The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Sýkorová, roz. Papryčová (* 1932  †︎ 2019)

Děly se hrozné křivdy, to se nedá nikdy komunistům odpustit

  • narozena v roce 1932 v Líbeznicích

  • od roku 1938 obecná škola v Líbeznicích

  • 1946–1949 – Lidová škola zemědělská v Praze na Vinohradech

  • od roku 1950 otec Čeněk Papryč perzekvován při kolektivizaci

  • 1951 – svatba, zažila perzekuci rodiny tchána Sýkory v Bašti

  • do roku 1958 pracovala na statku Sýkorových

  • v roce 1961 byla nucena vstoupit do JZD

  • v roce 1988 odchod do penze

  • od roku 1989 soukromě šest let hospodařila s rodinou v Bašti

  • v současnosti žije v Bašti

  • zemřela v roce 2019

Způsob, jakým na našem venkově proběhla tzv. kolektivizace počátkem padesátých let, vyvolává mnoho diskusí. Komunistický režim po únoru 1948 nekompromisně upevňoval moc za cenu mnohých nespravedlností. „Když se kácí les, létají třísky,“ prohlašoval Klement Gottwald a je doloženo, že také prohlásil, že se čeští komunisté jezdí do Moskvy učit, jak své opozici zakroutit krkem. Že tato Gottwaldova slova nebyla řečena jen tak do větru, dosvědčují osudy desetitisíců našich zemědělců a sedláků, kteří přišli o své rodové majetky, kteří byli vysokými hospodářskými dodávkami doslova bičováni a následně při jejich neplnění kriminalizováni. Z úspěšných zemědělců a sedláků se tak v mnoha případech stali nesvéprávní jedinci, kteří byli násilím donuceni pracovat v zemědělských družstvech i jinde. Vzpomínky Věry Sýkorové na německou okupaci, poválečné období a dobu kolektivizace jsou dalším střípkem do mozaiky historie smutných období naší republiky. Pokud dnešní mladou generaci nebaví učit se o době nesvobody v padesátých letech a o zločinech komunismu, může si nasadit sluchátka a příběh pamětnice si poslechnout.

Příchod na svět

Narodila se poslední srpnový den roku 1932 do rodiny Čeňka Papryče a Marie, rozené Krumholcové, v Líbeznicích u Prahy. Její maminka měla těžký porod a porodní bába na něj nestačila. Proto byl z nedalekých Klecan povolán k jejímu příchodu na svět rodinný lékař. Hospodářství č. p. 118 již dnes nestojí, muselo ustoupit rozvíjející se dopravě. Tehdy se ale jednalo o šestihektarový statek, na kterém hospodařilo několik generací Papryčových. Pamětnice rozhodně nezahálela a již jako děvče byla zvyklá na výpomoc rodičům. „Měla jsem za povinnost nosit sekáčům na pole svačinu, kafe a pivo. Tehdy nebyla lednice, tak jsme pivo spouštěli na vychlazení do studny.“ Svítilo se petrolejovými lampami a ona měla za úkol se o ně každý den starat. „Mojí povinností zejména na podzim, kdy byla brzy tma, bylo nalít do všech lamp petrolej, ostříhat knoty a vypucovat cylindry. Zrovna toto byla práce, kterou jsem nedělala ráda,“ vzpomíná.  Na statku nebyla koupelna, a tak se všichni koupali v dřevěných neckách. Pro většinu lidí dnes těžko představitelné...

Domácnost Papryčových

Věru Sýkorovou vychovávala maminka přísně. Otec byl naopak mírnější a maminku se vždy snažil chlácholit. Do hospody nechodil, ale doma ve sklepě vždy musela být zásoba piva. Ať již pro něho, nebo pro hosty. V kuchyni stála kachlová kamna a maminka občas stloukala máslo a vyráběla tvaroh, který vozila na trh. Utržené peníze byly vítaným přilepšením do rodinného rozpočtu, a to zejména za války, kdy bylo vše na příděl. Svátky či narozeniny se v rodině mnoho neslavily. Papryčovi však ctili Vánoce a ty u nich měly jednu zvláštnost. Otec se jako náhončí účastnil podzimních lovů a po nich vždy dostal zajíce. „Zajíc na smetaně a na černé omáčce, tak s tím mám hodně spojené Vánoce,“ říká pamětnice a dodává: „Stromeček jsme měli až ke stropu, obalený byl cukrovím, měli jsme vždy vánočku a štrúdl. Vzpomínám si na jeden dárek, to mi bylo patnáct let a dostala jsem pod stromeček kozačky. Bylo to v době, kdy byl nedostatek a nosily se i dřeváky.

Nástup do školy

V září 1938 nastoupila do obecné školy. „Řídící učitel se jmenoval Zadák. První školní den řekl rodičům, aby nebyli smutní, když učení některému z dětí nepůjde,“ říká Věra Sýkorová. Jeden z učitelů jí říkal „selka“ a rodině Papryčových šel za války takříkajíc na ruku. Jednou ji ve škole zastavil se slovy: „Selka, řekni doma mámě, že zejtra přijdou slepičáři, ať si schová slepice.“ Podle počtu slepic se totiž musela odvádět dodávka pro wehrmacht. Na obecné škole měla dobrý prospěch, a tak mohla dále studovat na škole měšťanské.

Střípky ze života za války

Na co si Věra Sýkorová dobře vzpomíná, byl průjezd Adolfa Hitlera po silnici kolem Líbeznic na Pražský hrad. „Všude stály hlídky SS, a jedna dokonce za naším domem. Hitlera jsem ale neviděla,“ říká. K její nezapomenutelné vzpomínce patří i setkání s německým vojákem za oknem jejich domu. V okolí tehdy probíhalo cvičení jednotek SS a jeden z vojáků si přišel k Papryčovým pro saze z kamen. Malá Věra tehdy stála za oknem a voják na ni gestikuloval a snažil se jí vysvětlit, co potřebuje. „Bála jsem se a schovala jsem se pod stůl. Čekala jsem, až přijde maminka. Vojáci chtěli, aby vymetla kamna a dala jim saze na maskování obličeje.“ Přišli také němečtí důstojníci a u Papryčových si zabrali jednu místnost, kde si zřídili štáb při vojenském cvičení. „Musím říci, že poděkovali, byli slušní a nic se neztratilo. Ale potom, když přišli Rusové, to bylo horší.“ S blížícím se koncem války chodily přes Líbeznice transporty vystěhovalců, kterých byly podle ní desetitisíce denně. „Byly mezi nimi ženy, děti, po stránce lidskosti nám jich bylo líto. Jednou u nás zabouchali a chtěli kafe. Dokonce si u nás jedna Němka přebalovala dítě.“ Maminka se ale dostala do problémů, když ji jedna Němka nařkla z toho, že jí nechtěla podat vodu. Začal ji vyslýchat jeden četník „skopčák“, který jí vyhrožoval, že si to s ní vyřídí. Nakonec vše dobře dopadlo, i když místní čeští četníci měli co dělat, aby tohoto obvinění maminku zprostili. Tato událost se totiž odehrála ještě před koncem války, v únoru 1945.

Osvobození

„Když vypukla v květnu 1945 revoluce, sbalili jsme raneček s nějakým jídlem a doklady, že odejdeme do skal schovat se na samotu k Vejvodovým.“ Otci však bylo líto nechat na statku veškerý dobytek a obával se, že by o něj mohl přijít. Není divu, vždyť vlastnictví dobytka tehdy znamenalo obživu. Rodina se tedy vrátila do Líbeznic, a to již viděla u silnice ve strouze zabitého německého vojáka. Strach prožívali, když obcí projížděli vlasovci, kteří se snažili dostat do stavení. Nikdo si tehdy nebyl jistý životem. V Líbeznicích došlo k zastřelení asi osmdesáti Němců, kteří se snažili před postupující ruskou armádou schovat. Dlouho se myslelo, že tento masakr způsobili Češi, protože se o skutečném pachateli, kterým byl ruský důstojník se samopalem, nemohlo za minulého režimu hovořit.

Život po válce

Roky 1945 až 1948 patří podle slov Věry Sýkorové k nejhezčím v jejím životě. Byla to doba oslav, plesů, nadšení a těšení se na budoucnost. „Volně se dýchalo a člověk se nemusel bát, že přijde nějaká kontrola,“ vzpomíná. Obnovila se činnost Sokola a život Papryčových se na statku v Líbeznicích začal rychle obnovovat. V roce 1947 se otec rozhodl, že bude pěstovat cibuli. Semeno bylo tehdy drahé, asi 2 000 Kčs za jeden kilogram. Ten rok bylo velké sucho a cibule se neurodila. V srpnu se slavilo výročí Slovenského národního povstání a Tělovýchovná jednota Sokol uspořádala pro své členy zájezd na Slovensko. „Měl tam přijet i Klement Gottwald a my sokolové jsme měli cvičení v Martině. Zájezd stál 1 000 Kčs a máma mi je tehdy s těžkým srdcem dala.“ Cvičení v Sokole bylo pro rodinu Papryčových srdeční záležitostí.

Socializace vesnice

Přišel rok 1948 a s ním nástup komunistů k moci. Vesnice se počátkem padesátých let začaly tzv. socializovat a nastalo združstevňování. Mnoho lidí se nebojí toto období označit za dobu skutečného temna. Otec Čeněk se soukromému hospodaření věnoval dobře. Byl podnikavý, uměl vydělat peníze a také byl manuálně zručný. Za války koupil lis na balíky slámy a mlátičku s benzinovým motorem od firmy Bratři Smrčkové. Zajímavostí je, že později se mlátička objevila ve skanzenu v Bakově nad Jizerou, jak rodinu upozornili jedni známí. Přišel rok 1950 a vše se začalo politizovat. „Začaly schůze českých zemědělců. Ministrem zemědělství byl tehdy ministr Ďuriš, o kterém se říkalo, že to byl bývalý ‚tanzmeister‘ a že ho policisté honili v Lucerně kvůli neplacení daní. Takže asi víte, jak to mohlo vypadat,“ vzpomíná Věra Sýkorová. Velkou lží bylo komunistické prohlášení, že zemědělci do třinácti hektarů nebudou muset do družstev. „Bylo to stejné jako s měnovou reformou v roce 1953. Jeden den říkali, že nebude, a druhý den byla.“ Pamětnice dosvědčuje, že kvůli tehdejší situaci docházelo k rozvodům rodin, děti nemohly uskutečňovat alimentační povinnosti vůči svým starým rodičům, kteří nedostávali v mnoha případech žádné důchody. „To byly obrovské křivdy, které se tehdy děly na generaci našich rodičů. To komunistům člověk nikdy nemůže odpustit,“ říká Věra Sýkorová s hořkostí.

Otec i tchán Sýkorovi se dostali do potíží

V roce 1951 se ve svých devatenácti letech přivdala na statek Sýkorových do Baště. Družstvo zabavilo hospodáři Sýkorovi veškeré stroje, traktor i vazač. Vše se tedy muselo dělat ručně a za neplnění dodávek hrozilo rodině vystěhování. Jen díky tomu, že byl tchán před i za války starostou a měl mezi místními sousedy velký respekt, nedošlo k jeho vystěhování jako v několika jiných případech. Otec Čeněk mezitím několikrát odmítl podepsat přihlášku do družstva a kvůli svému zásadovému postoji začal být perzekvován. „Byl neustále předvoláván na výbor, kde mu podstrkávali přihlášku, a nakonec byl vůči němu uplatněn paragraf, že odmítl hospodařit na nabízených pozemcích, které mu vlastně nikdy nenabídli,“ říká Věra Sýkorová a dodává: „Zbyly nám dvě krávy, kterým nebylo co dát žrát. Oni nás takto schválně bičovali, aby otec souhlasil se vstupem do družstva.“ V roce 1950 se skončilo s hospodařením na líbeznickém statku. Otec prošel nejrůznějšími zaměstnáními. Nejprve pracoval u Státních statků, pak u Sběrných surovin jako závozník. Přišel na něho špatný kádrový posudek a zaměstnání musel opustit. „V Bašti jsme měli asi sedm volů, tajemníků, a jeden mu nabízel, aby šel do výkupu do podniku ZNZ dělat závozníka.“ Vozil obilí a brambory na nádraží a dobytek na jatka. Přišel však do kontaktu se syrovým masem a nakazil se vážnou nemocí. Dobytek byl tehdy všeobecně v zuboženém stavu a nikdo například podřadnou práci krmiče či dojiče nechtěl vykonávat. Bylo to i velké zdravotní riziko. Po rekonvalescenci dali otci zednickou práci a údajně z prochladnutí dostal žloutenku. Následovala práce v obilném silu, kde pracoval jako skladník a kde musel stoupat pěšky i několikrát denně až šestnáct pater. Je obdivuhodné, co mnoho lidí v éře budování socialismu muselo vydržet.

Odolávali do roku 1958

Sýkorovi odolávali kolektivizaci v Bašti obdivuhodně až do roku 1958, kdy byli donuceni vysokými dodávkami a perzekucí ze strany úřadů soukromé hospodaření ukončit. Tchán Sýkora dostal důchod 350 Kčs, jeho manželka nedostala nic. V roce 1961 také Věra Sýkorová vstoupila do družstva a k té době říká: „Prožívala jsem to hrozně, svoboda byla pryč.“

Názor na současnost

Návrat svobody v roce 1989 jsem prožívala velice dobře, jenomže jsem z toho zklamaná. Ať vezmete stranu, jakou chcete, všude plno nepoctivců, plno tunelářů, to jsme rozhodně nechtěli a nečekali,“ hodnotí kriticky vývoj po roce 1989 a dodává: „Lidé kdysi prožívali hlad a všeho si vážili. Věděli, že obživa je z polí a hospodaření. A dnes se tímto opovrhuje. Půda se ztrácí, ubírá a zastavuje se kdeco.“

Na závěr několik citátů pamětnice

V době mého mládí bylo velké vlastenectví, byl Sokol, to vše dnes z lidí vymizelo. Lidé se řídí heslem: Miluj svého bližního, a kde můžeš, lízni ho.“

Mladé generaci bych přála, aby ji nepotkalo nic zlého, žádná válka.“

Přála bych si, aby ti naši politici nekoukali jenom hrabat pro sebe. Ale nevím, kdo to dokáže zastavit. Nevím také, která strana by si zasloužila můj obdiv.“

Přála bych si, aby byla taková doba, jako byla po roce 1945. Lidé měli k sobě blíž, každý byl rád, že válku přežil. Lidé si nezáviděli a v Sokole jsme vedle sebe stáli chudý i bohatý, žádný rozdíl. Ale dnes to tak není.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jan Holík)