Eva Tůmová

* 1935

  • "Jakmile jsem v patnácti letech mohla chodit na brigádu, tak jsem začala chodit do Jawy na Pankrác. Vyráběly se tam součástky pro motorky Jawa. To jsem musela ve škole strašně tajit, protože to byla placená brigáda na čtyři hodiny denně. Já rovnou z toho gymnázia ve dvě hodiny odpoledne odjela tramvají na Pankrác a tam jsem čtyři hodiny pracovala u soustruhu a děsila jsem se toho, aby to někdo neřekl ve škole – že pracuji za peníze. A to proto, že byly svazácké brigády, jezdilo se na chmel a vykopávat brambory a sázet stromečky a takové brigády, které ale byly zadarmo. Ale já jsem musela jít vydělávat, abychom s maminkou neumřely hlady. Samozřejmě že nás vystěhovali z našeho krásného bytu. Chtěli nás vystěhovat do nějaké chalupy v pohraničí, ale naštěstí na tom vojenském úřadě – byl to vojenský byt – sloužila dívka, která byla s tátou u Buzuluku a velmi si ho vážila jako skvělého velitele. Podařilo se jí zmocnit se té složky týkající se našeho bydlení a později nám řekla, že ji spálila v kamnech. Takže spis se ztratil a přidělili nám malý byteček v Lucemburské ulici na Vinohradech."

  • "Maminka se vrátila... Zpočátku jsme si mysleli, že je jen nesmírně unavená a že dobrou stravou a péčí se to všechno srovná. Vypukla u ní ale roztroušená skleróza a zhruba od roku 1947 už byla více po nemocnicích než kde jinde. Do pěti let zemřela. Tatínek se vrátil zdánlivě ve výborném stavu, ale samozřejmě že ty válečné útrapy první i druhé války se na něm podepsaly důkladně. Zemřel v 64 letech."

  • "Když tatínek prošel loretánským domečkem a byl na Pankráci, tak já v té době jako třináctiletá čtrnáctiletá jsem tam tatínkovi nosívala jednou za měsíc balíček s čistým prádlem. Vězňům se nepralo prádlo, to musela dodávat rodina. Z té doby mám velmi silnou vzpomínku na paní doktorku Horákovou, která v té době byla v té skupině vězeňkyň, která přebírala ty balíčky. Byl tam takový přijímací pult a pět bachařek se prohrabalo v tom, co jsme přinesli, jestli tam není něco závadného, a ledabyle to znovu zavázaly a podávaly to dozadu a tam postupovala řada vězeňkyň. Tenkrát stála za mnou mladá žena, která držela na ruce holčičku. Já nevím, kdo to byl. Jestli to byla sestra, sestřenice a byla to její holčička. Ale uviděla tam známou tvář a začala se k ní natahovat s ručičkama. Načež ta bachařka ji přes ně sekla a okamžitě paní doktorku Horákovou odvedli dozadu a už ji do sálu nepustili."

  • "Ani jeden z nich se ničím neprovinil. Jenom tím, že bojoval za tuhle zem na všech možných frontách. A ti všichni byli zavření až do roku 1953, protože na konci roku 1952 Bedřicha Reicina pověsili zároveň se Slánským jako zrádce a velezrádce a nevím, jak znělo to odsouzení... a dneska jsou lidi, kteří by z něj chtěli dělat hrdinu. Toho, který provedl tolik špinavostí, že se to nedá ani vylíčit. To byste museli natočit úplně samostatný film. A když přišel k nám, sám, když už táta byl zavřený a byla jsem doma já s maminkou, přivedl si čtyři vojáky, postavil se do dveří... Dodneška ho vidím. Mladý, pěkný člověk. Opřel se o futra a jenom velel těm vojákům, kteří nesli obrovské pytle, takové jako jsou žoky na chmel. A jenom jim říkal: 'Tamhle ten obraz, tamhle ten obraz, tamhle ty stříbrné příbory, zabalte tamhle ten porcelán, aby se to nerozbilo.' I vyšívané peřiny s monogramem, které si maminka vyšívala do manželství. Prostě všechno, co se narvalo do těch čtyř žoků, tak odnesli a my tam stály v rohu s maminkou vyděšeně a nemohly jsme dělat vůbec nic. Do týdne maminka dostala oznámení, že vzhledem k velezradě jejího muže jí byla okamžitě odebrána penze. Nedostala ani halíř."

  • "Ani jeden z těch vězňů, které tam odvezli, nebyli souzení. Byli označováni jako rukojmí. Od začátku jim řekli, že se dá předpokládat, že se třeba dostanou velmi brzy domů, protože je vymění za nějakého německého důstojníka." - "Proč se právě vaše maminka stala rukojmí?" - "Protože tatínek prokazatelně zmizel z republiky a nikde nebyl. Byl vojenským činitelem v dosti vysoké pozici. Jestli to už věděli přesně, že v té době je už plukovník nebo podplukovník a že velí naší armádě u Tobruku, anebo že když potom vyhnali Rommela z Afriky, to bylo v roce 1943, tak se měli vrátit buď zpátky do Anglie, anebo jet do Ruska – Svoboda v té době zakládal u Buzuluku východní armádu. Svoboda žádal prezidenta Beneše o přidělení zkušených důstojníků. Tenkrát si tatínek s Klapálkem házeli librou, kdo z nich půjde do Ruska a kdo do Anglie. Táta vyhrál to Rusko a byl rád."

  • „Ten život na Kampě samozřejmě byl pro mě strašně zajímavý. Protože nebylo člověka z kulturní fronty, který by tam nezašel, pokud to byl opravdu slušný a chytrý člověk. Ale pro mě třeba bylo úžasné, že v té době bylo tady vyloučené dostat se k zahraniční literatuře, a zejména k takové, kterou psali čeští autoři, které jsem ráda četla. A lidi, kterým se někde podařilo propašovat při dovolené knížku nebo při služební cestě, tak ty knížky přinášeli anonymně a položili je u Werichů na schody a nechali je tam ležet. A já, když jsem ráno šla otevřít takovou černou mříž, která oddělovala spodní byt od horního, tak tam ležela jedna nebo dvě knížky.“

  • „Já si ho [Bedřicha Reicina] do smrti budu pamatovat, jak stál u nás ve dveřích takhle opřený o futra a měl dva vojáky, kteří měli dva veliké pytle, a on jenom ukazoval: ,Tohle zabalit. Tohle zabalit. Tohle zabalit.‘ Prostě co se mu líbilo, který obraz, který kožich, který porcelán, které stříbrné příbory. Vzali i maminčiny cíchy, které si vyšívala do výbavy, s jejím monogramem. Prostě co mohli, nacpali do těch pytlů a pod pistolí nebo pod kalašnikovem odvedli tátu. A já jsem tam zůstala jako desetiletá a maminka jako ležící nemocný pacient.“

  • „Takže toho devatenáctého dubna někdo zaklepal ve škole na dveře a paní učitelka se šla podívat a pak se podívala do třídy a řekla: ,Evičko, pojď ven, někdo na tebe čeká.‘ A já vyšla ven a viděla jsem po pěti letech svoji maminku. Jenomže kolem byli všude Němci, Praha byla ještě bohatě obsazená německou posádkou. Takže jsme tu mámu odvedli domů a tam mužští z baráku jí udělali takovou komůrku za uhlím ve sklepě. Řekla bych jako králíkárnu, prostě vzali pár latí a přibili na to staré pytle, aby to nebylo vidět, když si tam rozsvítí baterkou nebo svíčkou, a udělali k tomu provizorní dvířka a kavalec, aby si mohla lehnout. A my jí tam dali baterky a svíčky. A každý den měl jeden z těch našich sousedů službu a večer a ráno odhrabal, abychom se dostali k těm dvířkům.“

  • „Mně bylo šest, sedm, osm, devět. A bráškovi bylo o pět let víc, čili tomu bylo deset, jedenáct, dvanáct. A všechno jsme si museli udělat sami. Měli jsme díky tomu, že maminka byla bohatá, tak měla velké věno a to věno bylo uložené v bance. A v takových činžácích, v jakém jsme my bydleli v té době, tak tam byla vždycky domovnice. To už možná nevíte, kdo to byl. Ale domovnice prostě obstarávala úklid v tom domě, brala poštu a hlídala, aby tam nikdo cizí nechodil a tak podobně. Tak tahle naše domovnice byla placená za to, to zařídili příbuzní, že nás ráno vzbudí a řekne: ,Děti, vstávejte,‘ udělá nám snídani a šli jsme do školy. Do první třídy, do druhé třídy, do třetí třídy. A v poledne se tenkrát už ve školách vařilo. Takže v poledne jsme šli na oběd do školní jídelny. No a večeře jsem se musela naučit dělat já. Takže v šesti letech jsem uměla už uvařit krupicovou kaši, ohřát párky, zamíchat vajíčka a takovéhle jednoduché úkony. A to mě všechno učily hodné sousedky. Já když jsem něco neuměla, tak jsem věděla, že můžu zazvonit v domě na kohokoliv a říct: 'Teto, mně se utrhl knoflíček, já ho ještě neumím přišít.'“

  • „Jakmile šestnáctého ráno vypochodovaly dvoučlenné hlídky gestapa, to byla vojenská policie německá, tak přišly taky pro mého tatínka. A ten je potkal na schodech. Naštěstí už v té době nebyla naše armáda, takže byl oblečen v civilu. A když se ho zeptali, kde bydlí, tehdy byl major, tak se ho zeptali, kde bydlí major Střelka. A on říkal: 'Ve čtvrtém patře.' Poděkovali a pokračovali do čtvrtého patra. A tatínek pouze přeběhnul z toho prvního patra, kde je potkal, do protějšího domu. A tam stál za dveřmi, které měly skleněná dvířka. Měly tam teda okýnka, ne dvířka. A díval se, jestli vedou maminku a děti. A když ji nevedli, tak nechal gestapo odejít a v klidu došel na tramvaj. Protože už dávno měl domluveno, kam se půjde schovat, jestliže ho přijdou zatknout.“

  • Full recordings
  • 1

    Domov seniorů Hvězda, Praha 6 - Bílá Hora, 20.09.2017

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, Eye Direct, 26.02.2019

    (audio)
    duration: 02:01:04
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, Eye Direct, 12.03.2019

    (audio)
    duration: 01:51:24
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 4

    Praha, Eye Direct, 18.03.2019

    (audio)
    duration: 01:27:41
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 5

    Broumov/Praha, 14.07.2020

    (audio)
    duration: 01:57:02
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Vyšla jsem ze dveří a po pěti letech jsem uviděla svoji maminku

Eva Tůmová
Eva Tůmová
photo: archiv pamětníka

Eva Tůmová, rozená Střelková, se narodila 3. června 1935 v Praze v rodině legionáře Karla Střelky. Její otec bojoval i ve druhé světové válce proti Německu a po roce 1948 byl zatčen a uvězněn. Matku pamětnice v letech 1942 - 1945 věznili nacisté v internačním táboře Svatobořice a malá Eva se svým bratrem tak strávili část války úplně sami ve velkém vršovickém bytě. Kvůli svému původu mohla pamětnice studovat jen pedagogické gymnázium a až po deseti letech praxe jí bylo dovoleno vystudovat vysokou školu. Rozhodla se pro obor speciální pedagogika a po ukončení studia nastoupila jako učitelka do motolské nemocnice. Mimo jiné pracovala na onkologickém oddělení Josefa Kouteckého. Její bratr i syn s rodinou postupně emigrovali, a tak zůstala v Praze sama. Na nějaký čas se přestěhovala do vily rodiny Werichů, se kterou se dlouho znala, a starala se o jejich vnučku a také o Frances Ježkovou, vdovu po Jaroslavu Ježkovi. Po roce 1989 se její bratr z emigrace vrátil.