The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Tomanová (* 1931)

Skoro celá rodina zemřela v koncentrácích jen proto, že byli Židé

  • narodila se 5. července 1931 v Náchodě

  • pocházela ze zámožné židovské rodiny

  • rodinný majetek nacisté arizovali, včetně velké sbírky obrazů

  • na začátku války zemřel její strýc v Mauthausenu

  • prarodiče byli v roce 1942 transportováni do Terezína a pak do Osvětimi

  • děda zemřel v Osvětimi a babička na pochodu smrti

  • většina příbuzných zahynula v koncentračních táborech

  • po skončení války se rodina starala o židovské uprchlíky

  • bratr pamětnice byl jazzový muzikant a skladatel Pavel Bayerle

  • stal se předlohou pro jednu z postav románu Zbabělci J. Škvoreckého

  • po komunistickém puči chtěla pamětnice emigrovat

  • emigraci vzdala s ohledem na svou rodinu

  • v 80. letech se vypravila do Izraele

  • v památníku Jad vašem uložila strýcovu posmrtnou masku

  • v roce 1987 podepsala Chartu 77

  • v době sametové revoluce chodila na všechny náchodské demonstrace

  • zapojila se do činnosti Občanského fóra

  • v roce 2022 žila ve svém domě v Náchodě

Toto je příběh ženy, která skoro celý svůj uvědomělý život prožila v dobách komunistické totality. Narodila se a byla vychována v dobře situované středostavovské rodině, a i když, jak říká, nikdy nepropadla myšlenkám komunismu, nikdy nepovažovala za něco podřadného pracovat v dělnických profesích – byla tkadlenou v náchodské textilce, a když později pracovala jako hospodská a kuchařka, říkala o sobě, že práce je jejím koníčkem. Měla štěstí na dobrého muže a dobré lidi kolem sebe, ale vždycky si byla vědoma nesouhlasu s diktátorským státním zřízením. Když podepisovala Chartu 77 deset let po jejím vzniku, litovala, že se k ní podpisový arch nedostal dříve.

Věra Tomanová se narodila jako Věra Bayerlová v Náchodě a toto město se pro ni stalo stálým domovem. Na začátku třicátých let, kdy se narodila, byl Náchod městem, které směle konkurovalo německému Trutnovu. Již před první světovou válkou se tu rychle rozvíjel textilní průmysl a tvořila se sebevědomá, vzdělaná střední třída. Ačkoli Náchod byl pouhé tři kilometry od hranic s Německem, bylo to město atmosférou, složením obyvatelstva a duchem silně české.

Předkové

Na konci 19. století Náchod lákal nové podnikatele, obchodníky s textilem a lidi odvážné, kteří se nebáli znovu začít. Jedním z nich byl Leo, syn Karla a Karoliny Strassových z Chrudimi. Jeho rodiče měli svatbu 10. září 1862 a za čtyřiadvacet let, do roku 1886, se jim narodilo čtrnáct dětí. Leo byl šestý. Jeho maminka Karolina, rozená Humburgerová, pocházela od Heřmanova Městce z rodiny typických českých venkovských Židů, o jakých píše Vojtěch Rakous ve své knížce Vojkovičtí a přespolní. Byli to Židé, kteří kromě trochu odlišných náboženských zvyků byli zcela integrovaní do venkovského křesťanského prostředí. Leův tatínek Karel (narozen roku 1835) byl z Chrudimi. Karlův otec Filip Strass pocházel z Kopidlna (v rodném listě je uveden jako „koňský obchodník“) a maminka Sára Špicová (Spitzová) z Habrů. Manželé se časem přestěhovali do větší Chrudimi, Karel se stal váženým chrudimským měšťanem, dále se zabýval obchodováním s koňmi a byl znalcem ve svém oboru. Až na čtyři děti se jich deset dožilo dospělosti, a to v době, kdy mnoho dětí umíralo na dnes téměř neznámé dětské nemoci. Menší úmrtnost židovských dětí, která byla mnohde důvodem nevraživosti vůči Židům, mohla mít základ v židovských náboženských předpisech, což byly v jádru hlavně předpisy hygienické: povinnost koupelí (mikve), košer strava apod.

Leo a Zdeňka Strassovi, dědeček a babička

Babička pamětnice, narozená jako Zdeňka Hermannová v Jihlavě, brzy osiřela a jako mladá dívka byla poslána k příbuzným do Chrudimi, do rodiny Strassových, kde se narodilo čtrnáct dětí. Jedním z nich byl dědeček Leo, jehož maminka pravila: „O jedno dítě míň nebo víc, to už je jedno. Tak ať zůstane u nás.“ Leo se do hezké mladé dívky zamiloval a v roce 1899, kdy se vzali, nebyla Zdeňka ještě plnoletá, nebylo jí jedenadvacet let (což platilo do roku 1946). Bylo to šťastné manželství, ze kterého se narodily tři děti: maminka pamětnice Valerie (1901), Karel (1903) a Pavel (1905 nebo 1906).

Leo Strass měl základní vzdělání, vyučil se prodavačem. Jeho starší bratr Hugo založil v Chrudimi obchod s látkami, později jej předal bratru Leovi a sám se přestěhoval do rychle rostoucího textilního Náchoda. Později se Hugo přesunul do většího Liberce a do Náchoda přešel z Chrudimi Leo asi v roce 1902. V Chrudimi zůstal nejmladší syn Strassových, Emil.

Tatínek Václav Bayerle

Oba rodiče pamětnice, Valerie i Václav, pocházeli z Náchoda. Tatínek Václava Bayerleho byl vládním úředníkem a okresním hejtmanem v Náchodě. Měli čtyři děti a před první světovou válkou a během ní jejich děti v Náchodě vyrůstaly. Po válce, v roce 1919, byl tatínek Bohumil Bayerle jakožto velký vlastenec přeložen na lepší místo – do Tábora. Václav a Valerie chodili předtím do stejného gymnázia v Náchodě, tatínek do kvarty a maminka do tercie. Půjčovali jeden druhému učebnici a Václav do ní napsal: „Valinko, ona se mně líbí. Valinko, já ji mám rád.“ Studentská láska vydržela po celý život. Vzali se v roce 1923 a prvorozený Pavel (rodinné jméno opakující se v každé generaci) se narodil v Praze v roce 1925. Otec RNDr. a PhMr. Václav Bayerle měl před sebou úspěšnou kariéru přírodovědce. Vystudoval nejprve farmacii a potom, jelikož ho zajímala chemie, přírodní vědy. Zůstal na univerzitě a stal se asistentem profesora Heyrovského. Vypadalo to, že bude pokračovat v univerzitní kariéře, ale všechno nakonec dopadlo jinak: v Náchodě byla v roce 1928 na prodej lékárna, Bayerlovi se odstěhovali z Prahy, s pomocí dědečka Strasse lékárnu koupili a pevně zakotvili v Náchodě. Zde se pamětnice tři roky poté narodila. Náchod byl v třicátých letech relativně bohaté město s mnoha továrnami, žili tu vzdělaní lidé a střední třída byla poměrně početná a vlivná.

Strassova vila

Dědečkův obchod s textilem na hlavní náchodské ulici, tzv. Kamenici, prosperoval. Pracovali v něm i oba strýcové pamětnice, Karel a Pavel. Dědeček si v roce 1925 nechal postavit velký rodinný dům u řeky Metuje, do kterého se postupně během války nastěhovala celá rodina, ale před válkou, v dobách klidných a šťastných, bydleli Bayerlovi v bytě nad lékárnou. Byl to velký pětipokojový byt, Věra Tomanová sdílela pokoj s bratrem Pavlem. „Gramofon v dětském pokoji byl stále v provozu.“ Měli všechny desky Voskovce a Wericha, ale hlavně jazz. „Pavel miloval jazz odjakživa.“ Tatínek byl v lékárně spokojený, maminka, která měla jiné představy seberealizace, než bylo ve středostavovských rodinách té doby běžné, nechtěla být pouze matkou a ženou v domácnosti, a tak pomáhala tatínkovi v lékárně s administrativou. Neměla vysokoškolské vzdělání, protože odešla z kvarty gymnázia. Rodiče Strassovi ji poslali do penzionátu ve Švýcarsku, aby se naučila jazyky. Maminka uměla perfektně anglicky, francouzsky a německy. Pavel se svou sestrou Věrou vyrůstali v inspirujícím prostředí: měli doma velkou, uceleně budovanou knihovnu a klavír a gramofon, který pořád hrál. Rodiče byli agnostici, příslušnost k tomu či onomu náboženství nebyla podstatná.

Pamětnice v první třídě chodila ve škole na katolické náboženství. „Paní učitelka se nás ptala, jestli chceme chodit na katolické, nebo československé náboženství. Mně se líbilo to slovo ‚katolické‘, a tak jsem se k němu přihlásila. Nikdy předtím jsem to slovo neslyšela, rodiče o náboženství doma nikdy nemluvili.“ Rodiče s tím souhlasili, byli toho názoru, že znalost křesťanské věrouky patří ke všeobecnému vzdělání. Věra Tomanová vždycky ráda četla a milovala literaturu. Dnes ve svých pětaosmdesáti letech má starosti, komu tu spoustu krásných knih předá, protože nikdo z potomků nečte.

Dědeček a jeho sbírka obrazů

Ve „Strassově vile“ (ve Škvoreckého Zbabělcích vystupuje pod jménem „Mánesovic vila“)  bydleli dědeček s babičkou a jejich synové. Karel se v roce 1935 oženil a bydlel v domě, kde byl Strassův obchod, ale Pavel zůstal svobodný. Vila u řeky byla otevřená přátelům a známým, místním i těm z daleka, bez ohledu na náboženství. Antisemitismus jako by neexistoval. Dědeček Leo miloval umění, obzvlášť malířství. Neměl sice žádné formální vzdělání uměleckého směru, ale byl přirozeně inteligentní a dal si poradit od znalců. Do roku 1942, než byli spolu s babičkou deportováni do Terezína, shromáždil známou Strassovu sbírku obrazů. Nesbíral tematicky, ale v jeho sbírce byli zastoupeni velcí čeští malíři první poloviny 20. století, například Filla, Muzika, Zrzavý, měl i krajináře Kalvodu a Blažíčka a oblíbil si také obrazy svého přítele, židovského malíře Arnolda Koblitze. Pan Koblitz byl rodinný přítel, pravidelně v létě jezdil do vily a kromě skvělých krajinek portrétoval i členy rodiny: dědečka Lea a maminku Valerii. Koblitz, dnes nedoceněný a nepříliš známý malíř, kromě toho, že mluvil německy a byl Žid, byl ještě hrbatý. „Měl jediné štěstí, že umřel dřív, než přišel Hitler.“ Leo Strasse a jeho ženu Zděnku portrétoval také malíř V. Stříbrný. Jeho portrét Zděnky Strassové darovala pamětnice Židovskému muzeu v Praze, portrét Leo Strasse má její bratranec Jiří Štras. Láska k malířství Leo Strasse neopustila ani v Terezíně. Snažil se kupovat kresby terezínských umělců, kteří malovali běžný život vězňů. Peníze se k němu dostávaly složitou cestou, na které nevědomky snad participovala i malá Věra. Dědečkovu aktivitu však gestapo objevilo a následovala tragédie. Nejprve Malá pevnost a poté deportace dál na východ, do Osvětimi. Tato terezínská událost je známa jako „Terezínská aféra“.

Za války

Babička a dědeček Strassovi byli v prosinci 1942 odvlečeni do Terezína a následně do Osvětimi. Bayerlovi se ještě před obsazením Československa přestěhovali do Strassova domu. Protože už bylo známo, že nacisti zabavují Židům všechen majetek, dal dědeček ještě před 15. březnem přepsat dům na pamětnici. Po vzniku protektorátu zabavili textilní obchod Strassových a strýc Karel s rodinou se také přistěhovali do dědečkova domu.

Věra Tomanová začala chodit do školy na Komenského třídě a vzpomíná na první třídu s paní řídící Karáskovou: „Byla to, jak se tehdy říkalo, stará panna. Nebyla hezká, dost silná, červená, vzadu s drdůlkem, ale já jsem ji milovala.“ Po přestěhování pamětnice přešla do nově vybudovaných Masarykových škol, kde ji učila přísná, ale oblíbená a výborná učitelka Anna Semeráková. „Měla jsem štěstí na učitele.“

Krátce před válkou se staří Bayerlovi, tatínkovi rodiče, přestěhovali z Prahy do Náchoda. Bydleli na náměstí a Věra Tomanová k nim často chodila. Vzpomíná, že z války a neštěstí, která rodinu potkala, „neměla příliš rozum“. Měla kamarádky a později partu mladých lidí, se kterými jezdili na kole a lyžovali.

Bratr Pavel muzikantem

„Bratr měl velké nadání hudební. Kterýkoli nástroj vzal do ruky, uměl na něj něco zahrát. Taky hezky zpíval.“ Pavel však neměl zájem o klasickou hudbu a to vedlo rodiče k přesvědčení, že by neměl jít studovat hudbu na konzervatoř. Preferovali, aby měl občanské povolání, s tím, že hudba by zůstala jeho koníčkem. Nabízela se farmacie a rodiče ho nakonec přemluvili. Od kvinty hrál Pavel v náchodském studentském orchestru Red MusicProtože potřebovali trumpetistu, Pavel se naučil hrát na trubku. Malý orchestr složený z kamarádů a spolužáků se brzy rozrostl na taneční orchestr především zásluhou staršího (bývalého) studenta náchodského gymnázia, klavíristy Miloslava Zachovala, „organizátora tělem i duší“. Jmenovali se pak Taneční orchestr Miloslava Zachovala. Josef Škvorecký jej proslavil ve svém románu Zbabělci. Muzikanti se často scházeli v Strassovic vile u Metuje, jak se domu dědečka pamětnice říkalo. Pavlovi, když to začalo, bylo asi patnáct let a byl v kvintě. Ostatním bylo patnáct, šestnáct nebo sedmnáct let. Majitelé vily nesměli mít rádio, ale v suterénu bydlela další rodina a k ní chodili muzikanti poslouchat Voice of America. Vysílali hlavně známé skladby taneční hudby, kluci odposlouchávali každý svůj part a nástroje. To, co potom hráli, nemohlo být dokonalé, „nebylo to asi nic moc, přesto se ta hudba dala poslouchat a na tu hudbu se dalo tancovat. Ty skladby, který hráli, samozřejmě nemohli pod těmi názvy hrát, takže si vymýšleli. Třeba pochod Na tý louce zelený od Jaroslava Celby, ale bylo to třeba Svatí pochodují.“ Pavel gymnázium nedokončil, musel z něj odejít z rasových důvodů v septimě. Syn židovské matky mohl být podle nacistických zákonů pokládán za Žida. Proto oficiálně „nesměl s kapelou dál hrát“. Ale v orchestru hrát nepřestal, což byla od kamarádů nejen slušnost, ale také odvaha. Udat je, že s nimi hraje tzv. Položid, mohl kdokoliv. Orchestr Miloslava Zachovala byl skutečný náchodský fenomén. Josef Škvorecký, o rok starší než Pavel Bayerle, do té party patřil také. Nebyl vysoký, nosil brýle, neměl výrazný úspěch u dívek a také jako muzikant na hraní v orchestru nestačil. Mimo místní hostinec Port Artur se muzikanti – studenti – scházeli u Strassových ve vile. Ve Zbabělcích se o tom dočteme víc. Škvorecký v rámci spisovatelské licence vypráví o konci války na malém městě. Věra Tomanová se domnívá, že z té látky „mohl vytěžit víc“.

Za německé okupace byl jazz přísně zakázán, ale v Náchodě hrál studentský jazzový orchestr, v něm hrál Žid Pavel Bayerle a hráči se scházeli v domě Žida Strasse, který už byl tou dobou v Osvětimi. Nebyl to snad za protektorátu, po heydrichiádě, za krutovlády gestapa malý, nebo spíš velký zázrak?

Jistě na tom měl zásluhu policejní ředitel JUDr. Jan Chudoba, velká náchodská osobnost a ochranitel mnoha náchodských občanů v tragických časech protektorátu.

Strýc Pavel

V roce 1940 vypukl v Náchodě požár. Dodnes není jasné, jestli šlo o sabotáž, nebo o náhodu. Každopádně tato událost posloužila Němcům k hromadnému zatčení náchodských občanů, hlavně těch židovského původu. Strýcové Karel a Pavel byli mezi nimi. Odvezli je nejprve do terezínské Malé pevnosti. Část vězňů včetně Karla posléze propustili a zbytek lidí deportovali do Mauthausenu na těžké práce v kamenolomu. „Pavel během měsíce nepřežil. Nevím, co asi zkusil, to si neumíme představit.“ Němečtí esesáci v Mauthausenu měli v sobě tolik cynismu, že nabídli rodičům, že jim, pokud budou mít zájem, pošlou synovu posmrtnou masku. „Také ji skutečně poslali. Ta nám přišla. Měli jsme ji doma. Já jsem ji po válce, někdy v roce 1986, odvezla do Izraele a je tam v Jad Vašem.“   

Balíky do koncentračních táborů

Bayerlovi posílali neustále balíky pro všechny možné známé. Na lístcích z koncentráků byli žádáni o chleba, o cokoli k jídlu. „Posílalo se všechno možný. Pamatuju se třeba, aby to tak nevykrádali, předpokládali jsme, že to asi vykrádají na místě. Třeba jsme tam dávali jíšku, která byla výživná, ale přitom, když to někdo viděl, tak nějak se jim to nezdálo. Tak jsme tam dávali tu jíšku, ale vím, že většinou chtěli, posílali lístky a chtěli chleba. Když byl hlad, tak většinou si lidi představovali ukojit hlad tím chlebem. Takže vodcházelo vod nás spousta bochníků chleba, ale taky sádlo nebo všelijaký trvanlivý pečivo, ale hlavně to byl chleba.“ Naštěstí měli Bayerlovi známé Nejmanovy v Pohoří u Opočna, kam si mohli do statku zajet pro jídlo za přijatelné ceny. Jako mnoho obyvatel Náchoda, i bratr Pavel byl nasazen na práci do Metallbauwerk v Poříčí, tři kilometry od hranice s říší. Ve funkci závozníka tam měl občas cestu, a jelikož posílání balíků z protektorátu bylo limitované, posílal je z pošty v říši. Řidič, který o tom věděl, to asi ze strachu nahlásil svému nadřízenému, panu Pafrathovi. Ten si Pavla zavolal k sobě: Pavel a celá rodina měli strach, co se stane, jestli neskončí na udání v koncentračním táboře. Pan Pafrath mu však řekl: „Ty balíky můžeš posílat, ale musíš mně to vždycky říct. Já s tebou pošlu spolehlivýho člověka, kterej to nebude nikde hlásit.“ Z vděčnosti a radosti rodina pozvala pana Pafratha k sobě, aby mu poděkovala, a on, ačkoli návštěvy židovských domů byly zakázané, přišel.

Německá rodina se nastěhovala do Strassovy vily

Ke konci války, když byl bombardován Berlín, byly do dvou místností nastěhovány tři ženy, matka a dvě dcery. Všichni v domě měli hrůzu z toho, co bude dál s Němci v domě. Bylo to ale jinak. Když přišla nová nájemnice, paní Loebbecke, začala se omlouvat už ve dveřích. Když slyšela od maminky, že je Židovka, tak se rozplakala, že je nešťastná, že ztratili syna na frontě, že měli židovské přátele a že tohle všechno nechtěli. Jedna z dcer, dvojče padlého bratra, se z jeho smrti pomátla. „Ta rodina byla vlastně taky postižená. Vyvolali válku, kterou museli vyčítat sami sobě.“

Rok 1944

Na jaře roku 1944 byli maminka a Karel povoláni do Prahy a soustředěni na hřišti Hagibor. Na podzim téhož roku byl tatínek poslán do pracovního tábora v Klettendorfu ve Slezsku a bratr Pavel do pracovního tábora v sudetských Postoloprtech. Věra Tomanová zůstala doma bez rodičů, ale bylo o ni dobře postaráno hospodyní paní Ducháčovou a tetou Máňou, Karlovou ženou. Jednou se naskytla možnost dostat se za maminkou do tábora na Hagiboru. Jela do Prahy vlakem. Ze školy uměla trochu německy. Na vrátnici na Hagiboru seděl mladý Němec v uniformě: „Byl to takovej mladej kluk, zdál se mi docela slušnej. Smál se na mě a povolil tu návštěvu.“ V Hagiboru zůstala maminka s bratrem Karlem několik měsíců a pak je všechny odvezli do Terezína. Směly se tam posílat dopisnice: „Muselo se psát německy, slova se číslovala, bylo povoleno třicet slov, nad ta slova se psaly číslovky, aby bylo snazší pro tu cenzuru spočítat, jestli to tak skutečně je.“

Statečná maminka

Na samém konci války chodily do Terezína transporty z koncentračních táborů na východě, které přivezly tyfus, a tehdy se ještě mnoho lidí nakazilo a zemřelo, často už po válce. „Tatínek hned v těch prvních dnech po německé kapitulaci jel do Terezína a chtěl maminku přivézt domů, ale maminka tam zůstala, protože říkala: ‚To nejde. Doma to nějak přežijete, ale já tady nemůžu ty ženský vopustit. Ty by tady umřely. Já se musím vo ně postarat.“ V Terezíně skutečně zůstala až do začátku července. Měla štěstí, že na ni nešly vši, které skvrnitý tyfus přenášely.

Po válce

Náchod leží na hranicích, a stal se proto těsně po skončení války záchytným místem pro uprchlíky z východu, bývalé vězně a utečence. „Přes Náchod utíkali Židi z Haliče, z Polska, Ruska, nikde je nechtěli, neměli kam jít. Lidi jim rozkradli majetek.“ Pánové Rudolf Beck a Egon Pick z Náchoda, kteří se sami právě vrátili z koncentráku, pro ně zajišťovali cestu dál vlakem na západ.

V září roku 1945 nastoupila Věra Tomanová do kvarty náchodského gymnázia. Vzpomíná na výborné profesory latiny, francouzštiny a tehdy už i ruštiny. S nadšením lyžovala, měla mnoho přátel a žila typickým studentským životem. Bratr Pavel dokončil v Praze studia farmacie, tatínek se vrátil do lékárny a maminka mu zase pomáhala. Už tehdy byl však patrný latentní komunistický tlak například v servilních pořadech Mirko Očadlíka v rádiu. V únoru 1948 byli náchodští studenti vyzváni, aby stávkou podpořili komunistický puč, ale uposlechlo pouze několik málo studentů. Všichni měli strach. „Strach můžu mít, ale nesmí tomu člověk podlehnout.“ K sedmero hlavním hříchům, které jsme se učili vyjmenovat v hodinách náboženství, by se měl přidat osmý – zbabělost: to bylo přesvědčení Věry Tomanové. Bayerlovi bydleli ve Strassově domě sami, strýc Karel dostal zpět Strassův obchod i svůj byt. Po válce však byla bytová nouze, a proto souhlasili, aby se k nim nastěhovali mladí manželé Lelkovi. „Pan Lelek byl velký komunista, ale prima chlap.“ Věra Tomanová se s nimi skamarádila – hráli spolu karty, popíjeli a stali se z nich přátelé.

Muzikant dr. Emil Ludvík, bratrův kamarád, který k Bayerlovým často jezdil, s sebou v létě roku 1949 přivezl svého kamaráda, Jaromíra Tomana. Zamilovali se s pamětnicí do sebe a dohodli se, že přejdou na Západ a emigrují do Kanady. Jaromír byl z Železné Rudy na Šumavě a cestu přes hranice znal. Z velkého plánu však sešlo, když si uvědomili, že rodina by emigrací dcery ztratila dům, ve kterém bydleli a jenž byl napsán na ni, takže by zcela jistě rodiče vystěhovali. Věra Tomanová ale školu nedokončila, odešla z gymnázia v septimě a 29. prosince 1949 se s Jaromírem vzali. Manžel pak dostudoval lesnickou fakultu a následovala vojna. V roce 1951 se jim narodil první syn Pavel. Pamětnice bydlela v domě s rodiči, v roce 1952 se vrátil manžel z vojny. Bayerlovu lékárnu znárodnili v roce 1953 a za dva roky, v roce 1955, tatínek po třetím infarktu zemřel. „Byla to hrozná rána, ale život musel jít dál. Bylo to hrozný. V nemocnici mamince řekl, že by chtěl být pochovaný na židovském hřbitově.“ Maminka Věry Tomanové zemřela v roce 1963 a ve stejném roce odešel i manželův tatínek. V roce 1972 zemřel bratr pamětnice Pavel Bayerle, hudebník a dirigent orchestru. Všichni jsou pochováni na židovském hřbitově v Náchodě.

Do práce

Když byly malému Pavlovi dva roky, nastoupila Věra Tomanová do první práce. Začala jako tkadlena, potom kratší dobu pracovala jako kontrolní technik v plynárně, pak v účtárně a v servisu autoopravny Autodružstva Náchod. Při zaměstnání si dokončila školu a složila maturitu. Měla štěstí na dobré lidi. V náchodském Autodružstvu „byla báječná parta ženských. Zažily jsme obrovskou legraci.“ V roce 1968 napsala, jako mnoho jiných, noticku do Rudého práva. „Když potom přišli Rusové a když mě prověřovali, tak jsem musela jít k prověrce, tak jsem si říkala – to je zlý – to mě asi vyhoděj, ale náhodou mě nevyhodili, protože když se mě ptali, co tomu říkám, že je tady, prostě, že máme nový vedení a že jsou tady Rusové, já jsem říkala – snad ten Husák, kterej byl taky zavřenej, snad nás z toho nějak dostane. A voni říkali – jako z čeho dostane? A já jsem říkala – no z toho, že vodejdou. Udělalo se ticho, takový, že všichni ztichli. Řekli mně, ať počkám venku. Tak jsem si říkala – to jsem tomu dala, tak mě vyhoděj. Pak mě zavolali zpátky a řekli mně, že jsem prošla.“

Hospodská

Ve čtyřiceti letech pamětnici napadlo, že by měla změnit svůj život. Prosadila si nápad, že bude provozovat venkovskou hospodu. Spojila se s vedením družstva Jednota, čtyři týdny se zaučovala v hotelu v Krčíně a pak jí svěřili vedení malé hospody ve vsi Červená Hora. V několika dalších letech vystřídala s kolegy-kamarády více podniků a udělala si výuční list na kuchařku. Nejdéle pracovala jako tzv. instruktorka Jednoty a později RaJ.

Ota a Dita Krausovi

Ota Kraus byl syn maminčiny sestřenice a vnuk Hugo Strasse z Liberce. Vrátil se z Osvětimi přes Terezín do Náchoda – jinak nikoho neměl. Z potomků Strassovy chrudimské rodiny o čtrnácti dětech přežilo pouze šest nebo sedm lidí. Ota studoval filozofii a chtěl se stát spisovatelem. Už v Náchodě začal psát svou první knihu Země bez Boha. Odešel do Prahy studovat filozofii a brzy se tam oženil s hezkou dívkou jménem Dita, která se také vrátila z koncentračního tábora. Studoval a pracoval do února 1948 na ministerstvu kultury a přátelil se s dalšími spisovateli, například s Ivanem Divišem a Zdeňkem Urbánkem. Jenže jako Žid, majitel malé továrny, kterou mu vrátili po rodičích, a k tomu spisovatel, to znamená nevítaný intelektuál, by jistě z represí po únoru 1948 nevyvázl se zdravou kůží. Rozhodli se proto s Ditou a malým synem pro emigraci do Izraele. Po roce 1989 přijeli, poprvé po čtyřiceti letech, do Náchoda. Ota zemřel v roce 2000, ale Dita se stále vrací, do Prahy i do Náchoda. „Je to ta malá část rodiny z tý židovský strany, která nám tady ještě zbyla.“  

Charta 77

Syn Pavel, vystudovaný psycholog, který se jako horolezec živil výškovými pracemi, se znal s Petrem Uhlem a Bohumírem Janátem. V roce 1986 podepsal Chartu a o rok později ji přinesl mamince. Věra Tomanová litovala, že se jí text Charty nedostal do rukou dříve. Neměla v úmyslu dělat kariéru, pracovala manuálně a problémy ani ona, ani její syn neměli. Doba pokročila. „Nic se nedělo.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century