The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Luboš Toušek (* 1937)

• narozen 18. února 1937 v Olomouci

• starší bratr Zdimír Toušek padl v září 1944 během bojů o Dukelský průsmyk

• vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze

• pracoval u Československých státních drah

• byl členem Sokola a věnoval se mnoha sportům

• v letech 1965 a 1966 absolvoval tajný výcvik pro Československou zpravodajskou službu, který po roce ukončil

• za svou činnost v Sokole obdržel v roce 2012 Cenu města Olomouce

• v roce 2025 stále bydlel v Olomouci, v městské části Bělidla

Krvavé boje o Dukelský průsmyk na podzim roku 1944 si vyžádaly více než 20 tisíc lidských životů. Padlo při nich také na tisíc Čechoslováků a další stovky byly evidovány jako nezvěstné, protože se jejich těla nenašla. Luboš Toušek při těchto bojích přišel o staršího bratra Zdimíra, který tři roky předtím prošel boji v africkém Tobruku. „Druhý den po příjezdu na sovětskou frontu, kdy ještě nebyl přestrojený, tedy ještě v anglické uniformě, padl na Dukle, když nějak nešťastně vystrčil hlavu ze zákopu a dostal přímý zásah.“

Budovali Bulharsko

Luboš Toušek se narodil 18. února 1937 v Olomouci jako jediné dítě rodičům Zdislavovi a Marii. Přesto měl několik sourozenců. Otci totiž zemřela první žena, s níž měl syna a tři dcery.

Otec Zdislav měl zajímavý původ. V jeho rodném listě bylo uvedeno jako místo narození město Silistra v Bulharsku. Na svět tam přišel v roce 1882, čtyři roky po vzniku bulharského knížectví. Do Bulharska totiž tehdy přišlo několik set Čechů, aby podpořili kulturní a ekonomický rozvoj, což podporovalo Rakousko-Uhersko, aby omezilo vliv Ruska na Balkáně. Přicházeli lidé různých profesí a odborností a mnozí z nich v zemi zanechali nesmazatelnou stopu. Dodnes se v řadě měst po nich jmenují ulice. Takto se do Bulharska dostala i lékárnická rodina Toušků. Zdislav se ale jako jediný z Touškovy rodiny vrátil do Československa, kde vystudoval strojní inženýrství a kde také zůstal. 

Bojoval u Tobruku a padl na Dukle

Bratr Luboše Touška Zdimír byl o 22 let starší a v Olomouci vedl vodní skauty. Zdimíra Touška pronásledovalo gestapo a v roce 1940 se mu podařilo přejít hranice a dostal se až do Afriky. Jako voják 11. československého pěchotního praporu se na straně spojenců účastnil bojů o Tobruk. Jeho prapor byl poté přemístěn do Velké Británie a sloučen s Československou samostatnou obrněnou brigádou. Společně s dalšími důstojníky ho v roce 1944 přeložili do bojů na východní frontě, kde mezi 9. a 23. zářím 1944 ve svých devětadvaceti letech padl. O jeho smrti se rodina dozvěděla až o několik měsíců později. „O mém bratrovi se za války vůbec nemluvilo a už vůbec ne přede mnou, abych jako dítě nic neprozradil,“ vzpomíná Luboš Toušek a dodává, že rodina tajila, že Zdimír přešel hranice a v okolí tvrdila, že odešel za prací do Prahy.

Z mraků se vynořily malé hříbky

Druhou světovou válku rodina prožila v Olomouci, konkrétně v jeho městské části Bělidla. Nejvýraznější vzpomínka Luboše Touška na toto období je pád amerického bombardéru mezi Bělidly a Bystrovany. Cílem bombardovací skupiny byly rafinérie v hornoslezském Odertalu (dnešní polské město Zdzieszowice). Let Boeingu ale 18. prosince 1944 v poledních hodinách ukončil zásah německých stíhačů. „Byl jsem právě doma na obědě, když najednou začaly houkat sirény. Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, ale pak se ozvaly velké rány. Náhle následoval ohromný výbuch, explodovalo letadlo. Hned jsme skočili k oknům. Bylo zataženo s poměrně nízkou oblačností. Viděli jsme čtyři ohromné černé komety – to byly jednotlivé motory rozpadnutého letadla, které padaly dolů. Jeden motor dopadl mezi Bělidla a Bystrovany. Chvíli bylo ticho, potom letěly další součásti. Křídlo jsme poznali, poletovalo jako list ve větru. Po další chvíli ticha se z mraků vynořily malé hříbky – padáky parašutistů,“ vzpomíná Luboš Toušek a dodává, že později s kamarády viděl, jak na voze vezli mrtvého člena posádky. „Byl zdeformovaný, zůstala na něm jen kombinéza.“ 

Z deseti členů posádky se ze zříceného bombardéru podařilo jen třem vyskočit a přežít. Hned poté se sice dostali do zajetí, ale válku přečkali a vrátili se domů. 

Celoživotním sokolem

Válka skončila a všude se obnovovaly nacisty zakázané československé spolky. Na Bělidlech byl obnoven Sokol, jehož členem se stal i Luboš Toušek. Účastnil se sletu v roce 1948, celostátních spartakiád, organizoval populární sokolské letní tábory, zimní výcvikové kurzy, dálkové pochody, výlety, putování, vodácké akce, lektoroval, stal se cvičitelem žáků, dorostu i dospělých, dělal náčelníka a nakonec několik let i starostou T.J. Sokol Olomouc-Bělidla. Sokol se stal jeho celoživotní vášní, ale věnoval se i mnoha dalším sportům; s kamarády jezdil na hory, podařilo se mu zdolat nejvyšší horu Evropy Mont Blanc a jako orientační běžec se dostal až do reprezentace. 

Tajný výcvik pro Československou zpravodajskou službu

Luboš Toušek vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci a v letech 1955 až 1960 Fakultu elektrotechnickou ČVUT v Praze. Jako vysokoškolák prošel vojenskou katedrou a tudíž jen půlroční základní vojenskou službou. Pracoval pro Československé státní dráhy a u tohoto podniku zůstal až do odchodu do penze. V roce 1961 se oženil s Pavlou Russkovou. Za rok se jim narodila dcera Martina a o šest let později dcera Kateřina. 

Jako úspěšného sportovce si Luboše Touška vytipovala Československá zpravodajská služba. Vzpomíná, že ho kontaktoval neznámý muž s nabídkou vyššího vojenského výcviku, jehož součástí by byl i parašutistický výcvik a výuka francouzštiny. Luboš Toušek dodává, že do té doby absolvoval už několik povinných povojnových vojenských cvičení a vzhledem k rodině a práci se mu příliš nechtělo absolvovat další. Ale jako vášnivý sportovec ho oslovil parašutistický výcvik. „To mě chytlo a ptal jsem se proč. Dostal jsem odpověď, že kdyby došlo k nějaké opravdové akci, že bych byl vysazen někde do francouzského prostředí. Moc se mi to nezdálo, ale kývl jsem.“ 

Ve svazku vojenské rozvědky z Archivu bezpečnostních složek je patrné (arch. č. OS 117 ZSGŠ), že toto setkání proběhlo v červnu 1965. Poté se Luboš Toušek zúčastnil několika cvičení, v nichž absolvoval několik seskoků z letadla, ale také prověřování schopností v terénu, při němž s dalšími třemi kolegy měli za úkol nakreslit v neznámém prostředí základní mapu obce, aniž by si jich někdo z místních všiml. Místo avizované francouzštiny prošel výukou specifického dialektu němčiny – což se vlastně týkalo jen zkomolené výslovnosti číslovek od 1 do 10 (pro možnost vysílání číselných radiogramů). Vše přitom probíhalo v tajnosti a Luboš Toušek musel podepsat závazek mlčenlivosti, že vše udrží v tajnosti, a to i před svou vlastní rodinou. Kolegy z výcviku znal jen dle smyšlených jmen. „Já jsem nebyl Luboš Toušek, ale Lubor Tomášek,“ vzpomíná a dodává, že jim neřekli jejich konkrétní účel. „Já jsem to tehdy bral z hlediska tělovýchovného. Udělal jsem si parašutistickou zkoušku a morseovka mě také bavila.“ 

Luboše Touška zařadili jako radistu do skupiny agenturního průzkumu, která spadala přímo pod správu Generálního štábu Ministerstva obrany a která měla mezi výzvědnými službami specifické postavení. Vycvičení členové agenturního průzkumu měli pod různým krytím získávat informace v určených zemích a oblastech. 

Po roce ale Luboš Toušek zažádal o ukončení výcviku, o čemž už několik měsíců přemýšlel. „Pak se to zvrhlo a vyšlo najevo, že z nás dělají agenty, kteří mají být vysazeni. Tak to už jsem v sobě řekl, že ne,“ dodává. Dle spisů došlo k ukončení spolupráce v březnu 1966. Luboš Toušek opět musel podepsat slib mlčenlivosti a nesměl se ani rozloučit s kolegy z výcviku. Od té doby ho prý nikdo z tajných služeb nekontaktoval. 

Kousek od hřiště

Luboš Toušek i přes nabídky nevstoupil do komunistické strany. Proti totalitnímu režimu ale také nijak veřejně nevystupoval. Sametovou revoluci podporoval, ale trochu ho zklamal kapitalismus a jeho honba za penězi. V roce 2012 obdržel za svou dlouholetou činnost v Sokole Cenu města Olomouce. „V životě je nejdůležitější láska a přátelství, všechno ostatní jsou podružné věci, ať se to týká majetku, peněz nebo cestování,“ říká na závěr rozhovoru Luboš Toušek, který stále bydlí v olomoucké části Bělidla, jen kousek od tamního sokolského hřiště. 

 Zdroje: 

https://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sbornik9-2011/kap07.pdf

https://plus.rozhlas.cz/cesi-pomahali-budovat-moderni-bulharsko-jejich-emigraci-podporovala-viden-7688310

file:///C:/Users/U%C5%BEivatel/Pictures/Lubo%C5%A1%20Tou%C5%A1ek/Padl%C3%AD%20v%20zahrani%C4%8Dn%C3%ADch%20arm%C3%A1d%C3%A1ch.html

https://www.csol.cz/z-cinnosti-csol/archiv/2023/vyroci-sestrelu-liberatoru-nad-olomouci/

http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/303/

https://cenamesta.cz/laureati/lubos-tousek/