The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Stanislav Synek (* 1937)

• narozen 12. května 1937 v obci Stará Huť u Příbrami do učitelské rodiny

• odmala se zajímal především o cestování – po válce poslouchal v rozhlase reportáže Zikmunda a Hanzelky

• vyrůstal v prostředí nakloněném komunistickému režimu, první konfrontace s realitou přišla až skrze Maďarské povstání 1956 a průvody studentů majálesy

• vystudoval Fakultu technické jaderné fyziky, více se však zajímal o filologii

• jako student pracoval jako průvodce, díky čemuž se v šedesátých letech dostal do NDR, Maďarska, Rumunska či Bulharska, v roce 1968 dokonce do zemí severní Afriky

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy odjel na tři roky na Západ – nejdříve do Švýcarska, pak do Kanady, kde pracoval v jaderné elektrárně

• po návratu do ČSSR nemohl pracovat ve svém oboru jaderného inženýrství, živil se tedy jako překladatel a tlumočník, díky čemuž měl možnost cestovat

• v roce 1987 se stal členem expedice Tatra kolem světa jakožto navigátor a překladatel, která měla za cíl propagovat produkty vyrobené v ČSSR a u toho natáčet cestopis pro Československou televizi

• v Guatemale zažil zatčení a věznění z důvodu podezření ze špionáže

• v Číně se účastnil demonstrací na náměstí Nebeského klidu

• o pádu režimu v listopadu 1989 se dozvěděl, když byl s expedicí v Africe

• po pádu režimu se opět živil jako překladatel a tlumočník, svůj čas nejraději věnoval cestování

• o expedici napsal knihu Tatra kolem světa

„V té době byla utkvělá představa, že komunistický systém je špatný, a z toho vyplývá, že ten systém západní je dobrý a dokonce bezvadný. A pořád to bylo bráno tak, že je to náš vzor. Když v tom člověk nežije, tak to nepozná. Co ale udělalo na nás, jako na lidi, největší dojem bylo, že jsme poznali, jak si tady žijeme bezvadně. Vidět rozvojové země, v tom opravdu hrozném stavu, v jakém tam lidé žijí, to člověkem otřáslo.“ 

 

Bedenke bedenke! 

Stanislav Synek se narodil 12. května 1937 v obci Stará Huť na Příbramsku. Oba jeho rodiče byli učitelé na místní škole. Jeho otec Josef byl narozen roku 1909 a pocházel ze Staré Huti, matka Anna, rozená Šimková, pocházela z Prahy. K té se váží i jeho první vzpomínky: za německé okupace se učili různé říkanky, nejvíce mu utkvělo sborově pronášené „Ich liebe unsere Führer“. V obci žilo několik židovských rodin – nosili na oblečení Davidovy hvězdy, dokud jednoho dne nezmizeli a už se nevrátili. Nevzpomíná si, že by se to ve vsi nějak tematizovalo. 

Změny nastaly až ke konci války. „I do naší obce přišli utečenci z východních území Německa, východního Pruska a ze Slezska, a byli ubytovaní v naší škole. Výuka dočasně probíhala v hostinci a z okna toho hostince bylo vidět na silnici, která vede z východu na západ. Mohli jsme pozorovat nepřetržitý, ale opravdu nepřetržitý proud vozidel, koňských potahů, aut, pěších i tanků,“ vzpomíná Stanislav Synek. 

„Nejsilnější zážitek byl, když přišli zatknout moji matku. Spolu s dalšími třemi občany obce se dostala do hledáčku gestapa. Byl už večer, byl jsem v postýlce a najednou přišli dva pánové v kožených kabátech. První co udělali, bylo, že přišli k rozhlasovému přijímači, koukli se na nastavení stupnice a kývli hlavou. Byla nastavena na nepovolené vysílaní - na samotném rozhlasovém přijímači musela být cedulka v němčině a češtině, která zněla ´Bedenke bedenke – Pamatuj pamatuj, že poslech vysílání cizího rozhlasu se trestá káznicí nebo i smrtí.´ Moji matku odváděli, já jsem nechápal pořádně, o co se jedná, ale vzpomínám si na svá slova ´Kam mi vedete naší maminku?!´ Naštěstí bylo asi měsíc před koncem války, tak moje maminka věznění přežila. Byla mimo jiné v Terezíně – z těch čtyř, co je odvedli, se vrátili tři – největší nebezpečí na konci války byla epidemie tyfu,“ vypráví ještě pořád s úzkostí v hlase Stanislav Synek. Proč byla jeho matka zatčena, neví.

 

Jeví se to daleko horší, než tenkrát

S osvobozením sovětskou armádou špatné časy pro rodinu vesměs skončily. Ve vesnici byl velmi pozitivní postoj vůči etablujícímu se komunistickému režimu, oba rodiče vstoupili do KSČ. „Po 48´ bylo velice silné tažení proti bývalým živnostníkům, kterým byly zabaveny majetky. Například ve výkladních skříních mnoha obchodů byla nejdříve výstavka darů Klementu Gottwaldovi a posléze zabavených předmětů, které šmelináři ututlali a zatajili před konfiskací. Ukazovalo se, jací to jsou padouši. I mně, v tom dětském věku, to připadalo podivně přehnané – nejednalo se o zlato či cennosti, naopak to byly předměty směšných hodnot – svitek látky na šaty apod.,“ popisuje svůj tehdejší údiv Stanislav Synek. 

Protože rád poslouchal v rozhlase reportáže Zikmunda a Hanzelky, doslechl se i o politických procesech padesátých let. Stanislav Synek vzpomíná: „Vnímal jsem jenom tu atmosféru, náladu, jazykový styl řečníků, to vyhrožování - čišela z toho nenávist. Ale že bych chápal, co to znamená, to ne, nikdo mi nic nevysvětloval. Bylo to nahlíženo v duchu toho, co jsme zažili v roce 45´ - procesy s Němci a kolaboranty. Společnost byla tehdy naladěná na to, že je válka, že se dějí hrozné věci. Teď se to jeví daleko horší, než se to jevilo tenkrát.“ 

V paměti utkvěla Stanislavu Synkovi i smrt Stalinova: „Dojížděl jsem tenkrát na gymnázium v Příbrami. Jeli jsme v autobuse, najednou jsme zastavili a byla minuta ticha. To nebylo oznámení o jeho úmrtí, ale tryzna.“ 

 

Od dílčího a zmateného k ucelenému a formulovanému 

Následující pád kultu osobnosti umožnil i obnovu tradice studentských slavností, majáles. Stanislav Synek vzpomíná na silný dojem, jež na něj učinil průvod studentů se zalepenými ústy. Tou dobou navštěvoval v Praze Fakultu technické jaderné fyziky (nyní Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská) na ČVUT, kterou dle svých slov protrpěl. Bavila ho matematika a fyzika, ostatní technické předměty již méně. Největší zájem měl o filologii, ve svém volném čase se učil jazyky. Krom toho navštěvoval přednášky filozofické fakulty, nejvíce mu v paměti utkvěly hodiny filozofie chartisty (a po invazi bagristy) Doc. Miloslava Krále. 

Oči mu pak definitivně otevřela Maďarská revoluce koncem roku 1956. „Byla to šoková terapie. My jsme si to uvědomovali všechno, ale člověk to měl tak nějak zmateně v hlavě, dílčím způsobem spojené. A najednou je to formulované. Tu vojenskou intervenci ze sovětské strany jsme vnímali jako velice krutý, nespravedlivý zásah,“ popisuje své pocity Stanislav Synek. Do KSČ tedy sám nikdy nevstoupil.

„Systém jsme považovali za nespravedlivý a prohnilý. Nevím, jak to tehdy vnímali stoupenci režimu, ještě ani v šedesátých letech nebyl ten názor jednotný. Až v pozdějších fázích režimu byl názor jednotný, spojoval celý národ.“ Na léta šedesátá vzpomíná jako na dobu postupného uvolňování vrcholící úžasným Pražským jarem a utnutou invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

 

Žadatel výjezdních doložek

V letech vysokoškolského studia začal pracovat jako průvodce u cestovní kanceláře mládeže, což mu umožnilo vycestovat do NDR, Maďarska, Rumunska, či Bulharska. Po absolutoriu v roce 1961 získal zaměstnání v ústředí technických a vědeckých informací v Praze jakožto překladatel. V roce 1964 se oženil, volný čas využíval k cestování, které bylo tou dobou dostupnější - jednou ročně jezdil i do západní Evropy. V roce 1968 pobýval několik měsíců v Alžírsku jako překladatel, čehož využil a procestoval země severní Afriky. 

Zlom nastal v srpnu 1968: bylo jasné, že s cestováním bude brzo utrum. Hned v říjnu se jednatřicetiletý Stanislav rozhodl, že požádá o dlouhodobou výjezdní doložku a z Československa na nějaký čas odjede, dokud může. Těhotnou manželku nechal doma. 

Nejdříve pobýval ve Švýcarsku, tehdy údajně velmi nakloněnému uprchlíkům z Československa. Získal práci v oboru technického překladu pro správu švýcarských elektráren, ve volném čase samozřejmě cestoval. Lákalo ho to však dál, konkrétně do Kanady. Tam byla situace jiná – najít práci mu trvalo nějaký čas, během něhož se živil roznosem letáků, přijímal pacienty na porodnické klinice či jako noční hlídač. Nakonec se mu však kvalifikovanou práci sehnat podařilo, a to v jaderné elektrárně Bruce jakožto palivový inženýr. Zatímco jeho žena v komunistickém Československu v roce 1969 rodila jejich syna, Stanislav Synek si v Kanadě žádal o roční prodloužení výjezdní doložky. Nelze se divit, že manželství nevydrželo. 

 

Buď příliš kvalifikovaný, anebo příliš podezřelý

V roce 1970 mu další prodloužení, o které opět žádal, uděleno nebylo: musel se vrátit domů. Nevyhnutelný výslech u StB proběhl ve vší slušnosti, při odchodu dostal dle svých slov rozhřešení, že je zcela běžným a normálním občanem ČSSR. Jiného názoru byli však tzv. kádrováci: „Když jsem se vrátil, začal jsem obcházet potencionální zaměstnavatele v energetice. V té době se u nás rozjížděla jaderná energetika. Vzpomínám si úplně jasně, jak ten vedoucí pracovník říkal, že lidi jako já zrovna potřebují. Projevil velký zájem, dal mi formuláře. Ty jsem vyplnil, přinesl jsem je tam a odpověď zněla, že není místo. Naprostá nemožnost uplatnění svých znalostí, protože jsem pobýval na Západě,“ popisuje návrat do vlasti Stanislav Synek. 

Obdobná situace se opakovala i u cestovaní kanceláře Čedok. Stanislav Synek skončil na pracáku; pro manuální práce byl příliš kvalifikovaný, pro kvalifikované práce zas příliš podezřelý. Rozuzlení několik měsíců trvající nezaměstnanosti přinesla až dobrá rada: získat status svobodného povolání a živit se jazyky. „Člověk nesměl být příživníkem. Příživníkem byl tehdy, když měl menší příjem měsíčně než 400 Kčs. A to jsem stejně musel mít, jinak bych umřel hlady. Živil jsem se překlady, akorát jsem musel shromažďovat a schovávat si doklady o tom, že jsem dostal zaplaceno,“ vysvětluje Stanislav Synek. 

Živil se překlady a tlumočením. Stanislav Synek pokračuje: „Z hlediska svobody to byl úžasný pokrok – přece jen v zaměstnání se pořád něco konalo, nějaké schůze, politická školení. To tady úplně odpadlo. A hlavně, když jsem chtěl vycestovat, tak jsem v zaměstnání musel získat postupně sedm podpisů, počínaje vedoucím oddělení až po ředitele. Což bylo velice pracný, vytvářelo to závist a ani jsem ten devizový příslib pokaždé nedostal. Tohle úplně odpadlo – šel jsem na Národní výbor, tam mi zkontrolovali, zda skutečně nejsem zaměstnaný, a když viděli, že ne, tak jeden úředník mi dal razítko a mohl jsem vycestovat.“

 

Nepůsobivá revoluce

Další velká změna nastala v roce 1986, když mu nabídli funkci navigátora a překladatele pro státní expedici s Tatrou kolem světa. Společně s dalšími pěti členy expedice slavnostně vyjeli o rok později ze Staroměstského náměstí v Praze, obklopeni povzbuzujícím davem i státními médii.  Stanislavova nová přítelkyně si z jeho plánované dvouleté nepřítomnosti hlavu nedělala. 

Cesta vedla nejdříve po západní Evropě, pak lodí do Severní Ameriky až na Aljašku. V USA je po celou dobu sledovali vládní agenti kvůli podezření, že jsou špioni. Tohoto puncu se nezbavili – v Guatemale je dokonce zatkli a nějaký čas věznili. Prý pro ně měli připravené už i rakve. Po propuštění pokračovali dál do Jižní Ameriky a lodí přes Nový Zéland a Austrálii do pevninské Asie. Zde pokračovali přes Čínu a Indii do Afriky a pak přes Střední východ zpět domů. Oproti původnímu plánu netrvala expedice dva roky, nýbrž tři, během té doby se z ČSSR stala ČSFR. 

„Zrovna nás buzerovali na hranicích jedné africké země. Byli jsme individuálně prohledávaní – odvedli mne do nějakého stanu, musel jsem se svléknout, prohledali nám všechny věci. Měli tam přísná pravidla pro převoz dolarů, a když člověk vezl těch dolarů víc, než nahlásil, tak mu je zkonfiskovali. Ze sousedního stanu byly slyšet zprávy. A zpráva zněla, že Jakeš odstoupil. Vyšel jsem po té prohlídce ze stanu a říkám to svým kolegům, že Jakeš odstoupil. A tím jsme usoudili, že ten režim padne,“ vzpomíná na Sametovou revoluci Stanislav Synek. „Ale pro nás to bylo něco velmi vzdáleného, neprožívali jsme to tak, jak to prožívali lidé tady. Když člověk pobývá v Africe a vidí tu bídu kolem sebe, není ta zpráva tak působivá, bylo to příliš odlehlé.“

 

Naše malicherné problémy

Do svobodného Československa se expedice vrátila v květnu 1990 za mnohem menších fanfár, než s jakými odjela. „Ten rozdíl byl obrovský – po našem návratu byl velmi negativní přístup k celé expedici. Brali to, jako by to bylo ´z té doby´, ale to s tím vůbec nesouviselo – nebyla to politická cesta. I když nás i v zahraničí po celou dobu podezírali z toho, že jsme špioni,“ ohrazuje se Stanislav Synek. 

Po návratu domů se opět živil jako překladatel a tlumočník – otevření se světu bylo pro jeho profesi velkým přínosem. Přínosem to bylo i pro jeho vášeň – cestování, kterému se samozřejmě věnoval i nadále. O expedici napsal knihu Tatra kolem světa a nakonec o ní vznikly i dva celovečerní filmy. 

„Ponaučení z celé té cesty je, že většina lidí světa žije v hrozné chudobě. Přitom se jeví, že nejsou nešťastní, ani jim to nepřijde. To na člověka udělá strašný dojem. Když to srovnám s tím, na co my si tady stěžujeme, jaké máme my problémy – tady je to všechno takové malicherné,“ uzavírá své poznatky ze světa Stanislav Synek.