The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Ulrich (* 1939)

• narozen 15. listopadu 1939 v Nymburce, vyrůstal v Pečkách

• v posledním roce války zažil nálety na nedalekou železniční trať

• v roce 1954 nastoupil na průmyslovou střední školu

• vystudoval cukrovarnictví na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze

• v roce 1974 byl jmenován ředitelem cukrovaru v Nymburce

• od 90. let pracoval v cukrovaru v Dobrovicích

• v roce 2024 žil v Nymburce

Maminka měla složit slib věčné věrnosti

Vladimír Ulrich se narodil 15. listopadu 1939 v Nymburce, ale vyrůstal s rodiči a s o čtyři roky starším bratrem v Pečkách.  „Maminka musela dojet do porodnice vlakem.“ Mamince bylo čtyřicet let, když se jí Vladimír narodil, a měla za sebou už poměrně dramatický osud. V dětství vstoupila do kláštera křížových sester v Linci, protože její babička s dědečkem prohráli svůj statek na Vysočině v kartách a rodina neměla žádné peníze. 

V klášteře vystudovala maminka na učitelku, ale protože neměla žádné peníze, tak žila v klášteře a chodila v Linci učit. „Měla složit slib věčné věrnosti, a tak se rozhodla to nepodepsat a musela z kláštera odejít.“ Odešla do Vyššího Brodu a pak do Prahy, kde učila na německých školách. V roce 1935 se provdala, ale brzy se musela zase stěhovat. „Vyhnali ji z Prahy, že jim tam nebude česká učitelka učit děti. Učila na Vysočině, odtud ji pak taky hnali kamenama.“ 

 

Matka jezdila domů jen na sobotu nebo neděli

Po vyhnání z Vysočiny učila maminka ve Střihově a v tu dobu se narodil Vladimír. „Matka jezdila domů jenom na sobotu nebo na neděli, když měla volno ve škole.“ Děti vyrůstaly hlavně u babičky v Pečkách a časem si maminka najala služku, kterou tím zachránila před totálním nasazením v Říši, a o děti se pak starala hodně ona. „Jako učitelka si mohla najmout služku.“ Postupně si maminka našla místo ve škole přímo v Pečkách. „Maminka byla věřící, ale ke katolické církvi měla po těch zkušenostech vyhraněnej vztah.“

Vladimírův tatínek pracoval nejprve jako cukrovarník, ale ve třicátých letech byl vězněn za účast na komunistické demonstraci a byl propuštěn ze zaměstnání. Dlouho nemohl najít práci a pak dojížděl do ČKD v Praze. Oba Vladimírovi rodiče byli členy komunistické strany. Po roce 1945 založil tatínek spolu s dalšími lidmi družstvo Fero Bohemia. „Měl docela vysokou manažerskou funkci.“ Později pracoval dokonce na ministerstvu zemědělství na správě cukrovaru. 

 

Chodili za našima, ať jim uvaří kafe

Vladimír se narodil na začátku druhé světové války a vzpomíná si hlavně na její konec. V Pečkách bydleli Ulrichovi blízko železniční tratě, na kterou byly na konci války časté nálety. „Nalétávali tam Američané a lítali tak nízko, že jsem viděl, že to letadlo pilotuje černoch.“ Vladimír si vzpomíná na událost z 10. května 1945:  „Z Peček vyjížděl německý pancéřový vlak. Když dojížděl k Plaňanům, tak tam už stál tank a prostřelil mu kotel. Ta lokomotiva tam stála v Pečkách na nádraží asi dva roky s prostřeleným kotlem.“ Na konci války rozstříleli kotláři i střechu domu Ulrichových. 

Po osvobození Peček Rudou armádou stál přímo před domem Ulrichových lazaretní vlak se sovětskými vojáky. „Chodili za našima, ať jim uvaří kafe. Ti říkali, že nemají uhlí a nemůžou vařit kafe celýmu vlaku. Tak oni vždycky nakradli v tom vlaku uhlí a nechali nám ho před dveřma, tak jsme ještě několik let topili tím uhlím.“

 

Rozhodl jsem se pro cukrovar

Po konci druhé světové války nastoupil Vladimír do školy. A po měšťance chtěl nastoupit na průmyslovku do Kolína, kam chodil jeho starší bratr. Tehdy se ale nedostal, takže nastoupil rok na učební kurz a na průmyslovku se dostal v roce 1954. Tam se rozhodl pro studium cukrovarnictví, kterému se dřív věnoval i jeho otec. „Poznal jsem jiný fabriky, chemičky, lučební – a rozhodl jsem se pro ten cukrovar.“

V mládí Vladimír rád jezdil na kole a tancoval, chodil do souboru lidových tanců. Užíval si i chmelové brigády, kam jezdil několik let po sobě, a za vydělané peníze si koupil třeba nové kolo. „Nejlepší dovolené byly chmelové brigády… Za jednu brigádu jsem si koupil logaritmické pravítko.“ 

 

Strhl se strašný zájem o cukr

V roce 1958 byl Vladimír přijat ke studiu na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a v roce 1962 se oženil. „Všichni jsme se oženili v posledním ročníku vysoké školy, protože u umístěnek bylo pravidlo, že tě musí ubytovat v jedné místnosti s manželkou a nemusel jsi na svobodárnu.“ Po promoci nastoupil do cukrovaru v Čakovicích, kde dostali s manželkou garsonku, kterou později Vladimír vyměnil za větší byt. 

Po vysoké škole si pamětník dodělával ještě dálkově postgraduální kurz, který dokončil v roce 1971 v Bratislavě. V roce 1967 se manželům narodila první dcera a rok nato do země vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „První den jezdili Rusové přes Čakovice celý den… Dceru hlídala babička, vezl jsem ji z Čakovic do Peček a proplétal jsem se mezi tankama.“ V době invaze měli v cukrovaru hodně práce. „Strhl se strašný zájem o cukr, protože lidi se připravovali na válku.“

 

Někdo z cukrovaru mě tam viděl a řekl to 

V roce 1972 měl Vladimír nastoupit jako ředitel do cukrovaru v Praze-Modřanech. „Vyhráli jsme v hokeji nad Rusama a šli jsme po Václaváku a já jsem křičel: ,3:2!‘ a někdo z toho cukrovaru mě tam viděl a řekl to, tak mě nedoporučili.“ V roce 1974 ale dostal nabídku na místo ředitele v cukrovaru v Nymburce. „Ředitel se navrhl na Řád práce, oni si je prověřili a zjistili, že tam byla korupce.“ Celé vedení cukrovaru bylo souzeno za korupci a místo bylo třeba rychle obsadit. „Ty kradli tak, že teď by se to vůbec neřešilo. Teď se teprve krade!“

V roce 1974 tak pamětník nastoupil na místo ředitele nymburského cukrovaru a v tu dobu se mu také narodila již třetí dcera. Vladimír byl stejně jako jeho rodiče členem komunistické strany. „Ze všech těch ředitelů cukrovarů nebyl jen jeden v KSČ.“ Dva roky dojížděl do práce z Čakovic, ale v roce 1976 se rodina stěhovala přímo do cukrovaru. 

 

Vojákům jsem tam přikládal dvě basy plzeňského piva

Práce ředitele byla náročná, například bylo těžké najít a udržet si dělníky. „Za komunismu lidé nechtěli moc dělat, nikdo nesměl být nezaměstnaný.“ Z cukrovaru rozváželi cukr po republice i do zahraničí. „Vozili jsme cukr anglický armádě, která byla dislokovaná v západním Německu. Vždycky jsem jim tam přikládal dvě basy plzeňského piva, aby měli ti vojáci radost, abychom si ty zákazníky udrželi.“

Vladimír neměl moc času na cestování, ale v roce 1971 jel s rodinou trabantem do Bulharska a jednou vyrazili autem do Oděsy. Vzpomíná na zážitek, jak si s sebou vezli třicet vajec a na hranicích v ukrajinském Čopu jim řekli, že syrová vejce se nesmí převážet přes hranice. „A já jsem říkal: ,A kdyby byly vařený, tak je to v pohodě?‘ A oni, že jo. Tak jsem říkal: ,Tak my je uvaříme.‘ Vytáhli jsme vařiče a asi dvě hodiny jsme tam na hranicích vařili vajíčka.“ Dovolené trávili Ulrichovi hlavně na odborových chatách ve Strážném a na Seči, kam jezdili společně s dalšími rodinami z cukrovaru. V létě 1989 odletěli na dovolenou do Sovětského svazu.

 

Bylo mi celkem jedno, jestli komunismus skončil

V listopadu 1989 se začal režim hroutit. Vladimír v tu dobu slavil padesáté narozeniny. „Všichni mi přijeli gratulovat a nosili zprávy, co se děje… Syn kamaráda byl na Národní třídě a přijel nám ukazovat jelita, jak ho tam zmlátili.“ Jako komunista toto období neprožíval Vladimír s velkým nadšením, ale bylo mu jasné, že komunismus končí. „To byla taková převratná doba. Hned v pondělí nás svolali na schůzi KSČ a říkali, jak rozvraceči komunismu v Praze něco... Tak jsem je poslal do háje, že to je kravina, že teď de facto šéfové komunistů skončili… Abych pravdu řekl, tak mi bylo celkem jedno, jestli komunismus skončil.“

V devadesátých letech procházelo cukrovarnictví privatizací a Vladimír byl jedním ze zakladatelů Českého cukrovarnického spolku. Už v roce 1989 si koupil ve Slušovicích počítač a s ním se dobře naučil, takže mohl v práci zavádět nové metody řízení. Ke konci devadesátých let se rozhodlo o uzavření cukrovaru v Nymburce. „Když jsme to tady zavřeli, tak jsme se všem dokázali postarat o zaměstnání.“

 

Bál jsem se, aby nám to nevysklilo okna

V roce 1997 Vladimír koupil vilu, která byla součástí cukrovaru, a začal pracovat v cukrovaru v Dobrovicích. „Všechny peníze, které jsem v Dobrovicích vydělal, tak jsem vrazil do baráku.“ V roce 1999 byl cukrovar odstřelen. „Hledal jsem místo, odkud bych to mohl vyfotografovat, a bál jsem se, aby nám to nevysklilo okna, protože jsem tady už bydlel.“

V cukrovaru v Dobrovicích pracoval pamětník až do svých jedenaosmdesáti let, kdy odešel do důchodu. „Práce v cukrovaru mě bavila, hlavně v těch Dobrovicích. Práce ředitele je na nic, ředitel je vždycky blbec, protože po všech musí něco chtít.“ Po sametové revoluci se Vladimír Ulrich mohl víc věnovat cestování a oblíbil si hlavně Keňu, kam se s manželkou vydali několikrát. Ve vile v Nymburce dnes bydlí i všechny dcery i s rodinami a svůj volný čas teď pamětník tráví hlavně péčí o dům a zahradu.