Helena Syrovátková

* 1948

  • „Pak už potom v roce 89, no už to bylo takový, to byla taková trošičku euforie, že vlastně se začalo jezdit samozřejmě do tý, jak se říkalo, kapitalistický ciziny. Tenkrát teda už to nebyla kapitalistická cizina, takže už jsme jeli do Vídně s knihovnou třeba. Nebo pak ještě s jednou dcerou jsme pak byly, že jsme dělaly Benelux a Anglii. No ale to byly takový ty zájezdy první, kdy se jezdilo vlastně bez ubytování. Bylo to na tři, na čtyři dny, spalo se v autobuse. Jo, vždycky se spalo v autobuse, ráno se přijelo někam, já nevím, do Amsterodamu, celej den jsme byli v Amsterodamu, pak jsme zase vlezli do autobusu, spalo se v autobuse, popřípadě na nějakým parkovišti. Takže to byly ty první roky, kdy vlastně jsme se snažili toho využít.“

  • „Moje maminka se sestrou byly někde na dovolený, já jsem byla doma sama. V noci nevím, jestli lítaly letadla, to se nepamatuju, protože já spím dost tvrdě. Takže ráno jsem se probudila, že jdu do práce, pustila jsem si rádio, já vždycky takhle. Teď jsem si připravovala snídani, myla jsem se a tak dále – a teď z toho rádia jsem pořád slyšela: ‚Pojďte pomoct rozhlasu! Střílej na nás! Pomozte nám!‘ Tak já chvíli poslouchala a říkala jsem si: ‚No, co se to děje?‘ Ještě jsem přemejšlela, jestli není květen, nebo teda ne květen, jestli to není nějakej přenos května, že jo, z květnových dnů, kdy se bojovalo o Rozhlas. No a říkala jsem si, je to nějaký divný. Nějak jsem tomu moc nevěnovala pozornost, oblíkla jsem se, to jsem bydlela v Libni, šla jsem na stanici čekat na tramvaj – a místo tramvaje přijel tank. Takže teprv pak mi to došlo. No, takže jsme se bavili. Takže jsem šla do práce pěšky, protože tramvaje nejezdily. Už i nějaký noviny vyšly, to v noci už jako byly vytištěny nějaký, já nevím, jestli, no nevím, jenom opravdu třeba dvě stránky takový, už se to tam mezi lidma rozdávalo. My jsme se snažili s těma vojákama mluvit, protože samozřejmě jsme ruštinu ve škole měli, takže jsme se s nima domluvili. No, ale oni teda vůbec netušili, kde jsou. Byli to mladí kluci, snad šestnáct sedmnáct let. Do některých jsme mluvili, ty se tam rozbrečeli, že nebyli doma už jak dlouho, že mámu neviděli a že vůbec nevěděj, kde jsou, že dostali rozkaz, že mají prostě někam jet. A že tady mají osvobodit Prahu od kontrarevoluce. A my jsme jim všem říkali, že tady žádná kontrarevoluce není, že nepotřebujeme osvobodit. No nicméně si to nějak nedali vysvětlit. Takže jsem pokračovala, šla jsem až do Národní knihovny, což je relativně dost daleko z tý Libně. No a tam už se začalo střílet, protože na Klárově se střílelo a na Karlově mostě. Takže tam byl náš pan šéf, ředitel naší sekce, tak tam uzavřel všechny okna a poslal nás domů, říkal: ‚Rychle běžte domů.‘“

  • „Mně bylo hrozně divný v takový čtvrtý pátý třídě, my jsme dostávali samozřejmě poznámky za to, že jsme neměli pionýrský šátek. A bylo mi hrozně divný, že když jsem přinesla poznámku, já nevím, že jsem měla, že jsem dostala špatnou známku, nebo že jsem rušila, nebo že jsem to, tak se vždycky maminka hrozně zlobila. A když jsem dostala poznámku, že jsem neměla pionýrský šátek, tak to prošlo úplně v klidu. Až po delší době jsem zjistila, že mi maminka ten pionýrský šátek schovávala ráno. A když jsem si na něj vzpomněla, tak samozřejmě mi ho dala, jo. A když jsem ho neměla připravenej a zapomněla jsem ho, tak ona mi to nepřipomněla, tak ho schválně někam schovala, abych ho nenašla.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 14.11.2022

    (audio)
    duration: 01:21:19
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Místo tramvaje přijel tank

Helena Syrovátková
Helena Syrovátková
photo: archiv pamětnice

Helena Syrovátková se narodila 9. října 1948 v Praze. Její otec, člen Komunistické strany Československa (KSČ), dobrovolně pracoval jako horník, při práci v Ostravě se zranil a zemřel. Helena měla mladší sestru, která trpěla svalovou dystrofií, a tak celé své dětství musela pomáhat s péčí o ni. V 60. letech začala studovat medicínu, školu ale nedokončila a začala pracovat v Národní knihovně v Praze. 21. srpna 1968 se vydala do práce pěšky z Libně, cestou se snažila mluvit s vojáky, které potkávala, a přesvědčit je, aby odjeli. V září roku 1968 se vdala, v 70. letech se jí narodily dvě dcery a brzy nato se rozvedla. V práci musela projít normalizačními prověrkami a několikrát odmítla vstup do KSČ. V době sametové revoluce se starala o svou nemocnou maminku a sestru, a tak dění sledovala jen zprostředkovaně díky svým dcerám. Po roce 1989 začala cestovat do západní Evropy. V roce 2022 žila v Praze.