The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tesařová (* 1931)

• narodila se roku 1931 jako jediné dítě tuberkulózním rodičům

• vyrostla v péči strýce Josefa Habigera a později prarodičů

• svědkem divokého odsunu Němců z okolí České Třebové

• vystudovala pedagogickou fakultu a vyučovala obor chemie, biologie, zeměpis

• příběh nespravedlivého věznění jejího strýce Josefa Habigera

• s manželem vychovala čtyři děti

Marie TESAŘOVÁ

narozena 22. 7. 1931 v České Třebové, část Parník

Hlavní je, aby se člověk za každých okolností snažil mít práci

Jehlicí do hlavičky

Nechybělo málo a životní příběh paní Marie Tesařové by byl zhacen hned v počátku. Její vyprávění by vydalo na románovou ságu s dějem plným lásky, milosrdenství, zrady, křivd, bezpráví a intrik a všechny jeho části jako živý dokument svědčí o zvratech a úskalích, jimiž dvacáté století naplnilo historii Československa. Marie Tesařová byla dítětem zrozeným ze spojení tuberkulozních rodičů: „Narodila jsem se jako dítě nejedlé, hubené, neduživé.“ Zjev miminka nenasvědčoval tomu, že přežije všechny strasti a že Marie v plné síle překročí osmdesátku, holčička vypadala tak kriticky, až jedna z nekřesťansky smýšlejících příbuzných poznamenala, že by bylo nejlepší vzít pletací jehlici a propíchnout novorozeněti hlavičku, aby se dlouho netrápilo. Maminka paní Tesařové by však nic tak hrozného nedopustila.

Dětství v předválečných letech

Tuberkulóza rodičů ovlivnila život paní Tesařové nejen ve zlém, poněvadž v blízkosti maminky mohla strávit pouze šest týdnů jako novorozeně a do tří let doslova bojovala o přežití, ale také ji celoživotně spjala s jejím strýcem Josefem Habigerem. Tatínek dobře věděl o své nemoci, ale před svatbou, kterou si zajistil splacení devadesátitisícového dluhu, ji zapřel. Matku tedy úmyslně nakazil, sám zemřel třináct měsíců po svatbě a narození dcery Marie se nedožil. Jeho manželka ho přežila o pouhé tři roky, neboť i přes léčebné pobyty se jí nepodařilo tuberkulozní onemocnění překonat. Tuberkulozní léčbu a prevenci zajišťovala za první republiky tzv. Masarykova tuberkulozní liga, na kterou bylo věnováno ročně milion korun. Pro nakažené děti byly zřízeny léčebné ústavy. Proti tomu, aby zde Marie coby nemluvně byla umístěna, se postavil právě její strýc, matčin bratr, Josef Habiger, který si ji namísto toho vzal sám ve svých šestadvaceti letech jako svobodný mládenec do péče. Tou dobou ještě na studiích a při zaměstnání zajišťoval malé neteři pravidelná vyšetření v TBC lize a k stravě mléko ústavně kontrolované kvality. Když byly holčičce tři roky, ukázalo se, že je zcela zdráva, a adoptovali ji prarodiče, kteří si ji vzali k sobě na venkov na Českou Třebovou, kde ji vychovávali na zemědělské usedlosti. Když zde malá Maruška později chodila do první třídy, vůbec si nepřipadala jako sirotek, a proto zprvu protestovala proti darovaným šatům z fondu Tomáše Garrigue Masaryka určeným pro osiřelé děti. Mezi nejranější vzpomínky patří ty na maminku, kterou mohla spatřit vždy jen s rouškou. Když ji však matka vezla na sáňkách, mohlo dítě zvrátit hlavičku a vidět odkrytou maminčinu tvář zespoda, snad jen jednou v životě. K tomuto světlu v paměti se řadí také jedno temno, když byla jako čtyřletá holčička hospitalizována v nemocnici pro lymfatickou nemoc s babičkou, která si připlatila postel vedle vnučky, a připoutaná při drenáži na operačním stole křičela hrůzou, že už bude hodná. Zatímco se v první třídě malá Maruška učila i básně o prvním československém prezidentovi, o pár let později bylo všechno jinak.

Koncentrák za německé slovo

Když na zemědělské usedlosti babičky a dědečka Habigerových byla zabijačka, pašovala Marie s babičkou kufry plné jídla známým a příbuzným do Prahy, přičemž bylo nutné dobře projít česko-německou kontrolou četníků procházejících všechny vagony. V České Třebové bylo hodně Němců, neboť v blízkosti procházela sudetská hranice. Babička Habigerová pocházela z obce Rybník na druhé straně hranice a bylo jí řečeno, že od ní nesmí být slyšet jediné slovo německy, poněvadž se přihlásila k české národnosti, jinak jí hrozí koncentrák. Jako česko-německý manželský pár si totiž prarodiče zvolili českou národnost. Jako jedna z mála – právě díky příbuzným – směla Marie jako dítě trávit prázdniny na německé straně Sudet u tety, kde učila německé kluky zpívat české písničky, jak si vzpomíná. Za války byl denní zkušeností hlad – jednou ji jako malou holku honil zlý hladový pes, když domů nesla jídlo.

Sexuální msta na Němkách

V citlivém věku čtrnácti let zažila Marie Tesařová dramatické chvíle konce války. „Tři dny jsme čekali na náměstí na Rusy, a nakonec přijely od Skuhrova dva povozy tažené pochybnými koňmi.“ Tak popisují manželé Tesařovi období kolem 5. května 1945. Sovětská armáda obsadila třebovskou školu, z které byl rázem sklad zbraní, a vítězství nad nacismem stvrzovala znásilňováním německých žen. Školníkovi byli hrůzou bez sebe a svou malou dcerku museli doslova zamykat. Ty hezčí z německých žen si vytahovali Rusové z vlaků s transporty projíždějících Českou Třebovou, na sexuálním jásání vítězů se podíleli i Češi. „Tak na náměstí (jako směrem k řece) se objevili první povozy a takoví unavení vojáci a taky tanky, a lidi jásali. Strýček musel doma obstarávat domácí zvířectvo, tak jsme se šly podívat s tetou, abychom je přivítaly. No a oni se ubytovali ve škole, tam to obsadili a nechali tam jen školníka. Školník měl dceru o rok mladší než já. Paní (manželka školníka), se kterou jsem později pracovala, mi říkala, že tu dceru musela zamykat, protože oni si tam vybírali Němky, přivázali je k posteli, to byly takový kovový postele, a znásilňovali je, to bylo hrozný. Říkala, že se i ona sama bála, když byli opilí. O takových věcech píše i poslankyně Zuzana Roithová ve své knížce, co zažila její maminka a babička. Oni Rusové tam nechali ty školníkovy, protože si neuměli pustit ani elektřinu. Byly i takové případy, že to ty Němky ani nepřežily. Na tomhle jednání se i někteří Češi podíleli. Stejně jako taková krásná Němka, myslím, že to byla učitelka, tu si podali tak, že to nepřežila. Pak se to vyšetřovalo přes Červený kříž, ale nikdo nebyl potrestán. Ten jeden pán toho velmi litoval, bylo jich na to víc. Měli s manželkou dvě děti a po téhle události to vypadalo na rozvod, ale pak měli třetí dítě jako akt smíření, protože ta manželka mu odpustila, že se nechal těmi lidmi získat k té akci na Němce, při které ta krásná Němka zemřela. Oni je vytáhli z vagonu, který tady projížděl při divokém odsunu. Myslím, že to bylo v roce 1946. Taky dříve tady Českou Třebovou projížděly vlaky s Němci, kteří utíkali před frontou. A z toho vlaku vyházeli třináct mrtvých Němců, neznámých vojínů.“

Výstřely opilých vlastenců

Hned poté, co Němci zmizeli, získali spolu s přístupem ke zbraním mnozí Češi rovněž chrabrost a ožralí chodili často dům od domu předvádět své vlastenectví. „Z těch se později rekrutovali soudruzi, tedy komunisti,“ dodává paní Tesařová k historce, jak banda spoluobčanů v noci v květnu 1945 vtrhla do jejich domu s úmyslem na místě zastřelit babičku německého původu. Život jí tehdy zachránila duchapřítomnost jednoho ze synů, který odklonil samozvanému soudci z lidu namířenou zbraň. „Je to smutný. Tady soudruzi dostali flinty, čekali na Rusy, že přijedou od Skuhrova, ale Rusové nejeli dlouho. Většinou to byli soudruzi, například jistý Meixner, poznala jsem ho. Dostali flinty, byli opilí, a najednou si vzpomněli, že tady u nás je Němka. Ale babička byla Češka, proti německé národnosti se bránila. Já jsem spala v jedné místnosti s babičkou a dědečkem, já na otomaně, bylo to v noci, a najednou velký bouchání – nejdřív padly výstřely. Tak jsem se v duchu ptala, co to je, protože jsme byli poslední stavení, a najednou hrozný tlučení na sklo, měli jsme na dveřích mříž a sklo. A on to byl tenhle opilej soudruh, že nám jde zastřelit babičku. Strýček Tonda i já jsme ho znali a on na babičku mířil, já jako dítě jsem pocítila strašný strach, že babičku zastřelí – já ji měla tak ráda. Zachránilo ji to, že strýček Tonda, matčin bratr, mu zvedl flintu a vzal mu ji. To byl pro mě úděsný den, když vidíte, jak na milou osobu vám někdo míří.“ Vzpomínky obou manželů Tesařových odkrývají nehezké detaily těsně poválečné historie Československa a problematické aspekty takzvaného divokého odsunu Němců. Například německý příbuzný protihitlerovsky smýšlející manželský pár musel nastoupit do vlaku směr Německo jen proto, že souhlasná odpověď na žádost o výjimku z vysídlení se o pouhý den zpozdila. Manželé totiž měli důkazy a svědectví, že za války pomáhali okupovaným Čechům opatřovat jídlo. Smutně také zní vyprávění o tom, kdo se stěhoval na statky vyhnaných Němců a kolik z jejich majetku bylo v poválečných měsících jednoduše rozkradeno. „Jeden takový vozil denně po mnoho týdnů plný vozík nakradených věcí po Němcích.“

Dvě svatby, jeden byt

Slečně Marii Hondlové bylo právě osmnáct let, když se na plese setkala poprvé se svým manželem, jen o necelé dva roky starším, se kterým prožila celý život. Pan Tesař tou dobou ještě studoval na průmyslovce, když spolu tančili svůj první tanec. Po maturitě nastoupil do zaměstnání v ČKD a krátce nato ho čekala vojenská služba. Jejich známost dále pokračovala, až dospěla v roce 1954 k sňatku, který absolvovali hned dvakrát – první byl úřední a v socialistickém státě mimo jiné znamenal pro mladý pár nárok na bydlení, druhý v létě, o pár měsíců později, církevní. Cena nájmu za dvoupokojový byt v 50. letech činila pro zajímavost 100 Kčs. Skutečně pikantní ovšem je, že manželé platili nájem za to, že směli bydlet ve svém vlastním domě – v rodném domě paní Tesařové na Parníku, který patřil její rodině a kam si vzali k sobě babičku Habigerovou. Díky tomu jim připadla další místnost.

Jak socialismus zbavil novorozence nečistot – včetně matky

Takřka do roka a do dne od svatby přivedla Marie Tesařová na svět první dcerku ze svých celkem čtyř dětí. V 50. letech nastal pravý boom porodnic s moderními novinkami, jako je oddělování dětí od matek a další hygienicky důležitá opatření. S nástupem socialismu skončila doba, kdy pracovaly v terénu porodní asistentky: „No, některé maminky nechtěly do porodnice, ale musely jsme. Třeba vyhlášená parnická porodní bába, která pomáhala při porodu mojí mamince, už byla po smrti a žádné jiné nebyly, “ vzpomíná dnes hrdá babička dvanácti vnoučat a pěti pravnoučat. V porodnici strávila týden, porod silně nepostupoval několik dní a úlevou bylo jedině chození sem tam po studené chodbě. Když měla jít na sál, zjistilo se, že primář je zrovna na loveckém honu, porod tedy vedl nějaký mladý doktor, před kterým se prvorodička velice styděla. Pro paní Tesařovou byl porod natolik strašným zážitkem, že se do nemocnice nechtěla vrátit za žádnou cenu, až teprve když ve čtvrtém měsíci její dcerky měla počtvrté čtyřicetistupňové horečky pocházející z vážného zánětu prsu. V nemocnici v Ústí nad Orlicí, kde porodila, byla hospitalizována pro akutní mastitidu ve stavu, kdy blouznila. Překvapující bylo, že choroba byla infekční a na oddělení se sešly v tu chvíli všechny matky, které zde společně před pár měsíci rodily. Lékařská pomoc přišla na poslední chvíli – z prsu paní Tesařové vyšlo půl litru hnisu. Celé oddělení pak dezinfikovali. Co se týče zavedení separace matek od novorozenců, namísto radosti z mateřství uvízla v hlavě paní Tesařové vzpomínka na neutichající pláč hladových miminek, čekajících na státní mocí schválený tříhodinový interval mezi krmením. Své vlastní dítě si mimochodem směla matka rozbalit a prohlédnout až doma. Tím ovšem radosti působení „socialistické podpory rodiny“ teprve začaly. Už za pár měsíců totiž musela mladá matka nastoupit do práce a o miminko pečovala babička. Paní Tesařová se stala pedagožkou a dostudovala přírodověděckou fakultu při práci a péči o dítě. Vyučovala chemii, biologii a zeměpis. Mýtus, že socialismus zajistil práci pro každého, zní hezky, nicméně paní Tesařová jako matka malých dětí sháněla uplatnění velmi obtížně. Také pro několikaletý zákaz pracovat ve školství kvůli jejímu původu „živnostenské dcerky“ (její rodiče totiž vlastnili čalounictví a strýc mandlovnu) a katolické víře. Prosáklo se totiž, že z přání své babičky chodila na náboženství. Později měla problém se svým nadřízeným proto, že měla křížek na krku, když pracovala jako průvodkyně v Praze.

Zachráněná urna s popelem Milady Horákové

To, co hlavně pamětnici Tesařovou motivovalo k rozhodnutí sdílet své vyprávění se čtenáři Paměti národa, je příběh jejího zachránce a strýce Josefa Habigera, bez soudu vězněného v uranových dolech, který vítězství komunistického lidu zaplatil zničeným zdravím, ukradenými roky svobody a předčasnou smrtí. Josef Habiger (narozen 31. 12. 1905) prožíval pohnutý osobní život – byl po třikráte ženat a s prvními dvěma ženami si vytrpěl doslova muka, zažil nevěru, pokus o vraždu otravou i zastřelením ze strany jeho soka, jeho třetí manželkou se stala vdova se dvěma dětmi. Josef Habiger vystudoval UMPRUM a filozofickou fakultu, byl národním socialistou a později členem KAN (Konfederace angažovaných nestraníků). Než byl zatčen v prosinci 1953, pracoval jako vedoucí ve strašnickém plánovacím oddělení s KSČ provokatérem a donašečem. Od ředitele strašnického krematoria se dozvěděl o záměru vyšší moci rozprášit popel popravené Milady Horákové do příkopu u silnice z Prahy směrem na Kladno. Rozhodl se pro nebezpečnou akci, při níž popel doktorky Horákové v urně tajně vyzvedl a předal její sestře. Když pak byl vytažen v pyžamu se zápalem plic z jeho bytu na nechvalně známou vyšetřovnu v Bartolomějské, byl si jist, že příčinou je právě incident s urnou Milady Horákové, ale ani při pozdějším bití a mučení samotou nic neprozradil.

Mučedníkem pro neochotu lhát

Pravým důvodem uvěznění však bylo donutit pana Habigera svědčit proti člověku, kterého ani neznal. Zatímco jeho paní mu přinesla šatstvo a léky a byla sprostě vyhozena s výrokem: „Vypadněte, nebo si vás tu taky necháme,“ na Josefa Habigera byla připravena krutá lest. Vyšetřující mu sdělil, že jeho žena a její děti jsou právě na dvoře za oknem a nesvolí-li ke křivé usvědčující výpovědi, budou okamžitě zastřeleni. Když uvězněný ani v tu chvíli nepřijal ďáblovu nabídku, ozvaly se tři výstřely. Josef Habiger další měsíce strávil v korekci a v lágrech s vědomím, že přišel o rodinu. Život a zbytky zdravého rozumu ve tmách samotky, které mu vzaly několik let zraku, si zachoval díky modlitbám, které se naučil v dětství. „Když přijeli tam, do Leopoldova, tak ten velitel lágru jim řekl: ,Teď jste muklové, mužové určení k likvidaci, přijeli jste sem, ale zpátky už ne.‘ Že když je zabijou, tak nikdo nebude potrestaný, něco jako se dělo tady s Němci, nebylo soudce, nebylo žalobce. Strýc byl považován za osleplého, tak ho dali k draní peří, protože to on uměl z domova. A tam se setkal s kněžími a další duchovní elitou. A vyprávěl: ,Ti mě tak duševně uklidnili, protože po tom všem je v člověku pomstychtivost, po tom bezpráví, co zažije.‘ Navíc stále nevěděl, jestli jeho rodina žije, protože ho nechali v nejistotě až do doby, kdy tam za ním přijeli, protože teta se stále snažila zjistit možnost, jak se za ním dostat. A po dvou letech, kdy byl v Jáchymově, mu dovolili, až když byl v Leopoldově, aby ho navštívili. Teta vyprávěla, jak tam přijeli, byli hodně unavení a zamazaní, protože se tam šlo takovou blátivou cestou, a pak je nechali mluvit jen patnáct minut za asistence dozorce, který je hned opravoval v řeči, dost a tak. A ona mu vyprávěla, že jsme všichni zdrávi a že jsem se vdala, protože mi nebyl na svatbě, a sdělovali jenom ty věci, co byly v rodině, ale tak, aby nemohli zjistit, o koho jde, protože jsem se jinak jmenovala.“

Mnoho pro Josefa Habigera znamenalo přátelství s duchovními z baráku kleriků v lágru v Leopoldově, díky nimž se naučil schopnosti smíření a dosáhl vnitřního pokoje. Při té příležitosti se také setkal s Anastázem Opaskem. Později také vyprávěl o stávce muklů, kteří jako jeden muž zahájili hladovku pro neudržitelné životní podmínky. Tuto stávku prý spoluzahájil a píše o ní detailně vězněný Karel Pecka ve své knize Motáky nezvěstnému. Vězňové odmítali stravu a mlátili lžícemi o ešusy a skutečně tak docílili dílčí změny. Strýc paní Tesařové pracoval v četě draní peří. K jídlu byla rozvařená mrkev nebo řepa – stejný pokrm, jaký se podával vězňům za nacistů. Nejdříve těžil uran v Jáchymově, potom v Leopoldově, a nakonec byl vážně zraněn v dole v Příbrami.

Gustáv Husák jako spoluvězeň

Zvláštním dílem osudu se Josef Habiger také jako spoluvězeň setkal s Gustávem Husákem na jedné cele, a to v nejhorší části Husákova života. Když ho přinášeli zkrvaveného po krutém výslechu, pan Habiger ho ošetřoval, a Husák první týdny nepromluvil ani slovo. „Strýc byl v Leopoldově šest neděl na cele s Husákem, to by se dalo zpětně i zjistit, že to je pravda. Husák byl zpětně prohlášen za úchylku a zrádce. Husák byl hrozně mlčenlivý a přesvědčený, že to je nespravedlivost. Oni taky prý dávali dohromady někdy vraha a politického vězně, aby ho udával, tak i toho se mohl Husák obávat. No a strýc byl čestný člověk, a tak ten týden, co s ním Husák nemluvil, ho ošetřoval. A říkal, že vždy museli hlásit číslo, jméno jakoby neexistovalo. Když ho nesli čtyři chlapi v dece vojenský po výslechu zpátky na celu, a Husák v bezvědomí, krvácející, z vyšetřovny chodbou až na celu, jak ho tam hodili. A po týdnu, co ho strýček ošetřoval a dával mu pít, začal Husák mluvit a říkal: ,To je křivda, co mně udělali.‘ A strýček mu říkal, že to je totéž, že co jemu, to jim dělají taky. Tak proto potom za Husáka už žádný politický proces nebyl podepsaný, už to bylo mírnější.“ Později po letech pan Habiger požádal Husáka přes prostředníka, rovněž bývalého vězně, o intervenci ve věci zákazu pedagogické činnosti jeho neteře. Ta vnímá období husákovské normalizace oproti hrůzám režimu v 50. letech jako poměrně klidné.

Jak panu Habigerovi zával otevřel cestu ke svobodě

Když se Josef Habiger dozvěděl o tom, že se shánějí vězni pro těžkou práci v dolech v Příbrami, zapřel své zdravotní potíže utržené při výsleších (rozkopané páteřní destičky a zranění slinivky) a přihlásil se. Zde se těžil uran a paní Tesařová líčí příšerné podmínky bezpečnosti práce, které zde panovaly. Chodby byly často bez výztuh, výtahy na nejištěných zetlelých lanech, a stalo se zde mnoho důlních neštěstí z nedbalosti. Když například došlo k závalu, strážní namísto řešení situace začali střílet kolem sebe, pokud se utrhl výtah s vězni, nechali je prostě zemřít v jámě. Při jednom takovém závalu pan Habiger uskočil do výklenku chodby, aby se zachránil, byla to však přibližně desetimetrová šachta, kam spadl přímo na trám. Poněvadž mu zůstala jedna ruka zdravá, škrábal mnoho hodin a díky tomuto zvuku byl druhý den nalezen, ačkoliv ho bachaři prohlásili za zasypaného, lékaři mimochodem později za mrtvého. Vzhledem ke svému stavu těsně před smrtí byl odvezen z lágru domů, aby zde mohl prý umřít. Když ho předali rodině, musela jeho paní estébákům ještě zaplatit za odvoz 5000 korun. Péče jeho manželky mu však zachránila život. Pan Habiger tak strávil ve vězení tři roky bez soudu i bez sdělení důvodu uvěznění, zlovůli státní moci však přežil a zemřel až v roce 1986 na infarkt anebo otok plic – paní Tesařová má velké pochybnosti o tom, že zemřel přirozenou smrtí.

Paní Tesařová měla velké problémy při hledání zaměstnání. Jednak kvůli zákazu pedagogické činnosti a také kvůli zdravotním problémům. Aby se mladá rodina uživila, do úmoru hledala práci: „Deset míst mi nevyšlo, než jsem našla práci, kde mě vzali. Hlavní je, aby se člověk za každých okolností snažil mít za každou cenu práci,“ ukončuje radou současné generaci své vyprávění pamětnice.

Rozhovor s paní Marií Tesařovou natočila v březnu 2013 a zpracovala v srpnu 2013

Iva Chvojková Růžičková

(Vyprávění manžela paní Tesařové naleznete ve zvláštním příběhu pamětníka)

Iva.Rouge@seznam.cz