The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Toufarová (* 1924  )

Utíkala jsem, padla k zemi a zase utíkala. A modlila se

  • narozena 16. července 1924 na Březových Horách u Příbrami
  • zažila obsazení Příbrami nacistickými vojsky a perzekuce během heydrichiády
  • její otec se účastnil protinacistického odboje, zemřel v březnu 1945 na následky věznění
  • v roce 1944 totálně nasazena v Německu, v Nordhausenu
  • svědkyně nelidského zacházení s vězni v koncentračním táboře Dora
  • zažila masivní bombardování i chaos končící války v Německu
  • má traumatické zážitky z náletu na Nordhausen
  • z totálního nasazení utekla a absolvovala strastiplnou cestu do Čech
  • osvobozování Československa prožila na Březových Horách
  • byla dvakrát vdaná, žije v Příbrami

Jan Lánský nechal v roce 1929 pro své tři syny a dceru postavit na Březových Horách rodinný dům. A také tiskárnu, ve které pak byli všichni zaměstnáni. Jenže přišla hospodářská krize, bylo málo zakázek a Jan Lánský se zadlužil. Obětoval tiskárně všechno, trápil se a zemřel předčasně. Jeho žena pak splácela hypotéku až do konce války. Jednomu z jeho synů, Josefovi, se 16. července 1924 narodila dcera Marie Magdalena. Oběma rodiči milovaná a hýčkaná. Vyrůstala v idylické rodinné atmosféře, ale blížila se doba, která jim zásadním způsobem změnila život. A rodinná tiskárna v budoucích událostech sehrála významnou roli.

Pořád proti nám něco měli

Jako malá si zvídavá Magdalena ráda četla titulky v novinách a dodnes si pamatuje titulek z roku 1935. Stálo v něm, že Německo sebralo Francii Sársko. A další titulky se stále častěji týkaly Československa. „To byla tak strašná doba… Němci proti nám štvali… pořád proti nám něco měli. Ale lidi se pak měli rádi… tak se projevovalo vlastenectví.“ Napětí mezi Československem a Německem se stupňovalo a vyvrcholilo na jaře roku 1938 částečnou mobilizací. Tatínek pamětnice narukoval a byl přidělen k opevnění do Králíků, strategického místa na severní hranici Československa. Provokující Němci je tam ve velké přesile napadli a Češi museli rychle ustoupit. Tehdy se Magdalena Toufarová poprvé o tatínka strašlivě bála. A v září 1938 tloukla sousedka na okno: „Pane Lánský, pusťte si rádio! Je mobilizace!“ A tatínek rukoval znovu. Ale brzy se vrátil, Československo muselo ustoupit tlaku evropských mocností a vydat svoje pohraniční oblasti Německu.

S Němcem jsem nikdy netancovala

Pamětnice po obecné škole nastoupila v Příbrami na reálné gymnázium, a když byla v kvintě, přijela do Příbrami německá armáda. Vojáci nejdříve obsadili obchody a skoupili všechno jídlo. Magdalena Toufarová vzpomíná, jaká byla ten den, 15. března 1939, vánice, ředitel je ze školy, poté co k nim promluvil, poslal domů.

Na začátku války to ještě šlo, mohli chodit i na nedělní čaje tancovat. Později to už nebylo možné, po osmé hodině večer byl zákaz vycházení. Na odpolední taneční čaje chodili i němečtí vojáci, ale české dívky s nimi tančit nechtěly. Vyzvání k tanci odmítaly nebo německého vojáka rychle předběhl některý z Čechů. Byli prý v „pohotovosti“ a nedovolili, aby se Němci k českým dívkám přiblížili.

„Taky jsem to udělala. Když pro mě přišel německej voják, tak jsem mu poděkovala s tím, že netančím. A když vzápětí přišel českej kluk, tak jsem tancovat šla.“

Magdalena Toufarová maturovala v roce 1942, den před atentátem na Heydricha. „Neměli jsme žádný maturitní večírek, neměli jsme nic. Bylo stanné právo.“ Po atentátu nastalo pro Čechy nejkrutější období. Všude visely červené vyhlášky se jmény popravených. A rozhlas hlásil to samé: „Za schvalování atentátu byli popraveni…“  Vypráví, že nestrašnější bylo, když četli několik stejných příjmení za sebou, když vystříleli celé rodiny. V Příbrami popravili ředitele gymnázia, profesora Lukeše, a také studenty. Kniha Vyšší princip od příbramského rodáka Jana Drdy je jejich příběhem. A z Příbrami a okolí bylo ještě mnoho dalších, kteří nacistům vzdorovali a zaplatili za to životem. Mezi nimi i tatínek.

Přesvědčila jsem sebe i maminku, že tatínek žije

Dne 17. listopadu 1943 zatklo gestapo za ilegální činnost jejího otce Josefa Lánského. O několik dní později jeho bratra Jana a také manžela jejich sestry, Josefa Petrlíka. V tiskárně tiskli letáky, které rozvážel po okolí. Snažili se Čechy burcovat, aby nepropadali beznaději a všudypřítomnému strachu. A také zprávy z fronty. Aby lidé znali pravdu, a ne jen to, co hlásala německá propaganda.

Josefa Lánského vyslýchali nejdříve v Písku, pak v Táboře a nakonec na Pankráci. Nějaký čas byl vězněn v Terezíně a nakonec ho odvezli do německého Zwickau. Soud měl v Drážďanech. Během bombardování Drážďan, poté co byla zničena věznice, ho převezli do Lipska. Tam zemřel 26. března 1945. Rodině přišla strohá zpráva, že zemřel na úplavici. Ale později se od jeho spoluvězně dozvěděli, že tatínek zemřel na krvácení do mozku. Jeden ze strážných SS ho měl uhodit pažbou pušky do hlavy. V březnu 1945 mu bylo necelých pětačtyřicet let, byl to vysoký a silný muž, sokol. „Měl všechny předpoklady, aby to vydržel, ale měl smůlu…“ Zemřel patnáct dní před osvobozením věznice. Spolu s bratry a švagrem byl napojen na pražskou odbojovou organizaci redaktora Reilicha. Rodina se nikdy nedozvěděla, kdo celou skupinu zradil. Magdalena Toufarová zpočátku odmítala uvěřit, že tatínek nežije. Když byla v Německu totálně nasazena, stále ho hledala. A při pohledu na zbědované vězně, které tam viděla, trpěla o to víc. S tatínkem si psali, stále má jeho dopisy a motáky schované.

Po zatčení Josefa Lánského gestapo zapečetilo tiskárnu a rodina tak naráz přišla o veškeré příjmy. Jeho žena pak musela dělat hospodyni, aby mu mohla posílat balíčky s potravinami a aby se sama uživila.  Ale občas našla v dopisní schránce peníze. Byla to pomoc, projev solidarity a soucítění. Jen nesměla vědět, od koho, lidé se báli. Každý se bál každého.

Já vás za to nevezmu do Terezína

V roce 1941 nabídla babička ubytování rodině pana Neumanna. Vlastnili v Příbrami papírnictví a museli se vystěhovat z vlastního bytu, protože byli Židé. Bydleli pak u Lánských do doby, než museli odjet do Terezína. Manželé Neumannovi měli tři dcery: čtrnáctiletou Evu, desetiletou Lilly a pětiletou Alenku. Ta nejmladší byla moc roztomilá, hrávala si na zahradě a tatínek pamětnice ji škádlíval a maloval jí na záda ‚X‘. A ona mu říkala: „Pane Lánský, když mi zase namalujete na záda kříž, tak já vás za to nevezmu do Terezína!“ Ale nakonec se tam sešli. Rodina Neumannových před odjezdem do Osvětimi a Josef Lánský před odjezdem do věznice v Lipsku. Alenka se na cestu těšila, ve své dětské fantazii si vysnila, že tam, kam jedou, je to něco jako ráj. Z příbramských židovských rodin se téměř nikdo nevrátil. Z rodiny Neumanových nikdo...

Nebylo možné pro někoho něco udělat

Magdalena Toufarová po maturitě nastoupila do dopravní kanceláře a pracovala tam až do začátku roku 1944. Pak dostala příkaz k odjezdu do říše na nucené práce pro německý zbrojní průmysl, stejně jako tisíce dalších mladých lidí narozených v roce 1924. Maminka ji doprovázela na nádraží v Benešově. Předtím se zoufale snažila, aby dcera odjet nemusela, ale nepodařilo se jí to. A přece ji na cestu vybavila tím nejcennějším, co měla. Radami, které pamětnici během náletů v Německu zachránily život.

Magdalena Toufarová odjela do Köthenu v Sasku, do továrny na výrobu letadel Junkers. Pracovali tam v dvanáctihodinových směnách na fréze a bydleli v lágru, v dřevěných barácích plných štěnic. Ale tam to ještě šlo. Mnohem horší to bylo v Nordhausenu, kam se musela přestěhovat, když jim v Köthenu zrušili výrobu. Bydleli v kasárnách a do práce jezdili do deset kilometrů vzdálené podzemní továrny. Ta se nacházela v tunelu prokopaném uvnitř kopce Kohnstein. Z jedné strany byl mužský koncentrační tábor Dora a na druhé straně pracovali totálně nasazení. V kasárnách a v lágrech okolo živořilo na pět tisíc lidí. Totálně nasazení přišli z celé Evropy, ale byli tam i italští zajatci, badogliovci. Vojáci generála Badoglia, který se vzbouřil proti Mussolinimu. V sovětském zajateckém táboře bydlely celé rodiny i s dětmi a mezi nimi také spousta Poláků. Rusové a Poláci na tom byli nejhůř, jimi Němci opovrhovali nejvíc.

„Ve skále byly prokopané jeskyně, nabílené nabílo, působilo to tristně, jako hrob… jezdil tam  vláček a u něj pracovali vězni… vzpomínala jsem pořád na tatínka, jestli trpí taky tak, jako trpěli oni. Ale že bychom podali někomu z nich kousek chleba… to vůbec nebylo možný. Všude stály stráže SS, všude… nebylo možný pro někoho něco udělat.“

Vedle kasáren, kde Magdalena Toufarová bydlela, stály plechové hangáry a tam Němci přestěhovali nemocné vězně z Dory. Nemohlo to tam být k žití, byli tam přes zimu, v halách z plechu. Denně stáli hodiny na appelplatzu. Pamětnice se na ně dívala, stáli jenom kousek od ní, odděleni drátěným plotem. Jednou v noci ji probudily rány, a když se šla podívat, co se děje, viděla, jak  stráže SS házejí na nákladní auto mrtvé a zmrzlé vězně. Zase musela myslet na tatínka.

Jednou jsme napočítali 450 letadel

Každý den v deset hodin pravidelně vyhlašovali poplach. Ze severu přilétaly svazy bombardérů a nad Nordhausenem se dál rozdělovaly a letěly bombardovat určené cíle. Jednou napočítali 450 letadel. A v deset večer se to opakovalo. Během náletů vyhazovali Američané z letadel světlice a i v noci bylo město osvícené jako ve dne. Vybombardovaná byla také továrna v Köthenu, kde pamětnice předtím pracovala. A s kamarádkou se rozhodly udělat si tam výlet. Z továrny zbyly jen hromady trosek, ve vrátnici nikdo nehlídal, a tak šly hledat jejich bývalou halu. Ale měly smůlu, načapala je tam stráž továrny, werkschutz, a dívky skončily v cele na gestapu. Nechali je tam několik dní v nejistotě, co s nimi bude. „Nejhorší bylo, když byl nálet a Němci chodili okolo do krytu, a nás tam nechali zamčený… a pak nás odvedli k výslechu. Byl tam takový mladý gestapák. A začal na nás tvrdě, ale najednou přešel do perfektní češtiny. Byl to sudeťák. Nakonec nám řekl: ‚Ještě jednou – a dopadnete takhle...‘ A ukázal ke stěně, kde stál vězeň v pruhovaných šatech, obličejem ke zdi. Toho tam měl na výslechu. Vypadly jsme rychle a byly jsme šťastné, že nám to takhle prošlo.“ Pak je s četnickou eskortou dopravili zpátky do Nordhausenu.

Blízko peklu

Na velikonoční pondělí roku 1944 se objevily stíhačky a dlouho nad Nordhausenem přelétávaly. Mapovaly místo, kde se bude bombardovat. A v úterý 3. dubna kolem poledního spustily sirény a z města už byly slyšet dopadající bomby. Magdalena Toufarová se po noční směně chystala na oběd. Přehodila si na sebe jen kabát a natáhla holínky na bosé nohy. Sirény uslyšela cestou do jídelny, obrátila se a seběhla do sklepa. Tam potkala jednu ze svých přítelkyň a obě se rozhodly, že ve sklepě nezůstanou. Bály se tam. Rozhodly se, že přeběhnou do krytu. Nestihly to, naštěstí. Uslyšely zvuk padající bomby. „Když je daleko, tak hučí temně, a když je blízko, tak vydává vysoký zvuk. Tahle hvízdala vysokým tónem. Spadla na druhou stranu baráku. Tam, jak byl kryt. Byly tam Vlámky a všechny tam zemřely.“  Obě dívky padly k zemi, pamětnice ztratila svůj deníček a dodnes ji to mrzí. A pak utíkaly. Pryč, co nejdál. Nejdřív na hřiště za kasárnami. A znovu hvízdot. „Nevím, co udělala Dáša, ale já jsem padla k zemi, obličejem do země a otevřít ústa. Držela jsem se pořád toho, co mi říkala maminka. Bomba dopadla někde blízko. Tlak vzduchu mě omráčil. A najednou cítím, jak se mnou někdo třese. Takový starší Ital mě zvedal. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou děje. Byla jsem v šoku. Vzal mě za ruku a utíkal se mnou pryč.“ Běželi do polí. Spolu s nimi i stovky dalších, Němci, ausländeři, vězni, zajatci, stráže SS. Nálet osvobodil i vězně z hangáru. Mohli utíkat, stejně jako jejich strážci. Ale stejně jako oni mohli zemřít. Alespoň v tom si byli rovni. Magdalena Toufarová vzpomíná, jak zahlédla dva vězně, jak nesou zraněného strážce SS, obličej měl zalitý krví.  Snažili se ho zachránit. Nikdy jejich chování nedokázala pochopit.

Noc po náletu strávila v kuchyni. Její přítelkyně Dáša tam nebyla. Ráno se dozvěděla od jejího přítele, že je těžce zraněna a leží na revíru.

„Ležela tam na zemi… nebyla raněná… měla roztržený plíce. U úst, u nosu, u ušních dírek měla zaschlou krev… a tak jako pofňukávala… jako ptáček… tak slabounce…“ A znovu sirény, další nálet a znovu všichni utíkali. O život. Ale tentokrát už rovnou do polí. Teď to bylo ještě horší, přiletěly stíhačky a z nich se začalo do prchajících lidí střílet. Pamětnice utíkala, pak padla k zemi a zase utíkala. Modlila se k Panence Marii Svatohorské… a přežila.

Dlouhá cesta domů

Do lágru se už nevrátila, ani nebylo kam. Blížil se konec války. Rozhodla se, a spolu s ní několik dalších, že se vydá na cestu domů. Čekaly ji stovky kilometrů bombardovaným Německem. Zemí, která se ocitla na pokraji zkázy, v absolutním chaosu. Utíkali vězni, zajatci, vojáci, utíkali Němci ze zničených měst. Německé obyvatelstvo muselo nacisty a Hitlera nenávidět. Možná i proto se Magdalena Toufarová na cestě setkala s jejich pomocí, bez které by se asi domů nedostala. Jediné, co měla s sebou, byl protektorátní průkaz, kabát a holé nohy v holínkách. Skupinka několika mužů a dvou dívek celé dny putovala. Ani se neznali, nevěděli, jak se kdo jmenuje. Spojovala je vidina jediného cíle – vrátit se domů. Po celodenních pochodech nocovali na místech, kde je zrovna nechali přespat. Jedli, co jim nabídli. Po jednom z celodenních pochodů dostali nocleh v domě po francouzských zajatcích. Spali na slamnících plných blech a v noci je navíc probudily silné rány. V dáli padaly bomby. Dopadaly na Jenu a bombardování bylo tak silné, že v domě popadalo z oken zatemnění. Ráno proti nim proudily davy lidí s vozy plnými věcí. Opouštěli zničenou Jenu. V další vesnici je starosta odmítl nechat přespat, ale jen proto, že tam dorazil transport vězňů a ten hlídali vojáci SS. I Němci se jich báli. Ale Magdalena Toufarová už nemohla dál, měla bosé nohy plné puchýřů, a starosta nakonec povolil. Vzal si ji k sobě domů.

„Byl to takový starý udřený sedlák a odvedl mě do malé chaloupky. A jeho paní dala do umyvadla vodu, klekla si ke mně, umyla mi nohy, vystříhala puchýře a namazala je mastí. Pak natrhala hadřík a obvázala mi nohy. A pak mě on vzal na záda a odnesl mě do školy… byli to strašně hodní lidi… nebo možná nebyli hodní, jen se v nich hnulo svědomí. Já jsem pak o nich přemýšlela… třeba jim padl syn na frontě…“

Poslední noci v Německu strávila už jen se svou přítelkyní, skupinka se rozpadla, každý si šel svou cestou. Nocovaly ve sběrném táboře pro uprchlíky, což byla stará, už nepoužívaná továrna. Lidé tam byli všech národností, z celé Evropy, koho kde našli, tak ho tam přivezli. Téměř žádná hygiena, jídlo, které se nedalo jíst, tři krajíčky chleba a lžička marmelády k večeři a snídani, všude plno šatních vší a tyfus. Dívky tam zůstat nechtěly a rozhodly se pro útěk. Cestou se rozdělily a Magdalena Toufarová zůstala sama. Šla na nádraží a nastoupila do přeplněného vlaku, který odjížděl neznámo kam. Měla utkvělou myšlenku dostat se do Zwickau. Tamtudy projížděl její tatínek, když ho vezli do Německa. Jenže vlak jel jiným směrem, a tak vystoupila a šla pěšky. Cestou ji dohnal jakýsi starý voják s malým nákladním autem a odvezl ji do Zwickau. Město bylo rozbombardované, prodírali se troskami a nakonec našli restauraci. Dostala bujon, vlastně jen horkou slanou vodu, ale i tak jí udělal dobře. Voják odjel a pamětnice osaměla. Začalo se stmívat, byl sychravý, nevlídný dubnový večer. Cítila se bezradná a opuštěná. Nevěděla, co dál a kudy dál. Poslali ji do azylu pro uprchlíky. Konečně se pořádně najedla, mohla se umýt v teplé vodě a vyspala se v opravdové posteli. Ráno dostala potravinové lístky a potvrzení, že může jet vlakem do protektorátu. Měla protektorátní průkaz, byla tedy „poloviční“ říšský občan. A mluvila dobře německy. Vydala se na cestu na nádraží.

Poslední nálet

Ale sotva tam došla, ozvaly se sirény. Ukryla se s dalšími lidmi v podchodu u nádraží a namačkaní na sebe čekali.

„Vedle mě stál německej voják, takovej vojáček mladej… a dal mi ruksak, abych si na něj sedla, a stoupl si nade mě, opřel ruce o zeď, aby mi kryl hlavu… musela jsem asi vypadat uboze, že se nade mnou všichni smilovávali…“

Hloubkaři rozbombardovali vlak s municí, který stál na nádraží, ale rozbili i trať. A tak musela jít po kolejích vytouženému vlaku naproti až k dalšímu nádraží. Ale večer už byla v Karlových Varech. Potřebovala ještě poslední razítko k povolení k cestě do protektorátu z landrátu v Chomutově. Němci byli, co se týče různých povolení, důkladní. Z Chomutova ale už němečtí úředníci utíkali. Ve spěchu házeli dokumenty na nákladní auto. Když po nich chtěla razítko, už jen mávli rukou. Tak si koupila jízdenku bez povolení do první stanice v protektorátu. Krátce jela vlakem, ale pak koleje končily a dál musela pěšky. Územím nikoho, územím mezi Německem a protektorátem, a jediný člověk, kterého potkala a který ji doprovodil, byl Čech. A znal její babičku.

„Zaťukala jsem doma na okno a tetě, která se objevila, jsem řekla: ‚To jsem já‘… mamince to pak řekli… to asi neměli… maminka… pořád ji vidím… roztažené ruce proti mně, že mě obejme… bílá jako papír… a než ke mně udělala ty dva kroky, tak omdlela. Nemohla to unést.“

Nejdřív museli roztopit všechna kamna v bytě, ohřát spoustu vody, pamětnici vykoupat a převléct do čistého oblečení. To, ve kterém přišla, bylo plné šatních vší. „Ale abych si vzpomněla, co jsme pak dělali, co jsme si vyprávěli… nevím, všechno jsem zapomněla… byla jsem v takové euforii…“ Dne 14. dubna 1945 byla doma. 

Konec války

Už 5. května se účastnila s Červeným křížem sbírky potravin pro Prahu. Nasbíralo se plné nákladní auto. Lidé přinášeli i třeba jen hrstičky cukru nebo pět vajíček. Když se dozvěděli, že je v Praze povstání, sešli se na březohorském náměstí. Byl tam řečník s vlajkou, lidé zpívali hymnu. Bylo to krásné období. Nejdříve přijeli od Písku v džípu čtyři Američané. Podepsali se do pamětní knihy a odjeli. Pak přijeli vlasovci, všechny dívky je vítaly v krojích. Ti tam ale také byli jen krátce a jeli na pomoc Praze. Poslední  přijeli Rusové, s koňmi. Postavili jim u lesa ohradu a krásné dřevěné sruby. Nedaleko Příbrami, na Slivici, padly poslední výstřely druhé světové války, 9. května 1945. https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Slivice

„Od Vltavy přišla Schörnerova armáda a chtěla jít k Američanům na Písek. Nejdřív tam s nimi bojovali partyzáni, hodně jich tam padlo, mladí kluci. A pak přišli Rusové, tady nahoře v Příbrami byly postavené kaťuše namířené na Slivici, kde stáli Němci a chtěli se tam bránit. Tady probíhaly skutečné boje. Ale kaťuše nikdy nevystřelily, Němci to vzdali. Jim šlo o to, aby se dostali k Američanům do zajetí. Po revoluci to předělali na 8. května, ale na Slivici padly poslední výstřely určitě až 9. května.“

Vyřizovat účty si šli ti, kteří žádné neměli

Na Březových Horách byli ubytovaní němečtí vojáci a březohorští muži si to s nimi v květnu 1945 šli vyřídit. Magdalena Toufarová nikdy nechtěla pátrat, co všechno se dělo, říká, že to byla krutá doba. Skončilo období plné strachu a Češi se mstili.

„Viděla jsem toho jednoho Němce, rozbili mu hlavu a druhý ho podpíral a utíkali do lesů. Ostatní se rozprchli a pak je chytali a sváželi je do kasáren. To bylo dost krutý, asi se tam děly hrozný věci… ale zajímavý bylo, že se nešli mstít ti, co trpěli, ale ti, co ani nic nepocítili… šli si vyřizovat účty, který neměli.“

Po válce se také začali vracet vězni z koncentračních táborů, pamětnice s tetou jezdily do Prahy na repatriační úřad. Byly tam davy lidí a všichni někoho hledali. Vycházely i repatriační noviny se jmény všech vězňů z jednotlivých koncentračních táborů. Také hledané osoby, svědci úmrtí... je to tlustá kniha. Magdalena Toufarová ji věnovala příbramskému muzeu. Je to obrovský kus historie. Rodina tam našla oba zatčené strýčky. Ti se domů vrátili. Ale o tom, co prožili, nevyprávěli. Nechtěli se ve vzpomínkách vracet. „Ale už to nebylo dobrý, ani pro jejich manželství… něco se rozbilo.“ Vraceli se i zahraniční vojáci, ti se později scházeli ve Svazu protifašistických bojovníků, kterého byla pamětnice dvaapadesát roků také členkou a funkcionářkou. Členy se ale stali jen ti vojáci, kteří se vrátili z východní fronty. Ti, co byli na západě, byli diskriminovaní...

Po válce

Tiskárna byla ještě na konci války stále zapečetěná od gestapa, pečeť pak odstranili až Rusové, když potřebovali papír. Chvíli ji po válce vedl strýček a znárodnění v roce 1948 unikla, byl to jen malý podnik. Ale zkáze nakonec stejně podlehla. Na nátlak ji museli zavřít, pak přijeli dělníci s kladivy, tiskařské stroje rozbili, zbytek rozřezali a odvezli do šrotu. A začal chátrat i dům. „Všechno dědečkovo trápení, dřina a mozoly přišly vniveč. Vždyť on se kvůli ní utrápil k smrti.“

Magdalena Toufarová byla dvakrát vdaná, první manžel zemřel mladý a devět měsíců po něm zemřela i její maminka. „Nemohla unést moje trápení. Zemřela uprostřed věty, ani mi tu větu nedořekla. To už jsem myslela, že se zblázním.“ Druhý manžel byl vdovec, student chemicko-technologické fakulty, ze které ho vyhodili, protože nechtěl vstoupit do Socialistického svazu mládeže. Odešel proto do Příbrami a vedl laboratoře rudných dolů. Prožili spolu spokojených třicet sedm let. Magdalena Toufarová ještě krátce pracovala, ale musela skončit kvůli zdravotním problémům a také se chtěla věnovat své nevlastní dceři. Je vdova a žije v Příbrami.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století