The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Uhlíř (* 1944)

• narodil se 18. února 1944 v Praze do rodiny úředníka

• vystudoval gymnázium v Budějovické ulici v Praze

• absolvoval praxi v podniku JAWA jako soustružník

• v roce 1962 byl přijat na elektrotechnickou fakultu ČVUT

• v roce 1967 vstoupil do KSČ s úmyslem reformovat ji zevnitř

• po studiích nastoupil do ČKD jako technologický projektant

• v srpnu 1968 se podílel na logistické podpoře mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech

• po okupaci byl vyloučen z KSČ a označen za politicky nespolehlivého

• mohl zůstat v ČKD, ale kvůli kádrovým omezením nemohl profesně růst

• v roce 1987 byl neoficiálně osloven k práci na tajných strategických projektech

• v roce 1989 měl důležitou roli v organizování generální stávky v ČKD i na celostátní úrovni

• po revoluci byl zvolen předsedou odborů v ČKD a Odborového svazu Kovo, působil také v dozorčí radě Škody Auto

• v odborech zůstal činný dvacet let

• v roce 2025 žil s rodinou v Újezdu nad Lesy

Inženýr Jan Uhlíř vstoupil v roce 1967 do KSČ s vírou, že stranu pomůže reformovat zevnitř. O rok později ale přišla okupace, únos politických vůdců a tvrdý náraz reality. Podporoval reformní proces, zajišťoval zázemí mimořádného sjezdu KSČ a distribuoval ilegální tiskoviny. Za své postoje byl označen za „pravicového oportunistu“ a vyloučen ze strany. Komunisté mu nejdříve znemožňovali profesně růst, nakonec ho jako odborníka přizvali k tajným strategickým projektům. V listopadu 1989 se stal jedním z organizátorů generální stávky a po revoluci vedl odbory. Jeho vyprávění je svědectvím o střetu ideálů s realitou, odporu vůči moci i zklamání z vývoje po roce 1989.

Bombardování nás minulo o fous

Ing. Jan Uhlíř se narodil 18. února 1944 v Praze, kde vyrůstal v rodině ovlivněné tehdejšími politickými poměry. Jeho otec František Uhlíř, původně zedník, musel kvůli tuberkulóze změnit profesi a nastoupil jako zřízenec v Živnobance. Po roce 1945, kdy vstoupil do Komunistické strany Československa, dostal místo úředníka v bance, což mu přineslo sice malý, ale stabilní plat a určitou míru jistoty. Matka Anežka Uhlířová pracovala jako domácí švadlena, šila pro Neheru a později pro Pragoděv.

Jan Uhlíř se narodil v posledním roce války, a tak jediná vzpomínka na ni je zprostředkovaná. Bombardování Prahy 14. února 1945 by možná nepřežil, nebýt šťastné náhody. Matka s ním měla tehdy namířeno na Karlovo náměstí, ale kvůli jeho náhlé nevolnosti se museli vrátit domů. „Ve chvíli, kdy bychom na Karlovo náměstí bývali dojeli, tam začaly padat bomby,“ říká. Dále z rodinných vyprávění ví, že při květnovém Pražském povstání se jeho otec účastnil bojů na barikádách, zatímco matka se s ním skrývala ve sklepě.

Peníze se válely po ulicích

V roce 1950 nastoupil do první třídy na Pankráci. Byl vnímavým a kritickým dítětem, což se projevovalo i v rodinných diskuzích, protože jeho otec byl přesvědčený komunista. Politická atmosféra doby se ho dotkla i nepřímo, například při měnové reformě, která proběhla nečekaně 1. června 1953 a způsobila v zemi obrovské rozčarování. Přestože prezident Antonín Zápotocký sliboval, že měnová reforma nebude, lidé se ráno probudili do trpké reality: jejich celoživotní úspory ztratily cenu. „Můj táta pracoval v Národní bance a o připravované reformě věděl předem, ale nesměl o ní nikomu říct. Byl natolik disciplinovaný, že ani doma neprozradil jediné slovo,“ vzpomíná na tuto dobu Jan Uhlíř.

Měnová reforma zasáhla různé vrstvy obyvatelstva. Dělníky a nízkopříjmové skupiny postihla méně než ty, kdo si v minulosti dokázali našetřit větší částky. To vyvolalo vlnu frustrace a hněvu. „Můj táta, který si platil penzijní připojištění, byl jedním z těch, kteří utrpěli nejvíc. Veškeré úspory, které si šetřil na důchod, byly pryč,“ vypráví. Jan Uhlíř si z té doby pamatuje, že reforma vyvolala největší protesty v Plzni, kdy se dělníci ze Škodovky (tehdy Závodů V. I. Lenina) vzbouřili a vyšli do ulic. Strhávali komunistické symboly, rozbíjeli výlohy a docházelo ke střetům s policií. Státní bezpečnost a Lidové milice tvrdě zasáhly, protest byl potlačen a následovaly rozsáhlé represe. „Pro nás děti to byl ale ráj. Staré bankovky se totiž válely po ulicích. Lidi je vyhazovali, protože už neměly žádnou hodnotu. Nedalo se za ně koupit nic, kromě zmrzliny. Takže jsme ty bezcenné peníze sbírali a kupovali si jednu zmrzlinu za druhou, až jsme se jí doslova přejedli,“ vzpomíná Jan Uhlíř.

Byl jsem docela rebel

Po dokončení základní školy v roce 1958 nastoupil na gymnázium v Praze v Budějovické ulici, kde byla součástí studijního programu i praxe. On se v „Janečkárně“ (firma JAWA) zaučil soustružníkem, což se mu hodilo později, v době normalizace. Vzpomíná, že ředitelka gymnázia byla oddaná straně a míval konflikty s některými učiteli, jež považoval za nekompetentní. „Například ruštinářka mi pod lavicí našla Rodokaps a vykřikovala, že čtu brak. Bránil jsem se, že kromě Rodokapsů čtu i knihy o druhé světové válce vydané armádním nakladatelstvím, a že v nich nacházím stejné nesmysly jako v Rodokapsech. Například že sovětský odstřelovač měl údajně ničit tanky tím, že střílel řidiče, které viděl v průzoru tanku – to byla blbost. Měl jsem ale problém i s fyzikářem, který dobře rozuměl mechanice, ale nerozuměl elektřině, a já jsem ho několikrát opravil při výkladu, což se mu nelíbilo,“ vzpomíná. Jinak se učil dobře a vynikal zejména v přírodních vědách. „Ty mají tu výhodu, že jsou uznávané a potřebné za každého režimu.“

V 18 letech šel poprvé volit a doma se strhla velká hádka. Jeho otec byl členem KSČ a a také volební komise. „Když viděl, že jsem jako jediný z celého volebního okrsku vstoupil za plentu a dokonce škrtal na hlasovacím lístku, byl nepříčetný,“ vypráví. Za komunistického režimu bylo totiž nepsaným pravidlem nechodit za plentu, protože volby měly být pouze formálním potvrzením jednotné kandidátky Národní fronty. Oficiálně byly sice tajné, ale v praxi se očekávalo, že občané odevzdají hlasovací lístek veřejně, bez úprav a bez využití plenty.

Na základní škole chodil do Pionýra a na střední byl v ČSM (Československý svaz mládeže), ale jak říká, jeho motivací bylo získat pozornost dívek. „Doktoři mi, naštěstí mylně, předpověděli, že kvůli nemoci kloubů budu za několik let na vozíku, a tak jsem si chtěl užít život, dokud to půjde. Hodně jsem pil, kouřil a naháněl holky a v tom jsem pokračoval i na vysoké,“ říká.

Do strany jsem vstoupil, abych ji pomohl změnit zevnitř

Po maturitě v roce 1962  nastoupil na České vysoké učení technické (ČVUT) na elektrotechnickou fakultu. Přijetí nebylo snadné, konkurence velká, ale pomohlo mu analytické myšlení.  Díky svému angažmá v organizování společenských akcí a mejdanů byl na škole dobře známý. V roce 1966 za ním začali chodit přátelé a studenti a přemlouvali ho, aby vstoupil do KSČ. Příliš se mu nechtělo, ale přesvědčovali ho, že tam potřebují lidi jako on. V roce 1967 se proto zúčastnil stranické schůze, kde měl být přijat. Tehdejší proces vstupu do KSČ obnášel roční nebo dvouletou kandidátskou lhůtu, během níž musel nový člen splnit ideologické úkoly. Když se ho na schůzi ptali, proč chce vstoupit, odpověděl přímo a bez obalu: “Chci tam vstoupit, protože jsem při práci v ČSM poznal, že na různých úrovních je spousta sviní a že jedině zevnitř se to dá změnit. Místo odmítnutí mi kandidátskou lhůtu zrušili a přijali mě okamžitě,“ vzpomíná. 

Byl opravdu přesvědčen, že KSČ je nutné reformovat zevnitř, což byl názor mnoha mladších straníků. Věřili, že pokud se do stranických funkcí dostanou slušní lidé, je možné odstranit kariéristy a prospěcháře. Usilovali o demokratizaci systému a odstranění zneužívání moci. Mezi osobnosti, kterých si Jan Uhlíř vážil a považoval je za morálně pevné, patřili například Jiří Dienstbier a Petr Pithart. Tyto reformní snahy později vyvrcholily Pražským jarem. 

Rok 1967 byl pro Jana Uhlíře přelomový v mnoha směrech. Nejen že vstoupil do KSČ, ale také dokončil studium na ČVUT a získal modrou knížku kvůli vážným problémům s klouby a vyhnul se tak povinné vojenské službě. Nastoupil do ČKD, kde se specializoval na technologické projekty v oblasti energetiky a průmyslu. Jeho první pracovní cesta vedla na Slovensko, kde působil ve válcovnách a na dalších průmyslových projektech.  

Zajišťovali jsme zázemí Vysočanského sjezdu

V roce 1968 pracoval převážně mimo Prahu; většinu času trávil pracovně na Slovensku jako zkušební mechanik. Mimochodem upozorňuje na paradox té doby, že dokud byl v dělnické pozici (označované jako „D“), měl zhruba o 2 000 korun vyšší mzdu, než poté, kdy nadřízení na Slovensku zjistili, že má vysokoškolské vzdělání a přeřadili ho do technické funkce (označované jako „T“). Působil například v podniku Chemko ve Strážské na východě Slovenska poblíž hranic, kde se setkával s odlišnou realitou než v českých městech. „Obyvatelstvo zde tvořili Slováci, Maďaři, Rusíni a Romové, přičemž každá skupina měla své vlastní představy o budoucnosti a Alexandra Dubčeka možná ani neznali. Rozhodně tam nebyl tak populární jako v Praze nebo v Brně. O politiku se tam většina obyčejných lidí nezajímala,“ vzpomíná. On však Pražské jaro prožíval na dálku a sdílel nadšení mnoha lidí, kteří doufali, že se Československo vydá cestou demokratických změn a zbaví se represivních praktik minulých let.

Po návratu do Prahy se zapojil do událostí, které vrcholily v srpnu 1968. Okupace Československa vojsky pěti států Varšavské smlouvy ho zastihla v ČKD Vysočany, kde se ihned zapojil do organizace odporu. „21. srpna jsem šel do práce a domů jsem se dostal až za týden. Rodina netušila, kde jsem a zda jsem v pořádku,“ vzpomíná. S kolegy se staral o zázemí tajného Mimořádného XIV. sjezdu KSČ, který byl svolán v budově ČKD na 22. srpna, poté, kdy Sověti odvlekli nejvyšší československé politiky do Moskvy. 

Na Vysočanský sjezd zajišťovali dvě hlavní věci – zázemí pro delegáty sjezdu, například matrace na spaní, a dále únikové cesty, protože po ulicích projížděly sovětské transportéry a nikdo nevěděl, kdy se situace zvrhne. Areál ČKD byl rozsáhlý a bylo nutné znát bezpečné cesty, například únik přes slévárnu nebo železniční trať. Tyto únikové trasy bylo třeba prozkoumat a naplánovat podobně jako za druhé světové války při ukrývání parašutistů. „Paradoxní je, že se na těchto opatřeních podíleli i ti, kteří se pak stali normalizačními komunisty,“ vzpomíná Jan Uhlíř.

Samopalem mi šťouchal do břicha

Jeho další aktivitou byla pomoc s distribucí ilegálních tiskovin. Spolu s dalšími kolegy zajišťoval, aby se mezi lidi dostávaly necenzurované informace o skutečném průběhu okupace. Používali k tomu například lokomotivní depa, odkud tiskoviny putovaly po železnici do dalších částí republiky. Vzpomíná, že v těchto dnech panovala v továrně jedinečná atmosféra. Technici a inženýři se mezi sebou oslovovali „pane doktore“ nebo „pane inženýre“, a nikoliv „soudruhu“, oproti dosavadním zvyklostem. Na druhou stranu se ale dostával do konfliktů s kariéristy a oportunisty. „Měnili svoje postoje neuvěřitelně rychle,“ říká.

Přišel také do přímého kontaktu s okupačními vojáky, a to nejen se sovětskými, ale i s polskými jednotkami. Poláci, kteří byli rozmístěni v pražském Braníku, se ukázali jako nejvíce chápaví – viděl je, jak si čtou Lidové noviny a zjevně se zajímají o dění v zemi. Oproti tomu většina sovětských vojáků pocházela z odlehlých oblastí Sovětského svazu a mnohdy ani nevěděli, kde přesně jsou a jaká je skutečná situace.

Nejhorší okamžik v životě ale zažil, když ho na nábřeží u Vltavy zastavili dva sovětští vojáci asijského původu. „Jeden mi samopalem šťouchal do břicha, druhý se mi snažil strhnout černou stužku připnutou na klopě. Stužky jsme nosili jako výraz nesouhlasu s okupací. Strach mě úplně ochromil. Bál jsem se, že v okolí dojde k výstřelu, třeba jen náhodnému, a ten nervózní voják mě instinktivně zastřelí. Bylo vidět, že i vojáci měli strach, a to je nejhorší – když ten, kdo na vás míří, má taky strach. Takové incidenty se tehdy běžně stávaly. Strhli mi stužku, odešli a nic se nestalo, ale ten pocit byl hrozný,“ vzpomíná.

Únos našich politiků do Moskvy považuji za fašismus

Hned ráno 21. srpna byli přední českoslovenští politici, včetně Alexandera Dubčeka, Oldřicha Černíka, Josefa Smrkovského, Františka Kriegla a dalších letecky uneseni do Moskvy. Tedy hned po zahájení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Zde byli pod nátlakem donuceni jednat se sovětským vedením a 27. srpna podepsali tzv. Moskevský protokol, který fakticky znamenal souhlas s okupací a postupné potlačení reforem Pražského jara. Jediný, kdo odmítl podepsat, byl František Kriegel. „Únos našich politiků do Moskvy považuji za fašismus první třídy, srovnatelný s praktikami nacistického Německa,“ říká pamětník.

Když se unesení politici vrátili, čekalo se na ně v Praze u Jindřišské věže. „Viděl jsem zlomené lidi smířené s kapitulací. I když jsem chápal, že se báli o životy svých rodin a celého národa, jejich postoj mě zklamal. Měli držet více při sobě a neustupovat tak rychle,“ myslí si Jan Uhlíř. „Na druhou stranu jsem se ale musel omluvit otci, kterému jsem předtím vyčítal,  že v roce 1939 nebránili republiku proti nacistům. Po srpnu 1968 jsem ale pochopil, jak bezvýchodná taková situace je – proti drtivé vojenské přesile nemělo smysl bojovat. Jediné, co mohl český národ udělat, bylo zachovat si svou důstojnost a nepropadat vzájemným zradám a podrazům.“  

Nemohl jsem profesně růst

Po srpnové okupaci se poměry v Československu rychle změnily. Snahy o reformu byly potlačeny a v KSČ probíhaly rozsáhlé čistky. Jan Uhlíř se už po podepsání Moskevského protokolu sám rozhodl, že vystoupí z KSČ. Existovaly pouze dvě cesty – buď vyškrtnutí, nebo vyloučení. Vyškrtnutí znamenalo, že člen KSČ byl formálně vyškrtnut, například pro pasivitu, nedbalé plnění svěřených úkolů, ale nebyl označen za nepřítele režimu. „To mi odmítli, takže mi nadále automaticky strhávali stranické příspěvky ze mzdy. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl v ČKD označen za nositele pravicového oportunismu, a proto jsem musel dostat stranický trest. Od roku 1969 jsem s nimi odmítal komunikovat, ale stále jsem byl oficiálně členem KSČ a příspěvky mi dál strhávali, což mě rozčilovalo. Nakonec mě vyloučili,“ vysvětluje.

Přestože byl vyloučen z KSČ, mohl dál pracovat v ČKD. Podnik potřeboval techniky a odborníky, a i když na něj bylo nahlíženo jako na „politicky nespolehlivého“, jeho znalosti a schopnosti byly příliš cenné, než aby ho úplně vyřadili. Pracoval jako technologický projektant a podílel se na různých projektech, včetně vývoje technologií pro průmyslové provozy. Přesto čelil i v práci politickým omezením – nemohl profesně růst a nemohl zastávat vedoucí pozici. „K tomu bylo zapotřebí schválení stranických orgánů, které mi nebylo nikdy uděleno. Strana mě považovala za politicky nespolehlivého. Navzdory kariérním omezením se ale špatně neměl. Zlepšovací návrhy mu přinášely finanční bonusy. Každý rok podával návrhy na technická vylepšení, která mohla zvýšit efektivitu výroby nebo snížit provozní náklady. „Odměna za zlepšovací návrh ale nesměla přesáhnout 10 000 korun a pokud by částka byla vyšší, návrh mohl být označen za mou pracovní povinnost a odměnu bych nedostal. Takže jsem podával menší návrhy, které podnik bez problémů schvaloval,“ říká.

Přestože ho v podniku potřebovali, politické překážky mu znemožňovaly profesní růst a práci na zajímavých projektech týkajících se obranných systémů či jaderné energetiky. Tento stav trval až do konce 80. let. V roce 1987 za ním přišli z ČKD s požadavkem na montážní dokumentaci protiatomových vrat pro pražské metro, které mělo sloužit jako kryt v případě jaderného útoku. Šlo o přísně střežené projekty, na kterých směli pracovat jen prověření pracovníci. 

„Přišli s tím, že vědí, že to oficiálně nesmím dělat, ale že potřebují montážní dokumentaci. A jestli bych to udělal jako melouch. Tak jsem souhlasil. Dělal jsem tedy montážní dokumentaci pro protiatomová vrata, pro SUESy – tedy startovací zdroje pro vojenské tryskáče a pro dieselové generátory v jaderných elektrárnách. Byly to super tajné věci. Dostával jsem za to 2 700 korun měsíčně za celkem 15 hodin práce. To byly tehdy dobré peníze, protože když jsem dokumentaci udělal pro jedny vrata, mohl jsem ji s drobnými úpravami opakovaně použít pro další,“ vypráví Jan Uhlíř.

V podniku ČKD měl mezi dělníky a techniky respekt a v létě 1989 ho zvolili odborovým důvěrníkem, což byla funkce, která měla zastupovat zaměstnance při jednání s vedením podniku i nadřízenými stranickými orgány. Jeho zvolení ale okamžitě narazilo na odpor stranických struktur. „Strana mě označila za nežádoucího, ačkoli jsem byl řádně zvolen. Zakázali mi účastnit se konference, která byla plánovaná na 7. prosince 1989. „To pro ně bylo normální. Jenže to tak naštvalo jednoho přesvědčeného komunistu, který vedl autodílnu – nějakého Strnada – že mi dal jeho vlastní delegační kartu, abych se mohl konference zúčastnit. Udělal to už začátkem listopadu, kdy se ještě vůbec nevědělo, co přijde,“ vzpomíná Jan Uhlíř.

Demonstrace a stávky velkých podniků byly rozhodující

Události listopadu 1989 ho zastihly v situaci, kdy sice nebyl politicky aktivní, ale dlouhodobě nesouhlasil s komunistickým režimem a mezi zaměstnanci ČKD měl respekt. Když 17. listopadu došlo k brutálnímu policejnímu zásahu proti studentům na Národní třídě, pochopil, že se schyluje k zásadním změnám. „20. listopadu 1989 jsem přišel do práce a s kolegy jsme se shodli, že situace nesmí zůstat bez odezvy. Společně jsme sepsali protestní dopis jménem zaměstnanců, ve kterém jsme odsoudili policejní násilí a požadovali vyšetření událostí,“ říká pamětník. Dopis byl, jako mnoho jiných, uveřejněn v Rudém Právu.

21. listopadu se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí, kam dorazil s dalšími kolegy z ČKD. Protestní akce sílily a v továrně začali organizovat podporu generální stávky, která se plánovala na 27. listopadu. „Byli jsme jedním z prvních velkých podniků, které šly do stávky. Bylo jasné, že pokud se k nám přidají další, režim nemá šanci udržet se u moci,“ vzpomíná. Klíčovou roli sehrála koordinace mezi ČKD, Škodovkou a dalšími velkými podniky, které se zapojily do generální stávky. Pamětník se stal jedním z patnácti lidí, kteří organizovali stávku na celostátní úrovni.

V odborech jsem nakonec zůstal 20 let

Po revoluci bylo jasné, že staré struktury se hroutí, a proto bylo nutné obsadit vedení odborů lidmi, kteří nebyli kompromitováni spoluprací s režimem. Dne 7. prosince 1989 Jana Uhlíře zvolili předsedou odborů v ČKD. „Druhý den jsem poprvé vstoupil do nové kanceláře a v zásuvce stolu jsem našel složky se zprávami o zaměstnancích, které tam zůstaly po předchozím předsedovi.

Šlo o ručně psané zprávy informátorů KSČ z jednotlivých útvarů podniku. „Byla to hlášení o tom, jak se kdo chová, jaká je mezi lidmi nálada a zda někdo projevuje nesouhlas s režimem. Byla tam spousta pomluv a nesmyslů. Uložil jsem to na dno šuplíku a nikomu o tom neřekl. Kdybych to zveřejnil, lidi by se mezi sebou pozabíjeli,“ vypráví Jan Uhlíř. Tento systém sledování a donášení považuje za stejně nebezpečný jako byla činnost Státní bezpečnosti (StB). „Informační síť KSČ nebyla po revoluci nikdy důkladně prozkoumána a to je velká chyba,“ myslí si Jan Uhlíř.

Odbory jsem udržoval silné

Po sametové revoluci doufal, že se konečně bude moci věnovat své odborné kariéře, ale nakonec ho plně zaměstnaly odbory. Původně si myslel, že tuto funkci bude vykonávat jen pár měsíců. V roce 1990 byl zvolen předsedou České rady odborového svazu Kovo, jednoho z největších odborových svazů v zemi, který zastupoval pracovníky v průmyslových odvětvích, zejména v kovovýrobě a strojírenství. Ve funkci nakonec setrval celkem dvacet let.

Jako předseda odborů se aktivně účastnil tripartitních jednání, kde se střetávali zástupci vlády, zaměstnavatelů a odborových organizací. Právě na těchto jednáních se v 90. letech často dostal do sporů s Václavem Klausem, zejména v otázce privatizace. Kritizoval metodu privatizace na dluh, kterou Klaus prosazoval, protože se obával, že mnoho podniků nebude schopno splatit úvěry a zkrachuje, což se nakonec v mnoha případech skutečně stalo.

Působil také v dozorčí radě Škody Auto, kde měl možnost sledovat ekonomickou transformaci automobilového průmyslu z první ruky. Právě díky silné odborové organizaci získala Škodovka při privatizaci kapitálovou injekci ve výši 20 miliard korun od Volkswagenu, což jí umožnilo přežít a rozvíjet se. „Ostatní podniky byly privatizovány na dluh, ale Škodovka měla štěstí, že dostala reálný kapitál. Nebýt toho, pravděpodobně by dopadla stejně jako mnoho jiných zkrachovalých firem,“ říká Jan Uhlíř. 

Odborová práce v devadesátých letech byla velmi náročná, protože musel bojovat proti trendu oslabování vlivu odborů. Politická reprezentace často odbory vnímala jako překážku v ekonomických reformách, ale on si stál za tím, že odbory mají chránit práva zaměstnanců a nemohou se podřídit zájmům podnikatelů a vlády.

Po revoluci se o stranické archivy nikdo nezajímal

Ačkoli se po revoluci aktivně podílel na proměně společnosti, brzy se stal skeptickým k vývoji v Česku. Největší výhrady měl k ekonomické transformaci, kterou považoval za chaotickou a často řízenou bez dostatečné odbornosti. Kritizoval především nedostatek zkušených ekonomů se zahraniční praxí ve vládních strukturách. „Bylo chybou, že Klaus a jeho lidé nechtěli slyšet lidi jako byl Jan Švejnar nebo Milan Zelený, kteří měli zkušenosti ze Západu. Oni totiž znali kapitalismus jen z teorie, ze zkoušek z marxismu-leninismu,“ říká. 

Jeho konflikty s Klausem nebyly jen odborné, ale i osobní. „Při jednom jednání tripartity Klaus přezíravě poznamenal, že jako ‚elektrikář‘ nemám právo vyjadřovat se k ekonomickým otázkám,“ vzpomíná. Kromě Klause měl napjaté vztahy i s Milošem Zemanem. Ten podle něj sice působil jako ekonomický pragmatik, ale měl sklony k politickým manipulacím a alkoholismu. „Odmítal jsem jeho populismus i způsob, jakým Zeman vedl vládu,“ říká.

Je také přesvědčen, že bylo chybou, když se po revoluci nikdo nezajímal o stranické archivy. „Určitě nezmizely beze stopy. Musely někde zůstat, anebo si je rozdaly bývalé komunistické špičky a později je využívaly pro vydírání a udržení vlivu,“ myslí si Jan Uhlíř. Revoluce podle něj neskončila tak, jak by měla, ale vedla spíše k „ústupu do předem připravených pozic“, což vnímá jako běžný osud všech revolucí.

Přežili jsme Hitlera, přežijeme i Putina

Dnes už se politicky neangažuje a tráví čas hlavně doma. V důchodu je už osmnáct let a jeho zdravotní stav mu nedovoluje být příliš aktivní. I když odmítá internet, přesto stále sleduje dění ve světě a má jasné názory na Evropskou unii. Podporuje její existenci, ale kritizuje byrokracii a nesmyslná pravidla.

Stále se občas zamýšlí nad tím, jak by se daly věci zlepšit, zejména v oblasti odborů a pracovních práv. Věří, že odbory v České republice mají jiné postavení než například v Německu, a to je někdy výhoda, ale jindy nevýhoda. „Za mého působení jsme odbory udrželi silné, ale dnes už to jde jiným směrem. Mladí lidé mají jiný přístup a já se na to už jen dívám zpovzdálí,“ doplňuje.

Letos (v době natáčení rozhovoru roku 2025) poprvé nepůjde k volbám, protože nevěří, že má koho volit. Zklamali ho jak tradiční politici, tak mladší hráči na scéně. „Přežili jsme Hitlera, Gottwalda, Stalina, přežijeme i Klause, Zemana, Trumpa a Putina. Svět se z toho nějak vyhrabe, musíme,“ uzavírá své vyprávění.