The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr., Ing., CSc Dušan Tříska (* 1946)

Analyzovali jsme, proč socialismus nefunguje, ale nenapadlo nás, že dostaneme příležitost to změnit

  • narodil se 14. dubna 1946 v Ivančicích

  • rodiče byli aktivními zastánci komunistického režimu, matka pracovala na ministerstvu vnitra

  • v letech 1963–1968 vystudoval fakultu technické a jaderné fyzicky na ČVUT

  • po roce 1968 pokračoval studiem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy

  • navštěvoval kurzy anglo-americké literatury na Filozofické fakultě UK

  • během vojenské služby (1974) podepsal závazek tajné spolupráce se Státní bezpečností

  • po vojenské službě nastoupil do Ústavu státní správy, práce ho však neuspokojovala

  • v roce 1977 nastoupil do Ekonomického ústavu AV

  • studoval a vyučoval ekonomickou teorii v rámci kurzů na EÚ

  • podílel se na organizaci mezinárodní ekonomické konference v Liblicích (1989)

  • počátkem 90. let pracoval jako Klausův náměstek na ministerstvu financí

  • sehrál klíčovou roli v kuponové privatizaci

  • pozici náměstka opustil po provalení spolupráce s StB v dubnu 1991

  • založil soukromou firmu FSP

  • přednáší na Vysoké škole ekonomické

  • publikuje ekonomické texty s Václavem Klausem

Je jedním z hlavních tvůrců kuponové privatizace, za jejíž myšlenkou si dodnes stojí. „Dal bych pravou ruku za to, abych ještě jednou v životě dostal takovou příležitost,“ říká. Rád provokuje větami jako „rozhodovali jsme o tom, kdo bude chudej a kdo bude bohatej“ a s klausovským narcismem hovoří o svém „grandiózním veledíle“. Ale jeho minulost poznamenala také spolupráce se Státní bezpečností (StB), kvůli níž musel na jaře 1991 opustit post náměstka na ministerstvu financí. Nicméně i poté zůstal jednou z šedých eminencí privatizačního procesu. 

Dušan Tříska se narodil 14. dubna 1946 v Ivančicích, nicméně rodina záhy přesídlila do Brna. Jeho matka Eliška Třísková, rozená Dobrovolná, pocházela z rodiny zakládajících členů komunistické strany. Její rodiče ovšem již v roce 1929 stranu opustili na protest proti bolševizaci pod vedením Klementa Gottwalda. Ještě před druhou světovou válku se prarodiče rozvedli. Babiččin druhý manžel byl opět přesvědčeným členem KSČ, který se po roce 1948 podílel na kolektivizaci zemědělství na jižní Moravě. O jejím prvním manželovi, Eliščině biologickém otci a Dušanově dědovi, se doma nikdy nemluvilo, protože po únorovém převratu skončil na několik let v uranových dolech. 

„Matčina rodina žila velmi proletářsky a bylo pro ni velmi důležité, aby její děti dostaly dobré vzdělání a vedly pohodlnější život,“ komentuje to Dušan Tříska. „Vertikální mobilita, šance dostat se do jiného prostředí, než ve kterém se člověk narodil, je moje velké téma. Já jsem zažil mobilitu ,zdola nahoru‘, ať už to ,dole‘ a ,nahoře‘ znamená cokoliv.“ 

Jeho matka realizovala svůj společenský vzestup ve službách ministerstva vnitra, kde podle slov Dušana Třísky dosáhla vysoké hodnosti: „Ani jsem nesměl vědět, kde přesně pracuje. Jednou jsem zaslechl, že byla v oddělení, které se zabývalo cenzurou dopisů.“ Členkou KSČ zůstala podle něj celý život spíše z pragmatismu. 

Otec  Antonín Tříska se za války krátce účastnil partyzánského hnutí, což ho v roce 1945 přivedlo do KSČ, a poté se stal vojákem z povolání. Pracoval jako velitel vojenských letišť, kvůli čemuž se Třískovi v době pamětníkova útlého dětství několikrát stěhovali. 

Učitelům jsem asi naháněl hrůzu

Záhy ale zakotvili v Praze, což pro Elišku Třískovou samo o sobě bylo známkou vyššího společenského postavení. „Dušan bude chodit do školy v Praze, zařiď si to, jak chceš,“ řekla prý otci. 

Pamětník tak nastoupil do první třídy již v hlavním městě, což ho skutečně ovlivnilo. Jeho sousedem v lavici se totiž stal Jiří Bělohlávek, pozdější šéfdirigent České filharmonie. „Poprvé v životě jsem potkal někoho, kdo měl životní plán, kdo věděl, co chce dělat. Žil úplně jinak, chodil jsem k nim domů, pocházel z ,nóbl‘ pražské rodiny se spoustou obrazů na stěnách. Důležité ale bylo, že měl úplně jiné ambice. Člověk se nakonec zařazuje podle svých ambicí, podle toho, čeho chce dosáhnout.“  

Po absolvování základní školy chtěl Dušan Tříska studovat jadernou a inženýrskou průmyslovku jako jeho bratr, ale nebyl přijat. Bez zábran hovoří o tom, že na všechny školy, které kdy studoval, se dostal díky intervenci své matky. Právě díky jejím konexím byl přijat na jedenáctiletku (dnešní gymnázium). 

Ještě na začátku střední školy byl nadšeným zastáncem komunistického režimu. „Chodil jsem do prvomájových průvodů a nadšeně jsem skandoval: ,Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku.‘ ,V Americe staví tanky, nezbylo jim na čítanky.‘ Asi jsem učitelům naháněl hrůzu, zvlášť když věděli, z jakého prostředí pocházím.“ Jeho postoje byly výrazně ovlivněné domácí atmosférou: „Doma jsem cvičil na piano, na kterém až do roku 1968 stála busta Stalina,“ vzpomíná. „Svou roli hrálo i to, že naše rodina zvyšovala svůj společenský status. Každý rok jsme se měli líp. A když se rodině daří, věříte, že ten režim je spravedlivý.“ 

Naposledy se prý režimu zastával po Prvním máji v roce 1961, kdy policie zasáhla proti neoficiálnímu studentskému setkání u Máchova pomníku na Petříně. „Tehdy jsem vystoupil a řekl jsem, že pocházím z rodiny, která ví, co je to Sbor národní bezpečnosti, a proto vím, že policejní jednotky nejsou obušky vybaveny,“ vypráví Dušan Tříska. „Po tomto vystoupení se to ve mně zlomilo. Řekl jsem si, že tohle přece nemám zapotřebí. Ale do poloviny jedenáctiletky jsem věřil, že se tu buduje spravedlivý svět.“ 

Pro Západ nejsme zajímaví

Po maturitě začal Dušan Tříska – po krátké epizodě na elektrotechnické fakultě – studovat fakultu technické a jaderné fyziky na ČVUT. I sem se dostal nestandardním způsobem, v přijímacím řízení sice obstál, ale nebyl přijat z kapacitních důvodů. „Řekl jsem to mamince, věděl jsem, že má svoje páky. Vzala stranickou legitimaci, šla na děkanát a řekla jim: ,Tohoto člověka vezmete.‘“ 

„Já jsem vždy chtěl Nobelovu cenu a hledal jsem obor, ve kterém bych mohl vyniknout,“ konstatuje Dušan Tříska. Na fakultě jaderné fyziky našel prostředí, které ho uchvacovalo: jeho spolužáci zasvěceně hovořili o kvantové fyzice, zároveň psali básně nebo vytvářeli abstraktní ilustrace. Pamětník studoval s červeným diplomem, postupně ale zjišťoval, že v tomto oboru nevyniká tak, jak by si představoval. „Pořád máte samé jedničky, vyhráváte matematické olympiády, myslíte si, že to umíte. A pak přijdete na fakultu a zjistíte, že mezi vámi a nejlepším spolužákem je celá planeta.“ 

Zároveň si užíval uvolňující se atmosféru šedesátých let. Hrál na bicí v bigbeatové kapele, na majálesu v roce 1965 se dokonce ocitl na jednom pódiu s Allenem Ginsbergem. O prázdninách se zapojoval do činnosti Mezinárodních budovatelských táborů (International Voluntary Service). Mladí lidé z různých zemí pracovali na dobrovolnické bázi například v domovech důchodců nebo v ústavech pro hendikepované děti. Dušan Tříska vedl tyto tábory v Československu a zároveň měl možnost vyjíždět jako dobrovolník na Západ. Díky tomu procestoval západní Evropu i Skandinávii, protože po třech týdnech dobrovolnické práce si vždy na dva až tři týdny našel placenou práci, v níž vydělal trochu peněz, které mu umožnily další tři týdny cestování.

Jeho nejsilnějším zážitkem byla deziluze ze Západu. „Například při dobrovolnické práci v chudinských čtvrtích britského Newcastlu jsem viděl špínu a úpadek, jaký v Čechách vidět nebyl,“ konstatuje a dodává: „Nejsilnější poznatek z té doby ovšem byl, že my o nich víme mnohem víc než oni o nás. My jsme hltali všechny informace o Západu, chodili jsme na všechny významné západní filmy, které se u nás daly vidět. Kdežto je v zásadě vůbec nezajímalo, co se ve východní Evropě děje. Když nemáte diplom z univerzity v Heidelbergu, jste pro ně člověk druhé kategorie. A tenhle pocit domýšlivé arogance z nich mám dodneška,“ říká pamětník, ač zároveň připouští, že i my v Česku někdy se stejným nezájmem pohlížíme na to, co se děje na východ od našich hranic.

Cesty na Západ mu přinesly ještě jeden klíčový zážitek: setkání s pratetou Sofi, sestrou jeho babičky-komunistky. Teta Sofi byla za války provdána za Němce, člena NSDAP. Po válce s ním dobrovolně šla do odsunu a od té doby žila v západním Německu. V rodině se její jméno takřka nezmiňovalo. Během cesty po Německu ji Dušan Tříska vyhledal a vyslechl si její životní příběh: „Dva dny a dvě noci mi vyprávěla, jak strávila v Brně odsun, jak byli Němci zavření v Kounicových kolejích. Bylo to moje první setkání s touto částí naší historie. Poprvé jsem se dozvěděl o násilí, které tam probíhalo. Ale nejsilněji na mě zapůsobilo, že když přijeli do vyhladovělého, vybombardovaného Německa, střetli se s nenávistí místních lidí. Dostali se do prostředí, kde byl hlad, kde nebylo kde bydlet. ,Tak jsme klekli na kolena, žrali jsme hlínu a vlastníma rukama jsme si postavili tyhle baráky,‘ vyprávěla teta Sofi. Našli v sobě sílu v těchto podmínkách začít znovu.“ 

Emigrace? Zvítězila moje pohodlnost

Poslední rok na ČVUT strávil Dušan Tříska v laboratoři Fyzikálního ústavu ČSAV, kde pracoval na své diplomové práci. V té době se zajímal o novou levici západního ražení a přátelil se s intelektuály okolo Literárních listů, například s Petrem Chudožilovem. Nástup Alexandra Dubčeka vnímal skepticky: „To pro mě bylo vizuálně nepřijatelný. Když za ním šly Janžurová s Kubišovou, to jsem považoval za totální kýč.“ 

Poté, co v červnu promoval, se měl účastnit výpravy do Izraele, kterou organizoval Ladislav Mňačko spolu s Petrem Pithartem a dalšími. Rozhodli se po cestě nejprve navštívit arabské země, Sýrii, Libanon, Jordánsko, a nahlédnout do uprchlických táborů, v nichž žili Palestinci. Ještě než dorazili do Izraele, je však v Damašku, v kanceláři ČSA, zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. 

Dušan Tříska se za této situace rozhodl v cestě nepokračovat a vrátit se domů. Cesta přes Bejrút, Istanbul, Bělehrad a Vídeň trvala několik týdnů. „Viděl jsem armády Čechů na stadionech ve Vídni. Měl jsem z toho divný pocit. Už v té chvíli začali vyžírkovským způsobem bojovat o víza a stipendia. Toho jsem se nechtěl účastnit, jakkoli to byla dobrá příležitost,“ konstatuje. On sám myšlenku na emigraci zavrhl. „Asi nejblíž pravdě je fakt, že zvítězila moje pohodlnost, možná i zbabělost. Vyděsilo mě, že bych se měl živit fyzikou, věděl jsem, že v tom nejsem extratřída. A emigrace je těžká. Na Západě se k vám chovají ještě jakžtakž, když vědí, že odejdete zpátky domů. Ale jakmile tam chcete zůstat, předhazují vám nedostatečné vzdělání, protože nemáte západní univerzitu,“ vysvětluje pamětník a dodává: „V mém rozhodování určitě nehrála roli láska k vlasti ani ohledy k rodičům. Moje maminka by byla možná i ráda, kdybych zůstal na Západě a posílal jí tuzexové poukázky. Ta byla vždy velice pragmatická.“ 

V září 1968 proto nastoupil jako student prvního ročníku na právnickou fakultu. „Věděl jsem, že fyzika mě živit nebude. Právnickou fakultu jsem měl přes ulici a znal jsem ji dobře, líbily se mi tamní studentky. Představoval jsem si, že ta škola nebude nic náročného a hlavně to bude velmi praktické.“ Na právech se stal svědkem normalizačních čistek: osobnosti Pražského jara – jako Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Zdeněk Jičínský, pozdější chartisté – musely odejít a místo nich nastoupila nová generace, mezi nimi i poslanec Josef Mečl, který Dušanu Třískovi později dohodil první zaměstnání. 

Studium na právech splnilo jeho očekávání: skutečně bylo výrazně snadnější než na ČVUT, takže měl dostatek času věnovat se i svým zájmům. Mimo jiné chodil na semináře anglo-americké literatury na filozofické fakultě, které navštěvoval také Ondřej Hejma. Zde vyučovali zahraniční profesoři, mimo jiné také Američan Michael Begnal. Právě setkání s těmito dvěma osobnostmi se pro Dušana Třísku mělo stát v nadcházejících letech v některých ohledech osudové.

Dobře jsem věděl, o co jde

Po skončení právnické fakulty nastoupil Dušan Tříska na vojnu. Nejprve působil jako velitel čety u bojového útvaru jaderného a chemického průzkumu v Jaroměři. Posléze ho profesor z práv Josef Mečl „vyreklamoval“ k vojenskému obvodnímu soudu v Litoměřicích. „Z devadesáti procent se tam řešilo nedovolené opuštění posádky, ale například i sexuální obtěžování. K tomu se vojenský soud stavěl poměrně přísně,“ konstatuje Dušan Tříska. On sám působil v roli justičního čekatele a jeho úkolem bylo zpracovávat podklady pro soudce, psát různé varianty navržených rozsudků a podobně: „Ten pocit nadvlády je opojný. Podobá se to moci učitele na vysoké škole, který má kontrolu nad studenty. Je to návykové.“ 

Během služby u vojenského soudu byl Dušan Tříska jednou pozván na večírek, který pořádal profesor Michael Begnal. Tajně se vypravil do Prahy, aby se večírku mohl zúčastnit. Asi tři dny nato se u soudu v Litoměřicích objevili dva příslušníci Státní bezpečnosti (StB). Ze svazku v Archivu bezpečnostních složek (archivní číslo TS-753854 MV) vyplývá, že o jeho účasti na večírku informoval StB Ondřej Hejma, kterého pamětník označuje za svého nejlepšího kamaráda.

„Jeden z nich mi sdělil, že jsem porušil předpisy: dopustil jsem se nedovoleného opuštění posádky a nenahlášení styku s cizincem. Moje reakce byla: ,Pchá, moje maminka má dvakrát vyšší hodnost než vy a tatínek je na generálním štábu.‘ Takhle jsem s nimi mluvil.“ 

Nicméně, jak uvádějí záznamy ve svazku (arch. č. TS-753854 MV),11. října 1974 podepsal Dušan Tříska závazek tajné spolupráce. Bylo mu přiděleno krycí jméno Dušan. S příslušníky Státní bezpečnosti se scházel až do roku 1985 každých několik týdnů. Celkem proběhlo šedesát schůzek. Dušan Tříska uvádí (a záznamy, které se ve svazku dochovaly, to potvrzují), že StB zajímaly výhradně jeho kontakty se zahraničními osobnostmi – kromě Michaela Begnala to byl například i spisovatel Philip Roth během jeho pražských návštěv.  

„Natvrdo musím říct, že jsem moc dobře věděl, o co jde,“ konstatuje Dušan Tříska. „Nevím, jestli mě omlouvá, že jsem vyrůstal v prostředí, kde – když jsem jel s rodiči na rekreaci od ROH – tak tam byli samí takoví.“

Intelektuální Sahara a oáza svobodného myšlení

Po vojenské službě se Dušan Tříska oženil s absolventkou FAMU Jarmilou Emmerovou a nastoupil do Ústavu státní správy, kde ho zaměstnal jeho bývalý profesor Josef Mečl. Ústav spadal přímo pod předsednictvo vlády a jeho úkolem bylo s pomocí moderních metod řízení optimalizovat ministerské struktury. „Zjistil jsem, že je to nesmysl,“ shrnuje svou tehdejší činnost. „Trpěl jsem intelektuální Saharou a hledal jsem jakýkoli únik.“ Po třech letech se na pracovním jednání seznámil s ekonomem Tomášem Ježkem a jeho prostřednictvím i s dalšími lidmi z Ekonomického ústavu ČSAV. Na základě konkurzu byl přijat do ekonomicko-matematické laboratoře Ekonomického ústavu, jejímž úkolem bylo vytvářet matematické modely řízení. „Tam jsem pochopil, že centrální plánování je nereformovatelné,“ konstatuje pamětník. 

Ekonomický ústav popisuje jako „oázu svobodného myšlení“ a „nejúžasnější intelektuální prostředí“, v němž se kdy ocitl a kde „každý z nás chtěl dostat Nobelovu cenu“. „Ale o to více trpíte, když vidíte, že ten intelektuální potenciál není možné ventilovat. To všechno, co jsme si říkali mezi sebou, nebylo možné vykřičet do světa. Všichni jsme věděli, že socialismus nefunguje, že centrální plánování nemá existovat, ale nikdy nás nenapadlo, že by bylo možné to změnit.“ 

V této atmosféře tedy prožíval léta nejtužší normalizace. „Režim už neměl ani náznak té represivnosti, kterou jsem zažil zamlada. Byl čím dál nudnější. V té době jsem nepotkal ani jednoho pravověrného komunistu. Když jsem se jednou zúčastnil veřejné stranické schůze, pochopil jsem, že do KSČ nikdy nemůžu vstoupit – ne z ideologických důvodů, ale kvůli té nudě a zoufalosti.“ 

V Ekonomickém ústavu spolupracoval s Josefem Zieleniecem, vytvářeli matematické modely společenského chování a rozhodování. Společně napsali knihu, kterou se jim ovšem nikdy nepodařilo vydat. 

Později se seznámil také s Václavem Klausem, který v té době už v Ekonomickém ústavu nepracoval, ale pravidelně tam docházel a – jak říká Dušan Tříska se svou typickou grandiózní rétorikou – „všichni se před ním klaněli“. 

„K prvnímu drsnému střetnutí s Václavem Klausem došlo na lyžařském kurzu, kde jsem měl jeho mladšího syna Honzíka ve skupině. Říkám dětem: ,Horní lyže, dolní lyže, váha na horní lyži, na dolní lyži,‘ a tak dále. Načež vidím, jak seshora přijíždí vyrýsovanými oblouky nějaký gentleman, který u nás zastavil. A on to Klaus. Před těmi dětmi mě začal peskovat, proč tam tak stojí, proč děláme tohle, proč neděláme tohle. Začal mě zkoušet z učebnic lyžování. Říkal jsem: ,Ale já mám instruktorský kurz druhé třídy!‘ Místo abych ho poslal do háje, já, namyšlenec všech namyšlenců, jsem jím byl uhranut. On je uhrančivý.“ Později toho večera vedli s Václavem Klausem odborný rozhovor, během něhož pamětník dospěl k závěru, že cesta, kterou se vydali s Josefem Zieleniecem, je slepou uličkou a je potřeba vydat se cestou standardní učebnicové ekonomické teorie. „Začal jsem být Zieleniecovi s Klausem nevěrný,“ konstatuje s nadsázkou. 

Směřovat k ofenzivní zpravodajské práci

Setkávání se Státní bezpečností pokračovalo i v době, kdy Dušan Tříska pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. „Většinou to probíhalo tak, že mi zatelefonovali a řekli, že se sejdeme tam a tam. Většinou jsme se scházeli v Klášterní vinárně vedle Národního divadla. Koupili mi kafe a minerálku, jednou i skleničku koňaku. Jednou jsme seděli v hospodě poblíž Václavského náměstí, jeden z hostů se zvedl, jednoho z nich poznal a slovně ho atakoval. Řekli, že sem už nepůjdeme,“ popisuje pamětník. „Rozhodně na mě nedělali dojem žádných blbců, vůbec to nebyli primitivové. Zajímali mě. Byl jsem přece společenskovědní badatel, který analyzuje socialismus. Strašně mě zajímalo, na co se mě budou ptát a jestli od tématu Američanů přejdou k tématu Ekonomického ústavu.“ To se však podle Dušana Třísky nikdy nestalo.

Konkrétní záznamy z jednotlivých schůzek se v jeho spisu nedochovaly. Ve vyhodnocení dosavadní spolupráce z roku 1981 se ovšem uvádí, že v roce 1982–1983 se hodlá ucházet o stáž na některé univerzitě v USA a že „nový plán řízení a výchovy TS musí směřovat k ofenzivní zpravodajské práci“ (arch. č. TS-753854 MV). 

Dušan Tříska to v rozhovoru dává do souvislosti s knihou, kterou napsali společně s Josefem Zieleniecem. „Strašně jsme toužili ji vydat v zahraničí. Žádali jsme o výjezdní doložku. Kdyby mi nabídli nějakou možnost, třeba roční stáž na Harvardu, co bych za to byl ochoten udělat? To si fakt nejsem jistý. Po tom jsem hrozně toužil. Ale oni [míněno Státní bezpečnost] mi nic nenabídli! Bůhví, co by se stalo, kdyby ano. Kývnul bych na to a psal bych nesmyslné zprávy o Škvoreckých. A lítal bych v tom ještě víc,“ uvažuje. „Ale s touhle svou lustrační pověstí jsem to mohl alespoň víc vytěžit,“ dodává s náznakem černého humoru. 

Státní bezpečnost ovšem nakonec dospěla k závěru, že v Ekonomickém ústavu nemá Dušan Tříska žádné zpravodajsky zajímavé kontakty, a spolupráci v roce 1985 ukončila.

Z konference v Liblicích na Václavské náměstí

V roce 1988 navrhl Josef Zieleniec uspořádání mezinárodní konference o ekonomické teorii, na niž měli být přizváni i západní ekonomové včetně českých emigrantů, například Jana Švejnara a Jaroslava Vaňka. Přípravy na konferenci, která se měla konat na zámečku v Liblicích, se již odehrávaly v atmosféře předlistopadových změn ve společnosti: probíhal Palachův týden, zaměstnanci Ekonomického ústavu podepisovali petici za propuštění Václava Havla, jejímž signatářem se stal i Dušan Tříska. 

„Konference byla velmi technicistní až matematická,“ vysvětluje pamětník jeden z důvodů, proč vůbec mohla proběhnout. „Kdyby byla více politologická, proběhnout by asi nemohla. Naše texty sice byly o tom, že socialismus nefunguje, ale bylo to napsané v matematických vzorcích a v angličtině. Pro Svobodnou Evropu to bylo nepoužitelné.“ 

Od německých účastníků konference se Dušan Tříska dozvěděl, že na univerzitě v Bonnu existuje pracoviště, které se orientuje stejným směrem jako jeho vědecká činnost. Zažádal si tedy o cestu do Bonnu a tentokrát, v září 1989, skutečně dostal možnost vycestovat. „Na univerzitě v Bonnu jsem našel knihovnu plnou knih, které měly v názvu slovo ,privatizace‘,“ vzpomíná Dušan Tříska. Tehdy ještě netušil, že už za několik týdnů bude právě tyto knihy potřebovat. 

V neděli 19. listopadu se setkal se svými kolegy z Ekonomického ústavu na Václavském náměstí. „Do té doby nikdo z nás nepředpokládal, že bychom dostali příležitost něco měnit. Tam jsme si řekli: Teď už to půjde,“ konstatuje Dušan Tříska. „A zase to bylo díky Klausovi. My bychom si sedli a čekali, až nás Občanské fórum požádá o radu. To je pro akademickou obec typické. Ale Klaus věděl, že musí do té Laterny Magiky vtrhnout, uhranout je, zmocnit se té příležitosti.“

Kuponová privatizace aneb životní veledílo

„Zásadní osobnosti ekonomické transformace spolu předtím celých dvacet let intenzivně komunikovaly. V zásadě jsme neměli nikoho jiného než sebe navzájem. Znali jsme se a měli jsme k sobě důvěru. A hlavně, měli jsme naprosto neoddiskutovatelného lídra, jímž byl Václav Klaus. Na té paralelní frontě měl podobné postavení Václav Havel,“ popisuje Dušan Tříska situaci, v níž lidé z Ekonomického ústavu tvořili tým, který těsně po listopadu 1989 začal pracovat na transformaci ekonomiky. 

Šestadvacátého prosince 1989 ho Václav Klaus pozval spolu s Tomášem Ježkem k sobě domů, do bytu na Proseku. V té době již byl Klaus jmenován ministrem financí v Čalfově vládě. „Klaus řekl, že součástí vládního programu bude privatizace, a mě a Tomáše Ježka přizval na ministerstvo financí, abychom ten projekt připravili.“ 

Dušan Tříska tam nastoupil od 1. ledna 1990 a hned v prvních dnech bylo jasné, že nepůjde o žádnou reformu stávajícího systému, ale o přechod k systému úplně novému. „Tak, vážení, bude to se vším všudy,“ oznámil jim Václav Klaus po jedné z vládních schůzí. 

Zásadní otázka zněla, jak privatizaci provést? Jak převést obrovský státní majetek do soukromých rukou? Myšlenka kuponové privatizace podle Dušana Třísky poprvé zazněla 9. února 1990 na setkání českých a česko-amerických ekonomů v Kolodějích. „Řešily se tam makroekonomické věci, zejména odstranění záporné daně z obratu na potraviny, a tedy zdražování. Reálně se čekalo zdražení až o šedesát procent, i když v televizi se říkalo, že to bude jen třicet procent. Říkal jsem, že by se to mělo lidem nějak kompenzovat, například slevou na akcie,“ popisuje Dušan Tříska. Slovensko-americký bankéř Gabriel Eichler prý tehdy vyřkl legendární větu: „A prečo jim to nedáte zadarmo?“ Právě tehdy se podle Dušana Třísky zrodila myšlenka privatizace prostřednictvím kuponů. „Vzápětí jsem se zalekl, že je ta myšlenka příliš originální a že nám bude předhazováno, že vymýšlíme nesmysly. Takže jsem ex post dohledával podobné příklady z historie. Například když Margaret Thatcherová v sedmdesátých letech ve Velké Británii privatizovala bytový fond, převáděla byty stávajícím nájemníkům. Nájemní smlouva byla jako kupon, na který nájemníci získali vlastnictví svého bytu.“ 

Dušan Tříska odmítl rady západních ekonomů, reprezentovaných zejména Janem Švejnarem, podle kterých bylo potřeba nejdříve přenastavit právní rámec, ideálně přijmout celé balíky zákonů ze západní legislativy. „Ten právní rámec je o dvě generace pomalejší než reálná ekonomika. Právníci by byli schopni si sednout a začít mudrovat. Ale Kellnerové a podobní se chytnou příležitosti a začnou podnikat hlava nehlava. Normy a regulace stejně vzniknou zdola a lidé dobrovolně začnou dodržovat určitá pravidla,“ vysvětluje pamětník svůj pohled na věc. Rychlá privatizace a překotný začátek podnikání všeho druhu byly podle něj to nejlepší, co se v Československu na počátku devadesátých let mohlo stát. 

Když se Dušan Tříska zpětně ohlíží za kuponovou privatizací, říká: „Jsem ten poslední, kdo by byl schopen to objektivně posoudit. Autor nemůže být objektivní ke svému dílu. Ale byla to nejúžasnější věc, které jsem se kdy zúčastnil. Dal bych pravou ruku za to, abych měl znovu příležitost zúčastnit se něčeho tak grandiózního.“

Kromě kuponové privatizace se podílel také na vzniku restitučního zákona. Podle svých slov je právě on autorem nápadu, aby se rozhodným datem stal 25. únor 1948, tedy den komunistického převratu. Věděl totiž, že největší podniky, doly či například filmový průmysl byly znárodněny ještě předtím v rámci Benešových dekretů. Proto se nejrozsáhlejších soukromých majetků restituce netýkala. 

Společnost jako otevřené hřiště bez jakýchkoli regulací podle něj v devadesátých letech dala prostor pro nejrůznější prospěšné aktivity. „Naším krédem bylo libertariánství,“ pokračuje. „Otevřít to za každou cenu. Stejně tak s hranicemi, když je otevřete, nemůžete kádrovat, koho sem pustíte a koho ne. Ano, přijdou i mafiáni všeho druhu, kteří skoupí spoustu nemovitostí. Ale jakmile to začnete hlídat, tak se nedohlídáte. To byla naše idea a já se jí dodneška držím. Když se mluví o hříších a zločinech devadesátých let, odpovídám: Vždyť se podívejte, co všechno v té době v mnoha oborech vzniklo. A naštěstí nebylo možné to brzdit. Zatímco současná společnost se vrací do sevření státních regulací.“

Lustrace: nejbolestivější zážitek v životě

V polovině roku 1990 se postupně začaly dostávat na povrch první kauzy spolupráce tehdejších aktérů politického života se Státní bezpečností. Jako první byl zveřejněn případ tehdejšího náměstka ministra vnitra a lidoveckého poslance Josefa Bartončíka. „Začalo se pracovat s archivy, v parlamentu byla založena lustrační komise. A teď vyskakovala nejrůznější jména, ještě dlouho před schválením lustračního zákona,“ říká Dušan Tříska. 

Na podzim roku 1990 se proto odhodlal zajít za Václavem Klausem a seznámit ho s tím, že i on podepsal spolupráci s StB. „Řekl jsem mu: ,Říkám ti dopředu, že jsem s nimi mluvil. Když mi zavolali, neviděl jsem důvod, proč bych s nimi nešel a nevypil si s nimi kafe. Jen ti to hlásím.‘ Klaus to vyslechl a řekl, že z toho nic nebude. Na tyhle struktury jsme přece naráželi všichni.“ 

Nicméně o půl roku později, 1. dubna 1991, navštívil Václava Klause tehdejší ministr vnitra Ján Langoš a přednesl mu výsledek šetření týkajícího se Dušana Třísky. „Klaus si mě zavolal a sdělil mi to. Já jsem šel do kanceláře a napsal jsem abdikaci.“ 

„Mělo to na mě strašný dopad,“ hodnotí zpětně Dušan Tříska. „Byl to nejbolestivější zážitek mého života. Hlavně jsem se lekl, že nebudu moci dokončit svoje veledílo, svůj životní projekt.“ To mu nicméně nehrozilo. Na ministerstvu financí sice oficiálně zůstat nemohl, ale zůstal nablízku jako poradce a účastnil se všech důležitých jednání. Svoji situaci ovšem vnímal jako značný hendikep. „Bylo to, jako bych měl vyhrát sprint na sto metrů s koulí na krku,“ uvažuje. Na druhou stranu se domnívá, že lustrační škraloup ho uchránil od toho, aby se zapletl do nějaké kriminální kauzy. „Dával jsem si velký pozor, abych neudělal něco nekalého. Člověk mohl snadno ulítnout. Možná mě to uchránilo od úletů, které by mi jinak asi hrozily,“ konstatuje pamětník realisticky.  

Jako externí poradce ministerstva financí přihlížel také rozdělování Československa, které z dnešního pohledu pokládá za jediné možné řešení. Na rozdíl od většinového názoru se domnívá, že Vladimír Mečiar v něm sehrál pozitivní roli. „Tehdy jsem rozdělení považoval za obrovský ústupek z české strany, domníval jsem se, že Slovákům prokazujeme velkorysost. S odstupem času říkám, že to byla nezbytnost. Bylo třeba obě země oddělit, protože jejich problémy byly odlišné. A nevytvářet pro jednoho ani pro druhého alibi, že se mu nedaří, protože ten druhý mu v něčem brání.“ 

Poté, co Dušan Tříska oficiálně odešel z ministerstva, pustil se do podnikání. Založil firmu FSP, která ve spolupráci s Podnikem výpočetní techniky vytvořila RM-systém, českou burzu cenných papírů. Jeho společnost posléze dostala nabídku od Petra Kellnera: „Řekl mi, že mají v úmyslu koupit Českou pojišťovnu, která má ale zastaralý informačně-technologický systém. Jestli bychom si troufali ho zmodernizovat. Zjistil jsem, že je to úkol nové kategorie. Naše dosavadní projekty vznikaly předtím na zelené louce. Teď jsme vstupovali do fungující firmy, kde se lidé děsili nové technologie.“ Pro Českou pojišťovnu tedy vytvořili systém KDP na podporu správy smluv životního pojištění. 

Dušan Tříska současně působil jako reprezentant Světové banky. Jeho úkolem bylo navštěvovat země stojící před ekonomickou transformací, jako Uzbekistán, Kazachstán, Bělorusko nebo Estonsko, a hovořit o tom, jak proběhla transformace v Československu. V této roli navštívil také Severní Koreu, o jejímž totalitním režimu dodnes poněkud enigmaticky tvrdí, že „je to něco jiného, než se tady prezentuje“.

Prezidentství? Jen leháro a dovolená

Václava Havla hodnotí Dušan Tříska s odstupem: „Patřil do společenství lidí, které jsem nepotkával. Žil v jiném světě, byl to jiný typ člověka. Chartu jsem považoval za takový výkřik do tmy, nebylo mi to sympatické.“ 

Poprvé se s ním zblízka setkal během první prezidentské cesty do Spojených států amerických v únoru 1990. „Byl jsem s ním na palubě v letadle. To byl jeden velký mejdan, a to mi taky nebylo moc sympatické. Ten typ hovorů, kteří tito lidé vedou, je pro mě jako pro technicistně založeného člověka nesrozumitelný. Mluví o transcendentnu a všechny tyhle noblesní řeči,“ konstatuje pamětník a dodává: „Václav Havel měl charisma, ale ideově byl úplně jinde. My jsme byli pro partaje a soukromé vlastnictví. On mnohokrát řekl, že kapitalismus je nevhodné uspořádání světa, že má jinou představu společnosti.“

Prezidentství Václava Klause, který zůstal jeho celoživotním idolem, hodnotí Dušan Tříska s lehkou ironií: „Klaus zažil devadesátá léta na ministerstvu financí a v kontextu toho je všechno ostatní jenom leháro a dovolená.“ Klausovu amnestii na závěr prezidentského období, která ukončila řadu kauz z oblasti hospodářské kriminality a korupce, považuje za „furiantský čin, který mu měl vykompenzovat tu nudu prezidentování, kdy neděláte nic jiného, než jezdíte po mezinárodních konferencích, kde kasírujete deset až patnáct tisíc dolarů za přednášku a mezitím si občas zalyžujete“. 

Na závěr rozhovoru zanechává Dušan Tříska jednoduchý vzkaz pro budoucí generace: „Všem bych přál, aby se vrátila devadesátá léta a nabídla jim příležitosti, které jsme dostali my. Otevřenou společnost, ne tenhle korporátní beton, ve kterém se nacházíme.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century