The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Ticháček (* 1924  †︎ 2019)

Zachránil mě před popravou a do smrti mu budu vděčný

  • narodil se 27. března 1924
  • 1939–1943 – učil se nástrojařem v Baťově internátní škole
  • 1942 – otčím zadržoval udavačské dopisy gestapu, za trest měl nastoupit na nucené práce
  • otčím se skrýval v lesích a dostal se do styku s partyzánskými skupinami v kraji
  • 1944 – pamětník se zapojil díky otčímovi do odboje
  • působil jako pomocník partyzánské brigády Jana Žižky v okolí Lukovečku a Fryštáku
  • 4. května 1945 zajat Němci a odsouzen k smrti, druhý den propuštěn
  • po osvobození pracoval v ZPS Zlín
  • v roce 1947 byl vyznamenán státním vyznamenáním za chrabrost
  • 1950–1986 – pracoval v závodě Thonet v provozu Fryšták
  • v roce 2004 vydal knihu Lukoveček – historie obce
  • žil v obci Lukoveček

Miroslav Ticháček začal své vyprávění rokem 1942. Popsal události spojené s osobou jeho otčíma Aloise Šmída, který ho přivedl k partyzánům. Otčím byl zaměstnán u pošty ve Zlíně jako listonoš. Spolu s ostatními kolegy zadržoval udavačské dopisy adresované gestapu a po udání kolegou byl ze služby propuštěn a měl nastoupit na nucené práce.

Matka pamětníka však nechtěla svého manžela pustit a poradila mu, aby se skrýval. Zpočátku se tedy otčím ukrýval doma, ale po udání musel utéct do nedalekého lesa. Odtamtud ho ovšem vyhnal hajný z obavy o život svůj a své rodiny. Postupně se ke Šmídovi přidalo dalších pět lidí. Přebývali v lesních chatách a v různých příbytcích. V roce 1944, když se blížila fronta, mnozí občané vykopávali v lese bunkry, kam by se případně mohli schovat. Tyto bunkry se pak hodily partyzánům z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky.

Podpora partyzánů

V podzimních měsících roku 1944, po potlačení Slovenského národního povstání, se sovětským partyzánům podařilo dostat se až na Valašsko a také do Hostýnských hor. Miroslav Ticháček úzce spolupracoval s tehdy čtyřiadvacetiletým sovětským výsadkářem baškirské národnosti Dejanem Bajanovičem Murzinem, který měl hodnost majora, a podporučíkem Ziminem. Bunkry v lese byly svou polohou výhodné pro výpady partyzánů do okolních městeček. Protifašistický odboj v obci organizovali tři muži: Josef Mlčák, Oldřich Vaňhara a pamětníkův otčím Alois Šmíd. Partyzáni našli v Lukovečku spolupracovníky ve čtyřech domech, kde si předávali zprávy a přijímali spojky. Postupem času se do pomoci partyzánským skupinám zapojili také blízcí organizátorů a Alois Šmíd si vybral ke spolupráci právě svého nevlastního syna Miroslava Ticháčka. Jeho úkoly sestávaly z nošení munice partyzánům, předávání zpráv a poskytování „průvodcovských služeb“. Pamětník je přesvědčen, že Lukoveček byl „partyzánská“ obec, kde všichni pevně stáli při sobě a nikdo nezradil. 

Zásobování bunkrů

Po Vánocích roku 1944 pamětník přestal chodit do práce v Baťových strojírnách. Stejně to provedl i jeho kolega Vlastimil Velikovský. Oba byli otčímem Miroslava Ticháčka pověřeni zásobováním partyzánů, kteří se usadili v malém bunkru na jižní straně potoka v místě zvaném Pernikářská. Byli to uprchlí sovětští zajatci, celkem osm lidí, které přivedl Nikolaj Gryvoryčevskij, bývalý námořník z Leningradu. Toho ukrýval spolu s Grigorijem Filimonovem z Alma-Aty a Alexandrem Makarenkem fryštácký pekař Martin Pospíšil. Zásobování partyzánů vyžadovalo propracovaný systém spolupráce: chleba dodával pekař Pospíšil zdarma a mouku mu poskytoval zdarma mlynář Jaroslav Cais. Salámy a maso dávali částečně zdarma a částečně za peníze řezníci Rupa, Ševčík a Jadrníček. Lihoviny dodával za peníze hostinský Matula. Peníze se fasovaly u továrníka Jadrníčka a Pekárka ve Fryštáku proti potvrzení. Osm mužů z malého bunkru se koncem ledna přesunulo k oddílu poručíka Remenného na Bystřicko.

Pod Ziminovým velením

V téže době dorazila do bunkrů v okolí Lukovečku další skupina asi třiceti partyzánů pod velením podporučíka Zimina, kteří tvořili 3. oddíl partyzánské brigády Jana Žižky. K nim se přidali také někteří obyvatelé Lukovečka, například manželé Mlčákovi, u nichž měli partyzáni vždy dveře otevřené a kteří se také účastnili některých akcí. Do bunkrů měli volný přístup kromě Miroslava Ticháčka také Oldřich Šnábl, jenž uměl německy, a Vlastimil Velikovský. Již dva týdny po příchodu partyzánů za pomoci Josefa Vaňhary přepadli partyzáni německé velitelství v Martinicích. Němci na útok odpověděli pátrací akcí a Ziminův oddíl se musel přesunout do bunkru Pod Čertovou hrází, kde zůstal až do 11. dubna 1945. Partyzáni začali přepadat německé vojáky na silnici mezi Lukovečkem a Přílepy a podařilo se jim navázat spojení také s německým velitelem v Holešově majorem Hübnerem díky podpoře jeho osobního řidiče, který byl antifašista.

Zkáza bunkru pod Čertovou hrází

Ve středu 11. dubna 1945 o půlnoci se podařilo Miroslavu Ticháčkovi doručit do bunkru další dodávku střeliva. Uvnitř bylo asi jen šest partyzánů, ostatní dorazili až kolem třetí hodiny ranní. V bunkru nebylo moc místa, a tak se kolem šesté hodiny ranní pamětník rozhodl odejít z bunkru, aby se venku trochu vyspal. Sotva se však vzdálil na pět set metrů od bunkru, uslyšel rachot kulometu. Bunkr přepadli Němci a obklíčili ho. Zahájili palbu na předsunutou hlídku Pavla Rozanova, ale stříleli nazdařbůh, protože ve tmě nemohli nic vidět. I proto se všem partyzánům podařilo dostat se z bunkru bez zranění. Zimin podle palby poznal rozestoupení německých vojáků a dal pokyn k ústupu houštím severním směrem na Čertovu hráz, odkud se lesem dostali na Pernikářskou. 

Riskantní Ziminův rozkaz

Zimina velmi mrzelo, že ho Němci málem dostali, a tak pamětníkovi nařídil, aby se jako lesní dělník s nářadím a kenkartou přiblížil k Němcům a zjistil, jaká je situace. Když si bral doma nářadí, maminka ho nechtěla pustit. Na silnici k Přílepům u místa, kterému se říkalo u Křivé lípy, ho zatklo šest německých vojáků a začali ho prohledávat. Po předložení kenkarty ho pustili a manželka hajného mu šla jakoby ukazovat, kde má kácet stromy. Zjistil, že bunkr byl prozrazen proto, že v Přílepech Němci vyhrožovali vypálením vesnice, pokud jim neprozradí místo, kde jsou bunkry. Akce byla zorganizována nadporučíkem Busselem bez vědomí majora Hübnera, kterému již Bussel nedůvěřoval. U bunkru pamětníka i hajnou Němci znovu zajali a začali je vyslýchat. S velkým štěstím se Miroslavu Ticháčkovi podařilo vysvětlit, že je lesní dělník a pracuje pro říši.

„Půl hodiny jsme stáli se zdviženýma rukama se samopaly v zádech. Hajná si nemohla vzpomenout na mé jméno, ale pak si naštěstí vzpomněla. Ze všech otázek jsem vykličkoval a s hraným pláčem přesvědčil oficíra, že ve volném čase řežu dřevo pro říši. Tenkrát byly volné různé dny, nejen neděle, a ve strojírnách ve Zlíně byla náhodou volným dnem středa. Tvrdil jsem mu, že bych tudy nikdy nešel, kdybych něco tušil o partyzánech nebo německých vojácích. Nakonec snad uvěřil a propustil nás. Hajná neztratila nervy, ukázala mi, kde mám sekat dřevo, a vrátila se do hájovny,“ popsal chvíle ohrožení života Miroslav Ticháček. Po půl hodině sekání dřeva se pamětník vytratil a odešel předat Ziminovi informace o bunkru. Zjistil, že tam stojí už jen dva vozy s nákladem: kamínka z bunkru, zabitá jalovice, kulomet i s pásy nábojů, bedýnky s ručními granáty a další věci – boty a části oblečení. Zimin se rozhodl, že každá snaha věci zachránit je zbytečná.

Zatčení Maďarů se dvěma náboji

Prvního května se odehrály v Lukovečku další události. Někdo z Maďarů udal Němcům Vlastimila Velikovského a ti ho přišli zatknout. Kolem pamětníkova domu procházeli dva neozbrojení Maďaři. Miroslav Ticháček je zahnal do stodoly a držel v zajetí s pistolí se dvěma náboji. Pak mu sousedka přivedla ještě čtyři Maďary, které také zatkl. Celkem toho dne zadržel osm Maďarů a čtyři koně. Zatím partyzáni dostali spojkou zprávu o šesti rukojmích u Němců a pohotovosti, ale Murzin se nechal Ziminem od akce odradit. Mezitím přišla zpráva, že Němci se ženou na Lukoveček, a všichni místní prchali do lesa. S velkým křikem a šermováním tam hnal své zajatce i jejich koně také Miroslav Ticháček. „Běžel jsem poslední v černém plášti, a sotva jsme byli mezi prvními stromy, ozvaly se za mnou výstřely pušek a svištění projektilů. Podařilo se mi zajatce dopravit do malého bunkru a pak jsem se radil s Murzinem a Ziminem, co s nimi,“ popisuje dramatické okamžiky konce války pamětník. Po jeho osobní intervenci bylo rozhodnuto zajatce ponechat živé v bunkru, protože se blížil konec války a nemuseli je zastřelit, jak požadovali sovětští velitelé. Velitele SS Bussela zastřelil jeho vlastní řidič Hans Kocher a dopravil ho mrtvého k partyzánům. Ti ho zakopali na místě zvaném Třetí kopec. Tak byl zneškodněn vrah místních lidí. 

Odsouzen k trestu smrti

Kromě zajatců přivedl k partyzánům pamětník také několik koní. Třetího května 1945 večer ho velitel poslal pro seno pro koně, protože měl kenkartu. Šlo o velmi riskantní akci, protože bylo vyhlášeno stanné právo, platil zákaz vycházení a v oblasti se pohybovalo kolem čtyř set Němců z divize Steinhammer. Ve 23 hodin byl pamětník spolu s přítelem Velikovským zatčen Němci. Naštěstí se mu podařilo zahodit peněženku s šesti tisíci korunami a novinovým výstřižkem s portrétem Stalina. Byli krutě vyslýcháni, následující den je odvedli do Dobrotic a pak je převezli do Holešovských kasáren. Kasárny byly přeplněné Němci, Italy, Španěly, Hlinkovými gardisty, nacházela se tam i část gestapa ze Zlína, protože město bylo toho dne osvobozeno. Při dalším výslechu gestapáky a esesmany museli ležet naznak na zemi. Již je nebili, ale dali jim pět minut na to, aby udali, kde jsou partyzáni, kolik jich je a jak jsou vyzbrojeni. Když po pěti minutách nic nesdělili, gestapák vyhlásil, že je říšská branná moc odsuzuje k trestu smrti zastřelením a rozsudek bude vykonán ve 20 hodin. Kolem 15. hodiny začal nálet sovětských frontových letadel na Holešov. Ten přežili a dále čekali na popravu. V půl osmé večer začal další nálet. Po náletu jim dva němečtí důstojníci nečekaně vrátili jejich kenkarty se slovy: „Samo nebe vás zachránilo – v osm hodin jste měli být zastřeleni. Pomáháme vám, abyste věděli, že Němci jsou také lidé. Nevracejte se k partyzánům!” Propustili je. Udělali to proti vůli svých velitelů a pak se vymluvili, že zajatci utekli. V Přílepech je chytila ještě jedna německá hlídka, ale pustila je, protože měli kenkarty. Dopoledne 5. května se vrátili domů, kde je mezitím již oplakávali. Po poledni se hlásili u majora Murzina a partyzány byli vítáni téměř jako znovuzrození. Zároveň je Murzin zprostil další služby.

Machačka nás zachránil před popravou

Teprve po letech se pamětník dozvěděl, kde se vzala ochota německých vojáků pomoci českým partyzánům. Ferdinand Machačka, obchodník z Fryštáku, se 4. května ráno dozvěděl, že byli zatčeni. Protože se znal s Němci jako dodavatel zboží na jejich hostiny a nenápadně přitom zjišťoval informace pro partyzány, dostal nápad a oslovil dva známé rotmistry Huta a Pokala. Byli to oni němečtí vojáci, kteří pustili Velikovského, Miroslava Ticháčka a ještě dalšího zajatce. „Takto zachránil Ferdinand Machačka tři lidi před popravou a já mu za to do smrti zůstanu vděčný,“ uzavírá své vyprávění Miroslav Ticháček.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století