Ludmila Sýkorová

„Maminka si z toho dělala legraci. Ona byla jako dítě moc nemocná, tenkrát ještě nebyly léky, že jo… Penicilin, antibiotika a různý jiný léky… Ona v dětství prodělala všechny dětský nakažlivý choroby, ale tak, že většinou dvě dohromady. Byl zázrak, že to přežila. Vždycky doktoři říkali mamince: ‚Počítejte se vším, já zase zítra přijdu, ale počítejte se vším.‘ A ona se divila: ‚S čím má ta maminka počítat?‘ Druhej den, když otevřela panu doktorovi usměvavá maminka, tak hned ve dveřích říkal: ‚Tak máme vyhráno. Přežila tuhle noc.‘ To bylo prý několikrát v jejím dětským životě, a tak ona říkala: ‚Já jsem tolikrát utekla hrobníkovi z lopaty, že tam nahoře si mě už odškrtli a teďka mě tu zapomněli.‘“

„Jeden z těch dnů si prý dali tatínek s bratrem sraz na Staroměstském náměstí, na rohu Železný. Měli se tam sejít ve třináct hodin; v jednu odpoledne. V naší rodině je dost známá nedochvilnost a díky tomu, že brácha přišel pozdě, tak si zachránil život… Tatínek tam naopak už přicházel dřív: přicházel ze strany od Rotta a bylo mu divný, že v tom místě, kde se má sejít se synem, se ti esesáci nějak divně rojej. Tak se ukryl a jen to místo zdálky pozoroval. A prý přesně v jednu hodinu vzali kulomety a všechny lidi, co tam byli, tak postříleli. Táta tam běžel a strašně se leknul, že tam najde toho svého syna, ale on v té době teprve přicházel od Tylova divadla. Slyšel tu střelbu, takže se taky někam schoval do baráku, a až když to utichlo, tak šel na Staroměstský náměstí.“