí poslat na sjezd Českého svazu ochránců přírody, tak řekl, že mu do toho nic není, kam jedeme, a jeli jsme. A to byl velmi bouřlivý sjezd, konal se 19. a 20. listopadu 1989, účastnili jsme se i demonstrací na Václavském náměstí a hned další den jsme tady v Budějovicích v Malém divadle zakládali Občanské fórum.“ Zpočátku, jak říká, v tom bylo hodně naivity a nadšení.

Taková to byla velká doba

Jeho syn Dan tehdy studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK (později bohužel zahynul při autonehodě) a od něj získával pamětník zprávy z první ruky o tom, co se dělo v Praze. Syn jezdil po Středočeském kraji a přesvědčoval s herci občany ke generální stávce. Ukazoval lidem šrámy po pendrecích. „Dělali agitaci i na Táborsku. Byli zatčeni v Kovosvitu v Sezimově Ústí, vrátný tam na ně zavolal SNB. Ti je čapli, naložili přísně do auta, odvezli je kus dál, tam pak zastavili a řekli jim: ‘Kluci, tady do té fabriky nechoďte, tam jsou samí blbci, ale běžte jinam, děláte to dobře,’ a pustili je. Taková to byla velká doba,“ noří se František Urban do vzpomínek na časy, kdy dějiny doslova pádily před očima. „Já jsem vlastně prožil dvě veliké doby – rok 1968 a rok 1989. Oba měly svoje důsledky.“

Porevoluční měsíce se nesly v boji za vznik Ministerstva životního prostředí, jehož ministrem se stal Bedřich Moldan. František Urban v roce 1991 přijal výzvu stát se ředitelem odboru ochrany přírody. Tato první porevoluční vlna doslova srdcařů na ministerstvu odvedla velký kus klíčové práce pro životní prostředí Československa. Vizí bylo, že se musí rozšiřovat síť chráněných území, rozdělit od sebe památkovou péči a ochranu přírody, napsal se nový zákon o ochraně přírody. „Napsal ho doktor Mlčoch z Českých Budějovic, udělal tu důležitou klíčovou kostru, prosazen byl v roce 1992.“ František Urban mluví o zákonu 114/1992 Sb. na ochranu přírody a krajiny, který je dodnes platný a obecně je považován za dobrý zákon. V porevoluční době neustálých změn a přepisování zákonů se jedná poměrně o unikát. 

V předsálí se už houfovaly cestovky

Jedním z milníků ochrany přírody byla přeměna Chráněné krajinné oblasti Šumava na Národní park Šumava a vznik Národního parku Podyjí v roce 1991. František Urban byl u toho: „Podyjí šlo lehce, z Rakouska to podporovala jedna skvělá organizace. Ale na Šumavě to byly boje s obcemi. Vojenské lesy parku prostor předaly víceméně hladce. Ale obce byly potíž. Později jsem jim však často dával za pravdu, když jsem viděl, jak se prosazovaly některé požadavky na ochranu přírody. Jádro sváru tkvělo v tom, že obce se bály omezení vstupu do lesa. Dnes považuji za hloupost, že se jim zamezilo získávání palivového dříví. Lidé byli po generace zvyklí si chodit na dřevo do lesa a najednou si je museli objednávat na pile. To si ti zelení vůbec neuvědomí…“

V porevolučních letech tak přišly ke slovu nejen vyjednávací schopnosti Františka Urbana, ale znovu i jeho jazyková vybavenost. Republiku bylo potřeba zaintegrovat do světových organizací. „Bylo potřeba se zapojit do mezinárodních organizací jako např. Mezinárodní unie ochrany přírody a přírodních zdrojů, IUCN,“ popisuje pamětník. „Od 60. let byl spojkou do této organizace Jan Čeřovský, v 90. letech se spolupráce zintenzivnila, stejně jako s mnoha dalšími organizacemi. V roce 1994 jsem byl zvolen do rady IUCN a v roce 1996 do funkce viceprezidenta.“ 

Byl viceprezidentem řídícího výboru Mezinárodní úmluvy o ochraně biodiverzity nebo třeba na zasedání UNESCO, na kterém byly Praha a Telč zapsány do jeho seznamu. „Měl jsem tam připravený i návrh na zařazení českých pralesů, ale když jsem to tam viděl, tak jsem to stáhl,“ říká František Urban. „Předsálí bylo plné zástupců cestovních kanceláří. A ti, jakmile bylo něco schváleno, začali okamžitě organizovat zájezdy. Když jsem si představil, že by nám zájezdy jezdily na Žofínský prales, to mě polévalo horko, to bych nikdy nepřipustil. Vím, jakou nám dalo práci odklonit od Boubína jézédácké zájezdy v 80. letech,“ ukazuje, jak velké dějiny někdy mohou ovlivňovat nepatrná rozhodnutí jedince. Když dnes vidíme v exponovaných lokalitách negativní následky tzv. overturismu, je jasné, že české pralesy prakticky zachránil.

Přes kariéru v mezinárodních institucích zůstává František Urban nohama na zemi a konstatuje jedno: „Institucionální ochrana krajiny je velmi důležitá, ale vždy je důležité hlavně to, jací lidé ji konkrétně dělají, jaké úsilí tomu věnují.“