The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Štěpánka Tůmová (* 1948)

• narozena 12. prosince 1948 v Praze

• otec Václav Tůma byl bývalý živnostník, později úředník

• matka Helena, rozená Sadílková, pracovala jako učitelka, později ředitelka zvláštní školy a školní inspektorka

• v letech 1964–1967 studovala Střední všeobecně vzdělávací školu Nad Štolou

• v letech 1968–1973 studovala psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• po absolutoriu pracovala jako psycholožka na psychiatrickém oddělení ÚVN ve Střešovicích

• pracovala na dorostovém oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích

• roku 1982 se seznámila s budoucím manželem, bývalým politickým vězněm Pavlem Holým

• od roku 1982 působila jako psycholožka v bohnickém pavilonu 17 se zvláštním vězeňským režimem

• podílela se na znaleckém posudku katolického aktivisty Augustina Navrátila, jímž byl uznán za duševně chorého

• po roce 1989 působila v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví

Jako psycholožka pracovala na psychiatrii, vedla protialkoholní terapii ve vězení, psala znalecké posudky pro soud. Navíc se v době normalizace provdala za bývalého politického vězně. Štěpánka Tůmová tak přicházela do kontaktu s oblastmi, v nichž se lidská mysl, ať už zdravá, či poznamenaná onemocněním, střetávala s komunistickou represivní mocí. 

Narodila se 12. prosince 1948 v Praze, vyrůstala nejprve na Ořechovce a později na Letné. Její matka Helena, rozená Sadílková, pracovala jako učitelka, později učitelka a ředitelka zvláštní školy a nakonec školní inspektorka. Otec Václav Tůma se vyučil jako obchodní příručí v lahůdkářství na Národní třídě a těsně před nástupem komunistů k moci si otevřel s finanční podporou příbuzných vlastní obchod s lahůdkami. Vzápětí přišlo znárodnění a Václav Tůma o lahůdkářství přišel, navíc musel splácet dluhy. „Tato situace ho jako člověka, který nebyl příliš dominantní, zlomila a do konce života pak pracoval jako mzdový účetní ve velkoobchodě Ovoce-zelenina,“ konstatuje Štěpánka Tůmová. 

Podle svých slov se nikdy nesetkala s tím, že by jí živnostenský původ kádrově uškodil, snad proto, že otcův obchod byl znárodněn na samém začátku své existence. Oba rodiče po válce vstoupili do KSČ, ale nebyli ve straně aktivní a doma o politice vůbec nemluvili, zřejmě ze strachu. Štěpánka Tůmová popisuje bizarní situaci, kdy jako malá holčička chodila s tatínkem do prvomájového průvodu a maminka ji varovala, aby neříkala nahlas jména komunistických vůdců, jejichž tváře uvidí na transparentech. „Nikdy jsem se neodvážila zeptat proč. Zpětně si to vysvětluji tak, že se bála, abych jména nepopletla nebo nezkomolila a nebyl z toho problém.“ Obavy rodičů tedy patrně sahaly velmi hluboko. 

Vyrůstala jako jediné dítě bez sourozenců: „Jedináček bývá rozmazlovaný, nebo jsou na něj kladeny velké nároky. Já jsem patřila do té druhé skupiny.“ Zejména matka kladla obrovský důraz na vynikající školní prospěch a vychovávala Štěpánku velmi přísně. Od první do čtvrté třídy byla její třídní učitelkou. „První tři roky spolužáci vůbec nevěděli, že je to moje maminka, nesměla jsem se k ní ve škole hlásit, musela jsem ji oslovovat paní učitelko.“ 

Naproti tomu Václav Tůma byl velmi laskavý, rád četl a bral Štěpánku na entomologické výpravy do přírody – přivydělával si totiž sběrem brouků a motýlů, které odevzdával do Comenia, organizace, která dodávala sbírky hmyzu do školních kabinetů. 

Štěpánku také ovlivňovali prarodiče z matčiny strany, kteří s nimi později i bydleli. Babička a její sestra, Štěpánčina prateta, které získaly vzdělání ve škole vedené řádem voršilek, hrály na klavír a na housle a babička vedla k hudbě i svou vnučku. 

Proč musí teta odevzdávat vajíčka, když nemá slepice?

Štěpánka Tůmová uvádí, že na přelomu základní a střední školy si začala uvědomovat první náznaky toho, že komunistický režim není takový, jak navenek hlásá. Na návštěvách u prarodičů občas poslouchala vysílání Svobodné Evropy. „Tam se mi začaly trošku otevírat oči, aniž bych to dovedla racionálně pojmenovat.“ 

Jeden z prvních náznaků rozporu mezi komunistickými hesly a realitou zaznamenala u své pratety, babiččiny sestry. Ta zdědila po rodičích ovocný sad v Dolním Bousově u Mladé Boleslavi. Po roce 1948 byl znárodněn a prateta si mohla ponechat jen malou část pozemku, kde rostly višně, jabloně a záhony jahod. Prateta se tak v očích režimu stala „soukromým zemědělcem“ a jako taková musela plnit stanovené dodávky. Mimo jiné měla odevzdávat vejce, přestože nechovala žádné slepice. „Takže my jsme v Praze v obchodě kupovali vajíčka a vozili jsme jí je na venkov, aby je mohla odevzdávat. A já jsem se vždycky ptala: ‚Proč musí odevzdávat vajíčka, když nemá slepice?‘ Nikdo mi na to nikdy neodpověděl.“ 

Roku 1964 nastoupila Štěpánka na Střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázium) v ulici Nad Štolou na Letné. V té době již vnímala mírné uvolňování politického tlaku: neměla problémy z toho, když se neúčastnila prvomájového průvodu, ani kvůli tomu, že nevstoupila do ČSM. 

Ohledně toho, čemu by se měla v budoucnosti věnovat, měl každý ze Štěpánčiny rodiny jinou představu: „Máma chtěla, abych byla učitelka. Táta si přál, abych studovala přírodní vědy. Babička chtěla, abych studovala dějepis, a její sestra, abych se věnovala včelařství,“ usmívá se. 

Největší vliv na dívčino rozhodování však měla paní učitelka Vanišová, s níž se setkala na druhém stupni základní školy v hodinách péče o dítě. Ta sehrála velmi důležitou roli ve Štěpánčině dospívání; bývalá žákyně ji navštěvovala i během studia na gymnáziu a probírala s ní i osobní témata, o nichž nemohla hovořit s matkou. Učitelka Vanišová měla psychologické vzdělání, studovala u psychologa Vladimíra Tardyho, věnovala se grafologii – a právě ona vzbudila ve Štěpánce zájem o studium oboru psychologie. 

Věřili, že svoboda pražského jara přetrvá

Štěpánka Tůmová maturovala roku 1967 a na psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, o kterou byl již v té době velký zájem, se napoprvé nedostala. Přijímací zkoušky zahrnovaly osobnostní dotazník, test odborných znalostí a krátký pohovor. 

Během následujícího roku se důkladněji připravovala na druhý pokus u přijímacích zkoušek a současně pracovala ve Výzkumném ústavu elektrotechniky, kde nejprve v dílně odlévala do formiček součástky z dentakrylu a později dělala rešerše z odborných článků a překládala z němčiny. 

Na jaře 1968 s nadšením sledovala politické uvolňování. O prázdninách po úspěšných přijímacích zkouškách na psychologii ji pak zastihla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Štěpánka trávila noc z 20. na 21. srpna doma s matkou a babičkou – otec byl v jižních Čechách na jedné ze svých cest za sběrem brouků. „Brzy ráno u nás zazvonila sousedka a slyšela jsem, jak vzrušeným hlasem říká: ‚Je válka.‘ To pro mě bylo něco strašného, už předtím jsem mívala děsivé válečné sny.“ Matka byla podle jejích slov ochromená hrůzou, ale babička se okamžitě ujala organizace a začala uplatňovat zkušenosti, které se jí osvědčily v době protektorátu: hledala lékárničku, ověřovala, zda doma mají dost potravin, rozhodla, že „dítě“ – tedy Štěpánku – je třeba poslat na venkov, kde bude mimo bezprostřední nebezpečí. 

Štěpánka cestovala k pratetě do Dolního Bousova autem s jedním rodinným známým a na silnicích směrem na Mladou Boleslav se setkávali s kolonami sovětských tanků. „Navzdory prvnímu leknutí jsem to neprožívala se strachem, nenapadlo mě, že nás můžou třeba smést do příkopu.“ 

U tety strávila asi týden, poté se vrátila domů a brzy se setkala s novými spolužáky na fakultě: „Věděla jsem, že škola nezačne až prvního října, že se musíme sejít mnohem dříve a prožívat tuto situaci společně.“  

Na podzim 1968 se tak již jako studentka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy účastnila studentské stávky, se spolužáky přespávala ve škole. Studenti se těšili velké podpoře veřejnosti, například Štěpánčina teta z venkova jim na fakultu vozila košíky jablek. Stále věřili, že změny, k nimž škola dospěla během pražského jara, budou nevratné: „Vzpomínám si, jak jsme se těšili, že budeme moci číst dříve zakázané knihy a cestovat.“ 

V lednu 1969 všemi otřáslo sebeupálení Jana Palacha na protest proti postupující rezignaci a demoralizaci společnosti. „Trvalo mi několik let, než jsem se s tím dokázala vnitřně vyrovnat. Kladla jsem si otázku, do jaké míry je adekvátní postupovat proti jednomu z pěti základních instinktů, udržet se při životě. Jaká hodnota, vyšší než život, může být tak silná? O tom jsme se bavili všichni. A další otázka – zda se tím něco změní? Je možné takovým aktem něčím pohnout proti mašinérii, která se opět začala ozývat?“ 

Svoboda, které se filozofická fakulta začala těšit v roce 1968, byla rychle oklešťována, mnozí oblíbení pedagogové museli odejít. Ročníku, v němž studovala Štěpánka Tůmová, nicméně zůstala jedna výsada: neměli v rozvrhu předmět marxismus-leninismus. Teprve v posledním ročníku se dozvěděli, že budou muset dělat státní zkoušku z tzv. „politologie“, což byl tento předmět pod jiným názvem. Se spolužáky v té době docházeli na „nalejvárnu“ za Jiřinou Šiklovou, která pracovala jako uklízečka a později sociální pracovnice na geriatrickém oddělení v Thomayerově nemocnici. Ta jim doporučovala: „Ke každé otázce se naučte dvě tři věty a potom ji převeďte na své téma.“ 

„Ubozí vojáčci“ a důstojníci alkoholici

Štěpánka Tůmová stihla většinu zkoušek pětiletého studia složit během čtyř let a zbývalo jí absolvovat povinnou praxi. Na konci čtvrtého ročníku vycestovala na vlastní pěst na konferenci psychologů do Erfurtu v bývalé NDR. Odborné němčině sice rozuměla jen zčásti, na jedné přednášce se ale dala do řeči se starší ženou, která jí nabídla možnost absolvovat roční stáž na některém pracovišti v Erfurtu. 

Několik týdnů po návratu domů skutečně dostala oficiální pozvání – měla nastoupit jako stážistka na oddělení dětské psychiatrie v nemocnici v Erfurtu. „Od prvního dne mě prostě hodili do vody,“ vzpomíná na své tamější působení. Jejím úkolem bylo dělat psychologická vyšetření dětí po mozkové obrně. „Posunulo mě to k tomu, co budu dělat, až se vrátím domů,“ konstatuje Štěpánka Tůmová. Nikdy neuvažovala o tom, že by pracovala jako terapeutka. Měla blíže spíše k diagnostice, i ve své diplomové práci se věnovala jedné z diagnostických metod – minnesotskému osobnostnímu dotazníku. 

Po návratu z Erfurtu původně plánovala nastoupit na lůžkové oddělení dětské psychiatrie v nemocnici v Motole, ale při návštěvách oddělení pochopila, že by to pro ni bylo psychicky neúnosné: „Přišla jsem na to, že bych se tam několikrát za den rozbrečela, a to není účelem té práce. Tam je člověk od toho, aby tam něco dělal a pomáhal.“ 

Pomohl jí konzultant její diplomové práce, psycholog Eduard Bakalář, který v té době kvůli drobnému politickému prohřešku musel odejít z psychiatrie v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích. Doporučil jí, aby se přihlásila na jeho místo a strávila tam dva roky jako klinická psycholožka. 

Úloha psychologa v psychiatrické léčebně se podle Štěpánky Tůmové od doby jejích profesních začátků velmi změnila: „V době, kdy jsem nastoupila, se o psychoterapii na psychiatrickém oddělení vůbec nemluvilo. Psychoterapeutické skupiny neexistovaly, maximálně ve výjimečných případech individuální psychoterapie, ale to jen na vyžádání pacienta.“ Jejím častým úkolem proto bylo zejména měření IQ pacientů, testování neuroticity a další diagnostické postupy. „Na vojenské psychiatrii v té době byli jako pacienti ze dvou třetin ubozí vojáčci, kteří nestačili na to, kam je zařadili, a hroutili se. A pak byla menší část důstojníků, jejichž problémem byl alkohol.“ 

Konec dorostového oddělení v Bohnicích

Po dvou letech Štěpánka Tůmová z ÚVN odešla na dorostové oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích, které v té době vedl primář Vladimír Vojtík. Primář uplatňoval na svou dobu pokrokové metody, takže Štěpánka Tůmová zde již mohla praktikovat některé postupy psychoterapie a arteterapie. 

Často se tu setkávala s pacienty, kteří skrze hospitalizaci na psychiatrii usilovali o zproštění povinnosti základní vojenské služby, takzvanou modrou knížku. „Dobrá polovina kluků byla těch, kteří nechtěli na vojnu. Papír z psychiatrie tomu samozřejmě velmi pomohl, tím spíš, když v chorobopisu bylo i užívání drog. Každý z těch kluků věděl, co má říkat, a některým to pomohlo.“ 

Mezi kolegy na oddělení podle jejích slov vládlo ovzduší důvěry. Nikdo z psychologů například nepodepsal Antichartu, k jejímuž podpisu byli svoláni do budovy bohnického divadla. V této budově měla Štěpánka Tůmová také kabinet, kde skladovala psychologické pomůcky. Zde měla možnost ukrývat exilovou literaturu, jejíž pašování do Československa spoluorganizovala Jiřina Šiklová: „Když očekávala, že u ní doma bude nějaký filcunk, její kolega přivezl tiskoviny k nám a my jsme je schovali v kabinetu psychologických pomůcek.“ 

Na dorostovém oddělení Štěpánka Tůmová působila do roku 1982, kdy primář Vojtík odešel do důchodu. Bylo to spojeno s drobným, ale zpolitizovaným průšvihem: „Někdo vlezl do sklepa na oddělení a namaloval tam na zeď hákové kříže. Primář to považoval za klukovinu a nevyšetřoval to. Ale někdo ho udal, takže začalo popotahování a v den svých šedesátin musel odejít do penze. Dorostové oddělení tím bylo zrušeno, kluci od šestnácti let museli na oddělení pro dospělé.“ 

Protialkoholní sezení na Pankráci

Kromě práce v bohnické léčebně Štěpánka Tůmová v té době také působila jako psycholožka pro Středisko protialkoholní ochranné léčby (SPOL). Protialkoholní léčbu, která byla některým pachatelům trestných činů nařízena u soudu, mohli absolvovat už během výkonu trestu. Štěpánka Tůmová proto dvakrát týdně po večerech docházela do pankrácké věznice, kde se věnovala klientům společně s kolegy z protialkoholní léčebny u Apolináře. 

Terapie spočívala jednak v teoretickém výkladu, kdy s vězni hovořila o tom, jak alkohol působí na mozek a na psychiku. Individuálně probírala s klienty jejich anamnézu, motivaci k pití alkoholu, spojitost mezi alkoholem a jejich trestnou činností. Páteční večery byly věnovány společným sezením, kdy se vězni učili společenskému chování, zpívali nebo si povídali. 

Na jednom z těchto společných sezení došlo k ojedinělému incidentu, kdy se Štěpánka Tůmová skutečně obávala fyzického napadení ze strany vězně. Ve společenské místnosti zůstala o samotě asi s padesáti odsouzenými, dozorci někam odešli. Jeden z mladších mužů se připravoval k propuštění na svobodu: „Poslední dny před odchodem jsou vždycky zátěžové,“ upozorňuje Štěpánka Tůmová. Hovořili o tom, co udělá jako první, až se dostane ven. Mladík se zmínil o tom, že navštíví svoje staré, chudé rodiče, vezme si od nich peníze, které promění na tuzexové bony a koupí si džíny. Psycholožka v tu chvíli zareagovala spontánně a emotivně: „Vy jste ale lump!“ Zpětně to vnímá jako profesionální chybu. Když mladý muž vstal a vyzval ji, aby to zopakovala, věděla, že jde do tuhého: „Obě cesty byly špatné. Nemohla jsem to odvolat, to bych se znemožnila. Už nikdy bych před ty lidi nemohla přijít. Takže jsem to zopakovala.“ Mladý vězeň uchopil židli, na které předtím seděl, a vrhl se na ni. Uvědomovala si, že situace se mohla snadno zvrhnout v hromadný útok a výbuch násilí. Jiný vězeň naštěstí mladíka stáhl dozadu: „Co blbneš, Franto, vždyť jdeš za tři dny domů.“ 

Manželkou politického vězně

Vzhledem ke svému velkému profesnímu vytížení a širokým zájmům zůstala Štěpánka Tůmová až do třiatřiceti let svobodná, což bylo v době normalizace dosti neobvyklé. Jak uvádí, samotnou ji to netrápilo, ale její přátelé na toto téma často žertovali a na přelomu let 1981 a 1982 se rozhodli podat jí seznamovací inzerát do Mladé fronty. Dostala mnoho odpovědí, z nichž většinu vyřadila. Nakonec vybrala tři „kandidáty“, se kterými se sešla osobně. Dvě schůzky byly neúspěšné, na té třetí potkala 8. února 1982 svého budoucího manžela, o jednadvacet let staršího Pavla Holého. 

Již od prvních schůzek věděla, že Pavel Holý je bývalý politický vězeň. Dospívání prožil v Chocni, kde roku 1938 vstoupil do skautského oddílu, ve skautské činnosti pokračoval i roku 1945. Od roku 1948 žil v Praze, kde se zapojil do příprav skautského protikomunistického povstání. Pokus o svržení režimu byl ale vyzrazen, Pavla Holého i jeho spolupracovníky v květnu 1949 zatkli a soudili je ve skupině Dagmar Skálové. Pavel Holý si odpykal čtyři roky v uranových lágrech na Jáchymovsku, kde se podílel na tajné tvorbě uměleckých předmětů, zejména knize básní Přadénko z drátů. 

V době seznámení se Štěpánkou Tůmovou pracoval Pavel Holý v podniku Drupol. O svém věznění nikdy sám od sebe příliš nemluvil, pokud se ho přímo nevyptávala. „Více vzpomínal na věci dobré, které je později daly dohromady.“ Političtí vězni odsouzení v procesu Dagmar Skálové, kteří přežili a neemigrovali, se později pravidelně stýkali, ovšem bez svých partnerek: „To byla taková jejich muklovská záležitost,“ podotýká Štěpánka Tůmová. 

Zvláštní režim v pavilonu 17

Po rozpuštění dorostového oddělení Štěpánka Tůmová nadále pracovala v psychiatrické v léčebně v Bohnicích. Nastoupila do pavilonu číslo 17, který byl po administrativní stránce nemocničním oddělením pankrácké věznice. „Byli tam hospitalizováni obvinění, kteří čekali na soud, a pacienti, kteří začali mít duševní potíže během výkonu trestu,“ popisuje Štěpánka Tůmová. Personál tvořili civilní zaměstnanci léčebny, ale na rozdíl od jiných budov byl pavilon 17 hlídán vězeňskou ostrahou. „Je třeba si uvědomit, že velké procento z našich klientů byli vrazi,“ upozorňuje Štěpánka Tůmová. Domnívá se, že mnozí bachaři si díky dlouhodobé práci v Bohnicích osvojili lidštější přístup k těm, které měli střežit. V osmdesátých letech, kdy na oddělení pracovala, se podle jejích slov již nepraktikovala léčba inzulinovými šoky, elektrošoky ani elektrokonvulzivní terapie. 

Kromě kriminálních vězňů se v pavilonu 17 občas ocitli i lidé věznění z politických důvodů. Jedním z nich byl v druhé polovině osmdesátých let také Pavel Wonka (během svého druhého uvěznění, zřejmě v roce 1987). Do Bohnic ho převezli z věznice, kde byl vystaven velmi krutému zacházení. „On v té době byl ve veliké zátěži, nedokázal rozpoznat, že se nachází v prostředí, které mu nechce ublížit,“ říká Štěpánka Tůmová o jeho hospitalizaci. „Nejdřív si stěžoval, že ho považujeme za duševně chorého. Když mu bylo řečeno, že ho za duševně chorého nepovažujeme, nechtěl z léčebny odejít. Svlékl se donaha a odmítal nastoupit do sanitky, která ho měla odvézt.“ 

Častější ovšem byly případy nedobrovolné krátkodobé hospitalizace lidí, které se režim snažil „uklidit“ před významnými oslavami, například před Prvním májem. V různých odděleních léčebny se v tyto dny na příkaz „z vyšších míst“ ocitali lidé, u nichž se komunistická moc obávala veřejných vystoupení. „Všichni to věděli, i ti samotní lidé. A samozřejmě se proti tomu bouřili, protože byli neprávem zavření na psychiatrii, byť třeba jen na osmačtyřicet hodin.“ 

Ona sama se podle svých slov nesetkala s tím, že by byl někdo takto protiprávně hospitalizován na delší dobu: „Že by byl někdo převezen na psychiatrii a bylo nám řečeno ,tento člověk je duševně chorý, protože se nám to hodí,‘ tak to jsem nezažila. Ale pozor, já jsem nebyla na primářském ani lékařském postu.“ 

Přímo do pavilonu 17 přišel jednou příslušník Státní bezpečnosti a žádal zaměstnance, aby identifikovali lidi na fotografiích z protestní akce. Když se Štěpánka Tůmová i její kolegové vyjádřili, že nikoho nepoznávají, žádal je, zda mohou lidi podle fotografie diagnostikovat. To samozřejmě odmítli: „Řekli jsme, že na základě obrázku nikomu nevidíme do hlavy.“ 

Dilema v případu Augustina Navrátila

Štěpánka Tůmová se už od začátku svého působení v Bohnicích věnovala také sestavování psychologických znaleckých posudků. S touto činností začala pod vedením primáře Vladimíra Vojtíka. Šlo především o posudky na pachatele kriminálních činů, často násilných. V některých případech její posudek mohl přispět k prodloužení trestu – například tehdy, byla-li v něm zmíněna ztížená možnost resocializace. Někdy se proto stávala terčem výhrůžek těchto odsouzených: „Tebe si najdu.“ Nebo: „Pošlu za tebou kamarády,“ říká Štěpánka Tůmová a pokračuje: „Faktem je, že jsem dodržovala jistá bezpečnostní opatření, neotevřela bych dveře, aniž bych věděla, kdo za nimi je. I moje rodina tak byla instruovaná.“ Podle svých slov se ale obávala spíše duševně nemocných, jejichž myšlenkové pochody jsou těžko odhadnutelné. 

Jen jednou podle svých slov pracovala na posudku člověka, který byl ve vazbě z politických důvodů. Šlo o katolického aktivistu Augustina Navrátila, autora dvou významných petic za náboženskou svobodu. Jeho druhou petici, Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, podepsalo koncem osmdesátých let na půl milionu lidí. Současně byl v očích komunistických úřadů známým „potížistou“, který různým institucím zasílal velké množství podnětů a dopisů. 

Soudní znalci měli rozhodnout, zda je právně způsobilý, nebo jde v jeho případně o duševní onemocnění, paranoiu kverulans. V případě, že by byl uznán za duševně zdravého, by mu podle Štěpánky Tůmové hrozil nepodmíněný trest. „Faktem je, že on byl zvláštní osobnost, vztahovačná až paranoidní. Jde o jednu z nejsložitějších diagnóz v psychiatrii i v psychologii. Je velmi těžké stanovit hranici mezi paranoidní poruchou osobnosti a paranoidní psychózou, tedy nemocí. On si stěžoval všude a na každého. Psal stovky dopisů po různých institucích. Nicméně tam nebyla žádná jiná těžká psychopatologie, která by psychóze odpovídala.“

Posudek psali tři odborníci, dva psychiatři a Štěpánka Tůmová jako psycholožka. Posuzovalo ho konzilium znalců z celé bohnické léčebny: „Jednoznačně jsme se shodli na tom, že ten člověk už je ve stadiu duševní choroby.“ Podle jejích slov ale v jejich rozhodování sehrála roli skutečnost, že kdyby ho uznali za duševně zdravého, musel by nastoupit nepodmíněný trest ve vězení. „Byli jsme si vědomi jedné věci: Pokud je někomu stanovena diagnóza duševní choroby, nejde do výkonu trestu, ale vykonává ochranné psychiatrické léčení v léčebně v místě svého bydliště. A my jsme věděli, že manželka pana Navrátila pracuje jako sestra na psychiatrii v léčebně v Kroměříži, kde bude hospitalizován.“ Z pohledu Štěpánky Tůmové a jejích kolegů tedy znalecký posudek diagnostikující duševní chorobu byl i projevem snahy Augustina Navrátila ochránit před vězením. Hospitalizaci v ústavu, kde bude v každodenním kontaktu se svou ženou, pokládali za příznivější. On sám to ale vnímal jako diskreditaci svého úsilí. 

Nevěřila, že věznice se mohou změnit

V listopadu 1989 Štěpánka Tůmová a její manžel Pavel Holý nadšeně přivítali pád komunistického režimu. „Byla to ohromná euforie. Četli jsme všechny noviny. V sobotu ráno Pavel vždycky oběhl všechny trafiky a v posteli jsme si četli, navzájem jsme si přehazovali přečtené stránky.“

Euforie v těch dnech panovala také v bohnické psychiatrické léčebně. Zvláštní oddělení v pavilonu 17, kde pracovala, však po roce 1989 z iniciativy nového ředitele Zdeňka Bašného zaniklo. Štěpánka Tůmová dostala nabídku pracovat jako vězeňská psycholožka v pankrácké věznici: „Byla jsem v tomto směru skeptická a do jisté míry jsem dodnes. Všechny tyto polovojenské organizace se podle mého názoru ani po roce 1989 moc nezměnily. A já jsem věděla, že tam nechci pracovat.“ 

Po odchodu z Bohnic pracovala mimo jiné v Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, dále se také věnovala psaní znaleckých posudků. Její posudek například přispěl k osvobození Věry Marešové, zdravotní sestry z Rumburka, která byla obviněna z vražd pacientů. 

Závěrem rozhovoru Štěpánka Tůmová formuluje své poselství pro budoucí generace: „Buďte za každých okolností sví a nebojte se.“