The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Magdalena Swinkelsová, roz. Hackerová (* 1926  †︎ 2019)

Přežila jsem Osvětim a Bergen-Belsen a nakonec mě málem zastřelil dozorce těsně před osvobozením

  • 1926 narozena v Užhorodě

  • 1939 obsazení Maďarskem, první perzekuce

  • 1944 transport do Osvětimi-Birkenau

  • nucené práce v továrně ve Weißwasseru

  • pochod smrti do Bergen-Belsenu

  • duben 1945 osvobození Bergen-Belsenu, střelné zranění

  • 1946 přesídlení do Karlových Varů

  • v 70. letech přesídlení do Belgie

  • v roce 2000 návrat do ČR

  • zemřela 16. května 2019

Od konce druhé světové války uplynulo (v době psaní tohoto příběhu) dlouhých sedmdesát jedna let. Možná, že časem bude tento konflikt pro mladé lidi tím, čím jsou dnes pro nás napoleonské války. Přesto mezi námi stále žijí lidé, pro které jsou hrůzy druhé světové války dosud živé. Od konce války nebylo dne, kdy by si paní Magdalena Swinkelsová alespoň na malou chvíli nevzpomněla na život za ostnatým drátem. Přes všechna životní úskalí se letos dožívá požehnaných devadesáti let.

Magdalena Swinkelsová, za svobodna Hackerová, se narodila v roce 1926 jako nejmladší z šesti dětí do židovské rodiny v Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Do svých třinácti let navštěvovala tamní českou školu. Situace se změnila v březnu 1939, kdy oblast Podkarpatské Ukrajiny obsadilo Maďarsko. Magdalena musela přestoupit na maďarskou školu, kde jen s těžkostmi snášela ústrky od nacionálně smýšlejících spolužáků. V této nelehké době jí umírá otec a jeden z bratrů. Magdalena vzpomíná na fašistické pochody mladých chlapců s pochodněmi a vlajkami. Při jednom takovém na ni jeden stejně starý chlapec s vlajkou vykřikoval, jak se s Židy chystají „vypořádat“.

„To mě naštvalo, vyběhla jsem ze dvora, vlajku mu vytrhla a udeřila ho s ní do hlavy. Pak jsem se hned schovala v domě. Naštěstí z toho nic nebylo, ale maminka a sestry mi pořádně vynadaly.“

To byl teprve začátek, místo toho, aby si Magdalena užívala mládí, tak od svých sedmnácti let putovala po nejrůznějších koncentračních a pracovních táborech podle toho, jak nacistický válečný průmysl potřeboval pracovní síly.

V Osvětimi přišla o rodinu

Se zvláštní rafinovaností nacisté ukrajovali ze svobody tehdejších evropských Židů. Nejprve zabavování majetku, zákazy, označení žlutou hvězdou, a vše vrcholilo nahnáním do ghetta nebo vlaku směrem na východ. Jak naivní byl pocit, že to už nemůže být horší, poznala Magdalena, když v dubnu 1944 vystoupila z dobytčáku na rampě v Osvětimi-Birkenau. V nastalém zmatku tam už navždy ztratila z dohledu svou matku.

Vzpomínkou na Birkenau jsou pro Magdalenu nekonečné apely, řev a bití. A zlověstný černý dým z komínů krematorií. Jako práceschopná z Osvětimi putovala po dalších nacistických pracovních táborech. 

„Zůstala se mnou pouze jediná sestra Božka, s tou jsem prošla všemi lágry. Vzájemně jsme se podporovaly a dočkaly osvobození. Po válce jsme společně žily v Karlových Varech. Další dvě sestry válku nepřežily, jedna zemřela na kurděje a další byla zastřelena na pochodu smrti. Bratrovi se podařilo před transportem utéct a přidat se do Svobodovy armády, se kterou přišel až do Prahy.“

Pracovní tábor Weißwasser

„Z Osvětimi jsme v dobytčáku jely na práci do Německa. Ve vagonech byla tak strašná zima, že jsme se na zemi mačkaly jedna na druhou, jinak bychom umrzly.“

Sestry se dostaly na práci do továrny na letecké součástky v německém Weißwasseru. Zde byla situace o poznání lepší. Více tepla a čisto. Jídla sice málo, ale němečtí zaměstnanci továrny se s vězeňkyněmi někdy tajně o jídlo dělili. S postupující frontou se transporty z koncentračních táborů stávaly stále častější. Nejhorším byl pro Magdalenu evakuační transport z Hamburku, kde vězenkyně díky spojeneckému bombardování zůstaly týden zavřené ve vagoně. Všude kolem dopadaly bomby.

„Všude byl strašný rachot a při dopadu pum vagon na kolejích doslova nadskakoval. Ani jsme neměly strach, měly jsme radost, že to hitlerovské Německo dostává na frak…“

Postřelena v Bergen-Belsenu

Trať byla poškozená, tak dozorci vězenkyně hnali do Bergen-Belsenu pochodem. Pokud některá žena nemohla vyčerpáním dál, byla zastřelena. Paní Magdalena vzpomíná na hory mrtvých v táboře, nesnesitelný zápach, vši a tyfus. V Bergen-Belsenu chybělo málo a Magdalena se konce války nedočkala. Dozorci se před příchodem anglické armády snažili z tábora prchnout. V nastalém zmatku se vyhublé dívky odvážily otevřít dveře bloku a podívat se ven. Do hloučku zvědavých a vyhublých vězeňkyň začal střílet dozorce. Osm jich zastřelil.

„Přežila jsem Osvětim a další tábory a nakonec mě málem zastřelil dozorce těsně před osvobozením. Dostala jsem kulku do hrudi, ruky a krku. Kulka, která mě škrábla do krku, zabila kamarádku stojící za mnou…“

Naštěstí byl tábor zanedlouho osvobozen a angličtí vojenští lékaři poskytli potřebnou pomoc.

Z Belgie procestovala svět

Po zotavení se v roce 1946 Magdalena vdala do Karlových Varů. Zde se jí narodili dcera a syn. Pracovala v kanceláři a živila se jako švadlena. V roce 1970 se podruhé vdala, tentokrát do Belgie za významného belgického válečného veterána. Odtud procestovala téměř celý svět. Dnes žije v Karlových Varech, těší se ze tří vnuček a jedné pravnučky. Je stále aktivní, ráda čte a vaří. Paní Magdaleně byl dán do vínku neskutečný osud, který je naplněn obdivuhodnou touhou po lepším životě.

Zpracoval: Lukáš Květoň 2016

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Witness story in project The Stories of Our Neigbours (Lukáš Květoň)