Helena Třeštíková

„To je věc, která pro mě v tý době byla snad nejsilnější moment. A to bylo upálení Jana Palacha. Já jsem v tu dobu už pracovala v Český [šlo o Československou, poz. ed.] televizi a tehdy jsem tam dělala na pořadu, kterej se jmenoval Tajemství řeči, což byl vlastně jazykovej koutek, ale spadalo to pod redakci publicistiky a dokumentaristiky. A tehdy se dalo dohromady několik výrazných tváří z televize a udělali pořad, protože po upálení Jana Palacha se mělo za to, že on je pochodeň číslo jedna a že můžou následovat další. Byla to taková výzva: Nedělejte to, pojďme bojovat jiným způsobem, ale nemarněte své životy. A já jsem tehdy dostala za úkol udělat svodku z dopisů, který tehdy přicházely do televize. Ale prostě mě to upálení Jana Palacha strašně vzalo. Byl o rok starší než já a v tu dobu jsme se s mojí nejlepší kamarádkou dohodly, a jsme si na to přísahaly, že nikdy, nikdy, nikdy nevstoupíme do strany a nikdy, nikdy, nikdy nebudeme chodit s komunistou. To byl takovej slib zásadní. A ono se to teďka říká jako taková… Byl to výraz toho, jak nás to opravdu strašně vzalo. Potom, já jsem v tu dobu se taky přátelila s Olbramem Zoubkem a on udělal posmrtnou masku Jana Palacha. A po nějaký době, když už se v dubnu v roce šedesát devět, když nastoupil Husák, tak se všechno začalo otáčet. Po panu Zoubkovi začali jít nějaký tajný a on udělal šest odlitků tý masky a dal je různým lidem, takovým, který nebyli úplně nejblíž jemu. Já jsem jeden odlitek dostala a dodneška ho mám nad stolem. A dostala jsem ho s úkolem ho chránit, což jsem splnila.“

„A potom nastala taková zajímavá situace. To mně mohlo být nějakejch sedm let, osm, nevím. Byla akce, která se jmenovala Inteligence do výroby, a táta, protože nebyl člen komunistické strany, tak ho vyhodili z Ministerstva zemědělství s tím, že si musí najít nějakou pracovní pozici, dělnickou. On, to si pamatuju, hledal nejdřív jako nějakej svářeč a potom našel místo lakýrníka. A dělal lakýrníka v kovodělným podniku a lakoval. Oni tam vyráběli velký pračky pro různý firmy, tam to nějak vyráběli a on to lakoval. A já si pamatuju, že jsme měli cedulku na dveřích JUDr. Jaroslav Böhm a já jsem mu říkala, jestli teď to JUDr. bude dávat [pryč] z tý cedulky. A on mi říkal, že ne, že to je nezávislý na tom, co dělá, že ten titul má provždy. Tak si pamatuju, že jsem něco vyplňovala ve škole, jméno rodičů a povolání. Napsala jsem JUDr. Jaroslav Böhm, lakýrník, a učitelka se na mě dívala a říkala, jestli to je v pořádku obojí, jméno i titul i práce. Já jsem říkala, že jo. Vlastně zajímavý bylo, že táta to dělal asi deset let, tak nějak zhruba, než se potom vrátil k právničině někdy v polovině šedesátých let. Ale on vlastně, aspoň přede mnou, nebo jsem to nezaznamenala, že by si někdy stěžoval. On říkal: ‚Vlastně hodně času trávím venku, protože, když je hezky, tak to dělám venku'.“

„Myslím si, že jsem prožila vlastně docela zajímavou etapu 20. století, aspoň dneska ten pocit mám. Když jsem byla dítě, tak jsem byla trošku rozčílená, že nežiju v nějakým romantickým prostředí, jaký jsem znala z knížek, třeba Kája Mařík a podobně, a že bydlím na Václavským náměstí, a teprve zpětně si uvědomuju, že to bylo asi nejromantičtější místo, v jakým jsem mohla svoje mládí strávit, protože Václavské náměstí v mém dětství bylo takovým středem všeho dění. Probíhaly tam různé průvody, první máje a mně se to strašně líbilo a hrozně jsem ty první máje milovala a celý ten průvod jsem proseděla u okna a dívala se úplně nadšeně. A kuriózní je to, že to byly takový komunistický veselice, ke kterým zbylá část rodiny – rodiče a babička – měli velmi negativní vztah. Protože babička přišla při měnové reformě o spousty peněz z dědictví po svém tatínkovi, hrozně neměla komunisty ráda a moji rodiče vlastně taky ne. Ale byli asi natolik moudří, že mi to nijak nevymlouvali, a když občas na to přišla řeč, tak řekli: ,Však ty pochopíš, až budeš větší.‘“

„Rodiče tam přijeli za mnou, na deset dní jsme měli plánovanou společnou dovolenou v Německu a ve Švýcarsku u nějakých kamarádů, což oni strašně dlouho plánovali a dávali dohromady, taky to pro ně byla první cesta na Západ. Přijeli 19. srpna, vyrazili jsme, a 21. srpna přišli Rusové. To byla hrozná chvíle, kdy jsme chvíli nevěděli, co se tady děje. Byli jsme u přátel v Saarbrückenu, a tak jsme se dívali na televizi, tam byly záběry z Václavského náměstí, z našeho bydliště, tanky, to bylo opravdu něco hrozného. Telefonovali jsme babičce do Prahy a ta říkala: ,My jsme v pořádku, buďte tam a radši se nevracejte!‘ Tak jsme ještě pokračovali do Švýcarska po té plánované trase. Švýcarsko bylo plné uprchlíků z Československa, kteří utíkali v hrůze před Rusama. Švýcarsko, které jinak bylo velmi odtažité k emigrantům, tak udělalo něco neuvěřitelného. Otevřelo náruč všem Čechům, nabízelo pobyt, vyřízení všech formalit, čemu se vždycky bránili. Takže to byla dokonalá příležitost tam zůstat.“

„Rodiče o tom začali vážně uvažovat, protože měli za sebou nějaký blbý zkušenosti ze života tady. Táta, kterej byl právník, pracoval deset let jako lakýrník z politických důvodů. Takže si taky užil svý. Tak o tom uvažovali a já jsem řekla, že já v žádném případě někde jinde zůstávat nebudu, že já se chci vrátit. Na tom postoji jsem setrvala. Oni se pak nakonec taky rozhodli, že se vrátíme. Já jsem ještě asi měsíc dosluhovala u té rodiny, jak bylo domluveno, než jim přišla další au-pair. Ale už jsem se nemohla dočkat toho, kdy zase přijedu do toho chudýho špinavýho Československa, kde je všechno oproti tomu lesklýmu zářivýmu Západu takový nedokonalý, ale pro mě smysluplný, a když jsem přejížděla hranice, vracela jsem se vlakem, tak jsem brečela a řekla jsem si, že nikdy v životě neopustím svoji zemi a že budu tady, ať se děje, co se děje, dobrý, zlý, všechno, že to je kout, kde jsem se narodila a kde chci bejt a nechci bejt nikdy nikde jinde.“