The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Svoboda (* 1923)

Nejhorší to bylo v Pardubicích na gestapu

  • narozen 14. 3. 1923 v Turkovcích

  • vyučený klempíř

  • za války zaměstnán v přeloučské zbrojovce

  • půl roku vězněn v Pardubicích

  • vyslýchán gestapem

  • svědek konce války ve východních Čechách

  • po válce řidič u ČSAD, SNB

Josef Svoboda

„To vyšetřování, to se nedalo. To bylo ran, co jsme dostali. Fackovali nás. Chtěli to z nás vytlouct.“

Pan Josef Svoboda je jedním z posledních svědků věznění na pardubickém gestapu, strávil tam během druhé světové války půl roku. Narodil se 14. března 1923 v Turkovicích. S rodiči a sestrou bydlel v bytě, který sestával jen z jedné místnosti. Tatínek se živil hudbou, hrával na zábavách a později, jelikož v Turkovicích bylo hodně muzikantů, se stal kapelníkem místní kapely. Maminka se starala o rodinné hospodářství.

Obecnou školu vychodil Josef Svoboda v Turkovicích. Po škole se vyučil klempířem v soukromé dílně ve Vrdech, vzdělání si doplňoval ještě v pokračovací škole. „Do pokračovačky jsme chodili jednou za týden ve středu do Čáslavi. Tam byla postavená nová škola, z toho udělali pokračovačku.“

Po vyučení Josef Svoboda pracoval v německé zbrojovce v Přelouči, strávil tam celkem sedm let. Do práce jezdil na kole. Přitom se seznámil se Zdenou Matičkovou, která jezdila pracovat do Tesly. Po válce se vzali.

Ve zbrojovce v Přelouči pracoval Josef Svoboda jako autoklempíř. Opravoval hlavně německé nákladní automobily a obrněné transportéry. „Tam se nevyrábělo nic nového, jenom se opravovaly staré věci. Z té fronty, jak jezdily ty rozbité vozy, tak to vozili tam.“ Právě kvůli práci ve zbrojovce byl Josef Svoboda zatčen gestapem.

Nedaleko továrny bylo vrakoviště, kam byly vyhazovány neopravitelné vozy. „Tam jsem chodili, když byl třeba blatník k auťáku nebo něco takového, tak se šlo a tam se to odmontovalo a v dílně se to přidělávalo.“ Jednou v noci však vrakoviště navštívili zloději. „Druhý den, ve dne jsme tam šli, byli jsme dva a hledali jsme vrak, něco rozdělat a přidělat. Oni (Němci – pozn. aut.) už to tam hlídali a viděli nás, že tam chodíme, tak nás sebrali a odvezli nás na městský výbor a tam nás vyšetřovali. (…) Nechali nás tam sedět a sebrali nás, naložili na auta a odvezli do Pardubic do basy. (…) Tam jsme seděli půl roku.“

Josef Svoboda byl vyslýchán pardubickým gestapem. Výslechy probíhaly v němčině s tlumočníkem. Co vlastně chtělo gestapo vědět? „Jenom co jsme tam dělali, co že jsme chtěli odtamtaď ukrást. Prostě protiněmeckou činnost.“ Během vyšetřování gestapáci Josefa Svobodu bili. „To vyšetřování, to se nedalo. To bylo ran, co jsme dostali. Fackovali nás. Chtěli to z nás vytlouct.“

Ve vězení strávil Josef Svoboda celkem půl roku od konce srpna 1944 do začátku března 1945. „Soud nebyl, prostě nás sebrali a vezli nás na gestapo. Tam nás vyslýchali a z gestapa jsme se nikam nedostali a už rovnou do basy. Tím to zhaslo. Pak nám dali nějaký papír, za co nás odsoudili, a tím to bylo odbytý. To už jsme byli v base, to už jsme seděli.“

Vězni byli drženi na celách po osmi lidech, v rohu cely byla díra pro vykonávání potřeby. „Ráno (dozorce – pozn. aut) otevřel dveře, dával něco k snídani. To se muselo hlásit: ,Achtung‘, a ,Pozor‘. To bylo jako na vojně. Jeden dělal velitele té místnosti a musel něco německy ohlásit, ale už si nepamatuju, jak to bylo.“ Jedlo se na chodbě. „Moc toho nebylo. Normální jídlo jako z hospody, ale moc toho nebylo.“Josef Svoboda celou dobu ve vězení lepil obálky a papírové pytlíky.

Stráž ve vězení tvořili hlavně Češi. Josef Svoboda vzpomíná na dozorce Skřivánka, který si Josefa oblíbil a choval se k němu hezky. Bral si ho dokonce na práci domů a sliboval mu, že mu dá svůj domek v Pardubicích. Jenomže Josef Svoboda se bál domek přijmout kvůli tomu, že by mohl být obviněn ze spolupráce s Němci. „To jsem mu řekl do oči.“ Pokud Josef Svoboda pracoval u dozorce Skřivánka, mohla ho navštěvovat i jeho dívka Zdena.

Po propuštění z vězení se Josef Svoboda vrátil zpět do zbrojovky. „Když už šla válka ke konci, to už jsem do fabriky nejezdil, to už jsme byli doma a dělalo se ve vesnici. Připravovalo se na to, až bude po válce. To už se do fabriky nejezdilo, myslím, že už ve fabrice snad ani nedělali. Asi týden předtím, než byl konec, jsme nechodili do fabriky a čekali jsme, až přijedou Rusové.“

A jak příjezd Rudé armády vypadal? „To bylo lidstva. Vítali jsme je. To bylo jedno auto za druhým, to bylo hrozný, co toho bylo.“Přeloučská zbrojovka pravděpodobně hned po osvobození začala opravovat sovětské vozy.

Po skončení války si Josef vzal svou přítelkyni Zdenu. K práci ve zbrojovce se již nevrátil. Místo toho si našel práci řidiče u ČSAD a později pracoval jako řidič u pardubického Sboru národní bezpečnosti. Vzpomíná také na to, že jednou hlídal vězně, kteří stavěli bytové domy v Pardubicích. V současné době žije se svou paní v Turkovicích.

 

Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum zpracoval Vladimír Kadlec v roce 2013.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vladimír Kadlec)