The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Béla Szaló (* 1951  †︎ 2018)

Jsem Maďar, ale v Česku jsem se vždy cítil dobře

  • narozen 18. dubna 1951 v Nových Zámcích na Slovensku
  • jeho otec pracoval na nádraží, matka učila v maďarské škole
  • je maďarské národnosti a vystudoval maďarské gymnázium
  • v roce 1969 začal studovat Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze
  • po jejím ukončení nastoupil do podniku Energoinvest
  • byl aktivním členem Spolku maďarských občanů v Praze
  • působil jako předseda Svazu Maďarů žijících v českých zemích
  • celý život se zasazoval o udržování a propagaci maďarských tradic a historie
  • zemřel 2. prosince 2018 v Praze po dlouhodobé závažné nemoci

Když přišel Béla Szaló jako student do Prahy, neuměl ani slovo česky. Ani slovenštinu příliš neovládal. Jako rodák z města Nové Zámky na Slovensku totiž doma mluvil maďarsky a vystudoval maďarské gymnázium. Přes těžké začátky si nakonec Česko zamiloval a stalo se jeho domovem.

O tom, jak politika ovlivňuje životy obyčejných lidí, svědčí příběh jeho otce. Pamětník o něm říká, že sice nikdy nikam necestoval, přesto za svůj život žil v několika zemích. A to proto, že jeho bydlištěm byly Nové Zámky. „Otec se narodil v roce 1918 a tehdy to bylo Rakousko-Uhersko. Pak Maďarská republika a poté Československá republika. Pak zase Maďarská republika a poté zase Československá republika. Dožil se roku 1989 a následného rozdělení státu, takže nakonec žil na Slovensku. A to přesto, že stále, celý život, bydlel na stejném místě,“ vysvětluje.

Béla Szaló se rovněž narodil v Nových Zámcích. Bylo to 18. dubna 1951 v domě jeho rodičů. Otec byl výpravčí na nádraží a matka učila na maďarském gymnáziu. Jeho dětství bylo pěkné. Vybavuje si z něj především neděle: „Neděle byly volné, o sobotách se tehdy ještě pracovalo. V neděli jsme měli vždy velké obědy, nedělní oběd je v Maďarsku slavnost. A pak šel se mnou tatínek na dvůr hrát fotbal. Babička na něho vždycky křičela z balkonu, že nemá rozum. Že přece nemůže hrát fotbal s dítětem, které je po obědě...“

Soužití Slováků a Maďarů v Nových Zámcích

Pamětník nastoupil na gymnázium, které tvořily dvě maďarské třídy a dvě třídy slovenské. Nevybavuje si, že by mezi studenty kvůli odlišným národnostem docházelo k neshodám. „Zpočátku, když jsme ve škole slyšeli někoho, kdo mluvil slovensky, říkali jsme, že to je přistěhovalec. V Nových Zámcích vznikla konzervárna, budoval se tam průmysl. To samozřejmě přitáhlo lidi ze severu Slovenska. Viděli tam pracovní příležitosti a okolí se začínalo měnit. Stalo se módou mluvit spíše slovensky,“ vzpomíná.

Soužití Slováků a Maďarů označuje za bezproblémové, ale zároveň si vybavuje situace, při kterých rozdílné národnosti vnímal. Zmiňuje například tuto: „Stalo se to v roce 1969, to jsem byl poslední rok v Nových Zámcích. Měl jsem recitovat, myslím, že to bylo k výročí Slovenského národního povstání. Akce byla pořádána tak, že se říkaly básně v maďarštině i ve slovenštině. Já recitoval maďarsky. Byli u toho ruští vojáci, protože po roce 1968 byly kasárny v Nových Zámcích obsazené Rusy. Pak si mě zavolal místopředseda národního výboru a říkal, že už dál nemám recitovat. Divil jsem se proč. Říkal, že pro mě nemají partnera, který by na stejné úrovni recitoval ve slovenštině. Tak jsem tedy řekl, že recitovat už nebudu.“

Za podivné považoval i rozhodnutí, že v Nových Zámcích musí být zrušeny dva fotbalové oddíly. Dříve bylo běžné, že tam existovalo slovenské i maďarské fotbalové mužstvo.

„Odjakživa tam byla Lokomotiva, ke které tíhla maďarská část obyvatel. Vedle ní existoval Slovan a tomu fandili Slováci. Na náměstí byly dva kaštany. Po fotbalovém utkání se vždy u jednoho kaštanu scházeli Slováci a u druhého Maďaři. Pak strana a vláda jednoho dne vymyslela, že jedno město nemůže mít dvě mužstva, že se mají sjednotit, aby vzniklo jedno silné. Dali to dohromady, a už to stálo za prd, lidově řečeno,“ vzpomíná Béla Szaló.

I když byl maďarské národnosti, do Maďarska se poprvé podíval ve svých deseti letech. Vycestovat pro něj a jeho rodinu nebylo za socialismu jednoduché. Povolení dostali pouze tehdy, když měli pozvání od příbuzného. Když bratr pamětníkova otce rodinu pozval do Budapešti, pro Bélu to byl obrovský zážitek. Do té doby trávil dětství v podstatě převážně ve škole nebo na dvorku. Budapešť ho okouzlila svou velikostí a výstavními historickými budovami. Paradox, že ač Maďar nemůže jen tak odjet do vlasti svých předků, si postupně uvědomoval stále silněji.

Studentská léta v Praze

V roce 1969 začal studovat Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. Vybral si ji, protože ho na ni upozornil kamarád. Začátky nebyly jednoduché. Přijel do neznámého velkého města, ve kterém nikdy předtím nebyl. Neuměl česky. Ani jeho slovenština nebyla příliš dobrá, takže se téměř nebyl schopen dorozumět. Součástí studia bylo, že první dva roky chodil do intenzivního kurzu češtiny pro zahraniční studenty. Nakonec se naučil výborně česky a studentská léta strávená v Praze označuje za nejkrásnější období svého života.

Pamětník se stal členem spolku Maďarů žijících v Praze. Šlo převážně o mladé lidi. Scházeli se, poslouchali hudbu, pořádali kulturní akce a vyráželi společně na zájezdy. Protože spolek fungoval v sedmdesátých letech, tedy v období normalizace, kdy se komunisté snažili upevňovat svoji moc ve společnosti, jeho členové se často potýkali s problémy. Béla Szaló si pamatuje, že k nim na akce často chodily kontroly z národního výboru a dalších institucí a sledovaly představení, které pořádali. Když chtěl například objednat autobus, s nímž by členové spolku jeli na výlet, musel k tomu mít razítko nějaké organizace. Protože žádné neměl, vždy mu ho dal kamarád, který vlastnil razítko jedné z organizací Socialistického svazu mládeže.

Mladí Maďaři žijící v Praze nebyli u tehdejších komunistických funkcionářů dobře zapsáni. „Pražský spolek Maďarů byl podezřelý od doby, co jeho členové, študáci, nesli v roce 1967 na 1. máje transparent s nápisem ‚Ať žije 1. máj‘, který měl na druhé straně napsáno: ‚A všechno je jinak,‘“ vysvětluje pamětník.

Rozdíl mezi Maďarskem a Československem za socialismu

Vysokou školu ukončil a absolvoval roční povinnou základní vojenskou službu. Byl přidělen jako spojař k tankistům. Poté začal pracovat v podniku Energoinvest a později přešel na generální ředitelství Českých energetických závodů. Práci v energetice se věnoval celý život.

V Praze si našel ženu a založil rodinu. Manželství sice skončilo rozvodem, ale Béla Szaló v Praze zůstal. Říká, že v ní našel domov. Nikdy nepocítil, že by mu někdo dával najevo, že je cizinec. „Nikdy jsem se necítil odstrčený. Když na toto téma něco padlo, tak vždy jen v hospodě a z legrace. Beru to tak, že když jdete žít do jiného prostředí, do jiné krajiny, musíte se přizpůsobit. Když to někdo nechce pochopit, je to problém. Ale je to jeho problém,“ podotýká.

Přestože byl v Československu spokojený a měl v něm dobrou práci i kamarády, uvědomoval si, že v Maďarsku byly v té době v některých směrech lepší životní podmínky. Především vnímal, že jsou tam mnohem lépe zásobené obchody. Zejména v osmdesátých letech hodně Čechů jezdilo do Maďarska na nákupy. „Vlak, který jezdil z Prahy do Budapešti a zpět, býval kolem Vánoc vyloženě narvaný zbožím. V Maďarsku bylo volněji po všech stránkách. Vadilo mně, že Československo bylo jednou z posledních bašt komunismu. Vzpomínám si, že na Václaváku byla masna, a ve výloze byly jen konzervy, žádné maso. Nic tam neviselo, jen fotka Brežněva. S ředitelem jsme pak jeli služebně do Maďarska a on čuměl. Divil se, jak je možné, že v Maďarsku je v masnách maso,“ vypráví.

Předpověděl jsem pád komunistů

V práci dostal nabídku vstoupit do komunistické strany, ale odmítl. Funkcionářům, kteří za ním přišli, to zdůvodnil tím, že KSČ nepovažuje za perspektivní stranu. „Ono to bylo už za Gorbačova,“ vysvětluje Béla Szaló.

Rád vzpomíná na listopad 1989. Se sametovou revolucí má spojenou historku, kterou mu později jeho přátelé často připomínali. Chodíval v té době se synem do sauny. Spolu s dalšími muži tam často probírali politiku. Mimo jiné se zabývali úvahami na téma, jak dlouho se ještě komunisté udrží u moci. „Řekl jsem, že to, co v Polsku trvalo dva roky, v Maďarsku rok a v NDR dva měsíce, tady může být za týden. Bylo to 16. listopadu 1989. Vše se odehrálo další den. Kolegové se mě pak od té doby často ptali, co ještě předpovídám,“ říká pamětník.

Další rok zase klábosil s kamarády v sauně a ti si ho zase dobírali otázkou, jak vidí budoucnost. Říká, že mu bylo předem jasné i to, že se rozpadne společné Československo. „Bylo to nevyhnutelné. Slováci vždy chtěli samostatný stát. Já jsem tam časem vnímal až určitou nenávist,“ říká.

Práce po listopadu 1989

Béla Szaló se po listopadu 1989 zapojil do činnosti Svazu Maďarů žijících v českých zemích. Stal se jeho předsedou. Podílel se na pořádání kulturních a společenských akcí, mimo jiné se zabýval i péčí o hroby Maďarů, kteří v různých dějinných etapách zemřeli na českém území.

Svého rozhodnutí usadit se v Praze nikdy nelitoval a říká, že se v České republice cítí dobře. Je to jeho domov. Když je dotázán, zda má nějaké krédo, které ho provází životem, odpovídá jednoduše: „Vydržet.“

Zemřel 2. prosince 2018 v Praze po dlouhodobé závažné nemoci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Nejsme tu sami: příběhy našich menšin