The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jakub Sviták (* 1955)

K pohraničníkům jsem šel z naivity

  • narozen 10. ledna 1955 v Rosicích u Brna v dělnické rodině

  • po vojenské střední škole vystudoval fakultu ochrany státních hranic VŠ SNB v Holešově

  • v letech 1977 až 1980 byl zástupcem velitele pohraniční roty v Horním Dvořišti a u Českých Velenic na rakouské hranici

  • svědek hrubého zacházení s podezřelými z útěku a používání samostatně útočících psů

  • v souvislosti s útěkem dvou učňů obviněn z porušení povinností dozorčí služby

  • vojenský soud ho poslal na půl roku do vězení

  • po podmínečném propuštění se vrátil do Brna, pracoval v dělnických profesích

  • po roce 1989 právníkem brněnského úřadu práce a magistrátu

  • v roce 1996 začal podnikat a koupil zdevastovaný zámek Dřínov u Kroměříže

  • renesanční památku vlastními silami opravuje

„Byl jsem darebák první třídy. Proto otec rozhodl, že mě dá na vojenskou školu, kde mě naučí pořádku. Nechtěl jsem. Raději jsem se hlásil do Ostravy za havíře, ale otec to nepřipustil,“ odpovídá Jaroslav Jakub Sviták na otázku, proč šel na vojenskou střední školu. Zvolil si zaměření na ochranu hranice. „Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Byl jsem naivní. Představoval jsem si Chody z Jiráskových Psohlavců. Když jsem poznal, jak to na hranici funguje, nechtěl jsem se toho účastnit. Dostat se do civilu ale bylo tehdy možné jen za cenu sebepoškození, anebo přes prokurátora. Když na mě shodili odpovědnost za útěk dvou chlapců, ani jsem se moc nebránil.“

Na vojenskou školu za trest

Jakub Jaroslav Sviták se narodil 10. ledna 1955 v Rosicích a vyrůstal v centru Brna. Oba rodiče byli členy KSČ. Matka byla švadlena a později vedoucí šicí provozovny. Otec řídil autobus a vozil turisty do západní Evropy. „Býval celý týden pryč. Domácnost a výchova dětí spočívala na matce. Ta ale byla taky pořád v práci. Takže jsme s bratrem měli prostor pro lumpárny,“ říká. Když chodil do 7. třídy, velmi si otce rozhněval. „Provalilo se, že jsem si sám podepisoval žákovskou a mnoho dalších průšvihů. Dostal jsem pořádný výprask. Tehdy se otec rozhodl, že půjdu na vojenskou školu a oznámil to učitelům. Ti měli radost a začali mi dokonce dávat lepší známky. Měl jsem o budoucnost postaráno.“

Když v srpnu 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, byl třináctiletý Jakub na pionýrském táboře. „My starší jsme seděli v klubovně a sledovali televizi. Okamžitě jsem cítil rozhořčení. Bral jsem to podobně jako fašistickou okupaci, o které mi vyprávěl dědeček. Myslel jsem si, že by se mělo proti Rusům bojovat,“ vzpomíná. O rok později, v den výročí invaze, byl v Brně na demonstraci, proti které režim tvrdě zasáhl.

Policajti mi rozšlapali fotoaparát a zmlátili mě

„Rodiče mě tehdy preventivně poslali k babičce do Rosic. Tajně jsem se na kole vrátil do Brna. Vzal jsem si fotoaparát a fotil jsem, jak příslušníci Veřejné bezpečnosti a milicionáři honili a mlátili demonstranty. Policajti mě chytili, rozšlapali mi fotoaparát a stloukli mě pendrekem. Zpátky do Rosic mě dovezl neznámý řidič, který mě viděl ležet u cesty u kola. Ještě v září mě tak bolela záda, že jsem musel spát na břiše,“ vzpomíná. „Od té doby nemám rád policii,“ říká Jakub, který se za několik let sám stal součástí represivních složek totalitního režimu.

Protestů v Brně se ve dnech 21. a 22. srpna 1969 účastnilo kolem dvaceti tisíc lidí. Kromě příslušníků Veřejné bezpečnosti a milicionářů proti nim zasahovali i vojáci. Použili vodní děla, obrněné vozy, slzné granáty a do lidí také stříleli. Dva postřelení demonstranti zemřeli, další byli těžce poraněni. Viníci nebyli potrestáni. Podle komunistického tisku za to nesly odpovědnost „protispolečenské, protisocialistické a kontrarevoluční elementy.“

Z Holešova do Českého Heršláku

Po střední vojenské škole v Holešově u Brna byl pamětník smířený s tím, že jeho osudem je vojenská dráha. Pokračoval na 3. fakultě Vysoké školy SNB v Holešově, která byla zaměřená na ochranu státních hranic. „Tehdy se tato fakulta rozjížděla. Když nás tam verbovali, slibovali, že budeme inženýři. Pak ale ministr vnitra rozhodl, že nepotřebuje techniky, ale právníky, takže jsme vedle vojenských předmětů studovali právo,“ říká. Studium marxismu-leninismu a členství v KSČ bral jako nutnost.

V září 1977, po promocích a svatbě, nastoupil jako zástupce velitele pohraniční roty v jihočeské vesničce Horní Dvořiště na rakouské hranici. Rota sídlila v nedaleké osadě Český Heršlák, kde byl také železniční přechod. Jeho manželka tam pracovala na celní deklaraci. Služební byt dostali v jedné části dvojdomku kousek od hranice. „K drátěným zátarasům to bylo od nás asi sto padesát metrů. Chodili jsme s ženou za dráty na houby a na maliny. Formou samosběru jsem si tam za symbolickou cenu jezdil také pro dřevo na topení,“ říká. Výhody, včetně nadprůměrného platu, ale brzy převážila nechuť účastnit se honu na lidi, kteří utíkali z nesvobodné země.

Zabezpečení hranice

Pamětník velel četě vojáků základní služby, kteří střežili hranici. „Rozděloval jsem služby a kontroloval plnění rozkazů. Prověrky se dělaly ve dne v noci. Někdy to bylo docela dobrodružné. Člověk se snažil vojáky překvapit, zároveň musel dávat pozor, aby ho nezastřelili v domnění, že je to narušitel,“ vzpomíná pamětník, který měl také za úkol mužstvo politicky školit. Sám byl pravidelně školen na velení praporu v Českých Budějovicích.

Asi osmdesátičlenná rota měla na starosti skoro deset kilometrů dlouhý hraniční úsek. „Zabezpečit hranici nebylo snadné. Vojáci tam hlídali pouze ve vytipovaných časech. Ženijně technické zabezpečení tvořily zátarasy z ostnatého drátu se signálním poplachovým systémem a dále orné pásy a pozorovatelny. Jako další překážka sloužil zátaras, který byl v minulosti pod vysokým napětím a zemřelo tam spoustu lidí. V místech, kde byla krátká vzdálenost mezi dráty a demarkační čárou, byly důmyslné překážky z kůlů a ostnatých drátů. Měly zbrzdit narušitele, který přelezl dráty, aby se nedostal na demarkaci před příjezdem poplachové hlídky,“ vysvětluje.

Samostatně útočící psi

Nejobávanější „brzdou“ za vysokým ostnatým drátem byli samostatně útočící psi zvaní SUPi. „U nás to byla čtyřčlenná smečka. Kotec měli na vzdálené straně úseku, kde hrozilo, že uprchlík překoná hranici dříve, než dorazí poplachová hlídka. Psi tam měli asi 350 metrů dlouhé výběhy směrem k demarkaci. Když byl signál na signální stěně, operační důstojník zmáčkl tlačítko, v kotci se rozsvítila žárovka, zabzučel bzučák a podle toho, odkud přišel signál, se otevřely elektromagnetem držená dvířka do jednoho nebo druhého výběhu. Psi vyběhli a když chytli stopu, šli po ní. Když to udělala zvěř, proběhli úsek a vrátili se do boudy. Když tam byl člověk, šli po něm a kousali, dokud nepřišel psovod a neodvolal je. Jeden pes ze smečky měl vždy náhubek, aby kousat nemohl. Štěkal a dorážel a podle toho je psovod rychle našel,“ říká pamětník.

K jeho úkolům patřila i takzvaná aktivizace psů. „Rota měla třicet psů a během měsíce jsem musel mít každého z nich na sobě. V případě normálních psů mi stačil tlustý textilní rukáv. Se SUPy to bylo horší. Oblékl jsem si silný ochranný oděv, rukavice a kuklu s drátěným chráničem obličeje. Šel jsem do výběhu, v dohodnuté době je psovod pustil a oni mě pak i tři čtvrtě hodiny tahali. Dokud se dost nenakousali, nepustili. Byli opravdu zlí a těžko ovladatelní.“

Uprchlík vydaný psům

Pohraniční rota se leckdy neobešla bez pomoci místních obyvatel. „Před hranicí byla doslova lavina pomocníků Pohraniční stráže. Byli to pokladní na nádražích, průvodčí, výhybkáři, zemědělci, lesníci, myslivci, rybáři. Za to, že se zavázali hlásit podezřelé osoby, měli přístup do hraničního pásma. Někdo tam musel obdělávat pole, starat se o les a rybníky. Zaměstnanec podniku, který měl nějaké zájmy v hraničním pásmu, byl bez propustky nepoužitelný a mohl si hledat jiné místo,“ vysvětluje Jakub ochotu civilistů spolupracovat. Když by pomocníci nenahlásili podezřelou osobu, hrozil jim problém s příslušníky vojenské kontrarozvědky.

Dále pak pohraničníci využívali takzvané vlakové hlídky. Vojáci v civilu jezdili osobním vlakem. Od pokladních, kteří byli pomocníci Pohraniční stráže, zjišťovali, jestli si někdo podezřelý nekoupil jízdenku třeba na Lipno či jiné stanice poblíž pohraničního pásma. Pokud ano, nastoupili do vlaku a vytipovaného člověka si prohlédli. Na některé z dalších stanic přistoupila uniformovaná hlídka, která ho zkontrolovala. Když se jí zdál podezřelý, odvedla ho k výslechu na pohraniční rotě. Jiní vojáci v civilu plnili roli tzv. pátrače. Jaroslav Jakub Sviták vypráví: „Pátrač chodil v civilu, neměl se stříhat ani holit a ideálně vypadat jako čundrák. Samozřejmě musel být důkladně prokádrovaný. Kontroloval vytčený okruh kolem hranice. Ten náš používal soukromý motocykl s civilní značkou. Vojenská správa mu proplácela benzín i obnošení šatů. Do terénu fasoval jídlo, pistoli s dvěma zásobníky a vysílačku. Měl relativní volnost, akorát musel být vždy v určitém čase na určitém místě. Díval se po podezřelých lidech a vyptával se pomocníků Pohraniční stráže, jestli někoho neviděli,“ vysvětluje.

Takový pátrač měl sehrát zásadní roli i v incidentu, který se na Československo-rakouské hranici poblíž Horního Dvořiště měl odehrát v létě roku 1980. Dle vyprávění pamětníka se pátrač z jeho roty jednou opaloval u rybníka u osady Rybník, když šel kolem podezřelý muž. „Místo toho, aby to ohlásil, šel se ho zeptat, kolik je hodin. Muž vytáhl pistoli, dvakrát ho střelil do břicha a utíkal k hranici. Jak se ukázalo, byl to Polák, který chtěl utéct. Pátrač se doplazil k vysílačce a oznámil, co se stalo. Měl jsem zrovna službu operačního důstojníka. Vyhlásili jsme pohraniční akci, vojáci obsadili předepsaná stanoviště a poplachová hlídka s psovodem se vydala po stopě. Polák mezitím přelezl dráty a vlezl k SUPům,“ líčí pamětník.

Hlídka, která přijela ke psům jako první, podle něho schválně zasáhla pozdě. Vojáci už totiž věděli, že jde o muže, který jim postřelil kamaráda. Když konečně psy odvolali, bylo pozdě. Polák podle pamětníka zemřel v nemocnici. Postřelený pátrač přežil. Pozdní zásah hlídky se vyšetřoval. Vojáci se prý hájili tím, že Sviták jim dal klíče od špatné branky. „Nebyla to pravda, ale vzal jsem to na sebe. Řekl jsem, že jsem se asi spletl. Prošlo mi to zaražením služebního postupu na půl roku,“ vyprávěl Jaroslav Jakub Sviták.

Uvedené tvrzení pamětníka zpochybňují historici Peter Rendek a Ľubomír Morbacher. Po medializaci příběhu Jaroslava Jakuba Svitáka zveřejnili v květnu roku 2019 na portálu Minulost.cz obsáhlou stať Příběh bývalého pohraničníka v konfrontaci s archivy. Autoři pokládají za vyloučené, že by se událost ze srpna 1980 se smrtí polského uprchlíka v prostoru pohraničního úseku Horní Dvořiště udála tak, jak jej líčí pamětník. Uvádějí:. „Kdyby se smrtelný incident ve skutečnosti odehrál (dle tvrzení por. Svitáka byl incident vyšetřován), nemohl by se utajit, ale byl by určitě zaznamenán (i zpětně) v denních situačních hlášeních, existoval by příslušný vyšetřovací svazek, a zasahující hlídka by byla pravděpodobně vyznamenána,​“ 

O rány nebyla nouze

Když Jaroslav Jakub Sviták zjistil, jak se zachází se zadrženými lidmi, chtěl ze služby odejít. „Výslechová místnost byla v druhé části dvojdomku, ve kterém jsme s ženou bydleli. Stěny byly tenké, slyšeli jsme řvaní a nadávky, o rány nebyla nouze. Přímo na rotě se to dělat nemohlo, protože by to slyšeli všichni,“ říká. Když nebyli podezřelí vyslýcháni, byli zavřeni v malinkých celách, bývalé koupelně, záchodu a komoře, kde byla vybetonovaná podlaha a zamřížované okénko bez skla, aby se nemohli pořezat. Ani v zimě se nedalo okno zavřít a nebyla tam ani židle. „Výslechy vedl obvykle velitel roty, politruk a technik roty. Pokud zadrženým nic neprokázali, po osmačtyřiceti hodinách je museli propustit. Předtím jim dali podepsat papír, že s nimi bylo slušně zacházeno a že dostali jídlo. Když odmítli podepsat, byli propuštěni a pak zadrženi znovu,“ říká pamětník.

„Když jednou zpracovávali čtyři mladé lidi z NDR, mě velitel zavolal, abych je u výslechu vystřídal. Poslal jsem ven vojáka, který hlídal a řekl jsem jednomu ze zadržených, že když vydrží osmačtyřicet hodin, musí je propustit. Vydrželi, byli propuštěni, ale asi za tři nebo čtyři dny je chytili na drátech na Sušicku. Kdyby prozradili, že jsem se jim snažil pomoct, zavřeli by mě už tenkrát,“ říká. Uprchlíků z bývalého NDR, kteří se chtěli dostat na Západ z Československa, bylo hodně, protože součástí zátarasů mezi východním a západním Německem byla minová pole. „Jednou jsem sám převedl dva kluky a dvě holky z NDR, které jsem potkal, jak se motají poblíž hranice. Odvezl jsem je autem ke drátům do míst, kde jsem věděl, že nikdo nehlídá, a přesně jsem jim řekl, co mají dělat dál. Útěk se jim podařil. Kontráši to pak vyšetřovali, ale nepřišli na mě,“ vypráví. Dodejme, že i toto tvrzení historici Peter Rendek a Ľubomír Morbacher ve výše zmíněném článku zpochybňují.

Před vojenským soudem

Po dvou letech byl přeložen z Horního Dvořiště k menší rotě rovněž na hranici s Rakouskem, poblíž Českých Velenic. „Tam jsem se také neosvědčil, chytání lidí mi nešlo a nadřízení už se mnou ztratili trpělivost,“ říká. Skončil ve vězení kvůli útěku dvou učňů z učňovského střediska v Českých Velenicích, které bylo vzdálené jen několik desítek metrů od hraničního zabezpečení. Chlapci měli dost času pozorovat, jak to na hranici chodí a vymysleli plán, jak se dostat do Rakouska. Jeli nejprve vlakem do stanice Vyšné. Pak prý šli pěšky po kolejích do Českých Velenic. Spoléhali na to, že na kolejišti je tolik různých pachů, od mazadel po výkaly cestujících z vlaků, že psi nemají šanci zachytit stopu.

Došli k drátům, kde měli schovaný žebřík, přelezli, klackem zahladili stopy na orném pásu a utekli do Gmündu. Tam se ale zachovali tak, že jim Rakousko odmítlo dát politický azyl a vrátilo je Československu. Ukradli auto a když je chtěli zastavit rakouští policisté, bili se s nimi a jednomu prý vyrazili přední zuby. Když se případ začal vyšetřovat, ukázalo se, že učňů si tenkrát všimla pomocnice Pohraniční stráže z železniční stanice ve Vyšném. Ohlásila, že tam z vlaku vystoupili dva divní chlapci.

Podle nadřízených byl Jaroslav Jakub Sviták zodpovědný za to, že i přes hlášení pomocnice z nádraží hlídka uprchlíky nedopadla. Za porušení povinnosti dozorčí služby jej vojenský soud odsoudil k půlročnímu nepodmíněnému trestu. Po třech a půl měsících strávených ve vězení v Českých Budějovicích byl podmínečně propuštěn. Roku 1981 pamětníka také vyloučili z Komunistické strany Československa.

Tiskařem Rudého práva a zedníkem

S rodinou se přestěhoval do Brna. Zpočátku pracoval jako pomocný dělník v tiskárně v centru Brna. „Mohl jsem jen tisknout Rudé právo. Nikdo jiný to dělat nechtěl. Byla to zastaralá tiskárna ještě z První republiky. Všichni dlouhodobí zaměstnanci trpěli chronickou otravou olovem,“ říká. Pak si našel místo pomocného dělníka v brněnském podniku bytového hospodářství. Složil zednické učňovské zkoušky a stal se zednickým mistrem. Poté povýšil na požárního technika a inspektora práce, a nakonec dělal podnikového právníka. Po pádu komunismu pracoval na úřadu práce, kde rozhodoval o odvolání lidí vyřazených z evidence. Později přešel na sociální odbor magistrátu.

„Po čase mě to přestalo bavit. Neviděl jsem za sebou lidi, kterým jsem možná pomohl, ale jen šanony s papíry. Začalo se mi stýskat po manuální práci. V roce 1996 jsem se rozhodl, že už nebudu dělat na cizí. Vymyslel jsem si, že najdu nějaký levný starý mlýn, tvrz nebo zámek a přestěhuji se tam,“ popisuje. Začal chodit po dražbách, kde nakonec koupil zámek Dřínov u Kroměříže. „Byl to asi padesátý objekt, který jsem viděl. Byl v havarijním stavu, koupil jsem ho za jeden a půl milionu i s pozemky,“ říká.

Peníze získal mimo jiné z prodeje chaty a akcií z kupónové privatizace. Dodnes vydělává obchodováním se starožitnostmi, je vlastníkem pozemků a řady nemovitostí. „V opakovaných dražbách kupuji to, co nikdo nechce. Mou ale vůbec nejlepší investicí v životě byly staré motorky a auta. První motocykl, předválečný stroj Praga 350 OHC, jsem koupil v roce 1975. Mám přes čtyřicet motorek a pět aut. Dnes mají veteráni velkou hodnotu. Když potřebuji peníze, něco prodám,“ říká.

Zámeckým pánem

Zámek opravuje hlavně vlastními silami. „Žádám o dotace, někdy to vyjde, někdy ne. A protože peněz moc nemám, dělám všechno sám. Naučil jsem se práce zednické, instalatérské, pokrývačské, klempířské i restaurátorské. Takže jsem zámeckým pánem, který je spíše otrokem. Je to moje megalomanská chata. Vím, že do konce života opravy nedokončím, ale baví mě to,“ říká. Jednou by tam podle něho mohl být domov pro staré lidi. „To už bude záležet na mých dětech.“

Po dřínovském zámku provází zájemce, ukazuje jim tajné chodby i svoje sbírky, které mají tisíce položek. Baví se také tím, že do tlustých zdí ukrývá poklady. Je to třeba bedna starých hraček, učebnic, fotoaparátů, kalkulaček nebo různých zastaralých náčiní z domácností. „Vždycky k tomu napíšu dopis, ve kterém hodnotím, co mě zrovna napadne. Pak to zavakuuji a zazdím. Za mého života se to určitě nenajde.“

Redakční poznámka: původní text příběhu pamětníka z října roku 2018 byl upraven a doplněn v září roku 2019.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť pohraničí

  • Witness story in project Paměť pohraničí (Petra Sasinová)