MUDr. Marie Svatošová

* 1942

  • „Zjistili jsme, že pojem hospic je neznámý, lidé se bojí a je potřeba edukovat veřejnost, vysvětlit, o co jde. A tak jsme poslední měsíc, prosinec 1995, nechali ještě hospic zavřený, udělali jsme ‚dům otevřených dveří‘ a pustili jsme tam veřejnost. Prováděli jsme skupinku za skupinkou jako na zámku, od půdy po sklep, s výkladem a vysvětlovali jsme, co je hospic. To jsme si ale pěkně naběhli... Po okolí se rozkřiklo, jak to tam vypadá, jednolůžkové pokoje s přistýlkou pro příbuzné, představte si, zmáčknete knoflík, postel jede nahoru, dolů, sedá si, lehá si... Tenkrát to tady byla novinka, dnes je to běžné, ale tehdy byly v nemocnicích kovové, ošklivé postele, pomůcky, které máme dnes k dispozici, jsme ani neznali, takže to se rozkřiklo. K tomu úžasné sestřičky a my jsme byli zavaleni obrovskou spoustou žádostí, ale ne indikovaných pacientů. Lidé nám chtěli do hospice okamžitě přestěhovat všechny svoje seniory, vyprázdnit domovy důchodců a přestěhovat je k nám. To nebylo možné, protože hospic byl tehdy o šestadvaceti lůžkách jediný v republice, takže by byl do týdne obsazený na dobu pěti let. Museli jsme vysvětlovat, že je pro lidi na konci života s jasnou smrtelnou prognózou v krátké době. To vše jsme se snažili vysvětlit v začátcích. První dva roky jsem v hospici byla prakticky ve dne v noci, dokud se provoz nezaběhl. Pak už jsem to pustila z ruky, protože bylo potřeba pomáhat dál. V žádném z hospiců, ani v tomto prvním, jsem nekladla cihlu na cihlu, ale můžu říct, že otisky mých prstů by se našly ve všech dnes už osmnácti hospicích po republice formou rady, předávání zkušeností, přednášek.“

  • „Měla jsem v ordinaci telefon: ‚Tady Státní bezpečnost, dostavte se zítra v osm hodin na sedmičku.‘ Nerozuměla jsem mu, na jakou sedmičku: ‚Na Prahu 7?‘ Měla jsem být tak vzdělaná a vědět, že když řeknou ‚na sedmičku‘, tak je to Bartolomějská ulice č. 7. Ale to jsem opravdu nepochopila, tak jsem se ptala, kam na Prahu 7. Tak mi vysvětlili, že Bartolomějská 7. Neřekla jsem to ani manželovi, který by z toho nespal, s tím, že mu to řeknu, až se vrátím. Pověděla jsem to několika přátelům, kdybych se nevrátila, aby manžel věděl, kde má po mně pátrat, a také zástupkyni ředitele OÚNZ, to byla solidní paní doktorka. Řekla jsem jí, že v osm hodin nenastoupím do ordinace, protože tam musím jít. Sestřička byla v ordinaci sama, a ta mi pak řekla, že paní zástupkyně ředitele volala každou hodinu během dopoledne do ordinace, jestli už jsem zpátky. Bylo jasné, že už se nemusím vrátit, že to může být něco zlého. Byla to pro mě zkušenost. Nebylo vůbec příjemné, když za mnou zaklapla veliká vrata, první, druhá, třetí, a potom chodba. Ten výslech trval plus minus asi tři hodiny, ale já jsem měla v té době už zkušenost, školu pátera Ladislava Kubíčka, lékaře a kněze v jedné osobě, který se mi téměř třicet let věnoval, byl mým zpovědníkem. Vychovával nás k pravdomluvnosti, lež neexistuje, a to se mi velice vyplatilo. Opravdu jsem se spolehla na pomoc Ducha Svatého, nemusela jsem zalhat a přitom se ode mě nic nedozvěděli. Naopak dostali lekci, slyšeli, co slyšeli neradi, a nedozvěděli se, co se dozvědět chtěli.“

  • „Samozřejmě nesouhlasím nejen s eutanazií, ale ani se sebevraždou. Ale myslím si, že záleží na motivu. V případě Jana Palacha to nebyla sebevražda z důvodu zoufalství, ale on to pojal jako oběť. Takhle jsem to vnímala i já. Škoda mladého života, ale motiv měl spravedlivý a věřím, že takhle to Pán Bůh posoudí. Že to nebude brát, jako že mu hodil život pod nohy, protože život je obrovský dar, ale že to byla oběť. Ježíš na kříži se také obětoval, i když se z toho mohl vyvléct. Stačilo jenom, aby prostě řekl: ‚Nejsem Boží syn.‘ Obětoval život, rozhodující je ten motiv.“

  • „Opravdu to pro mě nebylo lehké. Uvědomovala jsem si, že mi to nepřísluší, protože hospice nejsou moje dílo, nejsou, opravdu jsem o tom přesvědčena, nejsou lidské dílo, jsou Boží dílo. Kdyby to bylo lidské dílo, dávno by muselo v těch podmínkách ztroskotat. To zaprvé. A když už bych připustila, že si někdo zaslouží vyznamenání, tak by ho museli dostat všichni, kdo se v tom hospici angažují, všechen personál, sestřičky, lékaři, ošetřovatelky, uklízečky, všichni, kdo tam slouží. Tak to bylo pro mě hodně těžké, jít si na Hrad pro vyznamenání, které patří všem. Hodně jsem s tím bojovala, byla jsem tenkrát i za kardinálem Vlkem a myslela jsem, že mě v rámci pokory podpoří, ale on mi řekl: ‚Ne, to nemůžeš odmítnout.‘ Vím, že jsem mu ještě tenkrát říkala, že až přijdu k nebeské bráně, bude to zátěž, a on mi řekl: ‚Neboj se, to necháš dole.‘ Takže nakonec mi odpověděl, že to nemůžu odmítnout, že pro myšlenku hospice, její prosazení, zviditelnění je to hodně důležité a že to musím podstoupit. Tak jsem to podstoupila. Byl tam se mnou bratr, ten mi to trošku usnadnil. Samozřejmě osobní setkání s panem prezidentem Havlem byl zážitek.“

  • „Jistě, ta hrozba [eutanazie] tady je, já si nedělám iluze, že jednoho dne nebude. Záleží na tom, koho si příště zvolíme, jsou pro ni některé strany, Piráti jsou prý všichni pro eutanazii, takže jestli si zvolíme Piráty, tak ji tady mohou odhlasovat. Bude to stejné jako s interrupčním zákonem, pokud by tady ten zákon byl. Bude na svědomí každého jednotlivce, jestli ho použije, nebo nepoužije. Ale já jsem ráda, že je i alternativa. Nemusím se nechat zabít, protože je tady hospic, kde zvládnou moji bolest, moji dušnost, postarají se o mě, nemusím trpět nesnesitelnou bolestí a můžu svůj život dožít celý.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 26.01.2021

    (audio)
    duration: 02:02:17
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 17.02.2021

    (audio)
    duration: 01:33:58
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Důležité je svědčit svým životem

Marie Svatošová, z maturitního tabla, 1961
Marie Svatošová, z maturitního tabla, 1961
photo: Archiv pamětnice

Marie Svatošová se narodila 20. listopadu 1942 Janu a Marii Maršíkovým. Její katolická rodina se ke své víře vždy aktivně hlásila, a to byl také důvod, proč měla ona i její sourozenci problémy s cestou ke studiu. Nakonec se jí ale podařilo vystudovat vysněnou zdravotní školu i lékařskou fakultu v Hradci Králové. Do svého prvního zaměstnání nastoupila v létě 1968 do nemocnice v Semilech, kde s velkým zklamáním prožívala invazi vojsk Varšavské smlouvy. O dva roky později odešla do Prahy, kde se provdala a pracovala jako praktická lékařka. V době osobní krize v roce 1975 se setkala s lékařem a v té době již knězem Ladislavem Kubíčkem, který měl na její život zásadní vliv. O jeho nelehkých osudech napsala po jeho vraždě v roce 2004 knihu Až k prolití krve. Již před koncem totality se seznámila s myšlenkami hospicového hnutí v Anglii a po sametové revoluci je začala uvádět do praxe. V roce 1995 stála za otevřením prvního českého Hospice Anežky České v Červeném Kostelci. Jako prezidentka Asociace poskytovatelů hospicové a paliativní péče se podílela na založení řady dalších českých a moravských hospiců a myšlenku hospicové péče stále neúnavně propaguje. Je také autorkou řady dalších knih dotýkajících se života ve víře i dobrého umírání. Marie Svatošová je držitelkou několika státních vyznamenání. V době natáčení žila v Praze.