profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan

* 1927  

  • „V roce 1942 se náhle objevil z Anglie přišedší Alfréd Bartoš, což byl bratranec mé maminky z Pardubic. Přistál jako parašutista v prosincových dnech. Objevil se u nás naprosto náhle a my jsme ho přechovávali tři dny. Pak jsme mu poskytli byt ještě jinde. Skončilo to tragicky. On sám sebe zmařil, zastřelil se potom v květnových dnech roku 1942. Pronásledovalo ho gestapo a on při útěku hodil svazek básní, které jsem mu já koupil, on mě požádal, abych mu koupil Písně otroka. To zřejmě kódoval zprávy do Londýna. Mně bylo tehdy patnáct let. Tak já jsem mu koupil tu sbírku básní Svatopluka Čecha. A on potom, když ho pronásledovalo to gestapo, tak hodil nějaký dokument ještě do okna a ten člověk nám to odevzdal, byla tam naše adresa. Byl to jeho zápisník, kam si psal adresy, kde přespával. Takže to pro nás bylo vrcholně nebezpečné. Ten člověk místo aby to odevzdal gestapu, tak nám to vrátil, čímž nás vlastně zachránil, protože rodiče a bratra Bartoše zastřelili.“ (Poznámka: Alfréd Bartoš /23. září 1916 – 22. června 1942/ byl velitelem skupiny parašutistů operace Silver A.)

  • „Já jsem byl sledován, měli jsme nasazený odposlech. My jsme s tím počítali. To znamená, když jsme si s manželkou chtěli něco říct, co by je mohlo zajímat, tak jsme šli ven nebo jsme mluvili šeptem. Několikrát jsem pozoroval, že za mnou jdou. Tak jsem se dal do běhu. Zaběhl jsem za roh, podíval se a samozřejmě ten dotyčný také utíkal. Celý udýchaný přiběhl a povídal: ‚Pane Trojan, proč utíkáte?‘ A já jsem říkal: ‚Nu, trochu jsem trénoval a co vy?‘ Patřím mezi takové trochu znetvořené bytosti, mě vám to bavilo. Mně nevadilo, že mě sledují. Mně nevadilo, že mě vyslýchají. Říci, že jsem se na to těšil, už by bylo asi moc. Ale spal jsem před výslechem jako dudek, když jsem dostal předvolání. Někdy mě sebrali rovnou, ale někdy poslali předvolání. Já jsem byl vyslýchán možná patnáctkrát od vstupu vojsk až do osmdesátého devátého.“

  • „Na Václavském náměstí na rohu Jindřišské viseli dva esesáci, polonazí nohama zavěšení na sloupu osvětlení. Umírali, vydávali vzdechy a ještě pár slov říkali. My jsme stáli kolem nich, takový hlouček. Ti lidé jim spílali, nadávali. Jel sovětský tank a na něm nahoře byl mladý voják. Když ten tank míjel ty hořící esesáky, tak si dal ruku před oči. A já jsem si v té chvíli uvědomil tu hrůzu, že on, který prožil celé to tažení až do Prahy a zažil mnoho hrůz, tak tohle bylo pro něho moc. Kdežto pro nás… zastyděl jsem se nad tím, že jsme tam stáli a buď jim hubovali, nebo je prostě vůbec neošetřili a nic jsme neudělali.“

  • „Nová orientace byla jaksi známá v ekumeně, takže já jsem se to [že se chystá Charta 77] dozvěděl od Miloše Rejchrta o vánočních svátcích 1976, to přinesl ke Kocábům. Pro nás to, po pravdě řečeno, nebylo nic mimořádného. My jsme takových podpisů uštědřili bezpočtu nejrůznějším dokumentům od roku, řekněme, třiapadesát, čtyřiapadesát do roku sedmdesát sedm, to byla opravdu pěkná hromádka dokumentů, které jsme na státní úřady psali; my jsme byli skutečně velmi pilní v této oblasti, takže jeden podpis sem, jeden podpis tam... Nám se to líbilo, měl jsem jedinou námitku: že to teda je apartheid u nás, v tom původním textu. No, je to trošku přehnaný, apartheid to snad ještě není, nebo už není, takže jsme to podepsali a mysleli jsme si, že to nevzbudí vůbec žádnej ohlas. No a ejhle, vzbudilo.“

  • „Oženil jsem se v červenci 1950 s Karlou Trojanovou rozenou Schwarzovou, která také chodila do Akademické Ymcy, ale po pěti měsících od našeho sňatku v roce 1950 jsem byl povolán na vojnu za dosti podivných okolností. Já jsem myslel, že jdu normálně ke zbrani, ještě jsem se s přáteli sešel v předvečer mého odjezdu a diskutovali jsme, zda mám přijmout zbraň. Ukázalo se však, že jsem povolán do PTP. Nejprve jsou sloužil dva měsíce v Čechách a pak jsem byl skoro tři roky na Slovensku. To byla zvláštní rota, sestavená z katolických duchovních; byli tam vojíni padesátiletí i nejmladší, těm bylo kolem dvaceti let. Já jsem byl jediný evangelík mezi příslušníky nejrůznějších katolických řádů a samozřejmě i takzvaných světských farářů, a já, adept evangelické teologie, jsem tam byl jediný nekatolík. Byla to pro mě neobyčejně vzácná zkušenost. Dodnes některá přátelství odtamtud trvají, třeba s docentem Karlem Flossem nebo s doktorem Freiem. Vytvořili jsme tam opravdu pěkné společenství, mnohému jsem se tam naučil.“

  • "To byl můj učitel, jeden z nejvzácnějších. On mně imponoval tím, že chápal křesťanskou víru jako nejhlubší motiv pro naši odpovědnost za osobní i veřejný život – věřit znamená být odpovědný v tom nejhlubším slova smyslu. Řekl bych, že byl svým způsobem teologický vynález, který Hromádka dokázal se sugestivní mocí zprostředkovat. Mne zaujal skutečně bytostně. Vděčím mu za svou životní orientaci. Součka jsem si cenil pro jiné věci, pro jeho neobyčejně hluboký analytický vhled jak do biblického světa, tak i do světa politiky. Všichni učitelé na fakultě měli svá obdarování, která byla pro nás, mou mladou generaci, velmi obohacující."

  • „Byl jsem, dá se říci, jedním ze zakládajících členů Nové orientace. Šlo o zvláštní hnutí. Kdybych to měl vyjádřit jednou větou, pak se v něm uplatňovala myšlenka, že Evangelium nás vede k odpovědnosti za osobní život a za veřejné věci. O veřejné záležitosti je třeba se zajímat i v komunistickém režimu. To bylo samozřejmě nebezpečné na dvě strany, jednak vůči režimu a jednak i vůči vedení církve, které pochopitelně, protože stálo někdy – zvláště za normalizace - pod značným tlakem, pozvolna redukovalo bohatost víry více méně na bohoslužby. Varovalo někdy před tím, aby se faráři věnovali specializovaně mládeži, brzdilo jejich horlivost v pastoraci zejména u vlažných členů sborů, nabádalo k tomu, aby se faráři omezili pouze na práci ve svých sborech a nepřeháněli pastoraci v nemocnicích. Horlivější činnost podle představitelů církve vždy vyvolávala nepříjemnou pozornost příslušných úřadů, zejména Stb, a byly z toho trable. V Nové orientaci jsme tuhle zásadu lámali, řekli jsme si: Ne, my jsme odpovědní před Bohem, před lidmi i za to, jak vypadá veřejný život, jakou máme vládu, jak je spravována obec. Proto musíme vstupovat do dialogu a všude vnášet impulsy Evangelia. Já jsem to skutečně dělal, chodil jsem na schůze Místního národního výboru ve Kdyni a tam předkládal i návrhy. Některé přijali, ale nebylo jim asi zrovna příjemné, že je předkládal farář.“

  • „Prostě v tom byly obě církve zajedno, že to není sebevražda ze zoufalství, což je charakteristika sebevraždy jako takové, ale jenom zvnějška, my nikdy neznáme poslední důvody, že, ale nahlížíme na sebevraždu jako na únik ze svíravých okolností života, kdy ten dotyčný nebo ta dotyčná už si neví rady, tak si sáhnou na život. Tady bylo jasné, že toto není ten případ. Že tady to je sebezmaření jako vztyčené znamení, že bychom se sebou měli něco pozitivního udělat, co by pomohlo celé české veřejnosti k takovému autentickému projevu života, v němž by ty základní statky svobody a demokracie byly uchovány. Takže v tom jsme byli zajedno. Já jsem to taky tak chápal. Tak jsem také kázal při tom pohřbu a dodnes, když se sejdeme ve Všetatech při tom výročí, já tam jezdím takřka naprosto pravidelně, tak tohleto je jaksi ten étos toho činu.“

  • „I tam [v Neratovicích-Libiši] se stala půda horká pod mýma nohama, nakonec jsem tam ztratil souhlas, to je státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, v roce 1974 ještě s Alfrédem Kocábem, mým dobrým přítelem. Rok jsem si vydělával peníze jako zedník a přidavač na stavbě a pak jsem přešel do Řempa, kde jsem byl nějaký čas, ale podepsal jsem mezitím Chartu. Když jsem podepsal Chartu, tak ředitel Řempa, který tam chránil ještě celou řadu jiných takových lidí, kterým režim dělal potíže, prohlásil, že je to neúnosné, že jsem podepsal Chartu, že by mě tam mohl nechat na přechodnou dobu jako skladníka, ale samozřejmě podmínka byla: nesměl bych vyvíjet žádnou aktivitu. To jsem odmítl. Tak jsem hledal zaměstnání. Bylo to velmi dobrodružné, asi na třiceti místech jsem se ohlásil, vedl rozhovory s kádrováky, kteří položili vždycky dvě otázky: Jestli jsem se v osmašedesátém roce nějak nezapletl – to tedy ne, protože jsem tehdy dělal doktorát a neměl jsem moc času, ale když jsem jim samozřejmě řekl, že jsem podepsal Chartu, což jsem si myslel, že musím říct, aby mě nevyhodili v tý měsíční lhůtě, tak zchladli, nastalo mrtvolné ticho a pak řekli: No, za těchto okolností to nepůjde. To se opakovalo, to byl úplně rituál, to se opakovalo na všech těch třiceti místech. Nakonec jsem získal místo v Montáži, v takovém stavebním a dopravním družstvu, kde ta představitelka toho družstva vystihla okamžik, kdy se tam měnili kádrováci, a jeden ten kádrovák šel na dovolenou, takže mě přijala a říkala: Buďte hodnej, nevystrkujte moc růžky, do měsíce máte tu dobu, kdy vás můžeme bez udání důvodu propustit. Když se nic nestane, tak potom už to bude složitější. A skutečně, vydržel jsem tam prakticky až do důchodu. Patnáct let jsem byl v tomto družstvu.“

  • Full recordings
  • 10

    Praha, 29.11.2018

    (audio)
    duration: 01:22:18
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 11

    Praha, 16.10.2006

    (audio)
    duration: 01:29:04
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 12

    Praha, 22.10.2014

    (audio)
    duration: 02:43:18
Full recordings are available only for logged users.

Evangelium nás učí základní odpovědnosti za osobní život a za veřejné věci

24-portrait_former.jpg (historic)
profesor ThDr. Ing. Jakub S. Trojan

Jakub Schwarz Trojan se narodil 13. května 1927 v Paříži, kam dva roky předtím odešli jeho rodiče „na zkušenou”. Od roku 1929 vyrůstal v Československu. Své druhé příjmení, rodné jméno své manželky, přijal dle staré evangelické tradice po uzavření sňatku v roce 1950. Vystudoval gymnázium ve Slovenské ulici v Praze, jeho spolužákem zde byl Ladislav Hejdánek. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu obchodní. V letech 1946-1950 byl členem Akademické YMCA a jedním z jejích posledních sekretářů. Krátce po svatbě byl povolán na vojnu, tři roky sloužil u PTP. Po návratu do civilu se stal farářem, na konci 50. let se významně podílel na vzniku neformálního sdružení evangelických duchovních Nová orientace. Po jedenáctiletém farářském působení ve Kdyni byl přeložen do sboru v Neratovicích-Libiši. Jedním z jeho tamějších farníků byl Jan Palach. Jakub S. Trojan ho po jeho sebeupálení pochovával. V období normalizce pořádal bytové semináře. Roku 1974 byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti, pracoval v různých dělnických profesích a jako mzdový účetní dopravního družstva Montáž. Stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl děkanem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Dodnes tam vede katedru teologické etiky.