The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Regina Tulachová (* 1953)

• narodila se 27. října 1953 v Rychnově u Jablonce nad Nisou

• maminka odešla v roce 1936 do Anglie

• manžel matky byl stíhač RAF Bedřich Krátkoruký

• po komunistickém převratu čelila rodina perzekuci

• pamětnice 21. srpna 1968 v Hodkovicích nad Mohelkou

• vyučená kadeřnice

• s matkou poslouchaly vysílání BBC

• půjčovaly si zakázanou literaturu a filmy

• účastnice sametové revoluce v Praze

• v roce 2022 žila v Rychnově u Jablonce nad Nisou

Za velké hospodářské krize odešla maminka pamětnice do Anglie, kde pracovala jako vychovatelka. Ještě předtím se ale v Československu seznámila s mladým pilotem Bedřichem Krátkorukým, budoucím elitním stíhačem RAF v bitvě o Británii.

“Maminka byla velmi krásná a Bedřich Krátkoruký se do ní okamžitě zamiloval. Ona to snad ani nevnímala, ale jemu se strašně líbila. V červenci 1939 utekl s ostatními letci do Polska, odtud do Francie a do Anglie. Když se dozvěděl, že je maminka v Anglii, tak ji vyhledal a byla to láska jako trám. A protože se ve válce dlouho nečekalo, tak se vzali,” vzpomíná Regina Tulachová na maminčino vyprávění.

Bitvu o Británii prožili s manželem na leteckých základnách po celé Anglii. Kvůli všudypřítomné válce, bombardování a strachu ale přišla Miloslava Krátkoruká při porodu o dítě. Její manžel byl naprosto zoufalý, že ztratil svého malého syna a rozhodl se znovu vstoupit mezi bojové piloty, ačkoliv už nemusel. V lednu 1943 se však z jednoho letu nevrátil a prohlásili jej za nezvěstného. Miloslava Krátkoruká se po celý zbytek války pokoušela najít jakékoli zprávy, zda není manžel v německém zajetí, nicméně marně. Po skončení války se tak vrátila do Československa sama. 

Bedřich Krátkoruký se do maminky okamžitě zamiloval

Regina Tulachová se narodila 27. října 1953 v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Do nehostinného pohraničí se její rodina musela odstěhovat kvůli politickým problémům již krátce po komunistickém převratu v únoru 1948, protože maminka pamětnice žila za války v Anglii a její první manžel létal v britském Royal Air Force.

Před druhou světovou válkou žila maminka pamětnice Miloslava Pohnětalová v Pardubicích, kde její rodiče vlastnili slušně zavedený obchod s potravinami. V důsledku hospodářské krize se však dostali do problémů, a aby nemusela Miloslava prožívat v Československu nouzi, vzala si ji k sobě teta, která vařila v prestižních šlechtických domech v Anglii. Maminka pamětnice si tedy zařídila povolení a v roce 1936 vycestovala jako vychovatelka.

Ještě předtím se však v Československu seznámila na jedné sportovní akci s mladým pohledným letcem Bedřichem Krátkorukým. Ten se do ní okamžitě zamiloval, a když se během svého působení u RAF dozvěděl, že je Miloslava Pohnětalová v Londýně, okamžitě ji vyhledal. A protože se ve válce dlouho nečeká, tak se vzali.

V Anglii se nezastavil život ani za bombardování

Druhou světovou válku prožili manželé Krátkorucí buď v Londýně, nebo na leteckých základnách po celé Anglii. “Maminka s manželem cestovali po různých vojenských základnách, kde byli vždycky u někoho ubytovaní. Maminka překrásně vyprávěla o Anglii a o tom, jak byli místní Čechům vděční a jak krásně se k ní chovali. Dobře poznala anglický venkov a strašně se do Anglie zamilovala. Vzpomínala, jak Angličani bojovali proti válce neskutečným klidem. Tam se nezastavil život ani v době bombardování. Dál fungovaly restaurace a módní salony. Šilo se, i když skoro nebylo z čeho,” dodává pamětnice.

Bedřich Krátkoruký létal v řadách RAF na stíhacích letounech Hawker Hurricane a od října 1940 absolvoval i ostré lety v rámci bitvy o Británii. Patřil k nejlepším československým pilotům a do května 1941 si připsal pět sestřelů nepřátelských letounů. Jeho manželka se o něj pochopitelně velice bála a také bývala často sama doma.

“Na jednom letišti měli pejska, maskota, který tam pobíhal, a Bedřich Krátkoruký si najednou uvědomil, že kdyby měla maminka toho pejska, tolik by se nebála. Jednoho dne tak přišel domů s fenkou a ty dvě se do sebe okamžitě zamilovaly. Nera ji provázela celou válkou, Anglií i návratem do Československa až k mému narození. Já jsem se s ní učila chodit,” vzpomíná na milovanou fenku Regina Tulachová.

Pokusil se nouzově přistát na vodní hladině

V roce 1942 začal Bedřich Krátkoruký působit v neoperační službě a pracoval jako letecký instruktor na letištích Heston a Rednal. V té době byla jeho manželka těhotná, ale o dítě nakonec po velmi těžkém porodu přišla.

“Lékaři si mysleli, že to ani nepřežije. Maminka pak měla velké zdravotní problémy a celé to bylo přičítané válce a náletům. Její muž byl naprosto zoufalý a nešťastný, že jeho chlapeček zemřel, a i když už nemusel létat, rozhodl se, že bude dál bojovat,” vypráví pamětnice.

V srpnu 1942 tak Bedřich Krátkoruký opět vstoupil do operační služby, tentokrát již ale k 313. československé stíhací peruti RAF. V jejích řadách chránil britské bombardéry při letech nad okupovanou Francií. Při jednom z nich se 15. ledna 1943 srazil s letounem svého kolegy, když je oslnilo zimní slunce. Bedřich Krátkoruký se pokusil nouzově přistát na vodní hladině, tento manévr mu ovšem nevyšel a zahynul.

“Prohlásili jej za nezvěstného a maminka celou válku doufala, že se dostal do nějakého zajateckého tábora a přežil,” interpretuje maminčiny pocity Regina Tulachová.

Stále se snažila dozvědět něco o manželovi

Po ztrátě manžela se matka pamětnice zapojila do válečného dění, kdy fungovala jako spojka a pomáhala s agendou. Později si s tetou otevřely restauraci, ve které Miloslava Krátkoruká pracovala jako provozní.

Po celý zbytek války však doufala, že její manžel přežil a snažila se dozvědět maximum informací. Kapitulace Německa a mír pro ni tak znamenaly nejen velkou naději, ale později také smutek. Neprožívala pochopitelně naplno ani slavnosti, které se na konci války konaly v Londýně.

“Maminka vzpomínala, že to bylo něco úžasného. Všechny lodě houkaly, všude hořely ohně a lidé byli nadšení. Ale ona to nemohla takhle prožívat. Ano, byl konec války, ale ona hledala místa, kde by se mohla dozvědět něco o manželovi. Pořád doufala a věřila, že to přežil, protože jí řekli, že udělal perfektní přistání na vodě někde u Francie,” vzpomíná na vyprávění Miloslavy Krátkoruké její dcera.

Zůstala sama v rozbombardovaném Německu

Nedlouho po skončení druhé světové války se maminka pamětnice a její teta rozhodly prodat restauraci v Londýně a vrátit se zpět do Československa. Když jejich vlak projížděl rozbombardovaným Německem, šla na obě ženy hrůza. Míjely celé kilometry vyhořelých vlaků, vše bylo samá troska. Cestou se vlak zastavil ve Stuttgartu, kde měli hodinu čekat, a Miloslava Krátkoruká šla vyvenčit fenku Neru, která se vracela s ní. Ale zaběhla se a vlak jim ujel.

“Maminka zůstala v Německu úplně sama. Naštěstí si vzala kabelku s pasem, to už byl nějaký naučený grif. Zůstala se psem, jedním kapesníčkem a pasem uprostřed rozbombardovaného Stuttgartu. Byla to neskutečná hrůza. Když ale uviděla americké džípy, tak si uvědomila, že je v americké zóně a alespoň se domluví,” pokračuje Regina Tulachová.

Ženy znepřátelených vojáků společně plakaly

Miloslava Krátkoruká se dostala na americký štáb a zde jim pověděla, co se jí stalo. Další vlak jel ale až za týden a vyvstal problém, kde maminku pamětnice ubytovat. Nejprve ji odvezli do nedalekého pracovního tábora, zde ji ale odmítli přijmout pro nedostatek jídla. Následovala zpáteční cesta na štáb. Nakonec nabídla paní Krátkoruké ubytování jedna německá žena, která uměla anglicky a pracovala jako tlumočnice pro americkou armádu.

“Ta Němka bydlela ještě se sestrou. Byl večer, pily kafe bez cukru, svítily si lampou, mamince ležela Nera u nohou a teď si začaly vypravovat. Té jedné zemřel muž na frontě, druhé zemřel partner a zahynul i jejich tatínek. Začaly vytahovat fotografie a společně plakat. Moje maminka vyndala fotografie svého letce, které měla v kabelce, a takhle pod tou lampou po válce plakaly ženy obou nepřátelských národů,” vypráví o maminčiných zážitcích pamětnice.

Na Šumavě převedli několik lidí

Když se však Miloslava Krátkoruká dostala zpátky do své československé vlasti, čekalo ji zklamání. V jejích rodných Pardubicích se mnoho obyvatel zapojilo do domácího protifašistického odboje, skončili v koncentračních táborech a už se nevrátili. Ve městě tak do značné míry chybělo nadšení pro republiku a vlastenecké sepjetí, které zde bylo před válkou. Tato negativní zkušenost ještě zesílila po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy začala státní moc systematicky pronásledovat všechny režimu nepohodlné lidi, a zejména bývalé vojáky západních armád.

Již krátce po převratu se proto maminka pamětnice i její bratr Jan zapojili do protikomunistické činnosti na Šumavě, kde pomáhali dostat se za hranice lidem, kteří nesouhlasili s režimem a hrozilo jim vážné nebezpečí.

“Vzali s sebou Neru a dělali, že jsou turisté. Prvního člověka převedli velmi snadno. Podruhé se zapletli mezi borůvkáře a potřetí převáděli letce, kterého maminka znala ještě z Anglie. To už bylo naposledy, kdy to ještě šlo. Maminka uvažovala o tom, že uteče taky. Vyprávěla, že se s bratrem rozloučila, udělala pár kroků, ale Nera čekala u bratra a ani za ní nešla. Maminka si v tu chvíli uvědomila, že už by nikdy neviděla bratra ani maminku. Navíc už poznala svého druhého manžela, mého tatínka. Udělala pár kroků a vzdala to, čehož později litovala,” dodává Regina Tulachová.

Matce hrozil soud za bojkot pětiletky

Netrvalo dlouho a do hledáčku komunistické státní moci se dostala i matka pamětnice, o které se vědělo, že byla za války v Anglii a stýkala se s letci.

“Dozvěděla se, že začíná být v zorném úhlu těch temných sil a nakonec ji zachránila její maminka, která byla zakladatelkou komunistické strany. Když viděla, že se nad dcerou stahují mračna a chystá se na ni soud za bojkot pětiletky, za což hrozil až trest smrti, tak vletěla na ústřední výbor. Hrozně si vážili zakládajících členů a ona měla legitimaci s hodně nízkým číslem. Vytáhla ji a říkala, že se o dceru postará a že nedovolí, aby ji potrestali. Že ji převychová. Na to konto se maminka musela do tří dnů vystěhovat,” pokračuje pamětnice.

V pohraničí vládla silná komunistická klika

Zapojili všechny známé a rychle začali hledat byt. Nakonec jej našli v Rychnově u Jablonce nad Nisou, kam se obě ženy a budoucí manžel Miloslavy Krátkoruké přestěhovali v létě 1951. Nedlouho poté se matka pamětnice znovu provdala.

“Tatínek byl na nucených pracích v Německu, odtud se vrátil s podlomeným zdravím, ale byl politicky nezávadný. Uměl velmi dobře německy a snadno dostal práci ve Skloexportu. Byl na mě hodný, ale manželství nebylo zrovna šťastné. Otec si později našel práci jinde a nechal se zaměstnat na montážích. Finančně to sice bylo výhodné, ale maminka byla pořád sama. Měla jenom mě, po tom prvním komplikovaném porodu jsem byla vymodlené dítě,” vypráví Regina Tulachová.

Jak vzpomíná, panovala v padesátých letech v pohraničí svérázná atmosféra, odlišná od té ve vnitrozemí. “Tady žili lidé, kteří neměli žádné kořeny a byli přistěhovalci. Celé dětství jsem slyšela, že když se sousedé potkávali, tak se jako první ptali, odkud kdo pochází. Žilo tu ale i dost nepříjemných komunistů. Přednostně dostávali domy a byla tu možná silnější komunistická klika než ve vnitrozemí,” pokračuje pamětnice.

Po každé domovní prohlídce nám vzali jednu místnost

Ani v pohraničí se proto maminka Reginy Tulachové neocitla zcela bez politického dozoru. Pravidelně ji hlídala hlavně sousedka, která patřila k takzvaným desítkářům, tedy lidem, kteří měli na starosti deset politicky problematických lidí ze sousedství. Chodila k nim na pravidelné návštěvy a snažila se zjistit, jestli neprovádí nějakou zakázanou činnost. Kromě toho u nich příslušníci policie prováděli i časté domovní prohlídky.

“Pamatuji si, jak u nás chodili vysocí muži v kabátech a já vždycky strašně řvala. Maminka měla dokonce strach, aby mě nedali do dětského domova, protože mě špatně vychovává. Bydleli jsme s babičkou v bytě, který měl pět místností, a po každé prohlídce nám vzali jednu místnost, že je to na nás velké a nemáme nárok. Nejdřív nám vzali koupelnu, potom špajz, pak jednu místnost a potom další. Takže nám zůstaly tři holé místnosti,” vzpomíná Regina Tulachová.

Z mé rodiny měli strach

Tento dozor trval až do počátku šedesátých let, ale Miloslava Tulachová se ve svém politickém přesvědčení nedala zlomit. Dál poslouchala Londýn, dopisovala si s BBC a vědělo se to. Z těchto důvodů nemohla sehnat pořádnou práci.

“Maminka uměla perfektně anglicky a vždycky si přála ten jazyk uplatnit a třeba překládat. Samozřejmě to nebylo možné. Takže pracovala v JZD v kravíně. Pamatuji si, jak dala ty krásné lodičky, co měla z ciziny, na dno skříně a pak už jsem ji viděla jenom v ošklivých holínkách. Později se jí podařilo získat práci z domova, kdy navlékala korálky. Na nějakou jinou práci to ale nebylo,” pokračuje pamětnice.

Rodiče s politikou čekali, až přijdu k rozumu

Matčiny politické problémy samozřejmě ovlivnily i dětství Reginy Tulachové. Její učitelé byli zarytí komunisté a ona cítila určitou šikanu. “Mohla jsem se snažit hrozně moc, ale vždycky si na mně něco našli. Vyčítali mi maminku a cítila jsem, že se o nás povídá. Z mé rodiny měli strach. Škola mě dost poznamenala a nebyla jsem ani na jednom třídním srazu,” vypráví pamětnice. Přesto měla jako malé dítě tendenci věřit komunistické propagandě, kterou slyšela ve škole.

“Rodiče byli nejspíš v hrozné situaci, když jsem přišla, oči navrch hlavy a vykládala jsem, jaký byl Lenin hodný strýček. Byla jsem nadšená z Odvážné školačky, protože jsem moc ráda četla. Říkala jsem: ‘Maminko, přečti si to, to je něco úžasného.’ A rodiče nemohli říct, že to není pravda, protože by zničili sebe i dítě. Tak jen trpělivě mlčeli a čekali na to, až přijdu k rozumu a pravdu najdu sama,” vzpomíná na dětství Regina Tulachová.

Rodiče těžce prožívali vpád Sovětů

V šedesátých letech uvažovala matka pamětnice několikrát o emigraci, ale nechtěla dceru vytrhnout z českého prostředí. Věděla, že je zde jako dítě spokojená. Do Anglie však dostala Miloslava Tulachová mnohokrát pozvání a toužila se tam znovu podívat. Vždycky se ale našel nějaký důvod, proč jí úřady cestu nakonec nepovolily. Kamarádky jí tak alespoň čas od času posílaly anglické módní časopisy a dvakrát přišly i anglické noviny.

Když došlo v roce 1968 k uvolnění politických a společenských poměrů známému jako pražské jaro, byla maminka pamětnice naprosto nadšená. Dceru nechali na pionýrském táboře, s manželem odjeli na prázdniny k tetě do Prahy a jezdili po mítincích. O to hůře prožívali vpád vojsk Varšavské smlouvy, která do Československa vtrhla 21. srpna 1968, aby potlačila údajnou kontrarevoluci.

“Na ten den nikdy nezapomenu. Maminka šla vždycky v sobotu nakoupit, abychom měli čerstvé maso, a já zůstala doma sama. Než odešla, řekla mi, co mám všechno udělat, než se vrátí. Já byla ale velký čtenář a chtěla jsem si ještě chvíli číst. Byla jsem zabraná do knihy a najednou se rozlétly dveře, mamka tam byla hrozně brzy a celá bledá povídá: ‘Rusáci nás přepadli!’ Okamžitě se seběhl celý barák. V sousedství měl pán auto, naložil nás děti a jeli jsme se do Hodkovic nad Mohelkou podívat na ty ruské tanky. Maminka o tom nevěděla. Nikdy ale nezapomenu na tu úžasnou sílu lidí semknutých proti okupantům, na silnice pomalované hesly a otočené dopravní směrovky,” vzpomíná na 21. srpen 1968 pamětnice.

Maminka byla můj politický školitel

Protože byla Regina Tulachová výtvarně nadaná, chtěla po základní škole pokračovat ve studiu na střední průmyslové škole. Nebylo to však možné pro její špatný kádrový profil, a tak nastoupila koncem šedesátých let do učení jako kadeřnice. Právě v této době začala také přebírat politické názory své maminky.

“Když už maminka věděla, že mi tím nenaruší dětství a já to nikde nevyzvoním, tak se stala mým politickým školitelem. Žila v Londýně, když zde zuřila bitva o Británii, pohybovala se v Českém domě a dostala se i do domu, kde bydlel Jan Masaryk. Všechno mi vysvětlovala. Za komunismu měla nalepené ucho na Svobodné Evropě a pak jsme poslouchaly BBC spolu, takže já byla vychovaná jako totální kontrarevolucionář. Naučila mě i anglickou kuchyni, kterou milovala,” vypráví Regina Tulachová.

Obě ženy si spolu také tajně půjčovaly zakázané knížky a filmy. “Všechno šlo přes známé a přítel sháněl samizdatové věci,” dodává pamětnice.

Ženám se dávala na vlasy nepředstavitelná chemie

Po vyučení nastoupila Regina Tulachová jako kadeřnice krátce do provozu, dostala však silnou alergickou reakci. “Strašně jsem onemocněla a na deset roků mi to zničilo život. Nebyla jsem tehdy jediná kadeřnice. To, co se ženám dávalo na vlasy, byla nepředstavitelná chemie. Nejhorší bylo, že zde nebyl žádný výběr lékaře. Měli jsme svého lékaře a bez kontaktů nešlo na lepší zdravotní péči dosáhnout. Těžko se sháněly i různé masti ze zahraničí,” vzpomíná na tehdejší zdravotní péči pamětnice.

Kvůli zdravotním potížím se Regina Tulachová ke své původní profesi již nikdy nevrátila a na počátku osmdesátých let začala pracovat v bižuterním průmyslu. V září 1987 pak nastoupila do místního papírnictví, kde zastávala pozici pokladní a později zástupkyně vedoucí.

Maminka byla šťastná, že se revoluce dožila

Nejkrásnější chvíle Reginu Tulachovou i její maminku však čekaly na podzim 1989, kdy v Československu padl komunistický režim. “Přilítla jsem domů a povídám: ‘Mami, chceš to vidět?’ Maminka povídala: ‘Chci, vezmi mě tam!’ Tak jsme jely obě do Prahy a tam jsme brečely a brečely. Maminka byla šťastná, že se toho dožila,” vzpomíná na sametovou revoluci pamětnice.

Svobodné Československo s sebou přinášelo velká očekávání a obě ženy byly šťastné ze svobody. Konečně mohly číst, říkat a vidět, co chtěly. Podle pamětnice si v první chvíli ani neuvědomovaly, že mohou svobodně podnikat nebo jet do ciziny. První pro ně byla svoboda. Společně naplno prožívaly také zrod politických stran. Miloslava Tulachová se zajímala o činnost Občanského fóra, a zejména o první volby.

“Vzpomínám si na tu šaškárnu, když jsem šla tehdy v osmnácti volit. S velkou slávou jsme tam přišli a strčili mi papír, který jsem za bedlivého dohledu odevzdala. Také tam byla plenta, ale jít za ni – to by vás pomalu zavřeli. Naproti tomu když jsme s maminkou šly na první svobodné volby, tak jsme se krásně oblékly. A nejenom my. Pán šel v kravatě, známá paní v kostýmku, byl to krásný zážitek,” pokračuje Regina Tulachová.

Do Anglie se však už maminka pamětnice nedostala. “Neměla na to zdraví a pak už ani nežili její známí. Několik lidí, kteří se do Anglie ještě podívali, mamince nakonec říkalo: ‘Už tam nejezdi, protože Londýn i Anglie se neskutečně změnily. Nech si ve vzpomínkách tu Anglii, kterou jsi opouštěla.’”

S matkou si řekly naprosto všechno

Po převratu si Regina Tulachová otevřela vlastní obchod s bižuterií v budově radnice v Jablonci nad Nisou. Kromě toho navrhovala vlastní šperky z bižuterie pro různé modelingové agentury, se kterými jezdila i na přehlídky. Po roce 2001 jí však začaly v důsledku pronikání Číny na trh ubývat zakázky. V té době se navíc musela starat o nemocnou matku.

“Mamince to do poslední chvíle myslelo, což bylo pro ni o to bolestnější. Všechno si uvědomovala. Umírala dost dlouho a bylo to pro mě velmi náročné, starala jsem se o ni 24 hodin denně. Tehdy jsme si řekly naprosto všechno. Proto si všechno dost pamatuji, ležela a pořád jsme si vyprávěly,” dodává Regina Tulachová.

Miloslava Tulachová zemřela na jaře 2009 a pamětnice se dokázala se ztrátou vyrovnat zejména díky svému budoucímu manželovi Milanu Michalicovi, se kterým se v té době seznámila. V době natáčení žili oba v Rychnově u Jablonce nad Nisou a těšili se ze zaslouženého odpočinku.