The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tobolková (* 1940)

• narozena 14. března 1940 v Praze jako Havlíčková

• otec Emanuel poslancem lidové strany

• vzpomínky na konec války na Klatovsku

• po válce chodila do skautu

• od roku 1946 se znala s břevnovským opatem Janem Anastázem Opaskem

• vzpomínky na únor 1948

• v 50. letech zavřená její teta Emílie Zdráhalová

• rodina v hledáčku StB

• vystudovala gymnázium a Lékařskou fakultu UK

• pracovala jako lékařka v Karlových Varech

• vzpomínky na srpen 1968

• vzpomínky na listopad 1989

• učila na střední zdravotnické škole

• s manželem vychovali dvě děti

• v roce 2023 žila v Karlových Varech

Komunistické monstrprocesy s představiteli církví a řeholních řádů z počátku padesátých let nedopadaly jen na samotné faráře a řeholníky, ale nezřídka i na jejich příbuzné, přátele a spolupracovníky. Své o tom ví i Marie Tobolková, jejíž tatínek Emanuel Havlíček pracoval v Břevnovském klášteře jako ekonom a přátelil se s opatem Janem Anastázem Opaskem, který strávil v komunistických kriminálech mnoho let.

Když se v únoru 1948 dostali v Československu k moci komunisté, Mariini rodiče u rádia plakali. Jan Anastáz Opasek byl jedním z prvních vysoce postavených řeholníků, na které si komunisté došlápli a už v roce 1949 jej uvěznili. Tatínek, prvorepublikový poslanec za lidovce, záhy přišel o místo v klášteře a každý týden absolvoval výslech u Státní bezpečnosti (StB).

Razie v klášteře dopadla i na ostatní pracovníky. Tatínka z něj komunisté vyhodili a o rodinu se začala zajímat Státní bezpečnost. Každý čtvrtek pro otce přijelo auto a odvezlo ho na výslech, často se vracel domů až pozdě v noci. Jednou večer přišli tři muži v kožených kabátech a kloboucích i na domovní prohlídku. Marii bylo tehdy kolem deseti let.

„Vyházeli ze skříní a zásuvek všechny věci, byli u nás doma několik hodin a chovali se neurvale. Ne že by na nás nějak vztáhli ruku, ale ten projev byl zlý, strašně zlý. Měli jsme o maminku a tatínka pořád strach, protože často se stalo, že oba rodiče zavřeli a děti nechali bezprizorné,“ tvrdí.

Mariina staršího bratra nepustili komunističtí funkcionáři na střední školu a směl pracovat pouze jako horník. Hned první den na šachtě si zlomil krční obratel a s prací v dole musel skončit. StB ale rodinu sledovala ještě v šedesátých letech.

V padesátých letech zavřeli komunisté také maminčinu sestru Emílii Zdráhalovou, sekretářku ředitele Škodovky v Plzni. „Bylo jí 62 let let, když do vězení nastoupila a vrátila se jako čtyřiasedmdesátiletá stařenka. Jednou jsme za ní s maminkou byly a přes hustou drátěnku jsme se nesměly ani dotknout. Balíček, který byl o pět deka těžší, než bylo povoleno, putoval rovnou do koše,“ vzpomíná Marie Tobolková.

Válka, to pro mě byly americké žvýkačky

Marie Tobolková, rozená Havlíčková, přišla na svět v Praze 14. března 1940, měla o dva roky staršího bratra. Rodiče Kamila a Emanuel Havlíčkovi pocházeli z Klatovska z velmi početných, ale vzdělaných a věřících rodin. Dědeček byl starostou Švihova, maminka studovala v klášteře v Nýrsku jazyky a tatínek vystudoval v Klatovech obchodní školu, později byl i poslancem za lidovou stranu. S maminkou se seznámil v Praze v zahraniční firmě Vakumka. Bydleli na Hanspaulce a později v Břevnově. Za války tatínek převzal místo ředitele břevnovských klášterních statků po Josefu Cuhrovi, kterého nacisté zatkli a umučili v Osvětimi. Malá Marie za ním do kláštera často chodila a seznámila se tam s převorem, později opatem Janem Anastázem Opaskem.

Když se na konci války začala v Praze situace vyostřovat, přesunuli Havlíčkovi svoje děti k příbuzným do Běšin u Klatov. Bydleli hned u silnice, po které jezdila americká osvobozenecká vojska. „V Praze jsme jako děti o válce prakticky nevěděli. Jen když jsme jednou vyšli z Břevnova směrem na Motol, viděli jsme ve městě hořící domy. Tady jsme mávali Američanům, kteří jezdili kolem v otevřených džípech, a házeli nám takové malé plechové šedivé krabice, ve kterých byly žvýkačky, čokoláda a arašídová pomazánka. My jsme byli úplně bez sebe a jednu žvýkačku jsme pak žvýkali třeba tři dny.“

Věřící nebyli ve státě vítáni

Po válce nastoupila Marie na základní školu nedaleko Břevnovského kláštera a krátce chodila také do skautu, který měl klubovnu v klášterních zahradách. Situace se dramaticky změnila po nástupu komunistů k moci v únoru 1948. Skaut zakázali a představitelé církve a věřící začali být pronásledováni. Břevnovský opat Jan Anastáz Opasek byl jedním z prvních, kterého komunisté už v září 1949 zatkli. Na začátku roku 1950 jej přičlenili do monstrprocesu Machalka a spol. s představiteli řeholních řádů a od soudu odešel s doživotním trestem.

Mariini rodiče poslouchali proces v rádiu s neskrývaným zděšením. Odsouzení říkali naučené věci, často úplně bezbarvým hlasem. V klášteře zbylo jen pár farářů, kteří se dál snažili sloužit mše, ale chyběli jak věřící, tak i třeba ministranti, protože lidé se začali bát do kostela chodit.

Do vězení putovala v padesátých letech také maminčina sestra Emílie Zdráhalová, která dělala v Plzni sekretářku řediteli Škodovky. Bylo jí už 62 let, když od soudu odešla s dvanáctiletým trestem. Ten si odseděla v Pardubicích, kde se setkala s Jiřinou Štěpničkovou.

Pod okny nemocnice stály tanky okupantů

Po základní škole Marie Tobolková zvládla s vyznamenáním gymnázium. Přála si jít na medicínu, a tak objížděla jako dobrovolník Červeného kříže spartakiády a další hromadné akce, aby ji na školu pustili. V roce 1963 promovala na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, obor dětské lékařství. Umístěnku dostala do Karlových Varů, kde pracovala v nemocnici jako sekundární lékařka. I tady se o ni zajímala Státní bezpečnost, ale Marie jejímu nátlaku nikdy nepodlehla.

Velký optimismus zavládl v době politického a společenského uvolnění počátkem roku 1968, kdy se kromě jiného najednou hrály hry a promítaly filmy, které byly dříve zakázané. O to větším šokem byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968. Marie měla zrovna službu v nemocnici, když začaly pod okny burácet tanky. Stihla jen zavolat rodičům, že je všude hrozný zmatek, ale ať si jdou nakoupit jídlo, že tu jsou Rusové. Pak už žádné spojení s Prahou neměla. „My, co jsme sloužili, jsme si ani nemohli dojít na nákup. Autobusy nejezdily, auto jsem tehdy neměla, rodiče už byli staří a sami v Praze. Nikdo nevěděl, co bude.“

Krátce po invazi emigroval do bavorského kláštera Rohr i Jan Anastáz Opasek. Propustili ho na amnestii v roce 1960. Pracoval jako dělník na stavbě pražského sídliště a stýkal se v hospodách a divadlech s mladými lidmi. Po návratu z vězení kontaktoval Havlíčkovi a prosil Marii, aby ho doprovázela na besedách v divadlech. Ta ale kvůli náročnému studiu medicíny odmítla a Opaska pak mnoho let prakticky nevídala. O jeho odchodu z republiky se Havlíčkovi dozvěděli až od známých.

Když musela Marie v listopadu 1970 tak jako všichni ostatní k prověrkám, byla právě na mateřské dovolené. Manžel pracoval v Praze a ona neměla hlídání, vyrazila tedy před komisi i s miminkem. Věděli o tom, že je věřící, že odmítá vstoupit do KSČ a že se o ni zajímá Státní bezpečnost. Ale zastal se jí primář dětského oddělení, kovaný komunista, který ocenil nejen to, že nezůstala s dítětem doma a k prověrkám přesto přišla, ale také její odbornou erudici.

V západním Německu si připadala jako Alenka v říši divů

Ještě za totality měla Marie možnost navštívit kamarádku v západním Německu, která se provdala za Němce a z republiky odešla. Třídenní návštěvě v Lübecku předcházel nejen maraton na úřadech, aby rodina k výjezdu vůbec získala povolení, ale také domovní prohlídka. „Šli se podívat, zda máme doma pračku a ledničku, jestli jsme něco neprodali, a tudíž nehodláme emigrovat. Pak nám povolili vycestovat a každý jsme dostali 20 marek, tedy směšně málo. Ale přišla jsem si tam jako Alenka v říši divů.“

Listopad 1989 přijala s nadšením. Manžel chodil demonstrovat na Letnou, Marie se zúčastnila asi dvou setkání v Karlových Varech. Tam se sice nejásalo tolik jako v Praze, ona sama ale zprávy z hlavního města hltala.

V nemocnici se záhy rozpustily všechny dosavadní organizace a leckdo začal na kariérním žebříčku strmě stoupat. Marie začala po revoluci po téměř 30 letech praxe zastávat místo primářky dětského oddělení. Učila také na střední zdravotnické škole. Později odešla do soukromého sektoru, kde se věnovala alergologii a imunologii. Na částečný úvazek pracovala i v roce 2023 a lékařství ji neustále naplňovalo. Stále žila v Karlových Varech a s manželem vychovali dvě děti.