The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugenie Točíková (* 1929)

Jejího snoubence zavřeli před svatbou. Dostal 18 roků a zamilovanost vyprchala

  • narozena 3. prosince 1929 v Dolních Němčicích u Dačic

  • během války totálně nasazena na práci v továrně

  • 9. května 1945 střelili jejího otce do břicha Němci

  • po roce 1948 čelila její rodina perzekucím

  • studovala na vyšší sociálně zdravotní škole v Jihlavě, maturovala roku 1949

  • v září 1949 byl její snoubenec Vlastimil Kučera zatčen a posléze odsouzen k 18 rokům vězení

  • výkon trestu strávil Vlastimil Kučera ve věznici Plzeň-Bory, později v Jáchymově

  • pamětnice pracovala u Chemodrogy, později v obchodě s drobným spotřebním zbožím

  • roku 1955 se vdala a přijala příjmení Točíková

  • v roce 1962 byl Vlastimil Kučera propuštěn na prezidentskou amnestii

  • v roce 2019 oslavila pamětnice 90. narozeniny

  • v roce 2022 žila v Jihlavě

Teprve devatenáctiletá Eugenie Točíková přišla těsně před svatbou o svého snoubence Vlastimila Kučeru. Šestého září 1949 ho v Jihlavě zatkla Státní bezpečnost a posléze ho ve vykonstruovaném procesu odsoudila komunistická justice k trestu odnětí svobody na 18 let. I v následujících letech ji neopouštěla touha se za Vlastimila provdat, založit společně rodinu a žít ve skromných poměrech.

Namísto toho se roky vláčela po československých kriminálech a přespávala na nádražích jen proto, aby ho alespoň na chvíli spatřila. Jenže postupem času se z jejich vztahu stala morální povinnost. Po pěti letech odloučení se rozešli. Sám Vlastimil Kučera řekl dívce, aby si našla někoho jiného.

Eugenie Točíková, rozená Hybášková, se narodila 3. prosince 1929 v Dolních Němčicích, v rodném hospodářství své maminky Josefíny. Její otec Stanislav začínal jako obyčejný učeň v řeznictví, ale vlastní pílí a přičiněním se vypracoval v úspěšného obchodníka a pro rodinu pořídil dům v nedalekých Dačicích, v němž o pár let později vyrůstala.

Zůstala jsem se zakrváceným prostěradlem po otci

Za německé okupace Eugenie dokončila čtvrtý ročník měšťanské školy a nastoupila na nucenou práci do místní  továrny. Skutečně dramatické chvíle pro její rodinu nastaly ale až v revolučních dnech v květnu 1945. Těsně před příjezdem jednotek Rudé armády totiž jejího otce postřelili němečtí vojáci.

„Tatínka zasáhli do břicha i nohy a nechali ho ležet v tratolišti krve, ale naštěstí ho kdosi dopravil k nám domů. Duchapřítomná maminka k němu hned přiskočila, prostěradlem zatáhla břicho a následně ho převezli do nemocnice v Počátkách,“ vzpomíná na dramatické momenty osvobození Eugenie Točíková. „Odehrálo se to dopoledne, v té samé chvíli, kdy do Dačic přijížděly první osvobozující jednotky rudoarmějců. Takže mezitím, co venku všichni vykřikovali: ‚Jsou tady Sověti, pojďte je přivítat!‘  já zůstala až do příchodu maminky sama v domě se zakrvácenými cejchami ve vaně.“

V odpoledních hodinách se domů z nemocnice v Počátkách vrátila její maminka. Eugenii sdělila, že otec sice utrpěl vážné zranění – průstřel břicha, ale že za několik týdnů se jim vrátí domů uzdravený, což se skutečně potvrdilo.

Vlastík, to byl idol žen

Na podzim 1945 se Eugenie Točíková osamostatnila a odešla do Jihlavy studovat vyšší sociálně zdravotní školu. Asi o dva roky na to se poznala s profesorem zdejšího reálného gymnázia Vlastimilem Kučerou  Byl o 14 let starší než pamětnice. Jednalo se o pohledného, postavou vysokého muže se světlými vlasy a modrými oči. A na reálce vyučoval tělocvik a zeměpis. Za německé okupace byl v ilegalitě a podílel se na protinacistickém odboji. V roce 1946 vstoupil do Československé strany národně socialistické. Bezprostředně po komunistickém převratu provedeném v únoru 1948 se stal Vlastimil Kučera členem KSČ.

(1 Zápis o zatčení a zápis o výpovědi, V_1416_BR_podsvazek_2, str. 97-98)

„Vlastík, to byl idol žen. Pozval mě do kina, kde mi řekl, že mě už strašně dlouho sleduje, a že si nepřeje nic jiného, než kdyby si mě mohl hned po maturitě vzít. Řekla jsem mu, že si musí počkat, ale on si nedal říct. Jenže já měla před sebou ještě roky na střední škole a navíc jsem toužila studovat medicínu,“ popisuje seznámení Eugenie Točíková.

Vlastimil ji brzy představil svým rodičům v Brně a bez ostychu slavnostně prohlásil, že Eugenii si brzy vezme za ženu. Neodbytná vytrvalost a šarm téměř o patnáct let staršího ctitele ji nakonec skutečně udolaly. „Říkala jsem si, že je to člověk, který mě bude mít opravdu rád a domluvili jsme svatbu. Najednou jsem si nedovedla představit, že si vezmu někoho jiného. Byla jsem tehdy mladá, hloupoučká, ale zamilovala jsem se do něho a přála si s ním strávit úplně skromný život.“

Po komunistickém puči v únoru 1948 se rodině Hybáškových obrátil svět doslova vzhůru nohama. Otce Eugenie komunisti postupně vyloučili ze všech sdružení i organizací, odebrali mu i souhlas o provozování koncese a také zabavili druhý dům v Dačicích, který pro svou dceru Eugenii pořídil. To celé doprovodilo několik domovních prohlídek a Stanislav Hybášek nakonec skončil jako dělník v Centropenu, kde utrpěl pracovní úraz, při němž přišel o část levé ruky.

Odpověděla, že mi musí něco hrozného říct

Přes všechny rodinné útrapy Eugenie v červnu 1949 úspěšně složila maturitní zkoušku, ale v plánovaných a vysněných studiích medicíny vzhledem ke svému buržoaznímu původu nepokračovala. A bohužel ji nenechali zaměstnat ani na sebemenší úvazek ve zdravotnictví. Politickou šikanu měly alespoň zčásti zmírnit blížící se vdavky, protože brzy po letních prázdninách Eugenie a Vlastimil chystali svatbu. Naplánovali ji na 19. září 1949 v kostele v Náměšti nad Oslavou, nechali vytisknout  svatební oznámení, jenže situace se na poslední chvíli osudově zvrtla.

Šestého září 1949, když se v odpoledních hodinách chystal Vlastimil Kučera opustit svůj byt v ulici Komenského v Jihlavě, aby tradičně vyrazil na středeční tenisový trénink; v kostkovaném svršku, světlých kalhotách a opánkách, ho zatkli příslušníci Státní bezpečnosti. V té chvílí nic netušící Eugenie pobývala v Dačicích u rodičů a o zadržení svého nastávajícího manžela se dozvěděla následujícího dne.

„Byla jsem ještě bez zaměstnání a pobývala u rodičů. K večeru se přihnala děsná bouřka. Strašně jsem se bála a utekla za našimi do ložnice a maminka mi nabídla, ať si lehnu k nim. Všimla jsem si, že něco není v pořádku, nějak se mi maminka nepozdávala a zeptala jsem se, co se stalo? Odpověděla, že mi musí něco hrozného říct: ‚Vlastíka zavřeli!‘“

Měl modrou tvář a dva vyražené zuby

Hned druhého rána odjely spolu s maminkou do Jihlavy a Eugenie si to namířila rovnou na Krajské velitelství StB v Hluboké ulici. „Ptali se mě, proč jsem přišla a já jim odpověděla, že mi zavřeli snoubence a brzy nás čeká svatba! Byla jsem tehdy naprosto šílená. Řekli mi, že ho zavřou a ať nepočítám s tím, že se mi vrátí,“ vzpomíná na slova estébáků Eugenie Točíková a podle jejích slov jí však vyhověli, aby Vlastimila Kučeru mohla na krátkou chvíli vidět. „Přivedli ho a nechali stát na třetím schodu. Hlídali ho dva muži a viděla jsem, jak měl  úplně modrou tvář a dva vyražené zuby.“

Nejmenovaný bachař z věznice v Jihlavě Eugenii Točíkovou tajně navštívil. Ačkoliv riskoval ztrátu zaměstnání, prozradil jí, že na Vlastimila Kučeru vznesl prokurátor obžalobu s návrhem na udělení trestu smrti. Bachařovo varování měl zároveň vyznít jako doporučení, aby svému snoubenci obratem zajistila advokáta, jinak Vlastimilu Kučerovi přidělí obhájce ex offo.

Místo svatby šel na 18 roků do basy

„Nevěděla jsem, jestli mám k soudu vůbec jít, ale chtěla jsem to vidět a slyšet. Navštívila jsem před tím prokurátora Kepáka, který mi řekl: ‚To se chcete jít na to divadlo dívat?‘“ hovoří Eugenie Točíková o svém zážitku s JUDr. Jiřím Kepákem, který mimochodem zastával úlohu hlavního soudce v případu Babice. Kromě toho figuroval v seznamu prokurátorů v procesu se skupinou Milady Horákové.

Dne 7. února 1950 pak v Jihlavě započal jeden z největších politických procesů na území Moravy. Ve veřejném soudním líčení stanula ilegální skupina „Veselý a spol.“, která čelila obžalobě za protistátní spiknutí i za připravovaný atentát na komunistického funkcionáře Dobrovolného. Podle zmanipulovaných vyšetřovacích spisů připravovala skupina jeho vraždu za pomoci jedu cyankali, jenž měli v laboratoři jihlavského reálného gymnázia obstarat profesoři Vlastimil Kučera a Josef Kočí. 2(Vyšetřovací spis V_1416_BR_1, str. 12)

Jmenované odsoudila komunistická justice za velezradu a spoluvinu na nedokonané vraždě. „To, co jsem tam slyšela bylo neuvěřitelné. Vlastík měl původně dostat trest smrti, ale nakonec ho odsoudili na osmnáct roků. Zavřeli ho a já tady zůstala sama,“ vzpomíná Eugenie na soudní přelíčení na jehož konci prokuratura vynesla tři rozsudky trestu smrti, dva tresty doživotního vězení a ve zbývajících případech tresty vězení od čtyř do dvaceti pěti let.

Z lásky se stala morální povinnost

Svatba se tak z pochopitelných důvodů nekonala. Od své vytrvalosti a odhodlanosti vzít si Vlastimila za svého muže, ale Eugenie neupustila a zanedlouho ho přijela navštívit do věznice na Borech. „Přišli jsme do malé místnosti a Vlastík stál za mříží. Viděli jsme se od soudu poprvé, jen na patnáct minut. Poprosil mě o zubní kartáček, ale bachař nás okřikl, což se několikrát opakovalo. Tudíž mohli jsme se vidět, ale nemohli jsme spolu mluvit. Podruhé jsem ho navštívila po Vánocích a řekl mi, že je celou dobu jen na samotce, kde dere peří. Přál si, aby ho přeřadili do Jáchymova,“ vypráví pamětnice.   

Během plynoucích let si Eugenie i Vlastimil čím dál více uvědomovali, že takovýto vztah není možné udržet. K propuštění Vlastimila na svobodu nevedly ani žádosti o prominutí trestu, zaslané do prezidentské kanceláře Klementa Gottwalda. Za těch několik let měla pamětnice možnost se s Vlastimilem vidět prý jen pětkrát a původně láskyplný vztah tak postupem času ochabl a vykrystalizoval spíše v morální povinnost. Eugenie tak stála před zásadním rozhodnutím, které už nešlo více oddalovat.

„Celou dobu jsem se stýkala s jeho rodiči, měli mě skutečně rádi a já je. Dokonce jsem s nimi odjela i na dovolenou. Strašně si přáli, abych na Vlastíka počkala. I já si to přála. Jenomže po více jak pěti letech už jsem z toho byla zoufalá, protože jsem si přála mít samozřejmě děti a rodinu. Jenže všechno to bylo strašně vzdálený. Když jsem navštívila Vlastíka v kriminále, napsal mi pak: ‚Prosím tě, buď tak hodná a někoho si najdi, protože já se jen tak nevrátím.‘ A to byla taková tečka, kdy jsem se rozhodla, že si zařídím svůj život.“

Do školství se už nevrátil

Vztah s bývalým učitelským profesorem Eugenie ukončila. V srpnu 1955 odeslala Vlastimilovi poslední dopis, v němž mu citlivě a s lítostí oznámila, že se s ním rozchází. Napsala mu tehdy: „Vlastíku, myslím, že ani jeden z nás nebude mít zásluhu na našem rozchodu“ a zároveň mu oznámila svou novou známost. Osud jí do cesty přivedl Jaroslava Točíka, začala se s ním častěji stýkat a brzy se vzali. Se svým manželem pak strávila téměř 56 let. Prožili spolu idylický vztah, avšak přiznává, že klid na duši měla až po propuštění Vlastimila. Ten se dočkal amnestie v květnu 1962 a v komunistických žalářích tak ztratil bezmála 13 let svého života.

Mezi prvními lidmi, na které po propuštění v Jihlavě natrefil, byla právě Eugenie. Za všechnu pomoc a snahu jí hluboce děkoval a současně jí gratuloval k šťastnému manželství a rodině.

O hrůzách prožitých za ostnatým drátem nebo o děsivých momentech v uranových dolech nikdy nehovořil a proti napáchanému bezpráví nikdy nezahořkl. Do školství se bohužel už nikdy později nevrátil, pracoval jako výkopový dělník ve vodárnách a se svou manželkou žili v Brně. Rodiny Eugenie i Vlastimila spolu udržovaly přátelské vazby až do Vlastimilovy smrti. Navzdory svým zdravotním potížím, způsobeným roky fárání v uranových dolech, se dožil úctyhodného věku devadesáti let.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Pamětníci kraje Vysočina a statutárního města Jihlava vyprávějí