The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojen Syrovátka (* 1940)

• narozen 8. března 1940 v Praze

• jeho otec Václav Syrovátka byl čtrnáct let politickým vězněm

• vyučil se elektromontérem

• v šestnácti letech začal chodit do evangelického sboru v Praze-Dejvicích

• vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy

• od počátku sedmdesátých let byl vikářem Českobratrské církve evangelické v Rumburku

• podepsal Chartu 77

• do listopadu 1989 byl sledován a vyslýchán Státní bezpečností

• spoluzakládal Občanské fórum v Rumburku

• zasloužil se o vznik střediska Diakonie pro seniory ve Dvoře Králové

• od roku 2010 je farářem ve Vilémově

Byl hrdý na to, že jeho otec statečně bojoval v protifašistickém i protikomunistickém odboji. Sám také zvolil komplikovanou cestu životem. Stal se farářem Českobratrské církve evangelické a podepsal Chartu 77.

Dětství ve stínu tragédií

Když byl Vojen Syrovátka kluk, rodiče mu vyprávěli o tom, co jeho rodinu potkalo za druhé světové války. Bylo o čem mluvit. Jeho babička z matčiny strany byla Židovka. Spolu s manželem, pamětníkovým dědečkem, vlastnili obchod s látkami na Václavském náměstí v Praze. Ve snaze zachránit rodinný majetek se rozhodli, že se rozvedou. Doufali, že když v soupisu majetku nebude figurovat babiččino jméno, Němci nechají rodinu na pokoji a obchod jí nezabaví. Babička musela nastoupit do transportu a poté byla zavražděna v koncentračním táboře v Osvětimi. „Dědeček Michovský po válce zjistil, co se v koncentrácích dělo, a měl z toho těžké výčitky. Říkal si, že kdyby se nerozvedli, třeba by babička nemusela do transportu tak brzy. Pak mu na začátku padesátých let stejně obchod vzali. A tak se na stará kolena dobíral k poznání, že přílišné spoléhání na majetek byl omyl,“ vypráví Vojen Syrovátka.

Rodina se sice snažila neprovokovat a dělat vše pro to, aby ji nacisté nezničili, ale na straně druhé se jeho otec Václav Syrovátka aktivně zapojil do protifašistického odboje. Pracoval v obchodě svého tchána na Václavském náměstí a ve volném čase jezdil do Železných hor, kde se podílel na ukládání výbušnin na železničních kolejích. Ve svém pražském bytě na konci války ukrýval Hedu Margoliusovou, Židovku, které se podařilo uprchnout z pochodu smrti.

„Vyprávěl mi, že se jednou dostal do situace, kdy stál s esesákem tak blízko proti sobě, že šlo o to, kdo vystřelí jako první. Otci se povedlo střílet dříve. Říkal, že pak měl celou dobu těžké vzpomínky na oči toho člověka,“ vzpomíná Vojen Syrovátka. Spolu s rodiči obtížně prožíval i další tragédii, která rodinu postihla.

O něj a sestru od dětství pečovala německá chůva – slušná žena odsuzující nacismus. Měli ji velmi rádi, stala se členkou rodiny. V prvních poválečných dnech majitel domu, ve kterém byla v podnájmu, prohlásil, že tam Němku mít ubytovanou nechce. „Dědeček pro ni jel. Nasadil jí trikoloru a odvezl ji na Václavské náměstí, kde měl nad obchodem malý byt. Jenže nějací čeští mstitelé si tam pro ni přišli. Poslední, co naši viděli, bylo to, že ji skopli ze schodů. Otec ji pak hledal a v záznamech našel, že byla zastřelena na útěku. Což považoval za lež, protože ona byla tak nemocná, že útěku nebylo schopná. Otci i matce velmi vadilo násilné chování za války i po ní, měli odpor ke všem projevům fanatismu. Proto si jich velmi vážím.“

Zatčení otce za protikomunistický odboj

Jeho otec, humanista a statečný muž zvyklý říkat, co si myslí, si klidného života po válce neužil. Když komunisté v únoru 1948 převzali moc v zemi, zapojil se znovu do odboje. Přátelil se s letci, kteří bojovali ve Velké Británii, a podílel se na převádění lidí přes hranice. V roce 1950 byl v politickém procesu odsouzen na doživotí.

Pro jeho ženu Vlastu Syrovátkovou začalo těžké období. Aby dokázala uživit syna a dceru, brala podřadné a špatně placené práce. Vojen Syrovátka se s otcovou absencí v rodině vyrovnával tak, že začal dělat lumpárny. Neučil se, chodil za školu. „Maminka měla velké starosti a já jí život ještě komplikoval. Původně mě nechtěli vzít ani do učení. Nakonec jsem byl přijat na učiliště na obor slaboproudá elektrotechnika. Jenže v té době se o mém otci psalo v Rudém právu, a tak mě nakonec poslali pracovat do dílny,“ vzpomíná.

Učení pod Stalinovým obrazem

Učil se v dílně podniku Kancelářské stoje na elektromontéra. Ve čtrnácti letech se ocitl mezi drsnými chlapíky, kteří v práci často pili alkohol a používali vulgární výrazy.

„V dílně byli téměř všichni kolegové bývalí živnostníci nebo bývalí tovaryši u živnostníků, kteří měli sen, že se jednou osamostatní. Hodně se tam pilo. Vzpomínám si na historku, to už bylo po smrti Stalina a Gottwalda. Stále tam visely jejich obrázky a chlapi těm obrázkům říkali ‚mrtvolky‘. Jeden člověk se opil. Pozvedl zrak, viděl ty mrtvolky a zmocnil se ho amok. Stalin a Gottwald pro něj byli symbolem jeho neštěstí. On si nakoupil nářadí, chystal se, že si zařídí živnost, a oni mu to zatrhli. Takže po mrtvolkách začal házet kladiva a plechovky s lakem. To bylo docela dobré vystoupení.“

Bydlení s estébáckou rodinou

Komunisté do čtyřpokojového bytu Syrovátkovým nastěhovali cizí rodinu. Tak byli v padesátých letech často trestáni příbuzní politických vězňů.

„Nově vznikající aparát ministerstva vnitra potřeboval mnoho bytů. Buďto tedy rodinu politického vězně vystěhovali do pohraničí, nebo byt rozdělili a do druhé části přišel nějaký zaměstnanec ministerstva vnitra. To byl náš případ,“ vysvětluje pamětník.

Žili tedy v jednom bytě postupně se dvěma rodinami estébáků a sdíleli s nimi i společnou kuchyň. „Maminka si dávala pozor na pusu, protože tatínek byl ve vězení. Neměla potřebu vnášet do toho soužití nenávist,“ říká.

Jeho otec dostal po čtrnácti letech vězení milost. Když se vrátil domů, bylo pro něj obtížné vyrovnat se s tím, že polovinu bytu obývá cizí rodina. Skončilo to však tak, že dotyčný příslušník Státní bezpečnosti si musel dodělávat střední školu a nešla mu matematika. A tak ho Václav Syrovátka, bývalý mukl, doučoval. „Přitom se nijak netajil svými názory. Ale ten estébák si ho pak natolik vážil, že když po letech tatínek umřel, tak mu přišel na pohřeb,“ podotýká Vojen Syrovátka.

Příchod do evangelického sboru

Pro něj se mezitím středobodem jeho života stalo společenství lidí v evangelickém sboru v Praze-Dejvicích. V době, kdy mu doma chyběl tatínek, cítil, že potřebuje někam patřit. A právě mezi evangelíky našel lidi, se kterými si začal rozumět, kteří ho zajímali: „Byli mi sympatičtí. Byli tam mladí lidé, zatímco v práci jsem byl převážně mezi staršími. Nepanovalo tam obhroublé chování, na jaké jsem byl zvyklý z práce. Ta společnost se mi líbila a časem se stala mou osobní záležitostí.“

Prostředí ho pohltilo natolik, že se rozhodl stát farářem.

Cesta k tomu byla složitá. V práci mu odmítli dát doporučení ke studiu, což bylo za socialismu nezbytnou podmínkou k tomu, aby člověk mohl jít k přijímacím zkouškám. Vyhrožovali mu dokonce, že když si přihlášku podá bez doporučení podniku, vyhodí jeho matku z práce. Ta přitom v té době měla už před důchodem. Vojen Syrovátka jí nechtěl přidělávat starosti, a tak přihlášku nepodal a odsloužil si dva roky povinné vojenské služby. Vrátil se do práce, ale znovu nedostal doporučení. Nakonec šel pracovat do podniku Vodní stavby, kde doporučení ke studiu získal.

Studium na bohoslovecké fakultě

Přijímací zkoušky složil a v roce 1964 byl přijat na Evangelickou bohosloveckou fakultu Univerzity Karlovy. Na ní prožil období uvolňování politických poměrů ve společnosti a stal se jedním z mnoha, kteří uvěřili, že se socialistický režim může změnit k lepšímu.

„Já jsem byl žákem Nové orientace, což byl směr bohosloveckého protestantského myšlení, ke kterému patřil zájem o společenské dění a politiku. Patřila k tomu i naděje, že se socialismus zlepší, zbaví totalitních rysů a bude dobře. Když běželo Pražské jaro a mluvilo se o socialismu s lidskou tváří, líbilo se mi to. Ale vstup vojsk byl pro mě myšlenkovým motivem, abych si uvědomil, že křesťan si má zachovat sociální citlivost, ale přitom by se neměl definitivně spojovat s existujícími politickými uskupeními. To jsem pochopil v tom šedesátém osmém,“ vysvětluje pamětník.

Na bohoslovecké fakultě se setkal s tím, že mezi kolegy i profesory byli spolupracovníci Státní bezpečnosti. Stejně jako na jiných školách se i tam za socialismu vyučoval marxismus-leninismus. Přesto tam potkal řadu kolegů, kteří byli podobného smýšlení jako on a stali se jeho přáteli.

Podpis Charty 77 a důsledky

V roce 1970 dostal místo vikáře v Rumburku a několika dalších městech v bývalých Sudetech. Na kázání tam zpočátku chodilo málo lidí. V Rumburku kolem patnácti, ve Varnsdorfu kolem třiceti a ve Šluknově šest. Avšak našel k tamním lidem vztah a získal mezi nimi přátele. Oženil se s Dorou, rozenou Pípalovou, která pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici. Narodily se jim čtyři děti. Když se mezi lidmi začala šířit Charta 77, rozhodl se ji podepsat. Stejný úmysl měla i jeho žena. „Říkala, že ji chce podepsat také, že je to pravda, co je tam psáno. A já, protože si občas potrpím na škarohlídské scénáře do budoucnosti a protože jsem z padesátých let znal vyprávění o rodinách, ve kterých oba rodiče zavřeli a děti jim dali do dětského domova, tak jsem říkal, že by měla zůstat doma. Tedy nepodepisovat Chartu, aby v případě větší represe mohla s dětmi zůstat. Ona to tak neviděla. Asi týden jsme se hádali. A pak jsem ten její podpis odvezl k Hejdánkovi.“

Od té chvíle byli Syrovátkovi pod dozorem Státní bezpečnosti. Byli sledováni, voláni k výslechům. Představitelé z ústředí evangelické církve nebyli jeho krokem příliš nadšeni.

„Mnozí lidé v církvi se nechali příliš ovlivnit až do nesnášenlivosti vůči těm nonkonformním. Viděli je jako škůdce církve. Více by se mi líbilo, kdyby řekli, že každý na to nemá, že je dobře, že tady jsou. Ale tak to nebylo. Mnozí se na nás dívali jako na škůdce.“

Zároveň věděl, že v církvi byli lidé, kteří spolupracovali se Státní bezpečností.

„Dával jsem pozor. Ale tím, že jsem byl vyučený, jsem věděl, že bych rodinu vždy uživil. Tak jsem měl Státní bezpečnost trochu na háku,“ shrnuje.

Říká, že všichni lidé z myšlenkového proudu nazvaného Nová orientace byli disidenti. Představitelům režimu i církve vadili tím, že otevřeně kritizovali to, co se jim nelíbilo. „Já v tom prostředí vyrostl, formoval jsem si tam názory. Když jsem se stal farářem, tak se mezi mnou a státní správou objevovaly třecí plochy. Nelíbilo se mi omezování ze strany církevních tajemníků,“ vysvětluje Vojen Syrovátka. Vadilo mu například to, že když coby farář chtěl lidem ze sboru poslat dopisy, musel je dát předem přečíst církevnímu tajemníkovi, tedy komunistickému funkcionáři, který měl na starost dozor nad církvemi. „To byla buzerace,“ podotýká.

S tou se setkával v různých podobách. Například na něj komunisté poslali požární kontrolu kvůli tomu, že na faře nemá oplechované dveře na půdu. Následně ho volali na přestupkovou komisi na národní výbor a dali mu pokutu pět set korun. Další formou nátlaku bylo například to, že jemu i jeho ženě Státní bezpečnost zabavila pas.

Práce po roce 1989

V listopadu 1989 stál u zakládání Občanského fóra v Rumburku. Změny ve společnosti přivítal a užíval si je. Od roku 1990 do roku 2010 pracoval v Diakonii, působil v dozorčí radě této společnosti Českobratrské církve evangelické, která poskytuje sociální a zdravotní služby lidem v obtížných životních situacích. Stál u vzniku střediska Diakonie pro seniory ve Dvoře Králové. Od roku 2010 je farářem sboru ve Vilémově.

Svůj život shrnuje takto: „Já jsem svůj život spojil s církví z důvodů osobních. Byl jsem nablízku mnoha nepovedeným věcem, znám dobře slabiny církve a jednotlivých osobností z církve, koneckonců také slabiny vlastní. Ale stále je to pro mě místo, se kterým jsem svůj život spojil, a nelituju.“