Danuše Svatoňová

„Šla jsem zamykat zahradu a zastavilo auto, vylezli dva páni a ptali se mě, jestli je doma strejda. A já říkám: 'My nemáme žádnÉho strejdu.' A on říká: 'Tak ten pán, co u vás bydlí.' A já říkám: 'U nás nikdo nebydlí.' 'Tak my jdeme za tatínkem.' Tak šli. Maminka zrovna kojila Janu. Když přišli, s tatínkem se bavili vedle v místnosti, tatínek si pak vzal kabát a šel. A já říkám: 'Tatínku, kam jdeš?' A on říká: 'Neboj se, já se vrátím.' A už se nevrátil. Dlouho jsme nevěděli, že je mrtvý, dozvěděli jsme se to až z těch novin. Tehdy byli všichni ti popravení v novinách."

"Tatínek byl popraven tady u kasáren v Táboře. Naložili je na nákladní auta, odvezli je do Tábora v šest hodin večer. Říkali, že celá nemocnice musela zatáhnout záclony na tu stranu, na ta kasárna, a tam že je stříleli. Pak že je naházeli na auto, a vezli do Budějovic na hřbitov. A tam je v Budějovicích na hřbitově takový místo, pomníček, a tam je napsaný, že tam je shazovali z toho auta na hromadu, než je vezli na tu kremaci. Pak je vezli na kremaci. My nemáme nic z tatínka, nic! Vůbec nic jsme nedostali…”