The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Svatková (* 1943)

• narodila se 14. listopadu 1943 v Uherském Hradišti

• v roce 1950 otec Jaroslav Piják zatčen a odsouzen na 2 roky vězení za protistátní činnost

• v březnu 1952 otec zemřel v pracovním táboře v Oslavanech

• vystudovala cestovní ruch v Karlových Varech

• pracovala na pozici vedoucí směny v centrální informační službě aerolinek

• v roce 1969 se vdala za Ladislava Svatka a vychovali dceru Ludmilu a nevlastního syna Tomáše

• zúčastnila se demonstrace v srpnu 1969, kterou nafotila

• zúčastnila se listopadových demonstrací 1989

• v době natáčení, v roce 2024, žila v Praze

Ludmilu Svatkovou ovlivnil na celý život rok 1950, kdy zatkli jejího tatínka za protistátní činnost spolu s dalšími sedmi zaměstnanci podniku Sběr v Uherském Brodě. Jako jediný se z vězení nevrátil. Zemřel pár dní před tím, než měl být propuštěn. Domů ho přivezli v rakvi s velkou modřinou na hlavě.

Podepsal mi první pololetní vysvědčení a pak ho zavřeli

Ludmila Svatková se narodila v Uherském Hradišti 14. listopadu 1943. Vyrůstala v Uherském Brodě v rodině prokuristy Jaroslava Pijáka. Původně byl Jaroslav Piják vojákem. Za války se oženil s Ludmilou Fialovou a založil rodinu. Proto z armády odešel a nastoupil v brodské drůbežárně Sběr (dnešní Raciola) na pozici zástupce majitele, tedy prokuristy.

V roce 1936 probíhalo v českých zemích už výrazné zbrojení. Aby zbrojní výrobu situovali co nejdále od německých hranic, založili v tomto roce továrnu v Uherském Brodě. Tu ale po okupaci zabrali Němci a začala výroba pěchotních a leteckých kulometů. Později ji rozšířili i na výrobu kulometů v Messerchmittech. A bylo jasné, že na konci války tak jako na jiných místech v republice, kde probíhala válečná výroba, i zde dojde k bombardování.

Malá Ludmila odjela s rodinou do blízké vesnice Maršov. Když se vraceli, potkali sousedku, která řekla mamince: „Liduško, tam ani nechoď, tam nezůstal kámen na kameni!“ Uprostřed sutin se jako zázrakem zachovalo jen zrcadlo. To má Ludmila Svatková dodnes doma.

Proces Bruštík a spol.

Přestěhovali se k slečně Málkové do starého domečku v parku u muzea, tam žili až do chvíle, než Jaroslava Pijáka zatkli. Tři roky po válce se ujali vlády komunisté a začaly čistky těch, kteří nebyli z nového režimu nadšeni. „Pamatuju si, když přišli k nám. Chodili, hledali všecko možné, tatínek chodil takový neupravený, neoholený. Přišlo asi šest chlapů, hledali zlato, otevírali ledničku, nevím, co všechno hledali,“ vzpomíná Ludmila Svatková na zatýkání tatínka. Jaroslava Pijáka odvedli do vazební věznice v Uherském Brodě, v dnešní době zde sídlí zemědělská škola. „Chodili jsme s maminkou večer na tatínka mávat. Měl okno nahoře. Mával na nás.“ Po čase byl převezen do nechvalně známé uherskohradišťské věznice, kde byl vězněn v době, kdy zde úřadovali ti nejhorší tyrani Grebeníček, Hlavačka a další. Po soudním procesu, kde byl za krádež odsouzen ke dvěma a půl letům vězení, což byl ve srovnání s ostatními ještě mírný trest, nastoupil v oslavanských dolech. Josef Bruštík, majitel firmy na zpracování drůbeže, byl odsouzen ke třinácti letům odnětí svobody, jeho syn Josef Jehlička dostal osm měsíců. Vzpomínky syna Josefa Jehličky a zároveň vnuka Josefa Bruštíka jsou zpracovány v databázi Paměti národa. V procesu Bruštík a spol. bylo odsouzeno celkem osm lidí. Jan Hromčík na osm let, Ladislav Vladyka na tři roky, Anna Honová, rozená Krmenčíková dostala dva roky, Vladimír Syneček rok a Vladislav Koutný osm měsíců. Ludmila Svatková je i dnes přesvědčena, že se tatínek na žádné protistátní činnosti nepodílel.

Na konci března 1952 měl být Jaroslav Piják propuštěn na svobodu. Dva týdny před propuštěním náhle zemřel, bylo mu 38 let. V úmrtních spisech se jako důvod uvádí infarkt. Ludmila Svatková si ale pamatuje na tatínkův velmi zbědovaný stav. „Když tatínka přivezli mrtvého domů, ležel několik dnů v rakvi v chodbě. Měl velkou modřinu na hlavě. Myslím, že mu někdo ke smrti pomohl. Ale těžko říct.“

Maminka Ludmila Pijáková zůstala ve svých dvaatřiceti letech sama s osmiletou dcerkou a jejím o tři roky mladším bratrem Jaroslavem. „Nesla to velice špatně. Byla velice nešťastná, opravdu. Protože oni se měli hrozně rádi,“ vzpomíná Ludmila Svatková. Musela si najít práci, aby rodinu uživila. Nastoupila ve stavebních závodech. „Náš byt dali nějakému vojákovi a nás vystěhovali do domku po řezníkovi, kterého taky někam vystěhovali, malý domek s mokrými zdmi, to byl hrozný dům.“

Dědeček emigroval v roce 1929 do Uruguaye? Tak žádný cestovní ruch studovat nebudeš!

Ludmila Svatková si přála studovat cestovní ruch, chtěla být letuškou. Proto odešla na střední školu až do Karlových Varů. Tam by se čekalo, že se komise u přijímacích zkoušek bude zajímat o tatínka. Velmi zvláštní situace nastala, když se Ludmily začali vyptávat na dědečka, který v roce 1929 opustil babičku i s malou dcerkou a odcestoval do Uruguaye, kde zůstal. „Takže mě nepřijali na obor cestovního ruchu, šla jsem tedy na ten druhý obor účetnictví, tam jsem nastoupila a po chvíli mě přeřadili na cestovní ruch. Vůbec nechápu, proč se mě ptali na dědečka. Myslím, že to byla nějaká divná záminka, aby se neptali na tatínka.“

Po studiu nastoupila do aerolinek. To už se ale létání bála, takže zůstala na letišti. Postupně se vypracovala na vedoucí směny v centrální informační službě. Po bratrově emigraci už ale nemohla za pasovou kontrolu.

Běžte domů, jsou tu Rusové

21. srpna 1968 šla Ludmila jako každý jiný den ráno do práce. Tentokrát ale věděla, že bude něco jinak. Nepustili ji tam. Řekli všem, že mají jít domů. „V tu noční směnu tam byla kamarádka, prý je vyhnali před budovy, zvlášť ženy, zvlášť muži a pak je poslali domů.“ Po třech týdnech nastoupila v náhradní práci, v továrně Fruta (Národní podnik Fruta Modřice).

Dva měsíce nato emigroval její bratr Jaroslav do Švédska. „My jsme tenkrát s maminkou jely do Vídně, to už tu byli Rusové, ale my jsme měli povolení. Bydleli jsme u maminčiny tety, která mě přemlouvala, abych tam zůstala. Brácha měl jet tenkrát s námi a nechtěl. Za dva měsíce nám volal, že je se svou budoucí ženou ve Vídni. A ptal se, jestli má jet do Austrálie nebo do Švédska. Řekla jsem mu, prosím tě, do Austrálie ne, to už se v životě neuvidíme.“

Po invazi přišly tzv. čistky. „Ptali se nás, co říkáme na Palacha, co na invazi. Řekla jsem, že se vstupem vojsk nesouhlasím. Měla jsem to napsané i v posudku, že jsem se dostatečně nezapojila do obnovy. Ale u mě žádné následky nebyly. Šéfa přeřadili.“ Několikrát se snažili, aby Ludmila vstoupila do strany, to vždy odmítla s ohledem na tatínka. I přes to všechno pracovala dál na vedoucí pozici.

V roce 1969 se sblížila po vítězném hokejovém utkání nad Sovětským svazem s Ladislavem Svatkem, se kterým vychovali Ladislavova syna Tomáše a společnou dceru Ludmilu.

Konečně svoboda

Stejně jako v srpnu 1969, tak i v listopadu 1989 se Ludmila Svatková zúčastnila demonstrací a vše nafotila. Komunismus byl podle Ludmily Svatkové „na nic“: „Žádná svoboda. Chtěla jsem cestovat. Člověk tu byl uvázaný. Nemohla jsem třináct roků vidět bráchu.“ Po revoluci odletěla Ludmila pracovně do Dánska. Po dvou letech se vrátila starat se o svého nemocného manžela. Dvakrát se s maminkou podívaly do Ameriky.

V dnešní době je Ludmila Svatková spokojená i přes všechny zdravotní problémy.