Pavel Teodosijev

* 1944

  • "Druhý den jsem tedy šel hledat firmu Siemens, tam jsem přišel a z Československa, z Československé socialistické republiky jsem nebyl zvyklý na poměry, které tam panují. Takže jsem otevřel jakési skleněné dveře, další dveře a tam seděl člověk, měl kolem sebe hrozně moc přístrojů a obrazovek a já myslel, že už jsem rovnou u ředitele firmy. On na mě spustil x jazyky, já jsem vůbec nevěděl, nezabral jsem zkrátka, až jsem mu dal tu vizitku. On to byl vrátný. Já myslel, že to byl ředitel, a on to byl normální vrátný. Tak zavolal tady toho chlapíka, který mi tu vizitku dal. Ten si mě vyvezl výtahem několik pater výš. Tam mě předhodil do kanceláře první úřednici. To byla kancelář tehdy už taková open air, to znamená jenom přihrádkami rozdělené stoly. No a ta se mnou něco sepsala, on se se mnou rozloučil, konec, nezájem, další, takhle mi pomohl. A tahle úřednice mě pak přehazovala z jedné té přihrádky do druhé, až ta poslední se mě zeptala, a já zase znova opakuju, neuměl jsem německy, ona se mě zeptala, jestli mám auto. Já jsem řekl, že jo, a ona mi dala plánek, kudy se dostanu na pracoviště. Jenomže jak jsem jí špatně rozuměl, tak nadšený, že dostanu auto... Ne, tak pardon, ona se mě ptala, jestli mám auto a já jsem jí rozuměl, jestli chci auto. Takhle to bylo. A já jsem byl nadšený, tak jsem řekl: ‚Jo, chci auto.‘ Tak mi dala plánek, kudy se tam dostanu, jenomže já auto neměl. A auto mi nedali, tak."

  • "Když sem přišli v osmašedesátém roce Sověti, tak tady nastala, nebo těsně předtím, nastala taková možnost, že Němci na svém obchodním zastupitelství dávali víza. No tak já jsem si tam šel ve čtyři. Nebo teda od večera jsem tam stál frontu, asi do dvanácti jsem čekal na to vízum. Nebo pardon, od dvanácti jsme tam čekali frontu na to vízum. To bylo Ve Smečkách, jestli se nepletu. A tam bylo legrační, že kolem dvanácté jedné hodiny běžel takový chlápek okolo té fronty, hubený, a on to byl Zátopek Emil. Tak se tam tak podivoval, co tam děláme. A teď vyprávěl ledacos. On byl velice vtipný, to se nedá vůbec... Já nejsem schopný... já bych nebyl schopný být takhle vtipný, zničehonic. No tak pár vtipů tam hodil nebo zajímavostí. A my jsme se ho ptali, kam běží. A on říkal: ‚No já jsem byl na pivu na jednom konci Prahy a teď běžím domů.‘ Tak takhle on to... No to je jen taková epizodka. A dostal jsem vízum a sedl jsem po nějaké době ještě s kamarádem jedním na vlak a jeli jsme se podívat, jak to vypadá v Německu."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 29.11.2021

    (audio)
    duration: 01:04:17
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

V Mnichově jsem sedl do tramvaje a vyptával se, kde je firma Siemens

Pavel Teodosijev
Pavel Teodosijev
photo: archiv pamětníka

Pavel Teodosijev se narodil 5. ledna 1944 v Praze. Otec Konstantin se narodil v roce 1900 na Ukrajině, kde byl také v roce 1920 společně s dalšími spolužáky vězněn. Z vězení utekl a nakonec se dostal do Československa, kde dostal politický azyl. Pavel si z dětství vybavuje návštěvy tajné policie u nich doma. V období pražského jara si obstaral vízum do Německa, kde pracoval u firmy Siemens. Když se vrátil do Československa, aby si vízum prodloužil, uzavřely se hranice a on se už zpět do Mnichova nevrátil. Po roce 1968 dostudoval vysokou školu, dále pracoval na fakultě a také restauroval starožitný nábytek. V roce 2021 žil v Praze.