The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor PhDr., CSc. Miloš Trapl (* 1935)

To je strašně nepříjemný pocit, když se člověk cítí v nesvobodě

  • narozen 15. ledna 1935 v Hustopečích u Brna

  • vystudoval historii v Olomouci

  • 1964 – začal učit na fakultě

  • 1980 – přednesl proslov, který byl označen za protistátní

  • 1993 – založil Centrum pro československá exilová studia a dodnes je jeho ředitelem

Němečtí kluci nás pronásledovali

15. ledna 1935 se v Hustopečích na jižní Moravě narodil Miloš Trapl. Jeho otec Miloslav působil jako učitel na brněnském gymnáziu a maminka byla v domácnosti. Brzy se rodina přestěhovala do Brna, kde ji zastihl také začátek války a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Pamětník si i jako malý chlapec uvědomoval, že Češi jsou vnímáni oproti Němcům jako méněcenný národ. „V Brně byl problém velký i v tom, že Němci tam měli nacistické spolky, například Hitlerjugend, a ti kluci z Hitlerjugend, když viděli nějaké české děti, tak nás pronásledovali, honili po městě a tak.“

Otec Miloše Trapla se zajímal o osobnost prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. V roce 1940 o něm napsal článek, bohužel zrovna v tu dobu rozpoutali nacisté velkou kampaň proti demokratické masarykovské tradici. Rodina měla strach, že u nich doma najdou Masarykovy spisy. Znamenalo by to pravděpodobně transport do koncentračního tábora minimálně pro otce, ale spíše pro všechny členy domácnosti.

Rodinu nakonec zachránila náhoda, když si gestapo zřejmě spletlo Miloslava Trapla s jeho strýcem Janem Traplem a domovní prohlídku udělalo u něj, kde Masarykovy spisy nenalezlo. Otec pak všechny své poznámky a knihy, ze kterých čerpal, spálil.

Děda nechával kvičet jedno prase, aby zakryl, že má dvě

Za války žila rodina Traplových v jediné místnosti, protože neměli dostatek uhlí na vytopení více pokojů. Velký problém byl s jídlem, které bylo na příděl. Měli oproti jiným výhodu, že jejich příbuzný byl mlynářem v Doubravici nad Svitavou a mohli od něj vozit mouku. Bylo to však velmi riskantní, jelikož gestapo prohlíželo zavazadla na nádražích i ve vlaku, jestli někdo neporušuje zákaz převážení potravin.

Pokud měl někdo dobytek, směl si za války ponechat pouze jedno zvíře. Miloš Trapl vzpomíná, že jeho dědeček v Boskovicích si nechal tajně dvě prasata. „Vždy to jedno prase křičelo, že má hlad, a dědeček dával jíst dřív tomu druhému. Ptal jsem se ho, proč nedá tomu, co má větší hlad, a on říkal, že ten křik zakryje, že tam je i druhé prase. Jinak by křičela dvě a bylo by to poznat.“

Další činností, která byla za války zakázána a trestala se i smrtí, bylo poslouchání zahraničního rozhlasu. Traplovi, stejně jako mnoho dalších rodin, však bez informací z ciziny od exilové československé vlády a dalších válku nevydrželi a rozhlas tajně poslouchali. Doma měli mapu, kam si zakreslovali, jak postupuje fronta. Občas se stalo, že nějaký válečný zvrat hlásili z Londýna, ale ještě ho nehlásili Němci. Traplovi si tak museli dávat pozor, aby do mapy nezakreslili nic, co nemohli vědět i z oficiálního vysílání rozhlasu, kdyby k nim nečekaně přišlo gestapo na prohlídku.

V listopadu roku 1944 bylo Brno bombardováno americkým letectvem. Rodiče poslali pamětníka raději k dědečkovi do Boskovic, protože ve městě nebylo bezpečno. Cestou do Boskovic byl na vlak, ve kterém jel malý Miloš se strýcem, proveden útok tzv. hloubkařem. Strýc ho strhl pod lavici. Hned vedle nich dostal jeden cestující střelu do hlavy.

Nejedlého jsme jako žáci vítali, a už za pár měsíců proklínali

Rok po konci války dokončil Miloš Trapl obecnou školu a přihlásil se na 3. reálné gymnázium v Brně. V roce 1948 se však v Československu dramaticky změnil režim a k moci se dostala komunistická strana. Gymnázium, kam pamětník docházel, bylo přejmenováno po novém ministrovi školství Zdeňku Nejedlém. „Nejedlého jsme nadšeně vítali jako žáci, protože přijel v roce 1948 na přejmenování školy a my jsme dostali ten den volno. Za pár měsíců už jsme ho proklínali, protože zavedl jednotnou školu.“

Jednotná škola spojila v sobě měšťanku[1] a gymnázia. Pro studenty gymnázií to znamenalo v podstatě vrátit se na základní školu a přihlásit se až na čtyřleté gymnázium po skončení jednotné školy. To tedy čekalo i pamětníka a jeho spolužáky, které v septimě potkala další reforma, jež zavedla období jedenáctiletých škol – devítileté základní a tříletého gymnázia. Miloš Trapl tedy dokončil studium v septimě a přes prázdniny si musel udělat kurz zakončený maturitou a rovnou se hlásit na vysokou školu.

Dřív pojedu na Měsíc než do Vídně

Pamětník se přihlásil na filozofickou fakultu v Olomouci, ale než tam nastoupil, tak ji zrušili a změnili na fakultu pedagogickou. Po jejím absolvování nastoupil do zaměstnání na Archivní správě kraje Olomouc. V roce 1957 odešel na půl roku na vojnu. V tu dobu Sovětský svaz vypustil do vesmíru oběžnou družici Sputnik. Miloš Trapl, kterého jako historika trápila nemožnost vycestovat do nedaleké Vídně, kde byla historiografie na vysoké úrovni, v tu dobu vtipkoval: „Říkal jsem, že se snad dostanu dřív na Měsíc než do Vídně.“

S nástupem komunistického režimu se pamětníkův otec dostal opět do nelibosti státní propagandy kvůli svému vědeckému zájmu o T. G. Masaryka. „O Masarykovi se říkalo, že to byl člověk, co střílel do dělníků.“ V padesátých letech se k tomu přidalo ještě otcovo členství v sociální demokracii, která byla komunistickou stranou částečně infiltrována a zrušena.

V roce 1964 přešel pamětník na katedru historie filozofické fakulty v Olomouci, kde začal učit. I když se ke konci šedesátých let začal režim postupně uvolňovat, musel se Miloš Trapl stát členem strany. „Myslel jsem si, že teď už se to bude demokratizovat, a opravdu to tak do roku 1968 vypadalo, že to bude lepší.“

Demokratizace však byla rázně zastavena okupací vojsk Varšavské smlouvy. „Ani jsem jim tehdy nezazlíval, že podepsali ten protokol v Moskvě. Říkal jsem si, že asi nemohli dělat nic jiného, a hlavně že se vrátili. Doufali jsme, že to reformní hnutí vydrží déle, než vydrželo.“ Ještě než nastoupila tzv. normalizace, tak se v roce 1969 Miloš Trapl konečně dostal i do Vídně, kam následujících dvacet let zase nesměl.

Jednota vydrží několik měsíců, ale ne déle         

Miloš Trapl vzpomíná na počáteční období normalizace jako na dobu, kdy ve společnosti zavládla silná jednota v odporu k okupaci. Významným symbolem bylo vítězství československých hokejistů nad sovětskou reprezentací, které v Olomouci, stejně jako po celé republice, vyhnalo lidi do ulic slavit porážku silného Sovětského svazu alespoň ve sportu. „I armáda byla tehdy velmi kritická k tomu stavu, ač komunistická, tak byla na straně národa. Tehdy to byla jednota celonárodní, ale věřte mi, že jednota nikdy nevydrží. Jednota se dá udržet několik měsíců, ale ne déle.“

Oproti Praze probíhaly na olomoucké univerzitě se začátkem normalizace poměrně malé personální čistky. Přesto byla situace na akademické půdě nepříjemná, jelikož člověk se nemohl bezstarostně věnovat své práci a neustále si musel dávat pozor, aby se nedostal do problémů. „Někdy se dnes říká, že člověk si přece mohl dělat, co chtěl, a nemuselo mu vadit, že je ten komunismus. Tohle ale mohli dělníci, ale ne intelektuálové! Třeba jako učitel jste se musel pořád nějak angažovat, pořád nějaké školení a průvody. Ten tlak byl opravdu veliký.“

Univerzitní prostředí bylo Státní bezpečností vnímáno jako rizikové, jelikož intelektuálové tradičně tíhli k ideologickým konfliktům. „Já jsem to členství v KSČ považoval jako daň za to, že jsem mohl dělat historii. Občas se člověk dostal do průšvihů a největší průšvih jsem měl, když jsem se na fakultě postavil na stranu pragmatiků proti těm, co dělali normalizaci na fakultě. Ti ale byli propojeni se Státní bezpečností.“ Na olomoucké StB byl jeden důstojník speciálně vyhrazený pro filozofickou fakultu. „Jmenoval se František a s kolegy jsme mu říkali Franta rybí oko, protože nás pořád sledoval jako ryba.“

Prý jsem řekl, že se soudruh Lenin vynořil z bahna

Do konfliktu s StB se dostal i Miloš Trapl. V únoru 1980 musely na fakultě proběhnout přednášky k výročí tzv. Vítězného února 1948. I pamětník měl pronést pár oslavných vět. Před ním mělo proslov několik jeho kolegů a všichni popisovali průběh změn v roce 1948 z pohledu režimní ideologie. „Nechtěl jsem opakovat to, co řekli oni, a tak jsem mluvil z placu a povedlo se mi pronést protistátní projev, jak mi pak bylo řečeno. Vykládal jsem nějaké momenty a mimo jiné jsem řekl, že viděli film o tom, jak to bylo v Únoru, ale že to tak úplně nebylo. Řekl jsem, že z bahna druhé internacionály se vynořila postava Iljiče Lenina, a na StB mi pak pověděli, že jsem řekl, že se Lenin vynořil z bahna.“

Proslov přinesl pamětníkovi oblibu u studentů, ale zároveň výslechy StB. Jednou už na výsleších byl, protože na fakultě komunikoval s kolegou, kterého z kádrových důvodů propustili. Nyní to však bylo mnohem horší. U výslechů bylo sedm lidí, kteří na něj řvali a snažili se ho dohnat k tomu, aby s nimi podepsal spolupráci. To byla jediná cesta k nápravě jeho činu. To však Miloš Trapl odmítl, takže mu bylo zakázáno přednášet a byl obžalován z pobuřování.

Naštěstí měl známé, kteří mu pomohli vyhnout se vězení, a nakonec skončil pouze s důtkou s výstrahou. „Každopádně mě zbavili všech funkcí, odevšad mě vyhodili, k mé radosti, protože to byla fakt jen daň za to, že jsem mohl dělat historii.“ Následovalo pro pamětníka velmi nepříjemné období, kdy se ho StB snažila různými způsoby přistihnout při nějaké protizákonné činnosti. „To bylo krásné, že ta moje studijní skupina mi vždycky, když jsem nebyl v kanceláři, tak jsem se vrátil a měl jsem tam kytku. Oni mi tajně nosili kytky.“

Státní bezpečnost na Miloše Trapla dokonce nasadila udavače. Pro tuto funkci si vybrali jeho opileckého souseda, který se s ním dlouhodobě snažil přijít do kontaktu. Pamětník se mu vyhýbal, ale jednou se nechal přemluvit a zašel k němu. „Vedl takové divné řeči, že jsem se ho po chvíli zeptal: ,Kolik ti za mě platí?‘ On na mě zůstal jen zírat: ,Jak to víš?‘ Řekl jsem mu, že tam mám taky své lidi, což jsem si vymyslel. Asi jim tam pak způsobil trochu zmatek.“

Vědeckým spisům StB nerozuměla

Miloš Trapl působí na olomoucké katedře historie více než padesát let. V současnosti je již v důchodu a je emeritním profesorem. Podle svých slov si užívá svobody, která přišla po roce 1989. Za komunistického režimu museli historici autocenzurou omezovat i oblasti, kterým se chtěli věnovat. I on musel promýšlet, jakým tématům se může věnovat, aby se nedostal do křížku s StB. „Bylo to vědecké, takže to StB nečetla a historici tady tolik nepráskali. Bylo ale třeba dávat si pozor, protože byli lidi, co o tom něco věděli a mohli člověku udělat problémy.“

V devadesátých letech se Miloš Trapl konečně začal naplno věnovat psaní knih a vydal jich hned několik. Zabývá se především politickým katolicismem v Československu a poválečným exilem, ale také výtvarným uměním a vlastivědou Moravy. V roce 1993 založil při katedře historie Centrum pro československá exilová studia, jehož je dodnes ředitelem. „Za toho režimu to bylo takové porušování lidských práv. V mém případě jen drobné, ale ta nesvoboda je strašně nepříjemný pocit.“

[1] Měšťanka odpovídá dnešnímu vyššímu stupni základní školy. Nižším stupňům základní školy odpovídala obecná škola.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of our neighbours supported by EHP grants - www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz

  • Witness story in project The Stories of our neighbours supported by EHP grants - www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz (Vendula Müllerová)