The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Švrček (* 1912  †︎ 2008)

On nikdy moc nevykládal o tom, co dělal, všechno pro něj bylo vojenský tajemství

  • narozen 12. srpna 1912
  • interbrigadista ve Španělsku, nejprve u pěchoty, později u protiletadlové baterie
  • po rozpuštění mezinárodních brigád internován ve francouzském sběrném táboře, po začátku II. světové války vstoupil do čs. zahraniční armády, bojoval ve Francii, po jejím pádu se přesunul do Anglie
  • v Anglii se r. 1941 oženil s anglickou dívkou Verou Follows (roč. 1919), jejich manželství trvá dosud
  • jako velitel tankistů bojoval u Dunkerque v říjnu r. 1944
  • nositel francouzského a britského válečného kříže; v 60. letech dostal Řád rudé hvězdy za boje ve Španělsku
  • po válce zůstal v armádě, profesionálním vojákem byl do odchodu do důchodu v r. 1967
  • členem KSČ (resp. KSČM) od roku 1948 dosud

Před odchodem za hranice

František Švrček se narodil se 12. srpna 1912 v Mutěnicích (okr. Hodonín). Jeho rodiče byli zemědělci, celkem měli šest dětí. Vychodil obecnou školu, pak pomáhal rodičům v jejich hospodářství. V mládí byl členem DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) a politicky inklinoval k sociální demokracii. Dvouletou základní službu odsloužil v Nitře.

Cesta do Španěl a co následovalo

Do Španělska se vydal v květnu 1937 v asi pětičlenné skupině, která se utvořila na Hodonínsku. Jeli vlakem z Břeclavi do Vídně, a přestože neměli patřičné cestovní doklady, nechytila je cestou žádná kontrola. Ke komplikacím došlo až po příjezdu do Vídně. Zde byl František Švrček málem zadržen policistou, ale vytrhl se mu a dále cestoval sám. Skrýval se a občas dostal nějaké jídlo od místních lidí. Se svými krajany se již nesetkal, protože ti se vrátili zpátky domů. Z Rakouska se dostal do Lichtenštejnska a potom vlakem do Ženevy a dále do Francie. Zde mu pomáhali členové komunistických stranických buněk a také skupinka Poláků-dobrovolníků, s níž se spojil. Na sekretariátu komunistické strany v Paříži dostal patřičné instrukce, peníze na vlak a odjel na jih.

Pyreneje přešel s větší skupinou, jíž kromě něj tvořili ještě Poláci, Slováci a možná i příslušníci jiných národů. Ve Španělsku byl zařazen do kulometné roty Jana Žižky z Trocnova, spadající pod prapor Dimitrov.

„My jsme tam měli všechno, ty Španěláci nás opatrovali, protože věděli, že jim tam došla pomoc organizovaných vojáků. (…) Oni většinou něměli vojenské zkušenosti.“

Po rozpuštění mezinárodních brigád se dostal do francouzského internačního tábora v St. Ciprien na mořském pobřeží. Zde setrval do té doby, než vypukla II. světová válka a než se začala tvořit čs. zahraniční armáda. Pád Francie byl rychlý a vojákům zbývaly v podstatě dvě varianty, pokud chtěli zůstat aktivní v bojích – buď se zapojit do pomalu vznikajícího francouzského partyzánského hnutí, nebo odejít do zahraniční a zde se připravovat na nasazení na frontu. František Švrček, stejně tak jako mnozí další, zvolil druhou variantu. Z přístavu Sète (nedaleko Montpellier v departamentu Héraut) se dostal na Gibraltar a pak pokračoval na egyptské lodi El Farah do Anglie. Dostalo se mu dalšího důkladného vojenského výcviku, mj. prošel tzv. komandokursem v severním Skotsku a tankistickým kurzem.

Na podzim roku 1944 byl poslán na druhou frontu, která se otevřela po spojeneckém vylodení na pobřeží Normandie. Po bojích u Dunkerque doufal, že sám přímo přispěje k osvobození své vlasti, ale do Československa se dostal až v červnu 1945.

K válečným zážitkům Františka Švrčka podotýká jeho manželka: „Manžel nikdy nevykládal o vojně(válce, pozn. aut.), protože všechno pro něj bylo vojenský tajemství. On nikdy moc nevykládal o tom, co dělal.“

Z Františka Švrčka se stal profesionální voják. Nikdy nebyl vystaven perzekuci ze strany vládnoucího režimu kvůli svému členství v mezinárodních brigádách, ani kvůli službě v čs. zahraniční armádě.

Jeho manželka se kvůli němu musela vzdát britského občanství a na své děti musela hovořit pouze česky, ač to byla řeč pro ni cizí a velmi těžko osvojitelná. Měla potíže se získáváním víz do Velké Británii, svou vlast navštívila pouze pětkrát.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století