The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Tesařová-Koutná (* 1933)

• narozena 24. března 1933

• v devíti letech osiřela

• žila u příbuzných, v dětském domově, v adoptivních rodinách

• absolvovala roční kurz pro korespondenty

• pracovala na sekretariátech ČSM a KSČ, členkou KSČ

• provdala se za důstojníka Karla Koutného

• vstup vojsk v roce 1968 pamětnici i manžela zbavil iluzí o komunismu

• vystoupila z KSČ a sblížila se s opozicí, přepisovala samizdat

• odsouzena k dvouletému nepodmíněnému trestu

• manžel Karel Koutný rovněž vězněn, po propuštění umírá za záhadných okolností

• podepsala Chartu 77

• na nátlak úřadů emigrovala do Francie

• provdala se za Jana Tesaře

Život Anny Koutné-Tesařové byl, jak sama říká, „velice dlouhý a bohatý. Hory byly chudobné, lidi těžko žili.“ Maminčin muž z prvního svazku padl za první světové války, pamětnice se narodila pozdě, mamince bylo už čtyřicet let. „Jsem od jiného otce, maminka už se nevdala, jako válečná vdova dostávala sto korun důchod a přišla by o něj.“

V devíti letech pamětnice osiřela. Měla čtyři starší sourozence, vzala si ji sestra – to už byla válečná léta. Také sestra ovdověla mladá, ve dvaceti letech. Její manžel pracoval v pražských Jinonicích ve Waltrovce, kde byla ve čtyřicátém roce stávka, kterou Němci surově potlačili, sestřin muž šel do koncentračního tábora, odkud sestra dostala úmrtní list – prý zemřel v Mauthausenu na nějakou nemoc. Když přišla jeho košile a halena, tenkrát oblečení ještě posílali, byly prostřelené.

Sestra byla mladá, našla si přítele a čekali spolu miminko. Anna Koutná-Tesařová se u nich cítila nadbytečná. Dali ji tedy do dětského domova, který byl dobře vedený. Žily tam i dvě tři děti, které měly rodiče, pamětnice si dnes myslí, že to byly ukrývané děti židovské. Paní ředitelka prý byla dáma a měla syna letce v Anglii. Když vypuklo Pražské povstání, vzala si starší děti k sobě a poslouchaly s ní společně rozhlas, aby zažily kus historie. Její syn se z armády vrátil a přišel na návštěvu, všichni ho vítali, ale nebyli to schopni dostatečně ocenit, dnes už by pamětnice věděla, na co se vyptávat.

Před koncem války přišla do domova paní, která chtěla adoptovat dítě. Adoptovala tedy Annu, vzala si ji po válce a odjely na letní byt do jedné staré vorařské stanice, kde dívka dokončila školní rok, a potom do Prahy. Pamětnici už bylo téměř třináct let, paní si přála, aby jí říkala maminko, ale srdečný vztah mezi sebou neměly: „Já ji podezřívám, ona měla nadměrný byt a nechtěla, aby ji z něj vypudili. A tenkrát byly ,zmražené vklady‘, peníze, bohatství se nesmělo vybírat, i kvůli tomu přišla na to, že si mě nemůže dovolit, odložila mě na venkov ke své sestřenici do pásma kolem Sedlčan a Neveklova, bývala tam esesácká střelnice, obrovské území, odkud se museli lidi vystěhovat a teď se vraceli.“

Tam chodila do školy rok a vzpomíná na tamějšího ředitele, který byl národní socialista a velký vlastenec. Ve čtyřicátém sedmém roce pamětnice ukončila osmiletou povinnou docházku. „Já se chtěla osamostatnit, ne se dožebrávat. Bratr přišel z vojny a nastoupil u Finanční stráže, tak se tomu tehdy říkalo. Bylo mu asi dvacet dva let a chtěl, abych se něčím vyučila. Ale já nechtěla být na nikom závislá, nikomu vděčná, už jsem to zažila. Šla jsem pracovat do Chirany a bydlela jsem u tety – skoro celou moji výplatu si vzala jako nájemné. Chirana byla malá továrnička ve dvoře Na Poříčí, se sestrou jsme letovaly injekční stříkačky. Osazenstvo bylo relativně kultivované, zvlášť dvě ženy, starší slečna Raková a paní Šnajbergová. Byly sečtělé a uvedly mě do světa dobrých knih. Tenkrát vycházel Borový, Evropský literární klub... ujaly se mě. Obě byly sociální demokratky a vedly mě i politicky.

S osmi třídami základní školy jsem byla nevzdělaná. Chodila jsem do ČSM, kde jsem dobře recitovala ve svazáckém souboru. Všimli si toho na kádrovém oddělení, že mají aktivní svazačku, a poslali mě do kurzu pro korespondentky. Ráda jsem souhlasila, kurz byl až na Valašsku ve vesnici Zdechov. Byla nás jedna třída, měly jsme češtinu, psaní na stroji, těsnopis... samozřejmě i marxismus, školily jsme se na sekretářky, počítalo se s tím, že budeme pracovat jako spolehlivé síly. Byly tam holky z celé Prahy ze Závodů přesného strojírenství.“

Poté nastoupila pamětnice na školské oddělení v Chiraně, práce ji ale nebavila a vzpomínala na Valašsko. Vedoucí kádrového oddělení ve Vsetíně o ní ledacos věděla: že žije u tety v jednopokojovém bytě, kde se mačkají čtyři. Ještě v osmnácti letech spala na jedné posteli se sestrou. Bývalá vsetínská třídní Anně Koutné-Tesařové nabídla, že až jí bude osmnáct let, může se vrátit a pracovat jako vychovatelka. „Já na to vzpomínám jako na velkou drzost – mladá, nevzdělaná, a vychovatelka! Bylo tam staré vedení, vedlo se to skautsky: družiny, sport, turistika, střílení... Ohromně jsem tam ale kupodivu zapadla. Dali mi třídu soustružnic, tenkrát tohle pro ženy neobvyklé povolání začínalo: dvacet holek a jedenáct kluků... Nojo, taky jsem se dostala do konfliktů, ale nakonec... ještě dlouho mi ta děvčata psala, měla jsem s nimi dobrý vztah.“

Potom zavedli místo závodních učňovských středisek Státní pracovní zálohy, které byly řízené z krajů, a podnik už do výchovy učňů neměl co mluvit. Vedoucího vyměnili, ředitel přišel z Olomouce a měl své lidi. Pamětnice na to, že byla úspěšná recitátorka, tentokrát kupodivu doplatila – i ona si myslela, že má herecký talent, a podala si přihlášku na DAMU. Na učilišti byl výborný kolektiv vychovatelů, většinou členové strany, a Anna Koutná-Tesařová se také přihlásila, hned v osmnácti letech. Zkoušky však nesložila a navíc přišla o místo. Přátelé jí proto nabídli, aby nastoupila na Městský výbor Československého svazu mládeže do tehdejšího Gottwaldova (dnes Zlín), a dostala na starost učně ve Svitu, jak přejmenovali Baťovy závody. Moc tomu prý nerozuměla a nevěděla, jak je vést. V té době se seznámila na svazácké zábavě se svým příštím mužem, Karlem Koutným, který byl čerstvým absolventem Vojenské akademie Antonína Zápotockého, končil jako důstojník v hodnosti kapitána a měl za sebou průmyslovku a brněnskou ČVUT, odkud přešel na vojenskou akademii. Pamětnici vyhovovalo, že i on pocházel z obyčejné rodiny, jeho otec pracoval u Bati. „Ať se dneska Baťa oslavuje, nároky na lidi on měl strašné. Tenhle člověk, Karlův otec, zemřel v padesáti letech na přepracování.“

Karel dostal nabídku, aby zůstal ve škole jako asistent. Přestěhoval se tedy do Brna, pomohla mu spolužačka z Valašska, zaměstnaná na okresním sekretariátu KSČ. Naštěstí bytná dovolila, aby pamětnice bydlela s ním, ale podnájem byl hrozný. Za rok se narodila Marcelka. Záhy muž dostal nabídku, ať si doplní vyšší hodnost na technice v SSSR. „Byla jsem tu opuštěná, do Gottwaldova za jeho matkou daleko, stýskalo se nám po sobě s mužem. Naštěstí či naneštěstí, on nějaký rok předtím dostal těžkou žloutenku. V Leningradě se mu zdraví zhoršilo, a tak ho po třech měsících poslali domů, zase jako odborného asistenta na akademii.“

Po návratu z mateřské se pamětnice do aparátu vrátila, nechtělo se jí zůstávat doma. Byla to doba všelijakých reorganizací, v šedesátých letech městský výbor KSČ zrušili a ona dostala nabídku na kraj, na oddělení kultury a školství. Má na to pěkné vzpomínky, práce ji bavila, kulturní prostředí, divadla, spisovatelé, výtvarní umělci – „hloupá a nevzdělaná holka jsem byla – většina lidí byli ,naši‘... Naštěstí jsem o ničem nerozhodovala... Byly tam třeba stížnosti, že se děti z buržoazních rodin nemohou dostat na vysokou školu – ale to se mi tenkrát zdálo spravedlivé!“

Poté se Koutným narodila ještě jedna dcera, Broňa. Asi dva tři roky nato zase Karel odjel do SSSR, tentokrát byl poslán jako spolehlivý soudruh na Sibiř do Burjatské republiky, do Ulan-Ude. Byl vázán přísným vojenským tajemstvím, nejspíš tam byla velká základna protiletecké obrany, Karel byl odborníkem na elektro. Strávil tam sedm měsíců na nějakém kurzu a poté se stal „nositelem státního tajemství“ – tenkrát nikdo netušil, jaký vliv to jednou bude mít na osud celé rodiny.

„Já byla dost kritická, SSSR – náš vzor... Ty jejich filmy a romány, s výjimkou těch válečných, byly přece nesmírně naivní... Karel si nechával všechno pro sebe, cokoli sovětského omlouval, města byla válkou zničená všude, ale jinde šla ta obnova rychleji, Rusové spali ještě někdy v šedesátých letech v zemljankách... ‚Ale v technických vědách, tam na ně nikdo nemá,‘ jásal Karel.“

Cesta k disentu

V padesátých letech vzpomíná Anna Koutná-Tesařová, že „tomu věřila, oplakala jsem Stalina, nevěřila jsem Chruščovovi, když mluvil o zločinech. Můj idealismus, sen o lepším životě pro lidi a víra, že se to musí překonat a jednou bude spravedlnost pro všechny!“ Když se muž vrátil z SSSR, žili ve spokojené rodině, děti byly chytré a společně prožívali hezké časy. I ve stranickém aparátu se začaly poměry měnit. Lidé příliš oddaní, ale ne chytří, kteří neměli na to, aby vedli, odcházeli jinam. Dost se toho začalo zlepšovat a přicházeli lidé vzdělanější... Také v kultuře se ledacos měnilo, spisovatelům bylo povoleno vydávat zajímavé knihy. Pak ale přišel rok 1968. „My jsme byli idealisti a věřící do poslední chvíle, tenkrát tu bylo cvičení sovětských vojáků, na Sečské přehradě, vojenský tábor. Lidi na ty vojáčky pokřikovali, co tu děláte, jděte domů... Nás to ještě v tom roce, někdy v květnu, zlobilo, bylo nám jich líto, zastávali jsme se jich.“

Pamětnice říká, že z tehdejší politické reprezentace jí byl milejší Smrkovský než Dubček. Obrodný proces však neměl dlouhého trvání. „Invaze nás strašně těžce zasáhla, strašný pád z té iluze, dneska směšný, ten socialismus s lidskou tváří, blbý výraz... už historický termín... Tenhle zásah byl zločin... zasáhlo nás to strašně těžce.“

V KSČ vydržela Anna Koutná-Tesařová do roku 1969, v okamžiku, kdy přišly prověrky, vyjádřila svůj nesouhlas se vstupem cizích vojsk a ze strany ji vyloučili. Tím ovšem přišla i o zaměstnání, a přestože měla celkem slušnou kvalifikaci, těžko si pak hledala další místo. Nikde ji bez prověrky nechtěli. „Až jeden vysoký místní funkcionář, ing. Čejka, velmi progresivní idealista, ředitel Služeb města Brna, mě prosadil. S platem o pět set korun níž, ale pořád dobré. Můj muž o rok později dopadl stejně u prověrek v armádě, na dvou třech schůzích ho přesvědčovali, aby zalhal. Už byl podplukovníkem, pracoval na své kandidatuře věd, odevzdal práci, nepřijali ji, nepřipustili ho k obhajobě a z politických důvodů musel odejít. Dlouho hledal, až ho vzali do Kancelářských strojů města Brna jako odborného údržbáře, zaváděly se počítače do továren. Já byla ve službách sekretářkou provozního náměstka. Toho čestného ředitele mezitím vyhodili, dělal načas taxikáře, ale ani tam se neudržel, prý taxikář se stýká s mnoha lidmi a mohl by je politicky ovlivňovat! Přeložili ho tedy do pohřebnictví, s těmi mrtvými že už nehne!“

V aparátu strany pracoval až do normalizace Jaroslav Šabata a v roce 1966 se stal jejím tajemníkem. Byl to charizmatický muž a později rodinný přítel Koutných. K rodinným přátelům patřila také kamarádka pamětnice Mirka Černá a její muž Alfréd, oba byli tehdy vyhození ze strany i ze zaměstnání. Černý se jí jednou zeptal, jestli by opisovala nějaké texty, kritické zpravodajství a zprávy ze světa cizích komunistických stran (tehdy tomu ještě neříkali samizdat), které kolovaly mezi bývalými komunisty. A tak Anna Koutná-Tesařová začala opisovat. V roce sedmdesát jedna se Alfréd Černý trochu stáhl, už se nechtěl ilegálně angažovat, a tak pamětnice na jeho doporučení přepisovala texty pro Vlastu Tesařovou (není v žádném příbuzenském vztahu s druhým mužem pamětnice Janem Tesařem, pozn. ed.).

Letáky, letáky, letáky

Pak přišla tzv. letáková akce, jeden z největších procesů, které se začátkem sedmdesátých let konaly také mimo Prahu, nyní konkrétně v Brně. Došlo tehdy k zatčení celé řady lidí podílejících se na vytváření, přepisování a distribuci tzv. podvratných textů, jež byly nepřátelské vůči tehdejšímu socialistickému zřízení. První vlna zatýkání přinesla varování, že v osidlech moci se nyní může ocitnout kdokoli. Pamětnice se seznámila s doktorem Vašíčkem, pozdějším rodinným přítelem, pro kterého měla dále přepisovat texty. Ale to už se schylovalo k tragédii. Přišel prosinec, Karel se nevrátil z práce domů. Místo něj následovala domovní prohlídka. Anna Koutná-Tesařová stále nevěřila, že by mohla být zavřená i ona: „Tak nevinné texty, co se rozepisovalo, bylo to hysterické jednání těch estébáků. Při prohlídce našli něco málo, sebrali kdeco, staré mužovy poznámky, staré noviny, nic nemohli najít... Doznání od Londona, Löbl o svých vězeňských zkušenostech... nebylo to na zavření... Přesto 17. prosince 1971 byl zavřen můj muž a 20. prosince přišli pro mne.“ Pamětnici odvezli do Bohunic, a to znamenalo vazbu, ta byla horší, hrozilo, že tam člověk zůstane. Vazba trvala celých osm měsíců, byl tam i její muž. Děti, kterým bylo třináct a šestnáct let, osiřely téměř ze dne na den a zůstaly doma s babičkou.

„Zapírala jsem, nechtěla mluvit... ale dostali mě na ty děti, to je vaše věc, budete tady dýl, děti budou bez rodičů... Vypovídala jsem, přiznala se. To rozepisování dělaly desítky a stovky ženských. Ať mi předložili cokoli, psala jste to, ke všemu jsem se přiznala, abych ochránila další... Mezitím zavřeli Jaroslava, Tesařovou až v květnu, nechávali nás třeba měsíc na pokoji, já se bála, abych neřekla něco, co není nutné.“ Měla představu, že je budou fyzicky mučit, tak jak se to dělalo v padesátých letech, ale tady už byli spíše psychologové, kterým šlo o kariéru. Dusil ji strach, z čeho doma děti žijí, babička měla malý důchod... Sice jim Vlasta Tesařová stihla vymoci jako opuštěným jakousi malou podporu, ale to Koutná-Tesařová nevěděla, protože dopisy byly cenzurované. V zoufalství jim psala, co mají všechno prodat, její nový kabát, cokoli, co by jim pomohlo.

Postupně se konaly procesy s několika skupinami: národní socialisté, skupina kolem Jaroslava Šabaty a také kolem Vlasty Tesařové, kde byla i pamětnice a její manžel Karel. Vazba je zlá hlavně tím, že není co dělat. Psát se může za dva týdny, návštěvy žádné. Když přišel soud, dostala Anna Koutná-Tesařová dva roky, které si téměř celé „odseděla“. „Můj muž dostal rok, těšila jsem se, měl se vrátit o Vánocích, děti budou mít tátu doma. On byl na Borech, já v Opavě... Moje paní obhájkyně byla dobrá. Tlačila, že děti potřebují rodiče... Ve vězení jsme neutrpěly žádnou tělesnou újmu – ponižovalo mě jen to, když kurvy řekly: ,paní Koutná‘, a dostaly za to, že nejsem žádná paní... Asi je i běžné, že vám lezou do zadku prstem... Já jsem se ráda oblíkala, elegantně, oni mě strčili do sprchy jako holku z ulice. Strava špatná, to mi bylo jedno, cela pro dva tři lidi – spí jich tam pět šest, i na zemi, není soukromí – to mi tolik nevadilo...“

Rodinná tragédie

Krutou životní ranou byla pro pamětnici smrt jejího milovaného manžela. Karel Koutný byl propuštěn o rok dříve než ona. S rodinou však strávil jen velmi krátký čas o Vánocích, kdy se všem zdál zvláštní, uzavřený a úplně jiný než dřív. Na začátku ledna roku 1973 jel do brněnské Zbrojovky do práce, ale už se nevrátil. Byl prohlášen za nezvěstného. Na břehu Brněnské přehrady se následně našla jeho aktovka a osobní věci. Tělo objevili až v březnu, když přehrada rozmrzla. Při ohledání a pitvě bylo zjištěno, že má spoutané ruce a nohy vlastní šálou a kapesníky. Lékaři soukromě vyjadřovali pochybnosti, ale bylo to označeno jako „sebevražda s pochybnostmi“. Vyšetřování trestného činu vraždy, kterého se měli dopustit pravděpodobně příslušníci StB, bylo odloženo pro nedostatek důkazů. Anna Koutná-Tesařová si myslí, že „po kurzu na Sibiři se Karel stal nositelem státního tajemství. Příliš mnoho věděl o sovětských zařízeních, která byla i tady... Jeden z jeho kolegů to dal před pár lety prošetřovat, nic se nezjistilo... Možná to mohla být záležitost světská... Pohřeb na moje narozeniny... My jsme se měli moc rádi... Můj muž byl ten lepší z nás dvou... Prý, přijdete s vaším manželem domů... Já dělala jako blbec, aby mě pustili dřív... Po smrti muže žádala advokátka prezidenta o milost, mně říkali, ty nežádej, to bys dokázala, že jsi vinná... Ještě trvalo pár měsíců, než mi prezident Svoboda milost dal. Přišlo to náhle koncem července, holky byly na prázdninách, v prázdném bytě dvě přítelkyně, strávily se mnou noc... Z věznice jsem šla na vlak v zimním kabátě, v červenci, poslaly se telegramy dětem... Týž rok začalo jakýsi omilostňování, s nízkými tresty se vraceli domů, třeba Honza Šabata, krátké tresty odpouštěli.“

Další životní kapitola

V roce 1976 se z vězení vrátil Jan Tesař, dnešní manžel pamětnice, a to ve velmi bídném stavu. Na intervenci Zdeňka Vašíčka byl hospitalizován v ivančické nemocnici, Vašíček zajišťoval, aby za ním často jezdili přátelé na návštěvu, mezi nimi byla také pamětnice a její dcera Marcela. „Začal tak vztah, který se později přehoupl do manželství.“

„Když vznikla Charta 77,“ vzpomíná Anna Koutná-Tesařová, přišel Šabata, ať to podepíše, pokud souhlasí. Pamětnice s humorem dodává, že „podepisovala všechno“, přestože se bála následků, výslechů, domovních prohlídek atd. Děti dostávaly sirotčí důchod, Marcela se v době, kdy byli s manželem oba zavření, dostala na gymnázium, zřejmě se někdo zastyděl a umožnil jí studovat. Bronička se nedostala nikam, studovala jazykovou školu a složila státnici... Anna Koutná-Tesařová měla po návratu z vězení těžkou práci ve skladu, na pracovišti ji často čekala trapná šikana, když ji například obvinili, že je podezřelá z krádeže věcí, za něž nesla odpovědnost. Mnohokrát byla sledována.

Když se dcery provdaly (Marcela nejdříve za Miloše Ištvana a později za Jana Šabatu, dcera Broňa za Jiřího Müllera), byla už situace pro pamětnici i Jana velmi nepříjemná. „Holky se provdaly, bylo nějaké další zavírání, Tesař založil VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, pozn. ed.), byl zadrženej, to byla léta nátlaku, abychom emigrovali, já jsem nechtěla, on říkal, že mu tam bude líp než ve vězení. Vycestoval do Německa... Jirka Müller říkal, máš nárok být v domácnosti a hlídat nám dítě.“ Vedle toho pamětnice přepisovala pro Edici Petlice. „Jan Tesař začal organizovat s mladým Kynclem a Kavanem pašování knih k Jiřině Šiklové, roku osmdesát jedna jeden kamion zadrželi. Druhý den, co objevili kamion, já měla odvézt samizdat do Prahy (k Müllerovým). Odpoledne domovní prohlídka. Knížky už naskládané na chodbě a přišel Jirka Müller s policajty! Mne napadlo udělat něco, aby ten malý začal brečet a znervóznil je, že já ho odvezu, aby měli klid. Pustili nás, já mezitím naložila knížky na kočárek, jeli jsme ven. Jirku zavřeli jen na čtrnáct dní. Já knížky odvezla k Jirkovým rodičům. Potom jsme večer knížky převáželi. Jirka zavřený, já jela do Prahy, aby se vědělo o zatýkání, ale tam bylo zatýkání ještě větší.“

Nakonec se Anna Koutná-Tesařová rozhodla odejít ze země. „Holky měly svůj život, Broňa už byla maminkou, já se cítila osamělá a chtěla jsem taky ven. Tesař měl azyl v Německu, podporu, byl vyčerpaný. Ve Francii nastoupil Mitterrand, Jan říkal, požádej o azyl tam. Prof. Millieux, mravní autorita, mi poslal zvací dopis, rok to trvalo, ale azyl ve Francii nakonec byl. Jan měl oporu v trockistické organizaci, která sem posílala knížky. Já dělala ve Francii uklízečku, jazyk jsem neznala, bylo to těžké... Pak ve Francii začaly teroristické útoky a Jan musel každé tři měsíce žádat o vízum. Když se vezmeme, on má důvod, aby se za mnou dostal domů do Francie. A tak jsme se vzali.“