The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. František Tomášek (* 1943)

• narozen 3. března 1943 v Praze

• po únoru 1948 otec František přišel o zaměstnání v radlické mlékárně

• po maturitě v letech 1960–1964 pracoval v ZJŠ (Závody Jana Švermy) Jinonice a v Laktosu

• v letech 1964–1968 studoval na pedagogické fakultě

• nastoupil na místo učitele v Brandýse nad Labem

• v únoru 1970 musel školu v rámci normalizačních prověrek opustit

• v letech 1970–1992 pracoval v n. p. Kancelářské stroje

• v roce 1979 spoluzaložil dětský divadelní spolek Větrník

• v letech 1992–2009 působil ve funkci ředitele na ZŠ Palachova v Brandýse nad Labem

• založil Asociaci ředitelů ZŠ ČR

• byl oceněn Svatováclavskou pamětní plaketou a Medailí 1. stupně MŠMT

• pracuje jako lektor a metodik pro školy

Příběh Františka Tomáška je zajímavý tím, do jaké hloubky a šíře je spjatý se školstvím, konkrétně se základní školou v Brandýse nad Labem, malém městě poblíž Prahy. Jeho život jako občana této země i jako učitele a ředitele školy prošel mnoha zásadními peripetiemi historických a politických změn. Tento text se pokouší zachytit, jak tyto změny František Tomášek reflektuje a jak na ně reaguje občansky i profesně.

Obložené chlebíčky v den výplaty

„Narodil jsem se v rodině dvou úžasných lidí,“ tak zahajuje svoje vyprávění o středostavovské rodině, kde otec, též František, byl obchodním zástupcem radlické mlékárny na Smíchově a maminka vystudovala němčinu a češtinu a později pracovala jako redaktorka. Zásadní politické změny spojené s únorem 1948 se dotkly i Tomáškových: otec, nestraník, se zastal spolupracovníků, které chtěl Akční výbor NF (národní fronty) vyhodit z práce, načež sám byl z mlékárny propuštěn.

Nějakou dobu si nemohl najít práci, živil rodinu tím, že příležitostně nadepisoval adresy na obálky, byl honorován deseti haléři za jednu obálku. Maminka přepisovala na starém psacím stroji „underwoodce“ vysokoškolská skripta na tzv. kovolisty. To už měli dva syny, doba byla těžká, peněz bylo málo, byla nouze. František si vzpomíná na chlebovou polévku (výjimečně i s vejcem), meltu a meltu s troškou kávy, kterou rodičům připravoval pouze v neděli. V den výplaty se odehrával rodinný rituál: maminka vzala syny do proslulého lahůdkářství ve Vodičkově ulici a v tento slavnostní den jim koupila obložené chlebíčky.

Kvůli smrti Gottwalda nemohli na hory

Z radlické mlékárny vznikl n. p. Laktos a tatínek získal stálou práci v zásobování. To už byl malý František školákem. Z té doby byla pro něj formativní ta skutečnost, že Laktos vlastnil podnikovou chatu v Příchovcích, v Jizerských horách, a Tomáškovi tam často trávili sobotní odpoledne (tenkrát se v sobotu dopoledne pracovalo) a neděle. Vytvořila se stálá parta zaměstnanců Laktosu a jejich dětí spojená s Příchovicemi. Společně chatu opravovali, v zimě lyžovali, v létě v ní trávili prázdniny. „Byly to krásné zážitky, ty vztahy přetrvaly až do dospělosti.“

14. března 1953 byla sobota, František s ostatními dětmi čekal jako obvykle v Laktosu, až rodiče skončí práci, aby mohli vyjet do Příchovic. „Ve vrátnici jsme poslouchali rozhlas, který každou chvíli hlásil, jak Gottwaldovi je. Pak oznámili, že zemřel, a já jsem na něj měl zlost, že jsme nemohli jet na hory,“ vzpomíná František Tomášek.

Dvoukolejná doba

Maminka, která milovala češtinu a od níž František pochytil lásku k rodnému jazyku, pracovala jako redaktorka a korektorka v časopisech Gastronomie – socialistické pohostinství. Pod hlavičkou Pionýrské organizace pomohla Františkovi založit turistický oddíl a společně s jinými dětmi jezdili vlakem po pamětihodnostech, hradech a zámcích. „Když jsem pobral věk, asi od patnácti let, tak jsem jezdil na tábory, někde tady se formovala moje učitelská budoucnost. Padesátá léta byla dvoukolejná doba, co bylo v rodině, nemohlo proniknout vně. Názory uvnitř se lišily od těch venku,“ upřesňuje pamětník.

Po osmiletce ve Vratislavově ulici se František dostal („celkem zázrakem,“ jak říká) na jedenáctiletku v Botičské v Praze 2. Škola a někteří profesoři měli na Františka silný vliv, především Květoslava Boudová, inspirativní osobnost, která vedla školní divadelní soubor. „Byla to kapacita. Učila dějepis a němčinu, měla výtvarné nadání z rodiny, zasvěcovala nás do divadla, dělala si i návrhy scén a kostýmů. Nastudovali jsme třeba Rub a líc a Sen noci svatojánské, byla úžasná ke studentům,“ vzpomíná František Tomášek na počátky své lásky k divadlu.

Stejnou měrou intenzivně četl. Za noc byl schopen přečíst celou knihu, četl v tramvaji č. 14, když jezdil z konečné na konečnou, anebo proseděl celý den v městské knihovně. Výsledkem bylo, že v 10. třídě skoro propadl z češtiny. „Naštěstí maminka měla pro mne porozumění, pomohla mi a zvládl jsem řádně ukončit i tento ročník,“ dodává.

A tak jsem získal dělnický původ

Kvůli otci mu po maturitě doporučili, aby šel zatím do výroby místo na vysokou školu. Dva roky pracoval v Závodech Jana Švermy (bývalá Waltrovka) v Jinonicích. O té době říká: „To bylo docela zajímavé období. Pro vyučené jsem byl tzv. bílý límeček, šikanovali mě, než jsem se spřátelil s opravdovými fachmany. Psal jsem pro ně žádosti a oni to oceňovali. Byly tam dobré vztahy. Nebylo to ztracené období, potkal jsem tam ryzí lidi. Vnímal jsem to ne jako křivdu, ale jako jednu ze životních epizod. A tak jsem získal dělnický původ.“

Tehdy František díky praxi a zkušenostem z továrny uvažoval o studiu na ČVUT, ale po krátkém období na technice zjistil, že to není „jeho parketa“. Po dvou letech závozničení v Laktosu se rozhodl ke studiu na pedagogické fakultě. Vybral si obory matematika – občanská výchova, které se studovaly čtyři roky v Brandýse nad Labem. Obsah studia občanské výchovy byl založen na utváření vztahů, na socializaci, na výcviku a osobnostní výchově. Poslední rok studia (1967–1968) už učil na brandýské základní škole a současně prováděl výzkum (sociogramy), který byl základem jeho diplomové práce na téma Problematika hodnocení žáků v občanské výchově.

Rezervace politických vyděděnců

František Tomášek zůstal po promoci v roce 1968 učit na škole, kde kdysi začínal. Po nadějném čase a srpnové invazi, kdy působil místně – do rozhlasu na radnici pouštěl zprávy a hymnu – nastala normalizace a prověrková komise města zjistila, že František nejen že nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a v občanské výchově učí o začátku historie našeho státu od Masaryka, ale navíc usoudila, že ani v matematice nepoužívá dost slovních úloh, které propagují dělnickou práci. 13. února 1970 musel proto školu opustit, aniž by směl dokončit školní rok. Nepomohly ani protesty rodičů a žáků z jeho třídy. Ostatně nebyl sám, u prověrkové komise neprošlo dalších osm učitelů.

Kancelářské stroje byla velká obchodně-servisní organizace patřící pod ZAVT (Závody automatizační a výpočetní techniky). „Byla to rezervace politických vyděděnců,“ charakterizuje František Tomášek útočiště, záchranu pro další podobně politicky postižené. Jako matematik měl výhodu: pro technicky vzdělanou inteligenci bylo tenkrát snazší uplatnit se v oboru než pro lidi humanitně vzdělané a Františkovi navíc pomohli k místu v Kancelářských strojích skauti, se kterými připravoval v 68. roce v Brandýse rozhlasové relace.

Po určité době od nástupu do podniku dostal František služební pas platný jen do zemí tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), kam pracovně cestoval a vedl jednání týkající se počítačů. Měl příležitost seznámit se s řadou zajímavých osobností, z té doby se datoval vznik jeho přátelství a pozdější spolupráce např. s profesorem Janem Sokolem. Režim odborníky, kteří se vyznali v počítačích, potřeboval.

Větrník

Profesorka Boudová ještě na gymnáziu vzbudila ve Františkovi silný zájem o divadlo. V roce 1979 spoluzaložil dětský divadelní soubor Větrník pod hlavičkou Kulturního domu Labín ve Staré Boleslavi. Začal pracovat s kamarádem a svou manželkou Miluškou s velkou skupinou zájemců, až s 50 dětmi. Repertoár tvořily pohádky – např. Werichovo Fimfárum, Tři princezny na vdávání, různá pásma u příležitosti Vánoc atd.

Zúčastňovali se soutěží, vystoupení a přehlídek – např. v Mnichově Hradišti, Chotěboři a dalších místech. František navíc vystudoval tříletou školu amatérské režie, kterou organizoval SČDO (Svaz československých divadelních ochotníků). Ze souboru Větrník, který existuje a působí dodnes, vzešlo i několik profesionálů v oboru divadla, herců i absolventů oboru Divadelní, filmová a televizní věda na FF UK či Výchovná a tvořivá dramatika na DAMU.

Na volné noze

Po listopadu 1989, kdy nastala změna režimu a kdy se podniky rozpadaly, privatizovaly a prodávaly, začal František Tomášek soukromě podnikat ve výpočetní technice. Měl kontakty a přátele z předchozího zaměstnání, byl schopný a pracovitý, dařilo se mu. Na podzim roku 1991 se sešel s bývalými kolegy učiteli ze ZŠ v Brandýse, kteří ho začali přemlouvat, aby se zúčastnil konkurzu na ředitele školy, odkud musel odejít.

„Nevěřil jsem, že mohu po tak dlouhé pauze mimo školství uspět.“ Nakonec se do konkurzu přihlásil. Od té chvíle události nabraly rychlý spád. 5. ledna následujícího roku představoval na sympoziu v Janských Lázních možnost počítačového řízení lázeňského provozu, o den později se v Praze zúčastnil konkurzu a vyhrál. V rámci konkurzního řízení byl rehabilitován, takže mu byl prominut předepsaný počet let učitelské praxe pro výkon funkce ředitele školy.

Ředitelem školy

1. března 1992 vstoupil František Tomášek do další etapy svého života. Fakultní ZŠ Palachova v Brandýse nad Labem byla postavena v roce 1905, od té doby prošla mnohými změnami a větší část z nich se udála díky novému řediteli. František Tomášek v sobě vzácně spojil dvojjedinou roli – pedagoga a manažera. Už čtyři měsíce po nástupu do funkce se škola stala právním subjektem. Díky této skutečnosti mohl nový ředitel uplatnit svoji vizi, mohl podnikat a zavést celou řadu inovací. Škola už nepodléhala školskému úřadu, ale rozhodovala samostatně.

František Tomášek musel projít četnými kurzy řízení, marketingu, měl výhodu, že přicházel z oblasti výpočetní techniky. Nejprve zřídil jako první v okolí počítačovou učebnu a nabídl veřejnosti kurzy počítačové techniky, ta přinesla škole první výdělky. Brzy potom zahájil vedlejší hospodářskou činnost – mj. stravování i pro další školy a veřejnost, ustavil Vzdělávací centrum akreditované MŠMT (Ministerstvo školství), otevřela se školní prodejna knih a papírnictví, byla zřízena zubní ordinace, kadeřnictví, po několik let škola provozovala malé rekreační středisko v Jizerských horách – a to je pouze část z široké řady aktivit. Cílem ředitele Tomáška byla „nová koncepce rozvoje celé školy s důrazem na oblast vzdělávání, ale i s ohledem na sociální podmínky pro zaměstnance,“ jak říká.

Kromě ředitelování se František Tomášek věnoval se stejným zápalem lektorování učitelů, ředitelů i zřizovatelů. Byl metodikem práce se školami, založil Asociaci ředitelů základních škol ČR, deset let jí předsedal, dnes je v čele Klubu emeritních ředitelů (KEŘ, který založil v rámci Asociace), byl poradcem ministrů školství prof. Sokola a Mgr. Dobeše, stejně jako náměstka Mgr. Roupce, zorganizoval nespočet setkání, seminářů a kurzů učitelů z celé republiky, např. PAU (Přátelé angažovaného učení). Není možné vyjmenovat zde vše, výsledky školy hodnotila proběhlá inspekce jako vynikající.

Dnes

Ačkoli František Tomášek v roce 2009 ukončil svoji ředitelskou funkci, dále pokračuje v podobných aktivitách – byl nebo stále je např. metodikem pro práci se školami, lektoruje, je konzultantem rozvoje škol. Na otázku, s čím není v současném školství spokojen, František Tomášek odpovídá: „S postavením pedagogických fakult, které jsou dlouhodobě popelkami na chvostě univerzit, přestože mají výlučné poslání připravovat vzdělavatele budoucích studentů jiných oborů, a dokonce někde působí VŠ pedagogové, kteří nikdy neučili. Jsem zásadně proti tomu, aby se učilo neaprobovaně, a rovněž proti dvoustupňovému učitelskému studiu – bakalářskému a magisterskému. Je třeba se vrátit k pětiletému studiu učitelství. Už od prvního ročníku studia musí být zajištěn dostatek učitelské praxe. Je nutné zavést systémové změny a doplnit do studijních programů také rétoriku a práci s hlasem.“

Za svoji činnost byl František Tomášek městem oceněn Svatováclavskou pamětní plaketou a rovněž Medailí 1. stupně MŠMT. V roce 2009 získal uznání V. V. Klicpery za významné zásluhy o rozvoj ochotnického divadla.

Manželka mi byla vždy velkou oporou

Na závěr svého vyprávění mluví František Tomášek s vděčností o své manželce. „Byla mi ve všech životních peripetiích až kotrmelcích velkou oporou a zejména když jsem se vydal na dráhu ředitelskou, ve které jsem přežíval nejen pracovní týdny, ale skoro vždy prázdniny, soboty, neděle i svátky, a to bez nadsázky.“

S manželkou Miluškou vychovali dvě dcery, z nichž ta mladší jde úspěšně v jeho pedagogických stopách a kromě své profese se s nadšením věnuje práci s dětmi v divadelním souboru Větrník. To, co „otec zakladatel“ před 42 lety začal, tak s radostí pokračuje dál.