The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín v. v. Marie Uramová (* 1930)

Lidé by si měli vážit všeho a především blahobytu Měli by poslouchat a pracovat Republiku chránit a sebe taky

  • narodila se v Haburé (Slovensko), 6. 9. 1930, okres Mezilaborce

  • v roce 1944 vstoupila do Svobodovy armády

  • byla přidělena ke kuchyni, později jako zdravotní sestra

  • pracovala v koncentračním táboře, kde se starala o 25 lidí

  • byla pasivním svědkem odsunu sudetských Němců

Pocházela z rusínské rodiny z osmi dětí. Zničená země, strach a hlad byly hlavními motivy k ochodu do Polska, kde vstoupila do Svobodovy armády. Ještě před odchodem byla matka zraněna a nutně potřebovala lékařskou pomoc. Bratr matky vyhledal německého lékaře, který jí poskytl lékařské ošetření. Když těžce krvácející matka dorazila do nemocnice a byla vystavena posměchu německých vojáků, německý doktor důrazně zasáhl a vynadal jim. Tento zážitek je stěžejní událostí, protože paní Uramová dodnes cítí nenávist k Němcům, má však nadhled a dokázala objektivně uznat i kladné vlastnosti německého obyvatelstva. Jako příklad může posloužit již výše zmíněný lékař, nebo její pozdější zážitek na statku.

Už nestihla prodělat výcvik, takže nejdříve sloužila v kuchyni. Měla tam být dočasně, než přijdou další dobrovolníci a vystřídají je. Pak měla jít na frontu. Ovšem už žádní dobrovolníci nedorazili. U jednotky se pohyboval v době Dukelské operace, tu také několikrát zmínila. Nikdy se ji však aktivně či pasivně nezúčastnil.

Poté hlídala bývalé vězně z koncentračních táborů, než si pro ně přijeli Poláci a Rusové. Dvě strážkyně hlídaly 25 vězňů. Hlídala zejména staré lidi, kteří byli ve zuboženém stavu. Při vzpomínkách se jí vybavila ruská žena, která byla koncentračním táborem těžce poznamená psychicky i fyzicky. Nejedla, nespala, pouze se občas napila vody a neustále zpívala suliku pro Stalina. Voda byla dalším problémem, se kterým se paní Uramová setkala. Musela sbírat sníh a z něj vařila vodu pro nemocné. Voda také sloužila k hygieně, která byla v koncentračním táboře otřesná. Zima způsobovala závažné komplikace, takže do dřevěných baráků muži přinesli kamna, ty pochopitelně nestačily vytopit dřevěnou boudu. Navíc bohužel nebylo ani topivo, takže muži chodili z venkovní části baráku odlamovat dřevo.

Po rozpuštění tábora se zbylými „bývalými vězni“ přemístila do Humenného, kde byli předáni Češi a Slováci. Poté byla přemístěna na pět měsíců do vojenské nemocnice v Tatrách. Tam prožila velmi tvrdé období, kdy se setkávala vlastně jenom s raněnými lidmi, a prožila válku tedy v těch nejkrutějších podmínkách. Nakonec přemístili celou nemocnici do Prahy-Střešovic, kde byla v nemocnici opět několik měsíců.

Z té doby si pamatuje také hodně krutých příhod. Jeden z nejotřesnějších zážitků jí způsobil mladý devátenáctiletý rudoarmějec, který oslepl na obě oči po zásahu šrapnelů z granátů. Jejím úkolem bylo starat se o mladého vojína. Ten jí opakovaně žádal, aby ukradla zbraň a zastřelila jej. Tehdy patnáctiletá Marie toto „milosrdenství“ odmítala. Svěřila se i vrchní sestře, ale ta jí pouze uklidnila a nabádala paní Uramovou k trpělivosti. Vojín se smrti v nemocnici nedočkal. Sovětská armáda ho odvezla zpět do vlasti.

Ve střešovické nemocnici sloužila i po skončení války a přímo Ludvík Svoboda ji nabádal, aby šla na vojenskou školu. Hodně vážně to zvažovala, ale otec jí to zakázal. Otec si pro Marii přijel, a tak se musela vrátit domů, kde se těžce pracovalo. Nic tam nebylo, nebyly tam ani domy. Matka se vrátila, nejstarší sestra zůstala v Polsku. Pak pracovala v Chebu, ve Františkových Lázních a nakonec se vrátila domů.

Těsně po válce se paní Uramová dostala na Vysočinu, kde sloužila na státku společně s dalšími ženami a dvěma mladými muži (zhruba měli 19 let) německé národnosti. Statek vedl bývalí důstojník Československé armády. Ten se choval krutě a despoticky zejména k mladým mužům. Trpěli hlady, což bývalé člence armády vadilo. Sama zažila hlad, proto společně s kamarádkami dávala hochům pravidelně pít mléka, které nadojily u krav. Míra trpělivosti přetekla, a tak se rozhodla jednat. Osobně jednala s despotou, ale ten jí odbyl. Až když přišel švagr (taky voják) jedné z pracovnic, tak teprve on zjednal pořádek. Šel si stěžovat na velitelství do Chebu a zmíněného kapitána odvolali a nakonec jej zavřeli.

Po válce se vrátila domů, kde žila přes deset let. Rodák z její vesnice, který vystudoval v Praze si ji později vzal jako druhý manžel a odvezl ji do Čech.

V Tisově státě

(Není v audio záznamu – zapsáno na základě dalšího povídání s veteránem). Na východním Slovensku vznik Slovenského štátu nevnímali nijak bouřlivě. Obzvláště paní Uramová, která v té době byla malé dítě. Hlinkova garda nebyla nijak oblíbená, protože se její členové často chovali jako banditi a brali si bez ptaní. Přesto vnímala samostatnost jako určitou ochranu Slovenska před Hitlerem.

Postup s armádou

Nikdy se do bojové situace nedostala. V kuchyni i při dobývání Prahy (v rámci nemocničního oddělení) postupovala vždy až s logistickým zázemím daleko za první linií.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Zdeněk Pagač)