The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Menachem Tiben, roz. Tieben (* 1923  †︎ 2016)

Já to musím přežít, já se musím vrátit domů

  • rodným jménem Jiří Tieben

  • narozen roku 1923 v Dolcích u Plzně

  • později studoval a vyrůstal u tety v Praze-Vinohradech

  • od září 1942 do října 1944 v ghettu Terezín

  • transport do Osvětimi, kamenolom v Goleszówě

  • na začátku roku 1945 transport do Sachsenhausenu

  • po válce maturita na chemické průmyslovce, zaměstnán v Falknově (Sokolov)

  • jako instruktor tankistů odešel s československou jednotkou do Izraele (1948/1949)

  • v Izraeli v armádě sloužil jako tankista a vojenský meteorolog

  • vystudoval chemicko-technologickou univerzitu a pracoval jako technolog a inženýr v chemickém průmyslu

  • většinu svého života prožil v Beerševě na jihu Izraele

  • zemřel v Haifě v dubnu 2016

 

Menachem Tiben, roz. Jiří Tieben

„Zachránil mi život, dal mi novou identitu.“

 

Menachem Tiben se narodil se v roce 1923 v malé vesničce Dolce v západních Čechách nedaleko Přeštic jako nejmladší syn židovského statkáře Alfréda Tiebena. Jeho rodné jméno je Jiří Tieben, po příchodu do Izraele si je změnil. „Jiří tady v Izraeli nikdo neuměl vyslovit. Chtěl jsem se stát Georgem.“ Tenkrát (v roce 1949) byl anglickým králem Jiří VI. a Izrael byl čerstvě nezávislým státem. „Nemůžeš si vzít anglické jméno,“ bylo mu řečeno. Z listiny jmen si vybral jméno Menachem, a tak se na dalších více než šedesát let stal Menachemem Tibenem.

Pocházel z osmi dětí v celkem asimilované rodině, která však dodržovala židovské tradice. V Dolcích byli jedinou židovskou rodinou, malá židovská komunita byla v blízkých Přešticích. Jednou za týden za nimi přijížděl rabín z Přeštic, ale malý Jiří chodil přes zimu i s křesťanskými dětmi na náboženství. Dnes se tomu směje a říká, že znal lépe katolický katechismus než židovský tanach.

Někdy v polovině 30. let mu zemřela maminka a otec ho poslal na výchovu k tetě do Prahy. V Praze na Vinohradech začal chodit na reálku Na Smetance, později přešel na chemickou průmyslovku. K maturitě však nedošel, v roce 1941 byl ze školy z rasových důvodů vyloučen.

 

Terezín

Nejdříve byl poslán na práci do zemědělství, na statek v Lípě. Protože pocházel ze statku, práce v hospodářství mu nedělala problémy. Později mu to pomohlo přežít v Terezíně. „V té Lípě jsem byl až do 14. září (1942). Proč si pamatuju 14. září? Protože Masaryk zemřel 14. září. Poslali nás do Terezína. Měl jsem zase štěstí, protože velitelem toho hospodářského oddělení (Landwirtschaft) v ghettu byl ten esesák, co byl v Lípě. Pracovali jsme také venku na poli. Automaticky si mne vzal do toho hospodářství, protože věděl, co umím. Tam jsem byl chráněný před transporty až do října roku 1944. To byl jeden z posledních transportů, který jel do Birkenau.“

V Terezíně mohl jezdit s koňským povozem, často se dostával za hranice města. Mohl tu a tam nějakou zeleninu na přilepšenou ukrást, pak ji přivezl do lágru, kde ji mohl směnit či věnovat svým známým a příbuzným. Občas se dokonce stalo, že mu kolemjedoucí sedlák hodil do vozu chleba či jiné jídlo. Mnohokrát ho přitom napadla myšlenka na útěk, pokaždé ji však zavrhl. „Mohl jsem utéct, ale kam bych utekl?“ Hlavně však věděl, že při jeho útěku by trpěl hlavně jeho otec a jeho bratr, to nechtěl dopustit.

Během pobytu v Terezíně zažil i inspekci Červeného kříže. „Tenkrát v Terezíně, to byl takový měsíc, tehdy se tomu říkal Verschönerung (zkrášlení). Přijel švýcarský Červený kříž a ukazovali jsme jim, jak krásně se nám žije v Terezíně. Co jsme jim ukazovali? Mladé lidi. Červený kříž napsal pozitivní zprávu a od té doby je nenávidím.“

Na Osvětim si moc nepamatuje, pobyl tam asi jen týden. „Já tomu říkám okno.“ Selekcí prošel, odpověděl správně na otázku, čím je, řekl dělník – „Arbeiter“. Přijel tam v době, kdy byl lágr v Osvětimi-Birkenau přeplněný, takže vybraní vězni byli brzy posláni do jiných táborů. Nejdříve byl v pobočném táboře v lomu v Goleszówě nedaleko dnešních česko-polských hranic. Během zimy je evakuovali před frontou dále na západ do Sachsenhausenu. Při „pochodu smrti“ mnoho vězňů zahynulo, naštěstí došli na jedno vlakové nádraží, kde je přeložili na otevřené vagony a do Sachsenhausenu odvezli. Před evakuací tábora otevřeli pro vězně sklady, ale v nastalém zmatku si mohl vzít jen boty, které mu byly o něco menší. Noha mu otekla a omrzla a nemohl chodit. Naštěstí po příjezdu do Sachsenhausenu nastal další zmatek.

 

Zachránil mi život, dal mi novou identitu

„Když jsem přišel do Sachsenhausenu, tak jako první se jdete osprchovat. Přišel ke mně nějaký mladý člověk, o něco starší než já, a povídá mi: ‚Odkud si?‘ Já říkám, že z Čech. On neříkal nic. Po sprchování mi přinesl nové šaty, kde už nebyla židovská hvězda, ale bylo tam „Č“ a červený trojúhelník. Český politický vězeň. To byl asi jeden z těch studentů zatčených v roce 1939. Já jsem ho bohužel už po válce nenašel. Asi to byl jeden z nich. Ten mi vlastně zachránil život, dal mi novou identitu. Asi mi dal šaty někoho, kdo zemřel. Bohužel jsem ho nenašel.“

S novým vězeňským mundúrem a s novou identitou se mohl hlásit na marodku, aby si vyléčil bolavou nohu, takže poslední měsíce války mohl trávit v relativním klidu táborové nemocnice. Museli mu však amputovat tři prsty na pravé noze, hlavní pro něj ale bylo, že přežil.

Při návratu do Československa sachsenhausenské vězně záměrně vzali přes zničený Berlín a Drážďany, aby viděli, jak dopadlo poražené Německo. Jiří Tieben se pár měsíců dával dohromady kdesi v sanatoriu v severních Čechách a pak si dodělal maturitu na chemické průmyslovce. Nastoupil do práce ve Falknově (dnešní Sokolov), ale brzy byl povolán na vojnu.

 

S vojáky do Izraele

Sloužil u tankistů v Milovicích. „Jeden den mě volají k veliteli pluku, k plukovníkovi. Měl jsem strach, co jsem provedl. (…) Přišel jsem k plukovníkovi, dal mi cigaretu a slivovici.“  Velitel mu řekl: „Přišel rozkaz z ministerstva národní obrany, že kdo je Žid, může se dobrovolně hlásit do vojenské skupiny.“ Ta se formovala u Olomouce (vojenský prostor Libavá). Jiří Tieben žádné závazky v Čechách neměl, otec i bratr za války zahynuli, tak neváhal a přihlásil se.   

„Já jsem byl v druhém transportu, který přijel do Izraele, tuším, 2. ledna 1949. Přijeli jsme lodí. Středisko, kde nás soustředili před odjezdem do Izraele, bylo v Mikulově. Odtud jsme jeli vlakem přes Bratislavu, Budapešť a Rumunsko do Constanty. Odtud jsme jeli lodí do Izraele. To trvalo asi týden. V přístavu nás už čekala izraelská armáda a ta nás zařadila do různých jednotek. Přijeli jsme jako českoslovenští vojáci. Tenkrát byly v plném proudu dodávky zbraní z Československa. Dokonce s námi přijeli asi tři čeští důstojníci, kteří nás doprovázeli a chtěli tady pokračovat jako instruktoři. Oni jim to nepovolili, tak se vrátili do Československa.“

Po příjezdu do Izraele šel rovnou k tankistům. „Byly ještě boje o Lod. Já jsem byl v jednotce, která osvobodila dnešní letiště Ben Gurion – Lod a město Lod. Jmenovalo se to tehdy Lida. Pak jsme pokračovali do Sinaje na El-Ariš.“

Našel si práci v chemickém průmyslu. Při zaměstnání pak v Izraeli mohl dostudovat chemii na univerzitě v Haifě. Jezdil na služební cesty do chemické továrny ve Švýcarsku, jejíž technologie a stroje nakoupili. Při jedné této cestě se rozhodl navštívit Československo. V roce 1960 při příležitosti spartakiády československý režim v rámci uvolňování mezinárodních vztahů začal znovu vydávat víza pro izraelské občany. Menachem Tiben toho využil a prožil několik krásných týdnů v Československu. Navštívil zde svého bratrance, předal dopis bratrovi Joe Plačka alias Josefa Alona, který žil v Karlových Varech. Navštívil i podnik v Sokolově, ve kterém dříve pracoval, a dodává, že žádné potíže ze strany československých bezpečnostních složek nepociťoval. Při této návštěvě ho Arnošt Lustig seznámil i se spisovatelem Otou Pavlem, s oběma literáty se setkal i při své druhé návštěvě Československa v roce 1966. Několikrát přijel do Česka i po roce 1989.

 

Moje srdce je i v Čechách

„Mám české občanství a český pas. Já říkám, že jsem taková rozpolcená duše. Nevím, kam patřím. Moje srdce je ještě v Čechách. Mám tady samozřejmě celou rodinu, syny a vnoučata. Moje vnučka, které je sedmnáct, vždy když jí potkám, tak ji musím učit pár slovíček česky. Její matka je lékařka a ona chce být také lékařka. Tak jí říkám, můžeš studovat lékařství v Čechách.“

 

Životní krédo?

„Všechno je krásné, kamarádi, kamarádi, ale spolehnout se můžete jen na sebe. I když máte výborný kamarády, tak když přijde ke kritickému okamžiku, a teď mluvím o Terezíně, tak se můžete spolehnout jen na sebe. Vždy musí být ego silné a člověk musí věřit sám sobě. Já to musím přežít, já se musím vrátit domů.“

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Hynek Moravec)