The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Břetislav Trakal (* 1935)

• narozen 18. prosince 1935 v osadě Tikov

• chodil do obecné školy ve Veselé

• v roce 1943 byl svědkem zatčení svého učitele Karla Hlaváčka gestapem

• po válce dokončil obecnou školu v Jablonci

• pracoval v závodu Technolen

• odmítl vstoupit do KSČ i ČSM

• v roce 1955 nastoupil na vojnu

• v roce 1956 byl poslán potlačit povstání v Maďarsku

• v roce 2025 žil v Černé u Lomnice nad Popelkou

Břetislav Trakal byl jako dítě svědkem dramatických událostí druhé světové války. Ze školní lavice viděl, jak jeho učitele Karla Hlaváčka zatýká gestapo, jeho bratra nacisté poslali na nucené práce do Třetí říše a s maminkou pomáhal lidem uprchlým z pochodů smrti. V armádě sloužil, právě když v roce 1956 vypuklo povstání v Maďarsku. Jako tankista byl povolán, aby nepokoje potlačil, ale než jeho jednotka dorazila na místo, situace se uklidnila.

Byl u zatčení Karla Hlaváčka napojeného na odboj

Narodil se 18. prosince 1935 v osadě Tikov na Semilsku. Jeho maminka, Růžena Trakalová, pocházela z Jablonce a za svůj život vystřídala mnoho zaměstnání: nejdříve pracovala ve službě u sedláka, poté soukala v textilu a pracovala v čistírně. Tatínka nikdy nepoznal, měl však o deset let staršího bratra. 

Jako malý docházel do obecné školy ve Veselé, kde učil Karel Hlaváček (jeho synové Boris a Karel Hlaváčkovi také vyprávěli své příběhy pro Paměť národa), který ve škole tajně schovával odbojáře před německými okupanty. Přestože byl Břetislav Trakal žákem školy, o schovávaných osobách nevěděl. Byl však u toho, když v roce 1943 Karla Hlaváčka zatklo gestapo. Pamětník vzpomíná, že ten den bylo hodně sněhu.

Karel Hlaváček byl pro školu i celou obec Veselá významnou osobností. Organizoval například skautské tábory pro místní děti. Podle pamětníka byl jako učitel přísný. Nacisté jej po zatčení uvěznili v Terezíně, kde byl mučen a krutě vyslýchán. Tomuto nátlaku podlehl a prozradil místo úkrytu dvou výsadkářů ze skupiny Antimony. Tím však zachránil obec Rovensko pod Troskami před stejným osudem, jaký postihl Lidice a Ležáky. Přes všechny útrapy se Karel Hlaváček dožil konce války.[1]

Uprchlým vězňům nosili jídlo

Bratr pamětníka se za války vyučil prodavačem, nicméně nacisté jej využili jako pracovní sílu. Nejprve vyráběl součástky do letadlových motorů v Nové Pace, poté byl donucen odjet na totální nasazení do Stuttgartu v Třetí říši, kde strávil dva roky. 

V souvislosti s válkou Břetislav Trakal také vzpomíná na pád německého letadla, který viděl na vlastní oči: „To bylo v neděli po obědě. Bylo slyšet letadlo. My, když jsme to slyšeli, tak jsme vyběhli ze světnice se podívat. Viděli jsme, že se to najednou roztrhlo. Byla to strašná rána, všechno padalo na zem a mezi tím se houpal pilot na padáku,“ vzpomíná. Není jasné, za jakých okolností k havárii došlo. Jeden z pilotů nehodu přežil, avšak zbylých pět členů posádky zahynulo. Pozůstalý jedné z obětí Břetislava Trakala po roce 2000 kontaktoval, aby mu pamětník ukázal místo dopadu letadla. Pamětník byl rovněž svědkem náletu spojeneckých hloubkových letadel na vlak. 

V Tikově Břetislav Trakal také slyšel spojenecké bombardování vzdálených Drážďan v Německu: „Nejvíc slyšet bylo, když bombardovali Drážďany. To bylo dunění a bylo to hodně nahlas,“ vypráví. Ke konci války nacisté nutili vězně z koncentračních a pracovních táborů do tzv. pochodů smrti. Někteří z těch, kterým se z pochodu podařilo utéct, se schovávali ve stodolách u rodin v okolí Tikova. Aby dotyční neumřeli hlady, Břetislav Trakal jim se svou maminkou nosili do Libuně jídlo.

Poslední zprávu o něm dostal z lágru v Lipsku

Jednoho dne krátce po konci války šel Břetislav Trakal s jeho maminkou přes kopec ve Rváčově, když z Rovenska pod Troskami slyšeli střelbu. Šlo o masakr 365 německých obyvatel, na kterém se podíleli vojáci Rudé armády, ale i někteří místní obyvatelé.[2] Pamětník byl nepřímým svědkem jednoho z největších poválečných zločinů na severu Čech.

Odsun Němců přímo zasáhl do života pamětníka. Přátelil se s chlapcem Wolfgangem, se kterým dokonce mluvili česky. Wolfgang byl donucen odejít do Německa a od té doby jej Břetislav Trakal neviděl. Poslední zprávu, kterou o něm dostal, poslal Wolfgang z lágru v Lipsku.

Poválečná léta docházel Břetislav Trakal do obecné školy v Jablonci, pak se ale vrátil zpět do Tikova, protože se uprostřed přírody cítil lépe. Poté začal pracovat v textilním závodu Technolen. Práce byla náročná, obsluhoval šest tkalcovských stavů a pracoval ve třísměnném provozu.

Členství ve straně nikdy nepřijal

Politika se pamětníka ani po únorovém převratu příliš netýkala. Nabízené členství v Československém svazu mládeže (ČSM) nepřijal. Když mu místní komunisté nabízeli vstup do komunistické strany, také tuto nabídku odmítl. „Prosím vás, jak já tohle můžu podepsat, když tomu vůbec nerozumím? Já pochopím akorát to, že potřebuju vydělat peníze, které jsme neměli,“ říkal tehdy.

Vyhlášení nové měny v rámci měnové reformy v roce 1953 Břetislava Trakala zastihlo na tkalcovně. Lidem se to, že je stát de facto okradl, nelíbilo. „Během cesty autobusem z práce se mnou jel hostinský ze Sejkořic. Nastoupil do autobusu. Měl zaplatit a vytáhl peníze. Hodil to na šoférovu zahrádku a řekl: ,Na, nažer se a pusť mě domů,’“ vzpomíná Břetislav Trakal. „Měl tam fůru peněz,“ dodává.

Aby jim v noci nebyla zima, spali se zahřátou cihlou

Rodina Trakalových pocházela ze skromných poměrů. Žili ve velmi malém bytě, který navíc sdíleli s dalšími dvěma cizími ženami. Celá rodina i s babičkou a dědečkem obývali jen jednu nevelkou místnost bytu a spát chodili na půdu. „V zimě, když bylo velmi chladno, babička dávala do trouby cihly, aby se zahřály. Zabalili to do papíru, hadrů nebo deky a pak jsme šli na půdu, kde jsme s cihlou spali, aby nám nebyla zima,“ popisuje Břetislav Trakal. Velkou raritou také bylo, že v Tikově, kde bydleli, nebyla ani v roce 1952 elektřina. Pamětník byl velmi nadšený do motocyklismu. Tvrdou prací si našetřil na motorku, se kterou často jezdil. Tato motorka funguje dodnes (2025).

Poslali ho potlačit maďarské povstání

Břetislav Trakal nastoupil na vojnu v roce 1955, sloužil jako tankista. V roce 1956 v Maďarsku vypuklo protikomunistické povstání, které měla pomoci potlačit i Československá lidová armáda (ČSLA). Pamětník se toho jako tankista musel účastnit. „Byl poplach, tak jsme všechno nakládali na vagóny a jelo se tam,“ vzpomíná. Během přestávky v Žilině kontrolovali, jestli drží plachty na tancích, ale byly vysoko, a navíc blízko elektrickému vedení nad kolejemi, což je mohlo zabít. Tanky poté z vlaku vyložili v městečku Modrý Kameň blízko hranic Slovenska s Maďarskem. Vykládání bylo obtížné a jeden tank se dokonce převrátil. Než však dojeli k epicentru povstání, situace se uklidnila a odpor byl potlačen. Ke konci povstání Břetislav Trakal dodává: “Tábořili jsme na poli, čekali, co bude dál. Ono se to nějak uklidnilo a odtamtud jsme jeli domů.“

Pamětník pak pokračoval ve službě u armády, avšak během cvičení v Písku si poranil koleno a dále už nemohl řídit tank, což znamenalo konec působení v armádě. Po návratu do civilu pokračoval v práci jako tkadlec v Technolenu. V tkalcovně se mu dařilo, a dokonce se stal mistrem. Ve volných chvílích rád podnikal výlety na motorce. V roce 2025 žil v Černé u Lomnice nad Popelkou.

 

 

[1] https://www.pametnaroda.cz/cs/hlavacek-boris-1933

[2] https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/muzi-zeny-i-deti-v-rovensku-pod-troskami-vyvrazdili-pred-osmdesati-lety-356-lidi-360818