Josef Třešňák

* 1945

  • „To mám doma kilometry filmů, který by se snad nevešly do tady té, to všechno se teď snažím zpracovávat. Protože my jsme dělali tisíce diapozitivů a filmů, kilometry cívek filmů. A to jsme dokonce natáčeli – protože se nevědělo, jak se dostávají ponorky, pětadvacítky a třicítky, jak se dostávají Kielským kanálem. Tak to jsme jeli s manželkou, jeli jsme na cestu, na sever do Dánska. Tak jsme projeli po Labi, jeli jsme Kielským kanálem. A najednou vedle nás jede ponorka, to mám nafilmované! Pod vodou! Nikdo nevěděl, že tyhle ponorky můžou jezdit pod vodou – a on tam vojáček stojí s vlaječkou a jede vedle nás! Protože my jsme udělali to, co je zakázané: jeli jsme na plachty Kielským kanálem.“

  • “Oni nám tehdy vysvětlovali vztahy ekonomické mezi Francií a Afrikou. Já vím, já jsem byl i na symposiích čínské ambasády, a oni nám řekli že potřebují program pro takové lidi. Dostal jsem dokonce vizitku od toho čínského ekonoma – "Prosím navrhněte program!" Tak se ptám, pro kolik lidí? On povídá, pro dvěstě padesát milionů, potřebovali pro ně program, v západní části Číny. My nežijeme vůbec v myšlenkách jak velká je to země.”

  • „Chodil jsem do kostela do Mojžíře, s babičkou, jak jinak. Protože krátce po mém narození onemocněla moje matka TBC. Takže já jsem musel samozřejmě s babičkou všechno vykonávat – a to byla moje největší škola. A byla to škola přežití. Moje matka tenkrát byla v Ryjicích v sanatoriu, ryjické sanatorium bylo vyhlášené vzhledem k proudům, které táhly. Mořské proudy přes Blansko až do Ryjic. Tak tam bylo vyhlášené sanatorium a já už v pěti letech jsem za ní chodil pěšky nahoru z Neštěmic! Ta představa, že by někdo pustil až do Ryjic pětileté dítě, ta odvaha byla rodičů, protože oni věděli, že na život nás připravit musí. A tak já jsem tehdy chodil za maminkou a podlezli jsme plot, já tedy podlezl plot a ona mě schovávala na těch lehárnách. Samozřejmě ty její další, co tam byly, to všechno kryly. Tak to byl takový můj první začátek života té samostatnosti.“

  • „A vzhledem k tomu, že jsem patřil pod čtvrté oddělení (StB) v Ústí nad Labem, tak jsem měl tu prioritu, že byly některé úkoly. Třeba: odjeďte lodí do Hamburku a buďte tam tak dlouho, dokud nepřivezete důkazy o tom, že Němci vyvážejí kanóny Krupp do Izraele. Tak jsem o tom natočil film, všechno jsme to zdokumentovali. Měl jsem s sebou manželku, i holky byly. Celou Evropu jsme projeli kolem dokola, takže ty si zvykly na takový život. A tam jsme zjistili, že se skutečně pašuje. Takže jsem natočil loď, na kterou se nakládaly kanóny Krupp. A protože jsem měl známého na letišti v Hamburku, kde se dělaly airbusy, mám i fotky tady, všechno... Oni měli o rok starší kluky než já. Tak ten mě navigoval, navíc on létal nad Českou republikou podél hranic – mohl, a dával mi fotografie našeho pohraničí. Jak to tady je sešlý, jak tady ty lesy umíraj. Tak to on mi všechno dával. A pak všechny ty informace, protože on se zabýval elektrotechnikou, vybavováním těch airbusů.“

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 28.05.2022

    (audio)
    duration: 01:49:18
    media recorded in project Příběhy regionu - Ústecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Sloužil jsem lidu této země a nestydím se za to!

Pamětník na vojně, 1964, Terezín
Pamětník na vojně, 1964, Terezín
photo: archiv pamětníka

Josef Třešňák tíhl celý život k vodě. Narodil se 29. listopadu 1945 v Ústí nad Labem a celé dětství strávil u řeky Labe, ať už v Neštěmicích, nebo v Povrlech, odkud jeho rodina pocházela. Jeho první slova byla německá, tak mluvil i s babičkou, která se o něj zpočátku starala. Maminka totiž krátce po jeho narození onemocněla tuberkulózou. Tajně za ní chodil do sanatoria v ústeckých Ryjicích, když mu bylo pět let. Měl starší sestru, otec pracoval v cukrovaru. Pamětník se po základní škole vyučil elektrotechnikem, původně chtěl ale studovat na vojenské škole v Martině. Po vojně nastoupil do ústecké Spolchemie jako technik. Celý život byl přičinlivý a díky své zálibě v plavbě se dostal tam, kam jiní ne. V roce 1983 podepsal spolupráci se Státní bezpečností, nejprve na pozici důvěrníka a o čtyři roky i jako agenta s krycím jménem Tyrš. Velice často pak přes Hamburk vyrážel na své lodi na pozorovací mise kolem celého evropského kontinentu. Za svou minulost se ale nestydí, působení u Státní bezpečnosti vnímá jako službu československému lidu. Po roce 1989 byl podle svých slov „odejit“ ze všech funkcí a vyhodili ho i z práce. Vzal si půjčku a začal podnikat s nápojovými automaty. Věnoval se vodnímu lyžování, stal se členem jachtklubu v Ústí nad Labem. Zajímal se o historii a osudy odsunutých sudetských Němců. Provozoval několik přívozů na řece Labi. V roce 2022 žil pamětník v Ústí nad Labem. Příběh pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře města Ústí nad Labem.