The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Tůma (* 1948)

• narodil se 31. července 1948 v malé obci Sviny na Táborsku

• v roce 1962 opustil domov a odstěhoval se k příbuzným do Českých Budějovic, aby nemusel nastoupit do JZD

• v letech 1967–1973 studoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze

• v roce 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha jako pořádková stráž u hrobu

• v letech 1974–1987 pracoval jako technolog v závodě na zpracování uranových rud MAPE Mydlovary

• v letech 1990–1992 působil jako zástupce Občanského fóra v městském zastupitelstvu v Českých Budějovicích

• podporoval vznik místní organizace Občanské demokratické strany

• v roce 2010 byl opětovně zvolen do českobudějovického zastupitelstva za hnutí Občané pro Budějovice

• rodina manželky Marie rozené Panochové byla v roce 1955 vystěhována z obce Hartmanice v rámci akce Kulak

• pamětník zastupoval manželku během restitučních sporů

Jan Tůma se narodil 31. července 1948 v obci Sviny na jihočeských Blatech do rodiny kováře Jana Tůmy a Terezie, rozené Candrové. Na venkově prožil idylické dětství, ale protože měl jeho otec o tři ary pozemků více, než bylo v soukromém vlastnictví povoleno, hrozilo, že by v 15 letech musel nastoupit do jednotného zemědělského družstva. Vyhlídka na práci traktoristy v místním družstvu Jana Tůmu zrovna nelákala, a tak z vesnice odešel a přestěhoval se ke své bezdětné tetě do Českých Budějovic, kde absolvoval poslední ročník základní školy. Přestěhování do krajského města mu umožnilo studovat na gymnáziu (tehdejší střední všeobecně vzdělávací škola) a následně v letech 1967–1973 vystudovat na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze obor jaderná paliva a radiochemie.

Na pohřbu Jana Palacha

První dva dny okupace vojsky Varšavské smlouvy strávil dvacetiletý Jan Tůma doma ve Svinech a nedalekém Zálší, kde bydlela rodina jeho budoucí ženy. Doléhal tam enormní hluk sovětských vojenských letadel s přídavným spalováním, tzv. forsážemi, kterým se nedařilo přistávat na bechyňském letišti, po silnici občas projelo nákladní auto s vojáky. Hlavní šok nastal po příjezdu do pražských Dejvic 23. srpna 1968, kde se prý mezi domy ještě rozléhala kulometná palba a uprostřed Vítězného náměstí byly rozmístěny tanky mířící hlavněmi do okolních ulic.

Jan Tůma považuje své dojmy z tehdejšího dění za nesdělitelné a přirovnává je k pocitům svého otce. Jan Tůma starší se narodil v roce 1922 a byl příslušníkem jednoho z těch ročníků, který byl, podle slov jeho syna, „darován“ Hitlerovi a poslán na nucené práce do Berlína. „Nikdy o tom nechtěl mluvit. A vždycky konstatoval, že to nejde zopakovat, co tam zažil. A na mě to působilo podobně jako na toho otce.“

Jako člen Svazu vysokoškolského studentstva pak byl v lednu 1969 vyzván, aby spolu se svým spolubydlícím ze studentských kolejí dohlížel jako pořádková stráž na klidný průběh pohřbu Jana Palacha na Olšanských hřbitovech. Příkaz od tehdejší Bezpečnosti podle Jana Tůmy zněl, že pokud si studenti neudrží na pohřbu pořádek, „tak to všichni odskáčem“. Pohřeb sledoval i nemalý počet příslušníků Státní bezpečnosti, postávali obvykle po dvojicích a studentská stráž je dokázala odhadnout díky dobře vyvinutému pozorovacímu talentu. Nakonec se dostatečně důstojný a poklidný průběh pohřbu podařilo zajistit: „U toho hrobu se neodehrálo nic, všechno jsme stihli ukočírovat,“ dodává Jan Tůma.

Pro jadernou energetiku je největším rizikem člověk

Počátek sedmdesátých let byl podle Jana Tůmy „tak tvrdě pod kontrolou“ komunistického režimu, že už „nešlo nic podnikat“. Na Vysoké škole chemicko-technologické prý nezanechala normalizace tak výraznou stopu jako na jiných vysokých školách – z okruhu Jana Tůmy museli studia zanechat dva spolužáci, funkcionáři Svazu vysokoškolských studentů, z profesorského sboru na fakultě neměl odejít nikdo. V roce 1973 Jan Tůma promoval, následující rok strávil na vojně na velitelství armády v Příbrami a v roce 1975 nastoupil do podniku MAPE Mydlovary, závodu na zpracování uranové rudy nedaleko Českých Budějovic, kde pracoval jako technolog do roku 1987.

Kvůli svému pracovnímu zařazení musel mít prověrku pro kategorii Přísně tajné a nesměl vycestovat za hranice státu, a to ani směrem na východ. V mydlovarském závodě měl možnost pracovat s moderním počítačovým vybavením a tuto zkušenost využil v dalším zaměstnání v devadesátých letech. V roce 1987 přestoupil do Ústředního informačního střediska pro jaderný program, kde prováděl rešerše zahraničních studií pro jaderný výzkum a utvrdil se ve svém přesvědčení, že pro jadernou energetiku je hlavním nebezpečím člověk, protože právě lidský faktor byl příčinou každé zásadní havárie. I když v době černobylské havárie v roce 1986 přístroje na měření radioaktivity v Mydlovarech podle Jana Tůmy žádné výrazné výkyvy nezaznamenaly, byl rád, „že je to tak daleko“.

Přestože studie Prognostického ústavu a dalších odborníků dostupné koncem osmdesátých let ve vědecké komunitě naznačovaly, že změna režimu je nevyhnutelná, po negativních zkušenostech z roku 1968 se v době listopadových demonstrací v roce 1989 Jan Tůma držel spíš v ústraní. I tak ho události, jak sám říká, „dohnaly“ a nemohl zůstat zcela stranou dění.

Po roce 1989 pracoval v Domě techniky, kde se podílel na pořádání počítačových kurzů a vydávání odborných ekonomických a právních publikací, které do té doby na československém trhu nebyly k dispozici. Mezi své nakladatelské úspěchy řadí především vydání knihy úvah a projevů Tomáše Bati Z historie řízení, a to již v polovině ledna 1990. Během pouhých tří dnů byl náklad 6 000 výtisků rozebrán a následoval dotisk. Kniha se dostala do rukou i jednomu z bývalých zaměstnanců Baťových závodů, který z dojetí a vděčnosti nad knihou o svém bývalém zaměstnavateli poslal Janu Tůmovi děkovný dopis a pantofle.

I Mojžíš vodil lid čtyřicet let po poušti, aby zapomněli na otroctví

V červnu 1990 byl Jan Tůma zástupci Občanského fóra (OF) osloven, aby za ně kandidoval do českobudějovického zastupitelstva, kam byl následně i zvolen. Při dělení OF se přidal k českobudějovické organizaci Občanské demokratické strany, protože Občanské fórum mu nepřipadalo jako dostatečně efektivní a rozhodná politická síla. Působení v městské politice počátkem devadesátých let ho ale neuspokojovalo, protože byla, jak říká, „v režii někoho jiného než nás“. V roce 1992 tak na politickou činnost v zastupitelstvu města rezignoval. Bylo zapotřebí více času, aby se změnila mentalita lidí a společnost začala fungovat na jiných principech a hodnotách. V roce 2010 se po 20 letech do zastupitelstva vrátil jako člen Hnutí Občané pro Budějovice a strávil zde jedno funkční období.

Způsobil, že byl ochuzen stůl pracujících

V druhé polovině šedesátých let se na venkovské zábavě Jan Tůma seznámil se svou budoucí ženou Marií Panochovou z nedaleké vesnice Hartmanice. Marie pocházela z rodiny sedláka Jana Panochy, kterému byl v rámci akce Kulak zabaven veškerý majetek a byl spolu s manželkou, třemi malými dětmi a starými rodiči vystěhován do kamenného domu v usedlosti Stará obora u Hluboké nad Vltavou. Panochovi původně v Hartmanicích žili na statku uprostřed vesnice a hospodařili na 33 hektarech půdy, chovali krávy, vepře a slepice. Protože odmítli vstoupit do jednotného zemědělského družstva, byly jim od roku 1950 každoročně neúměrně zvyšovány odvody zemědělských výrobků a Jan Panocha byl v nálezu trestní komise v roce 1952 obviňován okresním národním výborem, že „ztížil a ohrozil výživu obyvatelstva“ a „způsobil, že byl ochuzen stůl pracujících“.

V rozsudku lidového soudu v Týně nad Vltavou z roku 1955 byl uznán vinným z trestného činu ohrožení jednotného hospodářského plánu. V rozsudku dále stojí: „Obviněný je kulakem, jak ukazuje již výměra jeho hospodářství, bonita jeho pozemků, kterážto hospodářská základna v podmínkách kapitalistického zřízení nutně předpokládá vykořisťování cizích pracovních sil. Obviněný by je byl za těchto podmínek také vykořisťoval, jak činili jeho rodiče, a byl by v podstatě živ z výsledků jejich práce, kdyby mu v tom nebyla zabránila změna ve společenském zřízení. Z této jeho třídní příslušnosti vyplývá nutně jeho zaujetí vůči lidově-demokratickému řádu a jeho nepřátelství k němu.“ Jan Tůma dodává: „Pouze tchán dostal rozsudek. Jeho žena, jeho rodiče, jejich děti – prostě všichni – byli naloženi na auto a vystěhováni. Dneska je to kvalifikováno jako zločin proti lidskosti.“

Jan Panocha vlastnil pouze polovinu nemovitosti, druhá patřila jeho matce, ale i tak byl statek zabaven celý a z něj protiprávně vystěhováni všichni rodinní příslušníci. Podobný osud potkal další dvě rodiny v obci. Časté kontroly domácnosti vedoucí následně k zabavování veškerého rodinného majetku přiměly tehdy pětiletou Marii Panochovou, aby utíkala schovat do postele pod peřiny chléb, jakmile se ve dvoře objevili neznámí lidé. Kromě propadnutí veškerého majetku byl Mariin otec na pět let zbaven občanských práv, byla mu několikrát vyměřena pokuta až do výše 75 000 Kčs a třikrát uložen trest odnětí svobody, nejdelší v trvání pěti měsíců.

Náhradní dům, do kterého byla rodina vystěhována, byl v naprosto havarijním stavu, a tak po celý rok jeho novým obyvatelům kapala studená voda ze stropu i do postelí. Děti v tomto nevyhovujícím prostředí bývaly často nemocné. Jan Panocha s manželkou po vystěhování pracovali v jednotném zemědělském družstvu v nedalekém Zálší, které bylo za hranicí tehdejšího okresu Týn nad Vltavou, kam se už nikdy nesměli vrátit.

Navrácení zabaveného majetku

Zdlouhavost restitučního řízení probíhajícího od roku 1992 a potřeba neustále znovu vysvětlovat svůj případ spolu s rostoucími finančními nároky na právní zastoupení přiměly rodinu k úvaze, aby ji v závěrečné fázi řízení před krajským soudem zastupoval Jan Tůma. Po předchozích zkušenostech se řídil především zásadou „co je psáno, to je dáno“. Na jednání se zástupci zemědělských družstev a statků spravujících rodinný majetek se proto vybavil kufříkovým psacím strojem, na kterém průběžně pořizoval veškeré zápisy, aby zabránil případné pozdější ztrátě paměti některých aktérů.

Někteří ze svědků, kteří podepsali výnos o vystěhování rodiny Jana Panochy v polovině padesátých let, totiž již dříve u soudu tvrdili, že si na to nepamatují, že snad u toho ani nebyli. Takto například u soudu argumentoval tehdejší tajemník místního národního výboru. Problémy nastaly i s dohledáváním dokumentů a smluv spravovaných dřívějšími uživateli rodinného majetku. Některé z nich se prostě najít nepodařilo. Soud nakonec restituční nárok rodiny uznal a majetek ve značně poškozeném stavu navrátil, ale rozhodnutím, aby si rodina sama určila, jakou formou a z jakých zdrojů mají být kompenzovány majetkové ztráty způsobil, že se rodina finanční náhrady nedočkala, protože nebylo zřejmé, kde lze náhradu požadovat.

Všechno je to v lidech

V roce 2007 podala Marie Panochová, matka manželky Jana Tůmy, trestní oznámení pro porušení povinnosti veřejného činitele k Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. S formulací obžaloby v soudní síni Janu Tůmovi jako právnímu zástupci rodiny nakonec pomáhala i předsedkyně soudního senátu, která mu v pauzách mezi jednáními radila, jak formálně správně postupovat. Případ však byl po dvou letech odložen, protože nebylo možné stíhat konkrétního viníka. Manželka Marie, stejně jako její dosud žijící matka se křivdu, která na jejich rodině byla spáchána, snaží ze své paměti vytěsnit a už se k ní nechtějí vracet.

Minulé události zásadně narušily i vztahy s některými dřívějšími sousedy v Hartmanicích. Jan Tůma tvrdí, že to je proto, že v jiných vesnicích sousedé výnos o vystěhování podepsat odmítli a nemusel tak nikdo svůj domov opustit. Paradoxně v případě Panochových jeden ze tří podpisů potřebných k jejich vystěhování patřil člověku, kterého za války rodina zaměstnala na statku, aby ho uchránila před nuceným nasazením. Rozvolnění sousedských vztahů na venkově v důsledku komunismu a s ním spojené kolektivizace přetrvává dodnes a dřívější pospolitost a sounáležitost se podle Jana Tůmy v původním rozsahu podaří obnovit jen stěží. Na otázku, jak se vypořádat s bolestnou minulostí a dědictvím komunismu, Jan Tůma odpovídá, že je potřeba dvou generací, aby se lidi dokázali zbavit „toho otroctví“. Lidé, kteří tu dobu neprožili, si podle něj nedokážou skutečně představit, jak se tehdy žilo. „Všechno je to v lidech,“ uzavírá. V roce 2021 žil Jan Tůma v Českých Budějovicích