The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Svobodová (* 1936)

• narozena 16. března 1936 v Písku

• na podzim 1938 s rodinou prchla z Prachatic, které byly po mnichovské dohodě zabrány nacistickým Německem

• druhou světovou válku prožila ve Vodňanech, i následné osvobození americkou armádou

• ke konci roku 1945 se vrátila s rodiči do Prachatic, kde dostali byt po odsunutých Němcích

• v roce 1948 se zúčastnila XI. všesokolského sletu v Praze

• ke konci roku 1948 se odstěhovala s maminkou a jejím novým partnerem do Plzně

• v roce 1953 se v plzeňské Škodovce učila soustružnicí, zažila zde měnovou reformu a s ní spojené nepokoje

• v roce 1958 se provdala za Milana Svobodu, který byl po roce 1968 vyškrtnut ze strany a musel odejít ze svého původního zaměstnání

• po roce 1989 pracovala několik let v Německu v pohostinství, poté studovala univerzitu třetího věku

• v roce 2020 zemřel její manžel

• na jaře v roce 2022, v době rozhovoru, byla stále aktivní, ráda četla a sledovala společenské dění

Když byly Haně Svobodové dva roky, připadlo její bydliště Prachatice na základě mnichovské dohody nacistickému Německu. Mnoho českých občanů žijících na území Sudet začalo přemýšlet o odchodu. Motivací byla povětšinou obava z podrobení se německé vládě, ztrátě českého občanství a nutnosti navštěvovat německé školy. Mezi oběma národnostmi na zabraném území také začaly panovat velké rozdíly. Němci začali být zvýhodňováni. Když na toto období vzpomínala maminka Hany Svobodové, podotýkala: „Oni měli všechno a my nic.“ Za rozhodnutím opustit své domovy stál často i nátlak ze strany místních nacistických organizací, které měly zájem nejen na vysídlení původního českého obyvatelstva, ale i Židů a německých antifašistů. Rodina se tedy rozhodla odejít do nedalekých Vodňan, které zůstaly na českém území. Tady prožili válku. Do Prachatic se vrátili v roce 1945. Střídali se s dalšími odcházejícími, tentokrát museli opustit své domovy obyvatelé německé národnosti. Hana Svobodová se ale kvůli své mamince o tři roky později stěhovala znovu, tentokrát do Plzně, kde prožila celý život. A i když si nové bydliště a místní lidi časem oblíbila, tamní začátky rozhodně nebyly růžové, naopak - poznamenaly je nejen osobní těžkosti, ale i nelehké dějinné okamžiky.

V roce 1938 se z nás stali uprchlíci

Hana Svobodová se narodila v Písku v roce 1936 jako nemanželské dítě Julii Malcové (později provdané Kolárové), která posluhovala v pekárně. Její prarodiče si svoji dceru a vnučku vyzvedli ve městě krátce po jejím narození a obě je přestěhovali k sobě do Prachatic. Kvůli materiálnímu zajištění byla Julie Malcová nucena provdat se za Jana Kolára, jenž pracoval na dráze. Hanu si osvojil a ta ho považovala za svého otce. Měla k němu velmi blízko. Z Prachatic odešla s maminkou, nevlastním tatínkem a rovněž s babičkou a dědečkem Malcovými ke konci roku 1938, poté, co Hitler zabral Sudety. Jelikož se ale rozhodli odejít poměrně pozdě, několik měsíců po odstoupení Sudet, nebylo snadné najít nový domov. Téměř vše bylo obsazené. K tomu Hana Svobodová říká: „Takže tatínek a dědeček táhli vozík za oj, na něm bylo vše - peřiny a další věci z domácnosti, a šli jsme takhle asi dvacet kilometrů, než nás ve Vodňanech přijal jeden obuvník. Ten nám dal jednu místnost, ale pro babičku a dědečka už nebylo místo, takže ti museli ještě o šest kilometrů dál do Protivína. A tam jsme prožili válku, my ve Vodňanech a babička s dědečkem v Protivíně.“ Dodává, že se v rodině tradovalo, že přijetí od nových domácích bylo spontánní a velmi vřelé: „Je to jako dneska, když my vítáme Ukrajince. Ti lidé dokázali každou místnůstku nabídnout. Byla obrovská solidarita.“

I následně měli štěstí. V blízkosti jejich nového domova nebyly žádné průmyslové a jiné strategické objekty a válku zde přečkali v relativním klidu, i když ve velice skromných podmínkách. „U nás nebylo žádné bombardování. Neměli jsme ale dost potravin, měli jsme ty lístky, a protože tatínek nekouřil, lístky zbyly a dostali jsme občas i nějaký tuk. A nebylo žádné oblečení. Moje maminka si háčkovala i spodní prádlo,“ říká Hana Svobodová. Její maminka byla také od roku 1942 totálně nasazená, ale protože měla malé dítě, byla ušetřena odchodu do Německa. Pracovala v Protivíně v mlékárně. Největší krutosti války k nim nicméně také dolehly. Rodiče její spolužačky odjeli těsně po atentátu na říšského protektora R. Heydricha do Prahy a byli tam z neznámých důvodů zastřeleni.

Přes tyto útrapy a nástrahy se našlo hodně odvážných lidí, kteří nezištně pomáhali. To byl případ i sousedů rodiny Kolárových. Janouškovi odešli také z Prachatic a žili poblíž ve Vodňanech. Téměř celou válku skrývali na půdě mladého českého muže, který prchnul z Německa před totálním nasazením. „My jsme vůbec netušili, jak to udělali. Až když byl úplný konec války a na ulicích se křičelo, že je po všem, šli na tu půdu a přivedli dolů pána. Těch lidí jsem si strašně vážila,“ dodává Hana Svobodová.

Každý se chce vrátit domů

Na jaře 1945 se už vědělo, že Německo prohrává. Stále častěji se nad českým územím objevovali tzv. hloubkaři, spojenečtí letci, kteří byli schopni přesně zasáhnout cíl nízko nad zemí. Většinou odstřelovali menší strategické objekty nebo vlaky, aby znemožnili přesuny německé armády. K tomu Hana Svobodová říká: „Byli úžasní, oni třeba třikrát nalétávali na ten vlak a čekali, až všichni lidé utečou hodně daleko, aby nikoho nezranili, a až pak ten vlak zničili. A tatínek vyprávěl, že letěli třeba tak nízko, že viděl, že je tam černoch.“ A pak přišel samotný konec války a ten byl podle Hany Svobodové nádherný, všude po ulicích se volalo: „Je konec, je konec!“ Spontánně se šily a vyvěšovaly vlajky.

Vodňany spadaly ještě do americké zóny a byly tudíž osvobozeny Američany. Nicméně demarkační linie vedla nedaleko a ve městě se často setkávali zástupci amerického a sovětského vojska. „Rusové sem často přijeli na koni a Američané zase džípem. Ten konec války byl i tady vyhrocený a chaotický. Často se tu střílelo. I místní se začali ozbrojovat, začali mít pušky a chtěli bojovat proti Němcům, kteří utíkali na západ před Rusy. Tihle hrdinové, partyzáni, natáhli třeba přes silnici německé vlajky, a že je ti prchající Němci musí přejet. Ale Němci byli krutí, přes to nejeli. A namířili tanky na domy na náměstí. Hrozili, že jestli ty vlajky nedají pryč, že náměstí rozstřílí. Jak pak ti partyzáni dali vlajky hned pryč!“ Američané i Rusové byli nějaký čas ubytováni v místní škole, ale když byla přesně vytýčena demarkační čára, musela se Rudá armáda stáhnout za řeku Blanici. Hana Svobodová měla možnost setkat se s vojáky obou vojsk a dětskýma očima je hodnotila. Podle ní byli zástupci obou táborů velmi milí, vstřícní. Od Sovětů byla pozvaná na špagety, které neznala. Od Američanů dostávala - jako všechny děti - čokoládu, žvýkačky, pomeranče a burské máslo. Rozdíl v chování byl podle Hany Svobodové mezi Američany, kteří do města přišli bezprostředně z boje, a mezi těmi, kteří přijeli později zajistit okupační správu: „Ti, co přišli později, byli jiní. Oni třeba vyhazovali z okna buráky a my jako děti jsme se o ně dole prali, a byli i tací, kteří vyhazovali jenom slupky a koukali, co budeme dělat. I si to fotili.“

Haně Svobodové bylo devět let, když se ke konci roku 1945 vrátila do Prachatic, kde dostali byt na náměstí po odcházejících Němcích. „My uprchlíci jsme se vraceli a jiní uprchlíci zase odcházeli,“ dodává. Zpět byli pozváni Národním výborem v Prachaticích. Návrat i příchod nových obyvatel do pohraničních oblastí v tuto dobu řídil už Osidlovací úřad, který přerozděloval i konfiskovaný majetek po odsunutých Němcích. „Nás už zvali do těch bytů, které byly prázdné. My jsme se s těmi Němci už vůbec nesešli. Museli tam nechat spoustu věcí, mohli si vzít asi 50 kilo na osobu. Pamatuju si případ muže, který měl na hlavě pět klobouků, aby je pronesl.“ Setkali se tu s bývalými sousedy a známými, kteří se také vraceli domů. „To bylo takové pěkné, každý se chtěl vrátit domů. Všichni jsme se zase znali, bylo to tam takové rodinné,“ dodává Hana Svobodová.

Hana Svobodová na Prachatice vzpomíná s láskou: „Prachatice jsou krásné město s původními zemědělskými statky. Dnes už je tam hodně paneláků, ale střed města pořád stojí za navštívení. Často sem jezdím.“ Rodina tu měla krásné a důstojné bydlení, malá Hana měla vlastní pokoj s nábytkem na míru, což v té době nebylo samozřejmostí. A také se zapojila do života ve městě, cvičila ve zdejším Sokole. Dokonce se přes místní organizaci dostala na XI. všesokolský slet pořádaný v Praze v červenci 1948, na kterém jako na jedné z mála veřejných akcí účastníci vyjadřovali nespokojenost vůči únorovému převratu. „Nám dětem říkali, abychom nic neříkaly a nevolaly,“ dodává. To už se ale začaly psát jiné dějiny. A to i pro Hanu Svobodovou. 

Krušné začátky v Plzni

Matka Hany Svobodové měla pohnutý osud. Když jí bylo pouhých patnáct let, otěhotněla, ale nikomu o tom neřekla. A Hana se narodila jako nemanželské dítě. Až později, zejména kvůli materiálnímu zabezpečení, se matka provdala za o mnoho let staršího Jana Kolára. Malá Hana si s ním velmi rozuměla a považovala ho za vlastního otce. Mezi manželi se ale postupně prohlubovaly neshody, které vyvrcholily tím, že si Julie Kolárová našla novou známost, Josefa Pelíška. A společně s ním a dcerou se odstěhovala ke konci roku 1948 do Plzně. To Hana Svobodová nesla velmi nelibě a dlouho se s tím nedokázala smířit. Znovu opouštěla rodné město, kamarády a velký byt s vlastním pokojem, aby se nastěhovala do jedné společné místnosti v neznámém městě. Její nový otčím byl navíc politicky velmi aktivní, kariérně se dostal až do městského výboru KSČ. „Maminky nový partner byl silný pan komunista a maminku v tomhle ohledu ovládl. Maminka přijala tohle všechno za své. A já jako malá holka jsem chodila recitovat na politické schůze.“ Nakonec rodinu Josef Pelíšek opustil a maminka s dcerou zůstaly samy bez prostředků. „My jsme měsíc jedly třeba jen brambory,“ dodává Hana Svobodová. Její matka si pronajala mandl a žehlila domácnostem prádlo. S tím jí Hana pomáhala. Když dodělala devátou třídu, měla možnost odejít na zdravotnickou školu, ale protože by musela až do Ústí nad Labem, maminka jí to nedovolila. Proto nastoupila do plzeňské Škodovky (tehdy Závody V. I. Lenina), kde se začala učit soustružnicí. Později si dodělala vzdělání na průmyslovce a ve Škodovce pracovala v kanceláři.

V učení ve Škodovce zažila také měnovou reformu vyhlášenou 31. května v roce 1953. „Najednou se začalo mluvit o tom, že bude měna. Maminka z toho byla nešťastná, protože našetřila nějaké peníze. Ale prezident Zápotocký říkal, že měna nebude. Nás to uklidnilo, protože jsme mu důvěřovaly. A druhý den ráno byla vyhlášená. Moje maminka strašně plakala. Bylo to období opravdu ošklivé, lidi nevěděli, co se vlastně děje. Chápali to jako podvod na národ. I maminku to začalo od té komunistické strany odvracet a začala vnímat situaci takovou, jaká doopravdy je,“ říká k měnové reformě Hana Svobodová. Dále upozorňuje na velké protesty ve Škodovce, které se odehrály v souvislosti s reformou. Dělníkům šlo nejprve o řešení ekonomického poškození. Škodovka vyplatila mzdy a platy úmyslně předčasně, aby je nebylo nutné vyplácet až po měnové reformě, čímž výplatu znehodnotila. Pak ale protesty přerostly na úroveň města, demonstranti dokonce obsadili radnici a vyhazovali ven busty komunistických pohlavárů. Hana Svobodová říká: „Sebrali se a šli přes ty brány. To byly houfy lidí a všichni mířili na náměstí. Já jsem měla zrovna odpolední a ti lidi, co šli na náměstí, se valili proti mně. Někdo mi plivl na botu. Do práce už jsem se nedostala, takže jsem se šla podívat na náměstí. Tam jsem viděla tu zoufalost, jak to lítalo z té radnice. Potom zavolali milice a to už jsem raději mastila domů. Už jsem nebyla taková hrdinka, jako když mi bylo devět a byla jsem ve Vodňanech [ke konci války] a chtěla jsem vše vidět.“ Několik dní pak s maminkou raději vůbec nevycházely ven. Komunistický režim postupně situaci ovládl. Ale Hana Svobodová přiznává, že i když se o incidentu mezi lidmi ve Škodovce muselo přestat mluvit, všichni věděli, co se stalo a atmosféru to nadlouho negativně ovlivnilo: „Všichni jsme byli na stejné lodi, všichni jsme věděli, že je to špatně a že by se mělo dělat. Semknulo nás to.“

Manžel to cítil jako křivdu

Hana Svobodová nikdy nevstoupila do KSČ. Ale její manžel Milan Svoboda, za kterého se provdala v roce 1958, ve straně byl. Nicméně jeho poměr k politickým poměrům se proměnil vlivem roku 1968. Pracoval jako vedoucí obchodního úseku ve Škodovce, a protože šedesátá léta přinesla uvolnění režimu, měl možnost jezdit pracovně po celém světě. Navštívil například Čínu, Indii i mnoho evropských států. Mezitím se manželům také narodili dva synové, Radek a Milan.

Když přišel srpen roku 1968 a s ním i okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, pro Milana Svobodu se vše změnilo. Po prověrkách musel místo vedoucího obchodního úseku opustit a nejen to, ze strany byl vyškrtnut, což prakticky znamenalo společenskou degradaci pro danou osobu i jeho rodinu. K samotným prověrkám a následnému vývoji Hana Svobodová říká: „To si každého jednotlivce bralo vedení na pohovor a chtěli vědět, jestli pořád souhlasíme se stranou komunistickou, i po tom šedesátém osmém roce. A jakmile měl proti tomu člověk výhrady, šel ze svého místa i ze strany. Byl přeřazený do dílny. Takže už nikam nejezdil a kluky pak nechtěli vzít ani na školu.“ Manžel musel tedy nastoupit do dílny, kde prožil zbytek pracovního života. Hana Svobodová přiznává, že to manžela zlomilo: „Vzali mu, co měl rád a v čem byl dobrý, a už se z toho nikdy nevzpamatoval. Začal stagnovat a už se nedostal na takovou úroveň, aby mohl Škodovku reprezentovat. Nakonec musel odejít i předčasně do penze. On to cítil jako velkou křivdu, protože neudělal nic, co by nebyla pravda, za co by měl být šikanovaný. Člověk má přece mozek na to, aby myslel, aby nějak hodnotil svůj život.“

Manželství Haně Svobodové přes všechny tyto nepříznivé peripetie vydrželo. A její synové se nakonec, po intervenci známých, na školu také dostali. Listopadové události roku 1989 vítali všichni z její rodiny s nadšením: „Naše babička s námi chodila na náměstí. Čekali jsme třeba, že k nám promluví Havel. My jsme jí nosili židličku, aby se tam mohla posadit. My jsme to hodně prožívali, Havla jsme moc vítali. Náměstí bylo zase plné, vše bylo strašně spontánní.“ A Hana Svobodová stihla začít ještě nový pracovní život. Protože ovládala výborně německý jazyk, pracovala nějaký čas v Německu v pohostinství. A když se z Německa ke konci devadesátých let vrátila, přihlásila se na univerzitu třetího věku. V roce 2020 ovdověla. V době našeho rozhovoru, tedy na jaře roku 2022, v jejích osmdesáti šesti letech, byla stále velmi aktivní. Zajímala se o společenské a politické dění, ráda četla a věnovala se vnoučatům.