The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Uhl (* 1941  )

Jsem marxista, a právě proto jsem nevstoupil do KSČ

  • narozen 8. října 1941 v Praze

  • ovlivněn levicovými názory svého otce a zahraničními levicovými proudy, sám dospěl k marxismu

  • vystudoval strojní fakultu ČVUT

  • roku 1963 odmítl vstoupit do KSČ

  • v druhé polovině 60. let byl členem Názorového hnutí levice

  • v prosinci 1968 založil Hnutí revoluční mládeže, které se snažilo čelit normalizaci

  • 1969 - 1973 vězněn za činnost v Hnutí revoluční mládeže

  • po propuštění (1974) se seznámil a oženil s brněnskou aktivistkou Annou Šabatovou

  • jedním ze spoluautorů prohlášení Charty 77 a jedním z prvních sběračů podpisů

  • iniciátorem a jedním z hlavních redaktorů Infoch (Informace o Chartě)

  • v dubnu 1978 spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných

  • 1979 - 1984 vězněn za činnost ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných

  • 1988 na popud polských kolegů spoluzakládal Východoevropskou informační agenturu

  • 18. listopadu 1989 měl podíl na rozšíření nepravdivé informace o smrti studenta Martina Šmída na Národní třídě

  • 1990 - 1992 ředitelem ČTK, zároveň poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum

  • redaktorem Listů Jiřího Pelikána a deníku Právo

  • vládním zmocněncem pro lidská práva a předsedou Rady pro národnosti

  • v roce 2001 se vzdal všech veřejných funkcí poté, co byla jeho žena Anna Šabatová zvolena zástupkyní veřejného ochránce práv

Když Petr Uhl hovoří o své minulosti, často zdůrazňuje rozdíl mezi politickými vězni a vězni svědomí: „Mezi politickými vězni existuje velká kategorie těch, kteří při svých akcích používali násilí. Zatímco vězni svědomí – to je termín, se kterým v 60. letech přišla Amnesty International – jsou ti, kteří pro prosazování svého přesvědčení nikdy neužili násilí, nepřipravovali ho, ani ho neschvalovali. My, členové Charty 77 a aktivisté nezávislého hnutí v Československu po roce 1977, jsme se řadili k té druhé kategorii,“ říká. On sám se vždy řídil celoživotní zásadou svého otce, který říkal: „Užití násilí je od ďábla, i kdyby bylo ospravedlněno morálně správnými cíli.“  

Právě otec Petra Uhla výrazně ovlivnil svými levicovými názory. Považoval se za anarchokomunistu či anarchosyndikalistu, přátelil se s bohémskými spisovateli Frantou Sauerem a Jaroslavem Haškem z okruhu kabaretu Červená sedma a v roce 1918 se spolu s nimi účastnil strhávání Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Volil Františka Modráčka (pradědečka političky Petry Buzkové), který ve 20. letech založil krátce existující Socialistickou stranu československého lidu pracujícího a později působil v parlamentu za sociální demokracii. Vystudoval v Paříži, byl vášnivý a konfliktní diskutér, ale později pracoval jako ředitel firmy zabývající se dovozem a vývozem potravin, takže své radikálně levicové názory částečně opustil. 

V roce 1948 vstoupil otec Petra Uhla do KSČ: “Říkal, že to udělal proto, aby zachránil rodinu, a po zbytek života toho litoval. Své názory si ponechal, kritizoval komunistickou stranu zleva a o Stalinovi a Gottwaldovi mluvil jako o zločincích,” dodává Petr Uhl. 

Jeho matka pocházela z rodu “světských”, kteří putovali od města k městu s kolotoči a houpačkami. Petr Uhl se domnívá, že měla české i romské kořeny. Vyučila se dámskou krejčovou a přes svůj chudý původ byla poměrně vzdělaná, stejně jako otec ovládala němčinu i francouzštinu.

 

Ta strana není zevnitř reformovatelná

Jediný syn Petr se jim narodil 8. října 1941 v Praze. Kromě otcových názorů ho ovlivnil také osud jeho strýce Karla Čiháka, který byl v roce 1951 uvězněn: “Ve své vile v Poděbradech poskytl útočiště člověku, který se zbraní v ruce přecházel hranice, někoho tam zastřelil a sám byl při tom zraněn. Strýc ho u sebe ubytoval a sehnal mu i lékařskou péči,” popisuje Petr Uhl. Jenže agent-chodec byl později chycen a při výslechu své zachránce prozradil. Strýc Čihák i onen lékař putovali do vězení a strýc tam v roce 1953 zemřel. 

Otec Petra Uhla neschvaloval násilné jednání agenta-chodce, který střílel na hranicích, a kvůli rodinným sporům se nestýkal ani se strýcem Karlem Čihákem. Svému tehdy dvanáctiletému synovi však vysvětlil, že to, co strýc udělal, je hodno úcty: “Když přijde na lámání chleba, pronásledovanému člověku musíme pomoci, tak jak to udělal tvůj strýc,” řekl. 

Petr Uhl vystudoval jedenáctiletku v Londýnské ulici na Vinohradech a ve studiu pokračoval na strojní fakultě ČVUT. V té době ho oslovilo učení vícero levicově zaměřených myslitelů: “Přihlásil jsem se k marxismu, studoval jsem díla Trockého, Ernesta Mandela, Isaaca Deutschera.” Když ho spolužák Pavel Tabák oslovil s nabídkou členství v KSČ, vzal si týden na rozmyšlenou: “Skutečně jsem o tom přemýšlel, nebylo to pouhé vyhýbání se konečnému rozhodnutí. Nebál jsem se žádného postihu. V té době do strany vstupovali lidé jako Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Luboš Dobrovský či Rudolf Stránský mladší s úmyslem změnit ji zevnitř. Nakonec jsem dospěl k názoru, že ta strana není zevnitř reformovatelná. Upřímně jsem mu řekl, že do KŠC nevstoupím, cítil jsem se natolik marxistou, že jsem to nemohl udělat.” 

Na konci šedesátých let působil v Názorovém sdružení levice, marxisticky orientované organizaci, jejíž vůdčí osobností byl Egon Bondy: “Asi polovina členů byla zároveň v KSČ, ale byla tam i řada nestraníků, například levicový katolík Václav Trojan,” říká Petr Uhl. “Tehdejšímu Dubčekovu vedení jsme poskytovali kritickou podporu - kritizovali jsme například neochotu a nedostatečnost při zavádění demokratických institucí, jako byly podnikové rady, nezávislé odbory. Důležitý rozměr byl také mezinárodní, vyjadřovali jsme podporu třetímu světu a vystupovali jsme proti jeho vykořisťování, na němž se - ačkoliv se o tom dnes moc nemluví - podílely i země sovětského bloku.” 

Petr Uhl byl v živém kontaktu s levicově orientovanou mládeží na Západě, sledoval zahraniční tisk. V té době byl už rozvedený a jeho tehdejší přítelkyně, novinářka Sybille Plogstedt, pocházela ze Západního Berlína: “Měli jsme francouzskou domácnost, francouzština byla naší společnou řečí. Německy jsem se naučil až později ve vězení,” poznamenává. 

 

Štátna hranica nie je korzo

V druhé polovině srpna 1968 pobýval Petr Uhl se Sybille i s bývalou ženou Mášou v Paříži, kde se měli setkat s přáteli z tamních levicových hnutí. Jednoho dne na ulici u východu z metra zahlédl muže, který držel rozložené noviny. Na titulní straně byl obrázek ruského tanku a za ním socha knížete Václava a Národní muzeum. “V první chvíli jsem si myslel, že je to nějaká koláž v humoristickém časopisu Le Canard enchaîné. Ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že jsou to noviny France Soir. Ne, nedělali si srandu. S třesoucíma rukama jsem přistoupil k nejbližšímu kiosku a přečetl jsem si: ,La Russie occupe Prague.’ Sedli jsme si na obrubník a brečeli jsme,” vzpomíná. O emigraci tehdy neuvažovali: “Právě naopak, ta zpráva pro nás byla impulsem, abychom se vrátili domů.” 

Na protest proti nastupující normalizaci založil na podzim 1968 Hnutí revoluční mládeže: “Scházeli jsme se po hospodách, na fakultě, v Baranově ulici jsme měli pronajaté agitační středisko, kde jsme se scházeli pod krycím recesistickým názvem HISOF - Historiograficko-sociologický klub s přihlédnutím k futurologii.” Členy hnutí byli lidé s levicovými, nicméně vzhledem k aktuální politice KSČ stále více kontroverzními názory - trockisté, maoisté, anarchisté, sympatizanti Che Guevary - zkrátka všichni, kdo nebyli spokojeni s tím, jak československé vedení po srpnu 1968 rychle upouští od reforem pražského jara. “Říkal jsem svým přátelům: ,Vždy jsme podporovali Dubčeka, tak ho podporujme i nadále tím, že se budeme stavět proti jeho dnešním postojům. Proti Dubčekovi - za Dubčeka.’” 

Hnutí revoluční mládeže vydrželo jen rok - do prosince 1969, kdy bylo několik jeho členů pozatýkáno a uvězněno. Petr Uhl má den svého prvního zatčení dodnes v živé paměti: jeho snoubenka Sybille Plogsted odjela 13. prosince vlakem do Berlína, aby před Vánoci navštívila svou matku. Petr Uhl ji už doprovodit nemohl, protože pár týdnů předtím, 6. října, byly zavřeny hranice pod Husákovým heslem “Štátna hranica nie je korzo”. Nazítří po Sybillině odjezdu Petrovi telefonovala její matka - mladá žena do Berlína nedorazila. Petr Uhl se dotazoval na Hlavním nádraží, kde ho poslali na drážní policii, sídlící na tehdejším nádraží Praha střed. Její příslušník kamsi zatelefonoval a potom mu sdělil: “Neměl bych vám to říkat, ale na vaši snoubenku včera v 19:20 čekala Státní bezpečnost. Vyvedli ji z vlaku a někam ji odvedli.” 

“Tak jsem se dozvěděl, že spadla klec,” říká Petr Uhl. “Šel jsem domů a celou noc jsem v kamnech pálil papíry, které jsem pokládal za nebezpečné.” Následujícího dne, tedy 15. prosince, se vypravil na StB do Bartolomějské a zjišťoval, kde je držena Sybille. Policisté ho nechali asi tři hodiny čekat a poté řekli: “Někam s námi pojedete a tam se všechno dozvíte.” Odvezli ho do vězení na Ruzyni, kde ho pak do konce roku zadržovali bez udání důvodu (podle takzvaného “pendrekového zákona” schváleného 22. srpna 1969 totiž v té době bylo možno člověka držet ve vazbě bez udání důvodu namísto obvyklých 48 hodin až tři týdny). 

Ještě předtím však proběhla důkladná domovní prohlídka, které byla přítomna i matka Petra Uhla. “Co udělal můj syn?” ptala se policistů. “Je podezřelý z pobuřování,” sdělil jí jeden z policistů. “Ale já také nesouhlasím s tím, co se děje. Já jsem taky pobouřená! To byste měli zavřít i mě,” namítla matka. 

Bylo to jedno z jejich posledních setkání v životě. Krátce předtím, než Petra Uhla o čtyři roky později pustili z vězení, matka zemřela. Nemohl se zúčastnit ani jejího pohřbu.

 

Bylo důležité ukázat, že se nebojíte

Petr Uhl nebyl jediným zatčeným členem Hnutí revoluční mládeže, před soudem jich nakonec stanulo devatenáct včetně jeho bývalé ženy, která nakonec jako jediná byla osvobozena. Odsoudili ho ke čtyřem letům nepodmíněně. Trest si měl původně odpykat v první nápravně výchovné skupině, ale prokurátor se odvolal a soud mu poté uložil výkon trestu v přísnější druhé skupině s odůvodněním, že “tvrdošíjně lpí na svých názorech a navádí spoluobviněné, aby mluvili proti socialistickému státnímu zřízení”. 

První část trestu si Petr Uhl odpykal ještě ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Protože si přečetl nový trestní řád vydaný čerstvě v listopadu 1969, dožadoval se privilegií, o nichž dozorci neměli ani ponětí. Vyžádal si například civilní oblečení a učebnice němčiny - v budoucnu totiž plánoval soužití se Sybille Plogstedt. 

Později byl držen ve věznici v Mírově a v Plzni na Borech, kde se mimo jiné seznámil se svým pozdějším švagrem Janem Šabatou. Ani propuštění z vězení se neobešlo bez konfliktní situace: dozorci totiž žádali, aby podepsal slib mlčenlivosti a potvrzení, že byl “řádně poučen” o následcích při jeho nedodržení. Petr Uhl to odmítl, protože žádné poučení neproběhlo: “Bylo významné ukázat jim, že se jich člověk nebojí, anebo bojí, ale svůj strach překoná,” konstatuje Petr Uhl. Dozorce nevěděl, jak na to reagovat, a nakonec mávl rukou a propustil ho. 

První dny na svobodě ale nebyly jednoduché. Kromě toho, že krátce předtím zemřela jeho matka, skončil také vztah se Sybille Plogstedt, která byla propuštěna dříve než on a vyhoštěna do Německa. “Po telefonu jsem se od ní dozvěděl, že ve vězení změnila svou sexuální orientaci, stala se z ní lesbická žena. Nabídla mi, že se za mě stejně provdá, aby mi umožnila vystěhování do Německa, ale že mi nemůže zaručit, že spolu budeme žít. Nesl jsem to velmi těžce, protože celé čtyři roky ve vězení jsem se upínal k naší společné budoucnosti. Ale její nabídku jsem odmítl.”

 

Spojení pražské a brněnské opozice

Po propuštění z vězení Petr Uhl těžce hledal zaměstnání. Žil z malého dědictví po matce a finanční podpory od Amnesty International, nepracovat a žít z pomoci druhých mu ale bylo nepříjemné. Navíc samozřejmě potřeboval razítko v občanském průkazu, aby nemohl být stíhán dle tehdejšího paragrafu tzv. příživnictví. Nakonec se mu podařilo sehnat práci jako projektant v národním podniku Potrubí, kde dělal výpočty potřebné tloušťky stěn potrubí pro kompresorové stanice. 

V květnu 1974 se vydal do Brna navštívit bývalého spoluvězně Jana Šabatu v bytě na Slovanském náměstí, kde žila celá jejich rodina. Zde se seznámil také s jeho sestrou Annou Šabatovou. I ona byla nedávno propuštěna z vězení za účast na letákové akci a podíl na vydávání samizdatu. 

“Od května jsme spolu chodili a 1. srpna jsme měli svatbu,” říká s úsměvem Petr Uhl. Jejich sňatek popisuje s mírnou nadsázkou jako “spojení pražské a brněnské opozice”, měl ale i svůj praktický význam: jako manželka by mu totiž mohla posílat balíky během případného dalšího uvěznění, s nímž Petr Uhl téměř najisto počítal. 

“Brali jsme se na Smíchově, na národním výboru,” vzpomíná. Oddávajícího úředníka, který měl připravenu svatební řeč, se zeptal, jestli v ní hodlá mluvit o socialismu, a úředník přisvědčil. “Víte, tady je takový problém. My oba jsme socialisté, k socialismu se hlásíme a kvůli tomu jsme byli vězněni. Máte-li k nám úctu, mohl byste socialismus v té řeči vynechat?” Úředník se ošíval, ale vyhověl mu.

 

Jak se rodil text Charty

Petr Uhl a Anna Šabatová společně žili v Praze na Vinohradech a za rok po svatbě (10. srpna 1975) se jim narodil první syn Pavel. V té době se již pohybovali ve společenství lidí, z něhož se zanedlouho měla zrodit Charta 77. 

“Filozof Ladislav Hejdánek si tehdy v Rudém právu všiml zprávy, že do sbírky zákonů byly zařazeny mezinárodní dohody o lidských právech, čímž se staly součástí našeho právního řádu. Československo je ratifikovalo jako jeden z posledních států východního bloku. Ladislav Hejdánek si tu sbírku zákonů koupil v odborné prodejně v Šafaříkově ulici a nechal ji doma Václavu Havlovi se vzkazem, že by se s tím mělo něco udělat,” popisuje Petr Uhl, jak myšlenka Charty vznikla. Šlo o to upozornit na skutečnost, že československá normalizační moc nyní porušováním lidských práv porušuje i své vlastní zákony. 

On sám ale u první schůzky budoucích chartistů nebyl, přestože Jiří Němec ho na ni přizval. Schůzka se konala symbolicky v Den lidských práv 10. prosince 1976. “Myslel jsem si, že se bude plánovat nějaká další solidární akce pro tehdy odsouzené Plastic People,” líčí okolnosti onoho večera. Ve chvíli, kdy už se chystal vyrazit z domu, dole u dveří někdo zazvonil. Byl to otec jeho ženy, Jaroslav Šabata, kterého právě ten den propustili z vězení. Petr Uhl už tedy zůstal doma, aby si pohovořil s tchánem, se kterým se dosud setkával jenom při vězeňských návštěvách.

Jiří Němec mu přinesl návrh textu Charty, který vznikl na základě první schůzky. Petr Uhl o něm diskutoval se svou ženou během toho, co věšeli na půdě dětské plenky - obávali se totiž, že doma by mohli být odposloucháváni. “Moje žena řekla, že se jí to zdá být velmi dobré. Ale že by podle jejího názoru měli být tři mluvčí Charty - nikoli jen jeden. Na jediného člověka by StB mohla podle jejího názoru snadno vyvinout velký tlak. Když budou tři, bude muset rozdělit síly,” popisuje Petr Uhl. 

Druhé schůzky nad textem Charty se již sám zúčastnil. Kromě návrhu Anny Šabatové na tři mluvčí místo jednoho prosadil také dvě své vlastní úpravy. První z nich byla doplněním, že Charta má hájit lidská práva nejen “v naší zemi”, ale “i všude ve světě”. Jeho druhá připomínka včlenila do textu Charty větu o tom, že totalitní moc brání pracujícím svobodně zakládat odborové organizace. 

Třetí schůzka se už týkala výběru prvních tří mluvčích. Stali se jimi Václav Havel, bývalý diplomat Jiří Hájek a filozof Jan Patočka. Posledně jmenovaný dostal přednost před literárním vědcem Václavem Černým, který dle slov Petra Uhla “považoval za svou společenskou povinnost estébákům všechno vysvětlit a v zápalu diskuse jim ledacos prozradil”. Nikdo však netušil, že Janu Patočkovi úděl mluvčího Charty 77 zřejmě zkrátí život - již v březnu 1977 totiž zemřel po jednom z těžkých výslechů.

Od 20. do 30. prosince 1976 probíhal sběr první vlny podpisů Charty 77. Samotný text prohlášení sběrači podpisů nedávali z ruky - zavázali se, že ho nebudou ani kopírovat. Podpisy se sbíraly na lístečky s textem: “Souhlasím s prohlášením Charty 77 z 1. 1. 1977.” Petr Uhl jich takto podle svých slov nasbíral dvacet až třicet. Celkem se v první vlně sešlo 242 podpisů z velmi rozmanitého prostředí, od liberálů přes katolíky a evangelíky až po bývalé komunisty, kterých byla zhruba polovina (jejich podpisy shromáždil zejména Zdeněk Mlynář). 

Petr Uhl byl později také jedním z iniciátorů a hlavních hybatelů vydávání bulletinu Infoch - Informace o Chartě 77. “Založil jsem ho proti vůli Jiřího Hájka, který jako strážce chartovní čistoty namítal, že jeho existence není předvídána v základním prohlášení Charty. Říkal, že můžeme dělat jen to, k čemu jsme se podpisem zavázali,” vysvětluje. Díky Infochu se však informace o dění v Chartě dostávaly do 75 československých měst a obcí. “Na jeho redakci, výrobě a distribuci spolupracovalo až sto lidí, byla to industrie,” říká Petr Uhl. Výtisky se rozdávaly buď zdarma, anebo se (později) prodávaly za 15 korun, což byla novinka, kterou podle Petra Uhla prosadil Petr Cibulka: “Vycházel z názoru, že když to někdo dostane zadarmo, dostatečně si toho neváží. Něco na tom samozřejmě bylo,” připouští. 

 

To nejsou kamarádi, ale příslušníci Státní bezpečnosti

Od podpisu Charty 77 se Petr Uhl dostával pod stále intenzivnější dohled Státní bezpečnosti. Dodnes, jak říká, nemá rád oslovení “pane inženýre”, protože mimo jiné i tím ho příslušníci StB ponižovali: “Vidíte, jak jste skončil, pane inženýre?” 

V roce 1978 ho StB začala sledovat v podstatě neustále, každý den do devíti hodin večer. “Někdy chodili dva metry za mnou a snažili se odposlouchávat, co si říkám se svým společníkem. Jindy najednou skočili přede mě a fotografovali nás. Anebo legitimovali toho, s kým jsem zrovna šel, a potom si ty lidi volali na výslech,” vzpomíná. Jeho žena v té době informovala všechny známé, že bohužel i na návštěvy je doprovázejí dva policisté v civilu, kteří během návštěvy čekají na chodbě. “Jeden můj známý, kterého jsem dlouho neviděl, na to zapomněl. Když jsem přišel k němu domů, zvolal: ,Ahoj, pojď dál. A máš s sebou kamarády, tak ať jdou taky dovnitř.’ Musel jsem mu vysvětlit: ,To nejsou kamarádi, ale příslušníci Státní bezpečnosti, a ti zůstanou venku.’”

StB používala i různé sofistikované způsoby zastrašování, jak dokládá na příkladu historika Karla Bartoška: “Začátkem 80. let dopravili do jeho domu rakev s jeho jménem a s datem úmrtí z toho dne, kdy se to stalo. Jeho děti ji našly na chodbě, když šly ze školy,” popisuje. “To nebylo možné postihnout podle tehdejších, ale ani podle dnešních zákonů. Nicméně policie takové věci prostě nedělá, pokud chce zachovat aspoň zdání právního státu!” 

Později na konci 80. let se metody StB změnily, snažila se s Petrem Uhlem vyjednávat a svým způsobem se ho pokoušela podplácet: “Jednou si mě zavolali na služebnu a řekli mi: ,Vaše děti si zažádaly o pas na cestu do Francie. O tom by se dalo uvažovat, ale máme dvě podmínky: abyste nezveřejňovali dokument Charty ke 20. výročí srpna 1968 a abyste omezili zprávy v Infochu o Sovětském svazu a o Polsku.’ Já jsem jim odpověděl: ,Pánové, to už je holt takový život. Děti už jsou na to zvyklé. Tak prostě nepojedou do Francie. Já se s vámi na ničem domlouvat nebudu.’”

 

Nejtěžší období Charty

Petr Uhl byl také jedním ze sedmnácti zakládajících členů VONS - Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který vznikl v dubnu 1978. Myšlenka na jeho vytvoření podle něj vzešla již v létě 1977 od historika Jana Tesaře, jemuž vadilo, že Charta 77 činí jen obecná prohlášení a kritické analýzy, ale nevěnuje se konkrétní pomoci konkrétním lidem. Právě konkrétní pomoc se stala středobodem aktivit VONS - lidem nespravedlivě stíhaným komunistickým režimem zajišťoval nejen pomoc finanční či právní, ale i důležitou psychickou podporu. Zasloužil se i o to, že pomáhal případy perzekuce medializovat v zahraničí, protože vůči mezinárodně známým disidentům si totalitní režim dovolil méně. 

“Již od podzimu 1977 jsme se scházeli v bytě Ludvíka Pacovského,” říká Petr Uhl s tím, že on sám na schůzky přicházel až po deváté večer, kdy “jeho” estébákům skončila služba. V čele většiny aktivit podle něj stál on sám a Václav Benda, kteří také psali většinu dokumentů VONS. 

Členové VONS (většina z nich současně i signatáři Charty 77) byli pozatýkáni v roce 1979 a deset nejaktivnějších bylo uvězněno. Petr Uhl odešel od soudu s rozsudkem pět a půl roku v druhé nápravně výchovné skupině (protože byl považován za “nebezpečného recidivistu”). 

Začátek svého věznění v roce 1979 pokládá za vůbec nejtěžší období v historii Charty. Signatáři, kteří zůstali na svobodě, se podle něj dokonce v jisté chvíli domluvili, že přeruší činnost, a sepsali v tomto smyslu prohlášení, které ale nakonec nevydali. On sám tuto dobu trávil ve vazbě na Ruzyni: “Denně mě vyváděli na dvorek, kde byly jednotlivé kóje oddělené plotem. Byly tam takové dřevěné dveře - a do těch jednoho dne někdo kamínkem vyryl nápis: ,Do VONS vstoupilo dvanáct nových členů.’ Já jsem tomu uvěřil a ulevilo se mi. Všichni jsme se upínali k tomu, jestli Charta bude pokračovat, jestli ta oběť - protože jít do vězení je určitá oběť - nebyla nadarmo, že to mělo smysl.” 

Podmínky druhého věznění (1979-1984) byly podle Petra Uhla o něco lehčí než u prvního (1969-1973), například proto, že i když dostal kázeňský trest, nadále mohl dostávat plnou dávku stravy, nikoli poloviční, jako tomu bylo začátkem 70. let: “To bylo skutečně na hraně možnosti přežití. Ale nechci si stěžovat z úcty k těm, kteří byli vězněni v 50. letech a měli to ještě daleko těžší,” říká. Navíc zdůrazňuje, že naprostá většina politických vězňů éry stalinismu se ve skutečnosti proti režimu ničím neprovinila. Naproti tomu on sám s možností uvěznění vždy počítal a vědomě byl aktivní v opozici.

 

Atmosféra se změnila

Když v roce 1984 přišel domů, manželka Anna Šabatová ho přivítala překvapivým dárkem: “J’ai un cadeau pour toi. C’est une surprise. En entre-temps, j’ai appris le français,” řekla na uvítanou. Zatímco byl vězněn, naučila se francouzsky, jeho milovaný cizí jazyk, jemuž vždy dával přednost před němčinou i angličtinou. 

Represe ze strany StB podle něj mírně oslabily - alespoň vůči známým příslušníkům opozice: “Vybírali si lidi z undergroundu nebo ty méně známé, kteří udělali něco neobvyklého, takže jim mohlli přišít obvinění z výtržnictví nebo příživnictví.” Zároveň se ale začala rodit celá řada nových iniciativ mimo platformu Charty - ekologická sdružení, mírové aktivity, undergroundové samizdaty. “Nedělo se to jménem Charty, ale většina aktérů na ni měla nějaké spojení, Charta tyto iniciativy zaštiťovala. A VONS zároveň monitoroval jejich potlačování a zpravoval o tom zahraniční média,” vysvětluje Petr Uhl. 

On sám se na konci roku 1988 podílel na založení Východoevropské informační agentury (VIA). Iniciativa podle něj přišla od polských kolegů, kteří už v té době provozovali Serwis informacyjny Solidarności - tedy informační servis nezávislého odborového hnutí Solidarita. Připojily se také pobočky v Budapešti a ve Vilniusu, agentura udržovala také styky s Moskvou. Agentura šířila informace nezávislé na oficiálních médiích v zemích východního bloku a dodávala je také západním médiím. 

Petr Uhl popisuje, jak v době bez internetu sdíleli informace: “Na Hlavní poště v Jindřišské ulici už v té době bylo možné zřídit si faxovou schránku a pošťák nosil faxy až domů. Takto jsme komunikovali s Varšavou. Když to srovnám se sedmdesátými lety, bylo to naprosto neskutečné. Fax, xerox, telefon - to všechno přispělo k pádu tehdejšího režimu.” Dodává, že StB samozřejmě o těchto aktivitách věděla: “Neznepokojoval je fakt, že dostávám nějaké informace. Ale vadilo jim, že je publikuji v Infochu a že se díky tomu šíří dál mezi lidi.”

 

Za těch šest dní se změnil svět

Demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 se Petr Uhl neúčastnil, pro něj osobně ale měla v nadcházejících dnech ještě jiné následky než pro většinu obyvatel Československa. Bratři Petr a Jan Payne totiž druhý den po demonstraci k němu domů přinesli nahranou výpověď Drahomíry Dražské o tom, že na Národní třídě byl zabit student matematicko-fyzikální fakulty Martin Šmíd. Petr Uhl o tom referoval do francouzské agentury AFP a do Svobodné Evropy, s výhradou, že jde o nezaručenou zprávu. Později v diskuzi s Václavem Bendou, jehož syn studoval MFF stejně jako údajný Martin Šmíd, došli k závěru, že zpráva není pravdivá, a tak opět kontaktovali agentury a média ve snaze ji zpochybnit. Ale fáma už mezitím začala žít vlastním životem. 

V pondělí 20. listopadu byl Petr Uhl cestou do práce zatčen za šíření poplašné zprávy a poškozování zájmů republiky v cizině. Opět se ocitl ve vazbě na Ruzyni, později ho vyslýchali v Litoměřicích. Mezitím ale dění nabralo úplně novou dynamiku - na Václavském náměstí demonstrovaly denně statisíce lidí, umělci a studenti stávkovali, 24. listopadu odstoupilo celé vedení UV KSČ. Petra Uhla propustili po šesti dnech. 

“Jel jsem domů - a tam byl úplně jiný svět,” konstatuje. Symbolem změn, které během těch šesti dnů nastaly, byla nová televize na ledničce. Do té doby televizor doma nikdy neměli. “V kuchyni sedělo asi deset lidí, všichni kouřili a sledovali zprávy,” popisuje. Druhý den zamířil Petr Uhl na demonstraci na Letnou, kde předstoupil před stovky tisíc lidí: “Omluvil jsem se jim za tu nepravdivou informaci a řekl jsem, že jsem ji v tu chvíli samozřejmě považoval za pravdivou. A ten dav začal skandovat: ,Nevadí, nevadí.’”

 

Marxista, už nikoli revoluční

Od února 1990 pracoval Petr Uhl jako generální ředitel ČTK. “V lednu mě oslovil Saša Vondra s dotazem, jestli bych takovou nabídku přijal. Řekl jsem, že to budu brát jako odměnu za rozšíření nepravdivé informace o smrti Martina Šmída,” žertuje Petr Uhl. Od června navíc působil jako poslanec ve Federálním shromáždění: “Můj mandát trval dva roky. Před volbami v roce 1992 mě oslovilo Občanské hnutí i KSČ, ale podruhé jsem již nekandidoval,” říká. 

Z funkce ředitele ČTK byl odvolán v září 1992 a poté tam pracoval do roku 1994 jako redaktor. Dva roky byl šéfredaktorem Listů Jiřího Pelikána, později psal pro deník Právo, byl vládním zmocněncem pro lidská práva a předsedou Rady pro národnosti. Roku 2001, kdy byla jeho žena Anna Šabatová zvolena zástupkyní veřejného ochránce práv Otakara Motejla, rezignoval na své veřejné funkce a pokračoval v práci redaktora deníku Právo.

Přestože dnes již není členem Čtvrté internacionály a nepovažuje se za revolučního marxistu (nýbrž jen marxistu), jeho názory zůstávají stále vyhraněné: “Sepsal jsem takový text, v němž jsem zavázal svou rodinu, že ani po mé smrti nikdo z nich nesmí požádat o to, abych byl oficiálně zařazen mezi účastníky třetího odboje,” říká. Reaguje na to, že - podle jeho názoru - je dnes příliš vyzdvihován násilný odboj, například v osobách bratří Mašínů: “Nelíbí se mi, že hrdinství je dnes poměřováno násilím, že z násilí se stalo jakési kritérium cti a všichni, kdo dnes dostávají označení bojovníků proti komunismu, jsou posuzováni podle kritéria bratří Mašínů.” 

On sám naproti tomu zůstal věrný své zásadě násilí se nedopouštět ani ho neschvalovat a žil v duchu názvu životopisné publikace, kterou o něm připravil Zdeno Pavelka: „Dělal jsem, co jsem považoval za správné.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)