Václav Táborský

"Protože jsme bydleli jenom těch pět čísel nad Vítězným náměstím, to je ten Kulaťák v Dejvicích, tak já jsem byl při tom, když byly pohnuté události 1938 a 1939. Koncem září 1938, když byla mnichovská dohoda buď na spadnutí, anebo už dokončena, tak náměstí bylo zaplněno davem, úplně plné Vítězné náměstí. Lidi byli nespokojení s tím, jak se rozhodl jak prezident, tak vláda, a křičeli: 'Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!‘ A taky volali a skandovali: 'My chceme vojenskou diktaturu!' Prostě nespokojili se s tím rozhodnutím, které udělal prezident Beneš a vláda, a chtěli – mysleli tím generála Syrového, aby byl v čele, doufali, že se bude bojovat. Ti všichni lidi, kteří byli na tom náměstí, doufali, že se bude bojovat."

"Chodili jsme kolem kasáren a tam byli němečtí vojáčci, kteří byli za těmi mřížemi, jenom takhle za tou oborou, ne tedy za mřížemi, prostě byli oddělení. Volali na nás, a protože my jsme většinou mluvili německy, měli jsme už němčinu ve škole, tak jsme si s nimi povídali. A ty vojáčky napadlo, že by si mohli něco koupit, třeba šunku nebo šlehačkový dort. A tak nám dávali peníze a prosili nás, abychom jim to skočili koupit, a pro nás to byla velikánská novinka. Tak jsme běhali, mluvili jsme německy, přinesli jsme jim patnáct deka šunky nebo tlačenku nebo tři čokoládové dorty nebo dva šlehačkové dorty a tak. Večer jsme to povídali rodičům a rodiče nám okamžitě řekli: ‚Vy pitomci, kam to chodíte? Vždyť to jsou nepřátelé!‘ Takže druhý den ti chudáčci vojáčci hladoví, kteří těch šlehačkových dortů a té šunky asi moc v Německu neměli, než k nám přišli – tak ti tam zůstali samotní."