The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Martin Svoboda (* 1968)

• narozen 13. dubna 1968 v Plzni

• po vyučení pracoval v národním podniku Metrostav v Praze

• pohyboval se mezi alternativní mládeží a politickými aktivisty

• spolupracoval s Emanuelem Mandlerem a dalšími lidmi z okruhu Demokratické iniciativy

• spolu s Janem Rampichem a dalšími vydával samizdatový časopis Pevná hráz

• podílel se na šíření samizdatových publikací, petic a letáků

• pronásledován Státní bezpečností

• vystudoval práva na Západočeské univerzitě v Plzni

Martin Svoboda se narodil 13. dubna 1968 v Plzni, kde v panelovém domě na sídlišti Slovany prožil „pěkné, poklidné dětství“. Stejně jako jeho o šest let starší bratr Miroslav navštěvoval nedalekou školu v Táborské ulici. Tam nějaký čas působila i jeho matka, učitelka, která pocházela z rodiny majitele truhlářské dílny perzekvovaného po únoru 1948. Aby se vyhnul potížím, Martin se už jako dítě „naučil mlčet“, i tak se prý už ve třetím ročníku střetl se socialistickým školstvím, když v diktátu místo sovětské armády, jak si prý tehdejší osnovy žádaly, uvedl jako osvoboditelku svého rodného města armádu americkou. Přestože se celá záležitost obešla bez vážnějších následků, Martina se tato křivda dotkla a z ředitelny, kam byl předvolán, odcházel s pocitem, že „dítě, kterému je devět let a napíše pravdu, by kvůli tomu nemělo být pranýřované“. Protože ale „třída fungovala hodně pospolu“, účastnil se dál všemožných kolektivních aktivit a docházel i do školní pionýrské družiny, jejímž plnohodnotným členem se však prý nikdy nestal. Jasně si ale vybavuje přednášky skupinové vedoucí na téma zhoubného vlivu rockové hudby, jejichž výsledek byl však zcela opačný, a socialističtí mládežníci se tak už ve svých dvanácti letech sháněli po nahrávkách The Plastic People of the Universe a dalších skupin, které jim byly prezentovány jako vrchol ohavnosti. Méně byl pak Martin nadšený z lidí, kteří ve škole prováděli nábor na vojenské gymnázium. Před nimi ho prý nakonec zachránila až jeho matka, která prohlásila, že „jestli ho vezmou do armády, tak se jim armáda rozvrátí“. Rozvráceno však bylo především manželství Svobodových a Michal a jeho bratr tak od počátku osmdesátých let vyrůstali jen s matkou.

Nebylo to jen rebelství, ale i konkrétní odpor proti komunistům a totalitě

Martin dokončil základní školu v roce 1984, vyučil se a odešel za prací do Prahy, kde našel zaměstnání v jedné z dílen národního podniku Metrostav. V Praze pronikl mezi alternativní mládež a poté, co „v devatenácti letech v podstatě přes noc nabyl dojmu, že je potřeba něco dělat proti režimu“, účastnil se i opozičních aktivit. Podepisoval petice a pokoušel se dále vzdělávat, mimo jiné při setkáních, která pomáhal organizovat. Na svých cestách mezi Prahou a Plzní se pak snažil propojovat své pražské kontakty s okruhem přátel Jana Rampicha, výrazné postavy plzeňské punkové scény a politického aktivisty, jehož poznal už během dospívání na Slovanech. Spolupracoval i se svým bratrem,1 který „byl aktivní v církevních kruzích“, angažoval se v Hnutí za občanskou svobodu a provozoval domácí samizdatové vydavatelství. To bylo později vybaveno i vlastní řezačkou a tiskařským lisem a zásobovalo Plzeň tehdy oficiálně nedostupnou literaturou, mimo jiné i Solženicynovým Souostrovím Gulag. Během Palachova týdne2 v lednu 1989 se Martin zúčastnil pouti na hřbitov ve Všetatech, kde byl už na nádraží spolu s mnoha dalšími lidmi zadržen příslušníky Veřejné bezpečnosti, kteří zatčené shromáždili v jedné z budov tamějšího zemědělského družstva. Tam se Martin mohl poprvé setkat s lidmi, které znal do té doby jen z vysílání Rádia Svobodná Evropa: Jánem Čarnogurským, Johnem Bokem a v neposlední řadě i Bohumilem Doležalem. Právě s ním ho bezradní policisté nakonec naložili do stejného vozu a odvezli je kamsi do lesů, kde je ponechali svému osudu. Dvojici Doležal – Svoboda se však podařilo objevit autobusovou zastávku a dopravit se nočním spojem do Prahy. Doležal pak Martina pozval na jednu ze schůzek intelektuálů z okruhu Demokratické iniciativy,3, 4 kde ho seznámil i s Emanuelem Mandlerem a Karlem Štindlem. Společně se jim Martina, který se tak konečně mohl začít věnovat skutečné, organizované opoziční činnosti, podařilo pro svou věc získat. Ten spolu s Janou Petrovou seznámil na schůzce v Plzni s myšlenkami Demokratické iniciativy i Rampicha, který mohl díky svému postavení mezi plzeňskou mládeží poskytnout kontakty a zázemí. Když se Martin vrátil do Plzně nastálo, mohl začít organizovat nepravidelné bytové semináře pánů Mandlera a Doležala i ve svém rodném městě. Proti nim však policie nikdy přímo nezasáhla, zřejmě proto, že „tam vždycky měli nějakého fízla“.

Cestou parlamentní demokracie

„Tímhle jsme se odlišovali od chartistů, protože jsme tvrdili, že politika není žádné svinstvo, že se dělat musí a že se musí dělat slušně,“ vysvětluje Martin, proč necítil potřebu připojit svůj podpis pod Chartu 77 a raději budoval členskou základnu a hierarchii hnutí, které mělo ambice stát se politickou stranou. Postupem času se vypracoval až na předsedu koordinačního výboru hnutí pro Západočeský kraj a zároveň dál šířil petice, mimo jiné i dokument Několik vět, které podepsané s pomocí Františka Pitora5 a Václava Bendy putovaly až do Rádia Svobodná Evropa. To o opozičních aktivitách v Československu ihned informovalo, takže v některých případech, kdy takto byli zveřejněni i signatáři, se zúčastnění lidé obávali, že je zatknou, a k tomu také v řadě případů došlo. S pány Rampichem, Líbalem, Vyskočilem, Jelínkem a dalšími dále působil v redakci plzeňského samizdatového časopisu Pevná hráz,6 který kromě punkové poezie a prózy publikoval i reportáže a zprávy, mimo jiné také materiály popisující poměry v psychiatrické léčebně Dobřany, které kritizovaly špatné nakládání s pacienty. Nikdo z redakce však netušil, kde spolu s Rampichem provozuje tiskařskou dílnu, ve které se připravovala nejen Pevná hráz, ale i řada dalších materiálů. Se souhlasem majitele se jim totiž podařilo usadit se v opuštěném domku v plzeňských Lobzích, kde prý už jen stačilo zalepit okna novinami a nenápadně tam přestěhovat psací stroje, cyklostylový rámeček od Ivana Lampera z pražské Revolver Revue a další nezbytnosti. Společně tiskli mimo jiné i letáky, jimiž prý přes noc dokázali polepit většinu města. Cyklostylové blány a barvy totiž nebyly drahé, takže vybrat dostačující obnos na podobné akce nebylo nijak obtížné. Distribuce materiálů byla navíc natolik promyšlená a koordinovaná, že se policii nikdy nepodařilo dílnu odhalit, a to i navzdory domovním prohlídkám u všech zúčastněných.

K perzekuci mladých lidí sympatizujících s alternativní kulturou docházelo v Plzni běžně. K zatčení často stačil pouhý fakt, že se dotyčný pohyboval na ulici nebo na jiném veřejném prostranství, kde byl zaregistrován hlídkou Veřejné bezpečnosti. Samozřejmostí bylo i zatýkání všech, kteří se účastnili jakýchkoliv schůzek a setkání, byť jen zdánlivě souvisejících s opoziční činností. Na policejní stanici většinou následoval obvyklý kolotoč strašení, vyhrožování a předkládání protokolů s vymyšlenými přečiny, načež byl člověk po několika hodinách propuštěn, celá záležitost se ale klidně ještě tentýž den opakovala. Ale z podobných příhod měl prý Martin „v podstatě legraci“ a vybaven kartáčkem a informacemi z manuálu Petra Uhla zvládal „dost monotónní výslechy“ s veselou myslí. Neotřásly jím ani provokace, kdy se policisté pokoušeli rozeštvat opozici pomocí dezinformací a obviňovali přátele zadržených z udavačství. Až po listopadu 1989 Martin zjistil, že jeden takový agent Státní bezpečnosti se v jeho nejužším okruhu skutečně vyskytoval, dojížděl však z Prahy. Ve stejné době se dozvěděl i to, že policejní kamera na blízkém kině Eden byla neustále natočena směrem k jeho domu. Sice předpokládal, že jeho byt je odposloucháván, a raději se s přáteli domlouval na ulici před domem, s takto pokročilou technikou sledování však prý plzeňští spiklenci nepočítali. „Jakmile v tom byla ta vazba, tak to bylo nepříjemné, ale když jste byl jenom u výslechu a oni vás pak vykopli někde v lese nebo vás odvezli třeba i před barák domů, aby vás tam mohli za hodinu znova sebrat, tak to tak dramatický nebylo,“ vzpomíná s odstupem času na své potýkání se s tajnou policií. Martin měl také potíže se sháněním zaměstnání. Kdykoliv se mu totiž podařilo získat slušné místo, například v Jednotném zemědělském družstvu Nezvěstice, kde platové podmínky byly na tehdejší poměry mimořádně dobré, StB zhruba po měsíci zareagovala a vynutila si jeho propuštění. „Když je vám jedenadvacet a víte, že to, co děláte, je dobré, tak vás to nabíjí daleko víc, než jestli vás vyhodí z práce, nebo nevyhodí, to vám prostě nevadí,“ dodává však Martin k těm několika dobrodružným létům prožitým v opozici. Za nejnáročnější zkoušku dnes považuje osmačtyřicetihodinovou vazbu ve Vykmanově, kde s přáteli zpočátku netušil, kde je a co ho čeká, a také noční cestu s příslušníky tajné policie do lesů, kde byl ponechán svému osudu, pomoc ovšem našel už v první hospodě, na niž se mu podařilo narazit. Většinu času prý v jeho případě „nešlo o žádné drama“, „padesátá léta to nebyla“, a „protože byl tak strašně mladý, vůbec neměl strach“. Se stejně veselou myslí tak vnímal i Rampichův happening k výročí osvobození americkou armádou z května 1989, kterého se zúčastnil, a stejně jako další mladí aktivisté byl opět zatčen a znovu vyhozen z práce. Samotný Rampich byl obžalován a očerňován v plzeňských periodikách, vyšetřování ale trvalo dlouho a díky změně poměrů ho už nestačili odsoudit.

V listopadu to nevypadalo, že půjdou tak rychle od válu, ani oni to nečekali

Protože v průběhu roku byl snad na všech demonstracích, měl Martin 17. listopadu 1989 na Václavském náměstí pocit, „že mu nic nemůže utéct“. Až když se vrátil do Plzně, dozvěděl se z televizních zpráv o policejním zásahu na Národní třídě. Protože v Plzni zatím vládl „klid na práci“, začal ještě v noci s přáteli Bernardem, Čihákem a také s bratrem organizovat vystoupení opozičních sil7 i ve svém rodném městě. Už druhý den tak jeho bratr „svážel lidi ke Komornímu divadlu“, 22. listopadu proběhla první velká demonstrace na plzeňském náměstí Republiky. Martin se zpočátku podílel na činnosti koordinačního centra Občanského fóra v Pivovarském muzeu, když však věci získaly jasnější obrysy, zaměřil svoji pozornost hlavně na dění v Praze, kde se s přáteli z okruhu Demokratické iniciativy účastnil demonstrací a řady dalších setkání. Spolu s Janou Petrovou také dojížděl do měst v západních Čechách, kde se pokoušel koordinovat činnost příznivců Demokratické iniciativy. Na schůzkách v bytech a při setkáních na náměstích tak rozdávali informační materiály a propojovali jednotlivé revoluční buňky. Během demonstrace na Letné, kdy prý demonstrovat už bylo snadné, se Martin přesvědčil o tom, že společenské změny jsou nezastavitelné, „definitivní tečku“ pak představovalo odstoupení Gustáva Husáka, oslavované po celé republice. Začátkem prosince zamířil Martin spolu s Janou Petrovou a dvěma dalšími aktivisty do Rakouska, kde měl za úkol obstarat kopírku pro plzeňské Občanské fórum, které své materiály do té doby „množilo pokoutně ve Škodovce“. Tu se prostřednictvím Miroslava Skalického8 získat podařilo, když se však skupina revolucionářů vracela z Vídně s tím, že stroj vyzvedne dodávka vyslaná Občanským fórem, jejich vůz ještě v Rakousku havaroval a Martin se ocitl se zlomenou nohou v nemocnici, odkud se do Plzně dostal až po třech týdnech, takže se na koordinaci postupu Občanského fóra podílet nemohl. Místo toho strávil asi měsíc a půl upoutaný na lůžko a celý následující rok „prochodil se sádrou a o berlích“.

Změna politického uspořádání nastala dle Martinova názoru následkem „kolapsu komunismu“ a rozhodně „nebyla připravená“. Václava Havla oceňuje jako „slušného, čestného člověka“, který sice zpočátku v rozporu s programem Demokratické iniciativy „trochu naivně razil apolitickou politiku“, v jejímž rámci je politické soutěžení špatné stejně jako politické strany, z tohoto postoje se však prý „časem vymanil“. Skutečnost, že byl zvolen prezidentem s přispěním nereformované komunistické strany, hodnotí jako „pouhou formalitu“ stejně jako kompromis v podobě angažmá Mariána Čalfy v nové vládě. Je však toho názoru, že měli být odsouzeni9 lidé, „kteří se dopouštěli zla“, aniž by však bylo nutné kohokoliv „věšet nebo zavírat na dvacet let“. Postačily by prý krátké, třeba i jen symbolické tresty. Tím by se předešlo situaci, kdy „z toho estébáci díky svým kontaktům a informacím vybruslili lépe“ než lidé, které pomáhali týrat jiné. Těžko však cokoliv zpětně vyčítat těm, kteří „nevěděli, kdy přijedou tanky“, a měli na věc „úplně jiný pohled než dneska a nevěděli, co si mohou dovolit“. Přestože i nadále sympatizoval s myšlenkami Demokratické iniciativy, Martin se politicky angažovat nechtěl a raději se s několika společníky začal věnovat obchodu. Demokratická iniciativa se mezitím transformovala v Liberálně demokratickou stranu a pánové Štindl a Mandler uspěli v pražských komunálních volbách, později však byla strana během předsednictví Viktorie Hradské rozvrácena a část jejího členstva přešla pod hlavičku Občanské demokratické aliance. Martin si mezitím dálkově doplnil středoškolské vzdělání, a když po patnácti letech podnikatelské činnosti shromáždil dostatečný kapitál, začal v roce 2008 studovat práva na Západočeské univerzitě v Plzni, kterou navzdory skandálům považuje za školu kvalitní. Dnes „má podíly v několika společnostech“, živí se jako advokát a „na politice se podílí konzultačním způsobem“. Ze současných poměrů je vyděšený mnohem víc, než byl ve svých dvaceti letech, kdy se s přáteli „snažil zbavit komunistů“, protože „ti lidé dělají to samé, co komunisty přivedlo k moci“. Obává se, že se „drobnými krůčky blíží stav nesvobody“, systém, který se bude chovat stejně, jen se bude jinak jmenovat. Proti tomu se snaží „svým způsobem“ pracovat, „aby lidé dostali rozum a volili správným směrem“.

1 https://dvojka.rozhlas.cz/vychodiska-miroslava-svobody-7502288

2 https://www.youtube.com/watch?v=WHCsGRgyoV4

3 http://www.bohumildolezal.cz/texty/rs3252.html

4 https://plus.rozhlas.cz/demokraticka-iniciativa-prvni-pokus-o-nezavislou-politickou-politiku-u-nas-po-6541863

5 https://vltava.rozhlas.cz/zpravodajec-a-mukl-frantisek-pitor-o-zivote-neunavneho-bojovnika-za-svobodu-v-5424535

6 http://scriptum.cz/cs/periodika/pevna-hraz

7 https://plzensky.denik.cz/kultura_region/listopad-1989-jak-se-revoluce-odehrala-na-zapade-cech-20141117.html

8 http://tvare-vzdoru.vaclavhavel-library.org/cs/profil/106/miroslav-skalicky-1952

9 https://www.sahistory.org.za/article/truth-and-reconciliation-commission-trc-0