The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotmistr v. v. Pavel Svárovský (* 1961)

• narodil se 15. června 1961 v Jablonci nad Nisou

• rodina s německými kořeny žila v Tanvaldě

• příbuzní z matčiny strany bojovali během druhé světové války v německé armádě, její dva strýcové padli

• v srpnu 1968 zažil v Tanvaldě okupaci Sovětskou armádou, městem projížděly kolony tanků a obrněných transportérů směrem na Prahu

• po maturitě na gymnáziu šel na Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, během prvního ročníku se musel oženit a se studiem skončil

• po roce v továrně narukoval na dva roky na vojnu

• v poddůstojnické škole v Prešově ho vycvičili na radistu

• první rok služby zažil jako takzvaný zobák drsnou šikanu a ponižování ze strany vojáků druhého ročníku – mazáků

• potkal řadu vojáků z povolání, kteří se k vojákům základní služby chovali bezohledně

• během vojny absolvoval cvičení vojsk Varšavské smlouvy Štít 1984

• zažil zimní cvičení na Doupově v mrazech pod minus 30 stupňů

• do civilu se vrátil na jaře 1985

• pracoval jako mistr v textilce Seba, po krachu firmy vystřídal několik profesí technického rázu

• v roce 2021 žil v Tanvaldě, byl vdovcem a měl dvě děti

Miloval válečné filmy a jeho dětským hrdinou byl kapitán Cvetajev ze strhující sovětské filmové epopeje Osvobození. Dvouletá vojenská služba v Prešově, Slaném a Strašicích ho ale připravila o jakékoliv iluze o obraně socialistické vlasti před imperialistickým nepřítelem.

„Dnešní kriminály jsou proti podmínkám v kasárnách Československé lidové armády a celé Varšavské smlouvy mateřskou školkou,“ vzpomíná Pavel Svárovský, který narukoval na jaře 1983. Do civilu se se dosoukal po 730 dnech přes útvary v Prešově, Slaném a Strašicích. „Můj spolužák z gymplu Petr Mistr šel na vojnu o rok dřív než já. Dostal opušťák, potkali jsme se a říkal mi: ‚Na vojně přestáváš být člověk, seš hmota, na kterou se od rána do večera řve a řve a řve.‘ Lidská důstojnost a dobré vychování jdou úplně stranou. Pak jsem si na jeho slova mnohokrát vzpomněl. Zlomení osobnosti a přizpůsobení se zlu byly na vojně na denním pořádku.“

Největší peklo si dělali vojáci základní služby sami mezi sebou. V 80. letech 20. století dostoupala v Československé lidové armádě (ČSLA) na vrchol krutá, někdy až nelidská šikana. Vojáci druhého ročníku, takzvaní mazáci ponižovali a týrali vojáky prvního ročníku, takzvané zobáky, holuby nebo dropy.

„Vojáci z povolání, tedy lampasáci, gumy nebo furťáci, šikanu většinou tolerovali. Pokud se mladý nezkušený velitel čety nebo roty nedomluvil s mazáky, neměl šanci svou jednotku zvládnout,“ vysvětluje Pavel Svárovský. „Když furťáci odešli odpoledne z kasáren domů, přebírali vládu nad kasárnami mazáci. Zobák se nezastavil od šesti ráno až do deseti večer, kdy byla večerka. Často ale fungoval ještě dlouho do noci. Zobáci museli mazáky poslouchat na slovo a na rotách se starali pořádek, o což furťákům šlo. Říkalo se tomu mazácká vojna a byla skoro ve všech útvarech.“ Jen výjimečně měli v některých útvarech vojáci základní služby furťáckou nebo gumáckou vojnu. To znamenalo, že vojáci z povolání svým jednotkám opravdu veleli a měli je pod kontrolou celý den.

První rok byli chudáci, druhý rok grázlové

V noci však kasárna zůstávala takřka bez dozoru vojáků z povolání. Sloužil tam pouze dozorčí útvaru a dva jeho pomocníci. Nedokázali a často ani nechtěli udržet kázeň ve všech jednotkách. V největších útvarech přitom sloužilo kolem dvou tisíc vojáků, před odchodem do armády nejednou soudně trestaných.

Komunistický režim tvrdil matkám budoucích vojáků, že na vojně udělá z jejich chlapců chlapy. První rok služby se z nich však stávali týraní ubožáci, druhý rok se hodně z nich měnilo v kruté grázly.

„V Prešově bylo nejdrsnější, když mazáci vzali mladého vojáka, dva ho drželi a třetí ho mlátil pěstí do břicha na solar. A řvali na něj, jestli to podepíše. Protože největší potupa a největší vojenský hřích bylo, když se nějaký zobák vyjádřil, že by to chtěl takzvaně podepsat, tedy zůstat na vojně jako furťák,“ tvrdí Pavel Svárovský. „Mazáci měli takovou zkoušku odolnosti a když tloukli zobáka do břicha, ptali se – Podepíšeš?! Záleželo na odolnosti zobáka, kolik ran vydržel a nepodepsal.“

Z kasáren ho nepustili ani na pohřeb babičky

Podle pamětníka mazáci na druhou stranu oceňovali, když zobák po několika bombách na solar vydržel a řekl – Nepodepíšu! „Zažil jsem to a bylo to drsné. Dali mně asi tři čtyři rány, plné rány,“ prozrazuje Pavel Svárovský. „Ale věděl jsem, že je dostanu a aspoň jsem zpevnil břicho. Nejhorší je, když tě napálej nečekaně. Jakmile tě dva čapli, věděls, co přijde. Nepodepsal jsem, hahaha, a jsem na sebe hrdej.“

Čiré zlo představoval rovněž bezcitný armádní režim. Nedlouho po narukování na vojnu zemřela Pavlu Svárovskému babička. Podle něj byla plná dobroty a pro rodinu by obětovala všechno. Na pohřeb ho ale ‚zelení páni‘ nepustili. „První měsíc na vojně jsme měli přijímač, nejdůležitější období výcviku, a neexistovalo, aby někdo během něj opustil kasárna,“ vysvětluje.

Německé předky tutlal

Pavel Svárovský se narodil 15. června 1961 v Jablonci nad Nisou. Od útlého dětství žil v Tanvaldě v Jizerských horách. Maminka Annelies, rozená Leppeltová, pocházela z německé rodiny. Tatínek Oto Svárovský byl ze smíšené česko-německé rodiny.

„Táta byl ročník 1935, máma 1936. Teprve zpětně si člověk uvědomí, jak málo vzpomínek a zážitků z rodičů vydoloval. Na válku a na dobu po roce 1945 se vzpomínalo na rodinných sezeních. Odsuny sudetských Němců byly drsné a dramatické, ale musíme se vžít do pocitů tehdejších lidí. Nenávist k Němcům se dala pochopit, jenže na ni dopláceli taky lidi, co neměli s válečným šílenstvím a útlakem Čechů nic společného,“ přemýšlí Pavel Svárovský. „Tatínek mojí maminky Herrmann Leppelt mohl po válce jako velký sklářský odborník zůstat na Tanvaldsku i se svou rodinou. Tátovi pomohlo, že pocházel ze smíšeného česko-německého manželství. Můj dědeček byl Čech, babička Němka. Neuměla česky ani slovo, ale vždycky jsem se s ní nějak domluvil.“

Jako školák se Pavel Svárovský svými německými předky nechlubil, v Tanvaldě sice žilo mnoho neodsunutých sudetských Němců, ale ještě v sedmdesátých letech je hodně Čechů nebralo jako plnohodnotné lidi. „Moje německá babička z máminy strany byla plná dobroty a pro rodinu by udělala všechno.“

S vyhnanou kamarádkou se potkala po 45 letech

V roce 1990, kdy už neexistovala železná opona mezi východním komunistickým a západním demokratickým blokem, přijela z bavorského Agsburgu na návštěvu za Annelies Svárovskou bývalá spolužačka Doris Heffnerová s manželem. Její rodiče vlastnili do v Desné uzenářství a po válce je československé úřady vyhnaly do západního Německa.

„Doris a moje maminka se setkali po čtyřiceti pěti letech. Bylo to strašně krásné. Pak jsme několikrát navštívili Augsburg,“ tvrdí Pavel Svárovský. „Ve škole, v televizi a všude nám komunisti vykládali, jak jsou západní Němci odporní. Ale Heffnerovi byli šlechetní lidé. Naši příbuzní ve východním Německu neměli takovou noblesu. Po roce 1989 jsem mohl porovnat, kam to dotáhli východní a kam západní Němci.“ 

Kvůli válce rodina prořídla

Němce v rodině maminky Pavla Svárovského zasáhla tvrdě druhá světová válka. Dva její strýcové zahynuli na frontě jako vojáci wehrmachtu. Dědeček Pavla Svárovského Herrmann Leppelt válku přežil, jako skvělý sklář se vyhnul odsunu do Německa, poněvadž ho Československá republika potřebovala pro svůj průmysl. Zemřel však již v roce 1957 a svého vnuka se nedožil. Jeho ovdovělá manželka si vzala znovu Němce Otto Schauba.

„Byl vynikající brusič skla a za první republiky měl brusírnu v Železném Brodě. Ale přišel o ni hned v pětačtyřicátém roce díky Benešovým dekretům. Zkonfiskovali mu ji, protože měl německou národnost,“ upozorňuje Pavel Svárovský. Jeho nevlastní děda bojoval ve wehrmachtu, ale naštěstí pro něj v týlových jednotkách ve Francii.  Vojnu  si nemohl vynachválit, vzpomínal na Paříž, na sázení na koníčky. V pětačtyřicátém využil hned první příležitost a z německé armády dezertoval.

Sovětský voják zmrznul vestoje

„Válku prožil úplně skvěle. Na rozdíl od mého dalšího mého příbuzného, jmenoval se Stingel a pocházel z Blankenburgu z východní části Německa. Bojoval na ruské frontě a vojnu koupil naplno. Vyprávěl nám příhody od Stalingradu, odkud vyvázl opravdu jen zázrakem,“ uvádí Pavel Svárovský. „Byl zraněný, ale stihli ho odvézt na západ ještě dříve, než Rusové Paulusovu armádu obklíčili. Říkal, že na východní frontě to bylo šílené. Líčil nám, jak v zimě postupoval lesem, a najednou se z ničeho nic proti němu zjevil ruský voják samopalem. Stingel si říkal - Je se mnou konec, teď to do mě pustí! Ale ruský voják se nehejbal a Stingel zjistil, že zmrznul vestoje.“

Stingela československé úřady vyhnaly po válce do východního Německa, z něhož později vznikla komunistická Německá demokratická. Životní úrovní výrazně zaostávala za západní Německou spolkovou republikou. „Většinu našich příbuzných bohužel odsunuli do východního Německa. Navštěvovali jsme se. Oni k nám jezdili hlavně pro broušené sklo a my si v NDR kupovali slavné elektrické vláčky.“

Městem jely sovětské tanky a lidé v panice utíkali

Pavel Svárovský měl pěkné dětství, manželství rodičů bylo harmonické a v rodině panovala úžasná pohoda. Pamětník odmala sportoval, hrál fotbal, hokej, lyžoval. Po večerech četl indiánky a další dobrodružné knížky.

První drastickým okamžikem v příjemném dětství Pavla Svárovského se stala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. „Jako sedmiletý chlapec jsem z ní měl zážitky napořád. Přes Tanvald jezdily dvacátého prvního srpna kolony směrem na Prahu, tanky, obrněné transportéry i nákladní vozy s bílou rozlišovací prouhou,“ vzpomíná. „Byly nejenom na hlavní silnici, protože místní odbojáři měnili ukazatele směru na Prahu. Pamatuju si, jak jsem šel sám po ulici a najednou se objevila kolona sovětských vojáků. Lidi v panice utíkali, schovávali se, skákali za zídky a lehali na zem. Po městě už se rozkřikla hrozná nehoda cisterny v Desné, která vybouchla a uhořely babička s vnučkou uhořely. Sovětští vojáci nevzbuzovali důvěru, vojáci nevzbuzovali důvěru, byla to směska národností, šikmoocí Kazaši, Uzbekové a o jejich kulturních návycích věděli všichni svoje.“

Pavel Svárovský si pamatuje na obrovský strach z války. Jeho děda se potkal s kamarádem, bylo jim kolem pětapadesáti let. Kamarád se rozplakal, poněvadž měl v Sovětském svazu syna. „Bál se, aby neskončil v lágru nebo ve věznici, poprvé jsem viděl brečet starého chlapa,“ upozorňuje pamětník. „V roce 1969 jsem měl pro změnu velký kladný zážitek z přistání Američanů na Měsíce. Jsem rád, že jsem u toho byl, ve čtyři ráno s tátou jsme koukali na naši televizi Ametyst.“

Nadchl ho válečný film Osvobození

Dětství Pavla Svárovského provázela často podřadná sovětská kinematografie. Za vybočení ze šedivé řady považuje sovětskou válečnou epopej Osvobození režírovanou Jurije Ozerovem. „Dva  celovečeráky šly za sebou, tanvaldské kino bylo úplně narvané, i staří chlapi koukali na film jak na zjevení, byl velkoryse a výpravně natočený. Když kapitán Cvetajev stojí proti německému tanku Tygru, to je úžasné,“ úžasné. „Vojenství jsem měl v sobě zaryté, válečné filmy jsou pořád mým koníčkem.“

Dva pamětníkovi spolužáci šli z deváté třídy na střední vojenskou školu. Jeden z nich ‚zdrhnul‘ půl roku před maturitou, což ale komunistický režim tvrdě postihoval. Nikoho moc nelákalo stát se vojákem z povolání, natož když během studia poznal, jaké neutěšené poměry v Československé lidové armádě (ČSLA) jsou. Aby komunistický režim zamezil odchodům žáků ze středních a vysokých vojenských škol, nutila je uhradit všechny náklady spojené se studiem. Šlo o vysoké desetitisíce korun. „Myslím ale, že z armády odešel i můj druhý spolužák, dělal pak radši pak v Uranových dolech ve Stráži pod Ralskem,“ dodává Pavel Svárovský.

Koho neodvedli na vojnu, byl pro smích

Podle něj měl odvod na vojnu punc velice ceněné společenské události, spojené ovšem s nervozitou z neznámého prostředí a z přísných důstojníků ČSLA. Jako tanvaldský gymnazista se na něj připravoval v místním hotelu Koruna nad pár půllitry plzeňské dvanáctky.

„Koho neodvedli jako neschopného vojenské služby, cítil se podřadný. Služba v ČSLA byla alespoň navenek čestná a musel ji absolvovat každý správný mladý muž. Kdo neprošel a nemohl dva roky stát na obraně socialistické vlasti, tomu se u nás v Sudetech říkalo posměšně štátskripl,“ vrací se do roku 1979. „Ale samozřejmě byla tendence se vojně vyhnout, hledaly se lékařské cestičky, jako že má někdo jako nepořádek v hlavě. Nebo kluci nastoupili do podniků s vojenskou výrobou. Pak šli na vojnu jako pětimetři a na vojně sloužili pět měsíců. Potom si několik roků odkroutili ve zbrojovkách. U nás byla neznámější Elektropraga a několik mých kamarádů se tam zašilo.“

Byla i vojna na pět měsíců. Ale brutální

Pětimetři však během výrazně kratší vojny zažívali ze strany klasických ‚dvouročáků‘ nejen opovržení, ale také ukrutnou nenávist. „Měli nejtvrdší vojnu ze všech. Byli věční zobáci, nejponižovanější vojáci ze všech. Během pěti měsíců dostávali od mazáků takový kouř, že se to někdy ani nedalo vydržet. Co se jim dělalo, byly někdy kriminální činy, za které se v civilu chodilo sedět do basy. Stejně hrozné věci jako pětimetři museli zkousnout jen zobáci se slabšími povahami, jemnocitní kluci, mamánci, co si v sobě už nosili, že se na nich mazáci vyřádí. Zažil jsem, jak kluci v noci brečeli do spacáku a jak se ze stresu pomočovali.“

Pavel Svárovský nastoupil po maturitě na tanvaldském gymnáziu na Vysokou školu strojní a textilní (VŠST) v Liberci. Musel se oženit, poněvadž se svou dívkou čekali dítě. Mimino a vysoká škola však nešly moc dohromady, tak přerušil studia a šel na rok do továrny Totex. Na VŠST se už nevrátil a na podzim 1982 se vydal na Okresní vojenskou správu v Jablonci nad Nisou, kde se dobrovolně přihlásil na vojnu.

„Vojákyni z povolání jsem šokoval svou prosbou, že bych rád na vojnu, abych ji měl za sebou. Dvacátého sedmého března 1983 jsem vyrazil s Karlem Kuchem z Tanvaldu směr Železný Brod a Praha, odkud vypravili zvláštní vojenský branecký vlak,“ uvádí. „Karel jel do Kežmaroku na poddůstojnickou školu pro řidiče tanků a bojových vozidel pěchoty. Mě poslali na poddůstojnickou školu do Prešova, kde armáda cvičila vojáky se specializacemi. Skončil jsem mezi radisty v kasárnách Antonína Zápotockého.“

V přijímači nestíhali dojíst

Vojenský útvar se rozkládal naproti Oděvním závodům kapitána Jána Nálepky. Pavel Svárovský si vybavuje večer družby se slovenskými přadlenkami. Program byl nicméně jednotvárný. Vojáci přišli do kulturní místnosti, kde na stolcích stály láhve s vínem. Po dlouhé době bez alkoholu, který v kasárnách řády nepovolovaly, se každý chopil jedné flašky a vypil ji na ex. „Na tanečky s děvčaty vůbec nedošlo. Cestou do kasáren jsme se navzájem podpírali a přadlenky lítostivě koukaly, že s vojáky zase nic nebylo,“ konstatuje Pavel Svárovský.

Během prvního měsíce na vojně procházeli nováčci přijímačem, extrémně tvrdým úvodním výcvikem. Vařili jim sice dobře, aby se ale stihli najíst, museli začít jíst už za chůze ke stolu. „Sotva jsme si sedli, už nám veleli vztyk, odchod,“ upozorňuje Pavel Svárovský. „Knedlíky na talíři jsme dojídali smutně očima.“

Po přijímači následovala slavnostní vojenská přísaha a mladí vojáci dostali jako odměnu první vycházku mimo kasárna. Mohli se setkat s rodiči, sourozenci, manželkami, přítelkyněmi. „Za mnou nikdo nepřijel. Nechtěl jsem, aby se za mnou trmáceli přes celou republiku a byli jsme pak někde čtyři hodiny odpoledne na hotelu,“ poznamenává Pavel Svárovský. „Po měsíci přijímače, kdy jsme nesměli do vojenské prodejny army, jsem měl absťák po sladkém.  Na vycházce jsem nešel nejdřív do hospody, ale do cukrárny a tlačil jsem do sebe jednu čokoládu Milena za druhou. Pivo Šariš bylo navíc jedno z nejodpornějších piv vůbec, v kombinaci s borovičkou šlo o smrtící lektvar.“

Táta na vojně šikanu vůbec neznal

Půlrok v prešovské ‚péešce‘ byl stejně hnusný jako zdejší zlopověstné pivo Šariš. „Něco jsem začal tušit, když jsem jel v roce 1980 na vojenskou přísahu mého celoživotního kamaráda Jardy Páva. O ČSLA nehovořil moc hezky, slyšel jsem poprvé termíny mazácká vojna, furťácká vojna, gumárna, pakárna, ten to na vojně žere, to je zelenej mozek,“ říká Pavel Svárovský. „Pochopil jsem, že vojna nebude tak romantická, jak jsem si představoval po filmových představeních v kinech. A že důstojníci vypadají jinak než můj vzor kapitán Cvetajev.“

Pamětníkovi občas vyprávěl o vojně jeho táta, v 50. letech 20. století se k sobě však vojáci chovali většinou kamarádsky, neponižovali se mezi sebou, nešikanovali mladší a problémy jim dělali především někteří hloupí a bezohlední důstojníci.

„Masová šikana se nastartovala až sedmdesátých letech a vyvrcholila v osmdesátých letech, kde byla hrozná. Největší nýmandi, kteří si v civilu ani neškrtli, dávali na vojně jako mazáci průchod nejnižším pudům. Tyhle věci se na vojnu přenášely z učňovských a někdy i ze středoškolských internátů. Staří kozlové tam chtěli mít co nejpříjemnější život a svoje povinnosti házeli na mladé,“ tvrdí Pavel Svárovský. „Šikaně na vojně nahrávaly strohé neosobní podmínky, obrovské množství kluků v kasárnách a často taky důstojníci. Chtěli mít v jednotkách pořádek a věděli, že zobáci ho zařídí. Večer, kdy odešli z kasáren domů vojáci z povolání čili furťáci, lampasáci nebo gumáci, veleli na četách a rotách mazáci. Furťáci mazáckou vojnu a šikanu víc nebo míň tolerovali, mazáci totiž udělali kus práce za ně.“

Tyranii říkali narušování soudružských vztahů

Vysocí armádní funkcionáři vymysleli pro surovou šikanu krotké označení ‚narušování soudružských vztahů mezi vojáky‘. Šikanu tutlali, jak se jenom dalo. Kdyby se provalila, ohrožovalo by to jejich prémie. Zobáky navíc nejvíc šikanovali primitivní mazáci dělnického původu, což hrubě narušovalo představu o dělnické třídě jako o předvoji socialistické společnosti. Komunisté ji vtloukali národu do hlav od základní školy. Dělníci jako nemilosrdní tyrani slabých a bezmocných se jim nehodili ‚do krámu‘.

Pavel Svárovský tvrdí, že nejrozšířenější a nejoblíbenější slovo v armádě bylo pakárna. Znamenalo něco nanejvýš odpudivého, protivného. „Vojáci chtěli mít přirozeně pakárnu co nejmenší, co nejpříjemnější. Takže mazáci nutili dělat nejhorší věci zobáky, dropy nebo jak mladým vojákům kde říkalo. Mladý voják na to svým způsobem přistoupil, protože si říkal: ‚Jeden rok vydržím, vydržím a druhý rok jako mazák budu mít jednodušší vojnu, menší pakárnu.‘ Šlo o přirozený vývoj vojáka, ze začátku jsme koukali jako pět na šest, ale pak jsme se přizpůsobili,“ popisuje pamětník. „Ale naše zkušenost se dala jen těžko sdělit někomu, kdo byl mimo kasárna.  Když jsi přijel domů a něco o šikaně vyprávěl, tak na tebe civilista koukal a říkal - Proč jste nevzbouřili, proč jste nedali mazákům do držky? Ale to nešlo. Jako zobák jsi se ocitl v úplně neznámém prostředí, věděl jsi o něm houby. Z vojenských dovedností jsi neuměl nic, mazáci byli sehraná parta, mohli na tebe kdykoliv vystartovat, kdykoliv tě zahnali do kouta.“

Přišel z kriminálu, mazáci ho stejně zmákli

Pavel Svárovský nepotkal za dva roky nikoho, kdo by se mazákům úspěšně vzepřel. Třeba do Strašic narukoval kluk, který před vojnou strávil pět let ve vězení. „Přišel jako velkej machýrek. Chvástal se: ‚Srovnám to tady, já jsem pět let seděl, vím, jak to vypadá v kriminále.‘ Obrazně řečeno, za čtyři dny zdravil i koště, jak ho mazáci zpracovali,“ prohlašuje Pavel Svárovský. „Když tě nenechají vyspat tři dny a každý čtyři hodiny dostaneš nakládačku, setsakramentsky si rozmyslíš, jestli budeš prosazovat svou hrdost a ego. Přizpůsobení se, zlomení osobnosti bylo na denním pořádku.“

I kdyby důstojníci chtěli zarazit mazácká zvěrstva, jakože mnohdy  nechtěli, měli pramalou šanci dozvědět se, co se na jejich jednotkách večer a v noci odehrává. Podle Pavla Svárovského se nenašel žádný mladý voják, který by se opovážil bonzovat. Tedy nahlásit šikanování. I zobáci s vyraženými zuby, roztrhanými rty nebo monokly pod očima tvrdili, že upadli na schodech nebo je potkala jiná nehoda.

S nálepkou bonzáka se na vojně žít nedalo

„Bonzování bylo druhým největším hříchem na vojně. Prvním bylo podepsání přihlášky na vojenskou školu. Kdo jednou zabonzoval a stěžoval si na šikanování, měl to jako zobák hrozné v celé republice. Zákony mazácké vojny platily v každém útvaru Západního vojenského okruhu,“ tvrdí pamětník. „Ať tě převeleli kamkoliv a přišel jsi s nálepkou bonzák, neměl jsi šanci. Byl jsi zobák až do konce vojny, neexistovalo, že by tě povýšili na mazáka. Všichni tě ignorovali, nikdo se s tebou nebavil. I když bonzáka poslali k jinému útvaru, důvod převelení se vždycky provalil. Kdo skončil s cejchem bonzáka, kdo si stěžoval nebo žaloval na mazáky, konec, hotovo, strašné. Na pozici bonzáka se nechtěl dostat nikdo.“

Pavel Svárovský prošel třemi velkými útvary a nepamatuje si, že by tam někdo skončil kvůli šikaně v base. V ČSLA se provalily pouze nejotřesnější případy, které skončily smrtí a těžkým zraněním zobáků, jejich sebevraždami, dezercí s ostře nabitou zbraní nebo totálním psychickým zhroucením.

Komunistický seriál o armádě bezostyšně lhal

Po návratu z vojny sledoval pamětník v Československé televizi seriál z vojenského prostředí Chlapci a chlapi od scénáristy Karla Štorkána. „Šikanu popisoval docela výstižně, ale její řešení ukazoval naprosto nereálně, z říše sci-fi. Nikde v opravdovém světě neexistoval takový politruk jako v seriálu, který by proti šikaně zasáhl a udělal ze zobáků a mazáků jednu správnou partu. Připadal mi jako postava z Marsu,“ směje se pamětník. „Seriál mě jen přesvědčil o obrovském rozdílu mezi skutečností a obrazem Československé lidové armády, jaký vytvářel komunistický režim.“

Důstojníků ČSLA nadávali záklaďáci mezi sebou do gumáků, gum, zelenejch mozků, furťáků a lampasáků. „Vojáci z povolání v první půlce osmdesátých let byli směskou podivných lidí, zažil jsem mezi nimi poloblázny a šílence, případy pro psychiatra. V civilu by se většina z nich pořádně neuplatnila. Normálních lampasáků jsem potkal málo,“ prohlašuje Pavel Svárovský. „Někdy jsem si říkal, jak s takovýmhle velitelským sborem může naše armáda s někým bojovat. Když přicházeli k útvarům mladí absolventi vojenských vysokých škol, většina z nich vojnu žrala. Druhá skupina lidí se dala do armády proto, že tam viděla zabezpečení, důstojníci dostávali byty, slušné platy. Nejhorší bylo, když se někdo stal vojákem z povolání, aby realizoval své náčelnické pudy a mohl někoho ovládat. Jeden nadporučík ve Strašicích se choval opravdu jak magor. Jako průzkumáci jsme s ním nacvičovali léčku, kluka jsme museli vytáhnout z náklaďáku, třísknout s ním pořádně o zem, svázat ho do kozelce. Neexistovalo, že by voják řekl nadřízenému, že neprovede rozkaz. I kdyby měl kvůli němu umřít, stěžovat si mohl až potom.“

Neubránili bychom se nikomu

Pamětník dodává, že někteří mladí odchovanci vojenských škol vstupovali do armády s ideály, jak dají armádu ‚do pucu‘. Ale rychle o ně přišli. Začínající důstojníci se ještě se drželi dál od alkoholu, po pár letech u bojových útvarů se však v pití nešetřili.

„Možná už viděli, že armáda je moloch na hliněných nohou, marnost nad marnost. Sami z nás jsme si dělali legraci a na konto imperialistů jsme říkali: ‚Neprojdou… Když nepřijdou.‘ Neubránili bychom se nikomu,“ vysvětluje. „Poznali, že je v armádě obklopuje jedna velká přetvářka a lež, demotivovalo je, že před nimi není žádná perspektiva. Když čerstvý důstojník nepochopil, že se musí ze všeho nejdřív domluvit s mazáky, ztratil jako velitel šanci, aby jeho četa rota měla dobré výsledky.“

Někteří lampasáci si dělali z vojáků bezplatnou pracovní sílu. V Prešově Pavel Svárovský zažil, jak se velitel při nástupu čety zeptal, kdo z vojáků je malíř pokojů. Jeden kluk se přihlásil a zanedlouho šel důstojníkovi vymalovat byt. „V létě a na podzim jsme rozvinuli v lese u cvičáku rojnice a sbírali houby, což jsem dělal rád,“ svěřuje se pamětník. „Velitel roty si nesl domů dva plné batohy a nějaké houby zbyly i pro nás.“

Při prověrkách se odehrávaly podvody

Při odměňování vojáků z povolání hrály velkou roli letní a zimní prověrky bojové připravenosti. Pokud dopadly výtečně, brali důstojníci vysoké prémie. Při prověrkách však často podváděli. Vojáky se špatnou fyzičkou nebo mizerné střelce posílali na ošetřovnu, případně do služeb. Naopak nejlepší borce ze svých jednotek půjčovali lampasáci při prověrkách do jiných jednotek.

„Nikdy se nestalo, že bychom při prověrkách nesplnili střelby. Absolvoval jsem je i v plynových maskách, kdy byl zázrak, že jsme nepozabíjeli mezi sebou. Ale terče nám vždycky nějakým záhadným způsobem popadaly,“ tvrdí Pavel Svárovský.

Pavel Svárovský se u spojařů dostal mezi radisty, takzvané pípáky. Druhou odborností radiového vojska byli tazvaní dráťáci. Na zádech nosili cívky s kabely a zajišťovali spojení mezi jednotkami. „Dostávali neskutečný fyzický zápřah, na začátku měla cívka kolem patnácti kilo. Někdy tahali vedení po stromech, lezli se stupačkami po sloupech,“ poznamenává pamětník. „Komu z pípáků nešla morseovka, převedli ho k dráťákům. Museli jsme se učit tak, abychom na konci výcviku zvládli nejméně šedesát znaků psaných a devadesát číslicových.“

Šikanou ‚odměňovali‘ výcvikové nezdary

Podle pamětníka se tradovalo, že nejlepší pípáci jsou lidi s hudebním sluchem, poněvadž každé písmeno má svou melodii. „Mně hudební sluch chyběl a morseovka mně dala hodně práce. Ale bylo lepší ji dostat do hlavy, než jít k dráťákům,“ svěřuje se. 

Na ‚péšce‘ v Prešově panovala přes den tvrdá ‚furťácká‘ vojna, pak převzali v kasárnách moc mazáci a supermazáci. Mazáci měli do civilu rok a méně a supermazáci neboli supráci půl roku a méně. „V Prešově většinou zobákům nedovolili nic. Nejlepší vojáci z předchozích půlročních kurzů na ‚péšce‘ zůstávali. Velitele čety dělal suprák, jeho první zástupce byl mazák a druhý zástupce půlročák,“ vysvětluje Pavel Svárovský. „Šikanovalo se, nejhorší to bylo, když se mazáci vrátili z vycházky. V uvozovkách se odměňovaly výcvikové nezdary, když nestíhal tělesnou přípravu nebo morseovku. Mazáci mu to pak spočítali, docházelo k násilnostem.“

Zobáci to měli za milión

Pokud se mazáci vrátili z vycházky opilí, museli zobáci stát v pozoru u postele jako tragikomická čestná stráž. V ideálním případě mazák rychle usnul a rovněž zobáci si mohli lehnout a spát.

 „Nejhorší bylo, když přišel nalitej, neusnul a měl blbou náladu. Pak jsme nacvičovali třeba uléhání do postele na koště. Mazák ho postavil na zem, držel ho, pak do něj lehce strčil a než spadlo na zem, museli jsme být ve spacáku v tichosti připravení ke spaní,“ říká pamětník. „Násada ale letí dolů rychle, proto bylo obtížné rychle se zapnout do spacáku a nešustit. Někdy následovala zkouška básničky ‚Zapadá slunéčko za prešovské hory, páni mazáci supráci, dneska to máte za…“ a  museli jsme znát, kolik dní zbývá mazákovi do civilu. Běda, když jsme spletli. Za trest přišly kliky, dřepy, do nekonečna. Když se tě mazáci zeptali: ‚ Holube, za kolik to máš?‘ a řekl jsi třeba pět set osmdesát, vysloužil sis poukázku na probdělou noc. Jediná správná odpověď zněla ‚Za milión.“ Každé ráno jsme si jako zobáci mezi sebou potvrzovali, za kolik to naši mazáci a supráci mají do civilu.“

Některé druhy šikany obsahovaly pouze psychické ponižování. Například hrací skříň spočívala v tom, že zobák zalezl do železné skříně na vojenskou výstroj a mazák hodil dovnitř korunu. Zobák pak musel s pusou u průduchů zazpívat písničku. 

Mazáky museli bavit hrou na metro

Mazáci měli pro zobáky i hru na metro. Zobáci se plazili pod patrovými postelemi, dělali vlaky podzemní dráhy a v mezerách museli hlásit stanice v přesném pořadí, jak šly v Praze za sebou. Pokud se spletli, následovalo klikování, dřepování nebo jiný trest.

„Při metru měli výhodu Pražáci, my z venkova jsme museli linky metra nastudovat,“ prozrazuje Pavel Svárovský. „Tahle recese, i když trochu tvrdší, se ještě dala vydržet. O něco horší byly letecké dny. Každý zobák si musel určit, jaké bude letadlo. Třeba Iljušin 70. Pak se rozeběhl, předvedl skok plavmo na podlahu a zahlásil, že přistání proběhlo hladce. Dělali jsme i práškovací letadla a trousili jsme za sebou jako hnojivo cukr, mouku, cokoliv sypkého.“

Nejmenší radost měli zobáci při leteckých dnech z helikoptéry. Mazáci jim rozkázali, aby vylezli na zhruba dvoumetrovou železnou skříň a při kolmém přistání skočili dolů na nohy.

Dali zobáka do okna a šťouchali do něj koštětem

Mazákům druhým rokem často takzvaně hrabalo, poněvadž se jim z častého nicnedělání vojna strašlivě vlekla. Pokud se jejich blbá nálada smíchala s opilostí, šla veškerá legrace stranou. Prakticky na každé rotě se vyskytovalo několik agresivních primitivních vojáků schopných pod vlivem alkoholu zabít člověka.

„Nejvíc jsem se bál, když opilí mazáci vystrčili v Prešově mladého vojáka ‚holuba‘ v druhém patře do okna. Stál tam, oni do něj dloubali koštětema, chechtali se mu: ‚Čo sa bojíš? Veď si holub. A každý holub by mal vedieť lietať. Leť holub, leť!‘ Naštěstí holub nikdy neskočil a vrátil se na podlahu,“ tvrdí pamětník.

Ošklivé věcem se na vojně říkalo humus. Jedním z největších humusů byly odběry krve. „Díkybohu jsem je nikdy nezažil ani neviděl, ale u jiných jednotek je mazáci dělali,“ upozorňuje. „Mladý voják si stoupnul nosem ke zdi a dal si pod sebe ešus. Mazák mu pinknul do hlavy a do ešusu tekla krev.“

Žízeň mazáků hasila Akce Sahara

U vojenského útvaru ve Slaném poznal Pavel Svárovský stále ještě jako zobák takzvanou Akci Sahara. Mazák ji vyhlásil pokaždé, když dostal žízeň. Zavolal si třeba pět zobáků a každý mu musel v kteroukoli denní i noční hodin jeden nápoj. Ale nesměly být stejné.

„Ve skříňce jsme museli mít pořád rozpustné šumáky, Vitacity, limonády. Vždycky ráno jsme se domlouvali, aby se nám nápoje nekřížily,“ vysvětluje Pavel Svárovský. „Ale socialistický trh s nápoji byl omezený a když jsme při Akci Sahara selhali, přišla mazácká pomsta. Většinou jsme leštili červeně natřenou parketovou podlahu, dokud neměla krásnou barvu. Od toho se tomu říkalo růžičkování.“

K růžičkování sloužily dřevěné desky pobité zespoda kartáči. Zobáci na nich kroutili boky a smýkali jimi ze strany na stranu. Pokud mazáci usnuli, mohlo růžičkování skončit. Když se ale rozchlastali, růžičkovali zobáci až do ranního kuropění.

Po probděné noci se mazáci obyčejně někam ‚zašili‘ a vyspávali, zobáci museli fungovat od budíčku až do večerky – tedy od šesti ráno do deseti v noci. A mnohokrát ještě déle. Na koho vyšly rajóny, tedy úklid, musel setřít podlahu, vyčistit mazákům vojenské boty kanady, natáhnout prostěradla. Podle pamětníka mazáci vymýšleli kontrolní body, kam ukrývali sirky. Jestliže je zobák nenašel, přišel znovu nějaký trest.

V Prešově na ně řvali od rána do noci

„Někdy musel zobák mazákům vyčistit patnáct párů kanad. Musely se lesknout jak psí gule,“ dodává Pavel Svárovský. „Zobák si nesměl za celý den sednout, s výjimkou jídla a času od půl osmé do osmi večer, kdy se všichni dívali povinně na Televizní noviny. Někdy jsme u nich kvůli únavě usínali, ale jak nám spadly oči, hned jsme dostali od mazáka lepáka. Po Televizních novinách nás zkoušeli. Když jsme nevěděli, co v nich bylo, šli jsme růžičkovat.“

Podle Pavla Svárovského byly tělesné tresty pro mladé vojáky natolik ponižující, že se z nich jeden kluk začal v noci počůrávat. „Normálního člověka poměry na vojně šokovaly. V Prešově se v šest ráno troubil budíček a do deseti v noci na nás pořád někdo jen řval, řval a řval nějaké rozkazy, příkazy, pokyny,“ uvádí. „V civilu jsem hrál fotbal a byl jsem díky němu na rozruch zvyklý. Měl jsem fyzičku, tak jsem výcvik tak úkorně nenesl. Ale někteří kluci nikdy pořádně nesportovali a viděl jsem, jak vysílením několikrát omdleli.“

Po pekelném výcviku prozvracel celou noc

Nejhorší den na ‚péešce‘ v Prešově zažil Pavel Svárovský na cvičáku, kde spojaři stavěli stožáry. Navíc tam museli běhat v protiplynových maskách. Patnáct kilometrů zpátky do kasáren se vojáci vraceli zrychleným přesunem. „Jela za námi sanita. Nakládali do ní slabší kusy, které padaly. Hrábnul jsem si na dno sil. Kluk, co běžel přede mnou, mě prosil, abych mu vzal samopal, že už nemůže,“ popisuje pamětník. „Řekl jsem: ‚Ale já tě nedoběhnu.‘ On odpověděl: ‚Když já zastavím, tak se svalím a na nohy se už nepostavím.‘ Ocitli jsme se oba v bezvýchodné situaci. Doběhl jsem, ale po večeři jsem celou noc vysílením prozvracel, trpěl jsem jak zvíře, chytaly mě křeče. Mnoho dalších kluků na tom bylo úplně stejně.“

Během prešovského přijímače čekaly nováčky extrémně tvrdé rozcvičky. Četař absolvent Spišiak zobáky zoceloval s pomocí ‚fúriků‘, česky trakařů. Jeden voják držel za kotníky druhého, který ručkoval po zemi. Pěkně přes celý obrovský buzerák, spisovně nástupiště útvaru. „První dny nás bolely stehenní svaly tak hodně, že jsme skoro ani nesešli ze schodů,“ tvrdí Pavel Svárovský. „Někteří z civilu rozmazlení kluci brečeli.“

I s angínou musel šúrovat podlahu

Pavel Svárovský měl od dětství sklony k letním angínám z teplo. Chytil ji i v kasárnách v Prešově. V krku se mu udělaly ‚knedlíky‘ a dostal vysokou horečku. Přijali ho na ošetřovnu, ale jako zobák si tam moc nepoležel. „Člověk by nevěřil, jak se i teplotou přes osmatřicet dá šůrovat chodba. Moje horečka tam lapiduchy mazáky nezajímala, zajímalo je, za kolik jsem to měl. Z angíny jsem se dostal se šůrovákem v ruce,“ svěřuje se Pavel Svárovský.

Černou můrou mladých vojáků byly i směny v kuchyni, spojené nejen s úklidem, ale i škrábáním obrovského množství brambor. Pamětník o nich mluví jako o příšerných. Mazáci při směnách v kuchyniu nesáhli vůbec na nic.

„Aby mladí vojáci všechno stíhali, tak ani nechodili na rotu. Sprchovali se přímo v kuchyni ve velkých kachlových vanách, kde se mylo špinavé nádobí,“ prozrazuje. „Jako poddůstojník jsem dělal velitele kuchyňské směny, ale stejně jsem musel jako mladý voják uklízet a dělat pomocné práce v kuchyni. Jednou jsem těsně po dlouhé řadě směn v kuchyni přijel domů na dovolenou. Brzy ráno jsem se probudil, probudil jsem se, otevřel oči a vystřelil jsem z postele. Načež mě vyděšená manželka ptala: ‚Co děláš, kam jdeš?‘ Odvětil jsem, že přece do kuchyně, protože jsem dozorčí kuchyně.“

Gumácká buzerace – házení uhlí z rohu do rohu

Na ‚péešce‘ v Prešově dělali zobákům zle nejenom mazáci, ale také někteří ‚vylízaní‘ důstojníci. Mezi tresty za nekázeň patřily kromě jiného Ostravsko-karvinské doly kapitána Kušnierika. „Když nezbedný mladý voják něco přivedl, odvedl ho kapitán Kušnierik do pivnice, jak se slovensky říká sklepu. V něm ležela hromada uhlí a mladý voják ji musel přeházet z rohu do rohu,“ vzpomíná Pavel Svárovský. „V Prešově byl vedle šikany i furťácká buzerace. Když měla naše četa špatné výsledky a naše dovednosti postupovaly vpřed pomalu, trestali lampasáci plošně všechny. Vojenské řády zaručovaly nárok na vycházky, ale naši důstojníci nám kvůli problémům ve výcviku zavedli takzvané dopisové vycházky. Mladí vojáci se oblékli do vycházkového stejnokroje a přes ulici došli na poštu. Tam hodili dopis domů a zase se vrátili do kasáren. Venku jsme strávili asi tři minuty, ale řádům bylo učiněno zadost.“

Vojáci v Prešově procházeli také takzvanými kanadskými ‚trenirovkami‘. Během nich si na čas oblékali a zase zouvali vojenské boty kanady. Nacvičovali také noční bojové poplachy, museli při nich vystartovat velmi rychle z roty ven v plné polní. Spojky pro bojový poplach jezdily na motorkách pro důstojníky. „Byli vystresování, že nebudou stíhat, a tak místo v pyžamech spali týden maskáčích a v kanadách,“ dodává Pavel Svárovský. „Od tvrdých časových limitů se upustilo, až když se motospojkám udělal od spaní v kanadách na nohou svrab.“

Postrachem byla Kačák Strasse

V prešovských kasárnách se stala postrachem všech nováčků asi šedesát metrů dlouhá cesta. Kopírovala výstrojní sklad a existovaly jen dva způsoby, jak se dal překonat. A sice poskoky sounož s rukama za hlavou, známými jako žabáky a kačák. Při žabákách skákali vojáci z dřepu do dřepu, při kačákách zůstávaly jejich nohy při odrazu i dopadu prkenně natažené. „Nenáviděné cestě jsme říkali Kačák Strasse. Připadal jsem si tam jak ve filmu Pahorek.“

V Prešově se odehrála závažná mimořádná událost, jednomu vojákovi z tvrdého výcviku a šikany takzvaně hráblo a utekl ze stráže se samopalem s ostrými náboji. „Vyslali nás hledat ho do určeného prostoru. Naší zbraní jedinou zbraní byl bodák a pročesávali jsme les. Nedovedu si představit, jak bychom ho přemohli,“ říká Pavel Svárovský. „V terénu nás nechali dva nebo tři dny v kuse. Lidi ve vesnicích se k nám záklaďákům chovali hezky, nabízeli nám vodu, jídlo. Vojáky z povolání a studenty střední vojenské školy z Prešova ale nesnášeli. V hospodách jim dali mnohokrát přes hubu.“

Přijela za ním žena, celou sobotu za ní nesměl

Pavel Svárovský pocítil neomezenou moc ‚gumáků‘ ve chvíli, kdy se měl po dlouhé době setkat se svou manželkou Hankou. Přijela za ním v pátek pozdě odpoledne a celou noc strávila v rychlíku. Jelikož velitel roty usoudil, že výcvikové výsledky vojáků nejsou odpovídající, v pátek se manželé viděli jednu hodinu na návštěvní místnosti v kasárnách.

„Celou sobotu a v neděli dopoledne jsme cvičili. Vycházku jsem dostal až v neděli po obědě. Žena, která za mnou jela přes celou republiku, musela v neděli dopoledne opustit hotel, tři hodiny jsme se procházeli po Prešově a zase jela celou noc a půl dne domů,“ říká pamětník. „Takhle ‚humánní‘ byla služba v Československé lidové armádě. Tohle kdyby se stalo, nedejbože, dnešním vězňům a měli by pocit, že za nimi málo chodí návštěvy, že málo píšou a telefonují domů, asi by bachaře šoupli na druhou stranu barikády. Ale ve službě ve vojsku Varšavské smlouvy se porušovaly řády naprosto běžně. A nebylo kde si stěžovat, nebylo kde si stěžovat.“

Pavla Svárovského ani nenapadlo, že by v noci z kasáren utekl za svou manželkou na hotel. „Na to jsem jako mladý voják neměl koule, na ložnici nás bylo třicet pět, spali s námi i poddůstojníci. Trest by za noc se ženou nestál,“ tvrdí. „Zažil jsem exemplární potrestání jednoho spolubojovníka, pocházel jen kousek od Tanvaldu z Plavů. Usnul na nejsledovanější stráži u bojové zástavy. Našli ho tam důstojníci, když přišli do práce. Okamžitě následoval nástup celého útvaru, vojín předstoupil před velitele a schytal neuvěřitelnou ‚čočku‘. Gumáci z něj udělali špínu všech špín. Dostal jednadvacet ‚vostrejch‘ v posádkové base a mohl si ještě gratulovat, že neskončil ve vojenské věznici v Sabinově. Dostat se do Sabinova byl pojem absolutní hrůzy pro každého vojáka záklaďáka.“

Ve Slaném byla surová mazácká vojna

Druhý půlrok vojny prožil Pavel Svárovský jako zobák ve Slaném, kde měla velitelství první tanková divize. Pamětník tam působil jako radista a v kasárnách si ‚užíval‘ tvrdou mazáckou vojnu.

„Měli jsme pravidelné služby, na uších sluchátka a do nich ti šla morseovka, takzvané telegramy. Zapisoval sis, cos poslouchal, a jednou za směnu přišel signál. Nesměl jsi ho propást, musel jsi ho zachytit a nahlásit dozorčímu útvaru. Jinak jsi vyfasoval tři dny ostré basy,“ vypráví. „Celou asi sedmihodinovou službu jsi musel být ve střehu. Nevýhodou bylo, když na tebe vyšla služba v pátek večer a v sobotu tě měl vystříhat mazák. Nepřišel a nechal za sebe dál ve směně mladého vojáka. Moje rekordní směna začala v pátek večer a skončila v neděli v poledne. Seděli jsme tam dva tři zobáci a střídali  se, aspoň chvíli sis polehnul, ale stejně to bylo to zdrcující. Pomáhali jsme si naštěstí se spolužáky z ‚péešky‘, kteří sloužili u jiných útvarů. Kdo chytil signál první, dal ostatním echo.“

Pavel Svárovský narazil ve Slaném i na mazáky, jimž zůstalo z civilu alespoň základní lidství. Chtěli po zobácích jenom nejmenší úsluhy, aby neklesli v očích ostatních mazáků.

„Chtěli mít čisté kanady a pořádek na ložnici, jinak nic. Nikdy nevyhlašovali Akci Sahara, nedělali hnusné výstřednosti. Měl jsem ve Slaném mazáka řidiče OT 64 a choval se ke mně slušně,“ svěřuje se. „Ale na četě byli i jiní mazáci. Fakt hovada s IQ tykve a dávali nám záhul. Naplňovali si své zvrhlé ambice, mladé vojáky pořád buzerovali. Nutili je, aby jim sháněli cigarety, pití. Před vycházkou si nechali od zobáků prát košile. Leželi na bidle, jak se na vojně říkalo posteli, naporoučeli si, co je zrovna napadlo, holubi se nezastavili a plnili jim přání.“

Zobáci se starali mazákům o topinkovou teplotu

Ve Slaném žili vojáci ve starých kasárnách z doby rakouské císařovny Marie Terezie, kde se topilo v kamnech. Mazáci tam měli vymyšlenou takovou legrácku, chtěli, aby zobáci v zimě vytopili místnost na takzvanou topinkovou teplotu. „Když zobák hodil na jednom konci krajíc chleba, musela na druhém konci spadnou k zemi topinka,“ podotýká Pavel Svárovský. „Šlo o humornější šikanu, všichni samozřejmě věděli, že se topinka neupeče. Ale mazáci měli o zábavu postaráno.“

Ve Slaném mazáci nekompromisně vyžadovali dodávky točeného piva na ložnici. V kasárnách se alkohol pít nesměl, ale zobáci ho tam vždycky nějak propašovali. Většinou odlákali pozornost dozorčího a proklouzli dovnitř s velkými hliníkovými nádobami na mléko, kam se vešlo 15 až dvacet litrů piva. Mazáci ho do sebe ‚slopali‘ na ložnici. Nádobu postavili pod postel, v matraci byla vyříznutá díra, do ní ústilo hrdlo nádoby a pivo zobáci nalévali mazákům naběračkami. Někteří mazáci však v opilosti týrali mladé vojáky ještě víc než za střízliva.

Kasárna a koncentrák se moc nelišily

Mezi železné záklaďácké zvyky patřilo povyšování. První bylo po půl roce vojny, povyšování na pětistovku, na půlročáka. Nepřinášelo ale žádné výhody a úlevy. Voják dál zůstával zobákem vydaným na milost a nemilost mazákům. K jejich radosti chytil při povyšování na pětistovku deset ran na holý pupek. Uštědřovaly se ‚bagrem‘, jak v hantýrce vojáků nazývala jídelní lžíce. „Nebyla hliníková, ale  poctivá železná. Dostávali jsme nebržděné rány, ke cvrnknutí do trenek jsme neměli daleko. Po páté ráně se ti zdálo o čertech,“ upozorňuje pamětník.

Ze Slaného si pamatuje mazáka, jehož surovost odporovala představě, že chytří lidé jsou lepší než primitivní hlupáci. „Byl absolvent gymnázia jako já, ale jako mazák dobytek hrůzostrašnej. Prostředí na vojně semlelo lidi bez rozdílu vzdělání. Nechci snižovat zedníky, ale u nich se dala šikana předpokládat, u středoškoláka by ji člověk nečekal. Bylo mi ho lidsky líto. Našel jsem ho jednou na vojenském webu Slaný, Strašice. Tak jsem mu tam napsal, co si o něm myslím,“ říká. „V duši mi z vojny uvízlo leccos. I když život na četách se kvůli mazácké vojně moc nelišil od koncentráku, snažím se řídit pravidlem odpouštět. Ale nezapomněl jsem. Jakmile dneska slyším stížnosti odsouzených na vězeňské poměry, musím se tiše usmívat. Kdyby zažili podmínky ve Slaném, možná by mlčeli. Vězňové si navíc mají kde stěžovat, my neměli.“

Povyšování na mazáky byly orgie brutality

Ve Slaném se Pavel Svárovský dočkal povýšení na mazáka, čímž skončil pekelný rok jeho života. Legendární a současně velmi krutý rituál začínal týden předem, kdy mazáci namočili povyšovací vojenský řemen do slané vody. Při povyšování na mazáka dostal končící zobák 12 ran řemenem přes holý zadek. „Dávali nám spacák přes ledviny, protože se v minulosti při povyšování stalo, že je někomu řemenem utrhli,“ tvrdí pamětník. „Po dvanácti ranách ještě přišla takzvaná dobitná. Okolo stojící mazáci tě řezali řemenem, dokud jsi neutek. Kdo měl pomalejší start, schytal jich nepočítaně. Chodili jsme pak trochu jak ochrnutí.“

Podle pamětníka nastala po povyšovce neuvěřitelná změna. Vychutnával si neskutečnou úlevu. Věděl, že se osmé hodině večer smí v klidu dívat na televizi. Věděl, že si v deset večer lehne a bude  mít do šesti ráno svatý klid, zatímco pracovní den zobáka nekončil mnohdy ani po půlnoci a byly týdny, kdy spal tři čtyři hodin denně. Věděl, že jako mazák nemusí na rozcvičku, na večerní nástup.

Z predátora se stal kamarád ve zbrani

Po povýšení se úplně obrátily vztahy na četě i na celé rotě. „Kluk, který z tebe dělal půl roku totálního trotla, ponižoval tě, tvůj největší predátor, se najednou stal tvým spolubojovníkem a kamarádem ve zbrani,“ uvádí Pavel Svárovský. „Na druhou stranu byla proměna zobáka v mazáka často hrozná. Z nejubožejších zobáků vyrostla největší mazácká hovada. Měl jsem před sebou spoustu případů pro sociologickou studii, jak prostředí ovlivňuje lidi, jak drasticky mění jejich chování.“

Krátce po povýšení převeleli pamětníka k 1. tankovému pluku do Strašic na Plzeňsku. Sloužil tam u průzkumné jednotky. Mazáci ho tam přivítali otázkou, za kolik to má do civilu. Odpověděl, že za 320 a měl vystaráno. „Patřil jsem mezi civilizované mazáky. Chtěl jsem, aby byl na ložnici pořádek a jinak nic. Nechtěl sem, aby mě někdo sloužil. Nenechal jsem ani nosit pití. Zobákům jsem nevracel, co jsem sám zažil. Můj zobák se jmenoval Čenda Benda a stali jsme celoživotními kamarády. Jenomže přišel na vojnu a půl roku dýl než já, a tak jezdil ve Strašicích jak namydlenej blesk,“ poznamenává.

Neexistovalo, aby mazák umravňoval mazáka

Když si totiž zobáka ‚vypůjčili‘ zlí mazáci, nemohl jeho hodný mazák dělat nic. „Neexistovalo, aby nějaký mazák umravňoval jiného mazáka, že je na zobáky moc tvrdej. Tak zněla pravidla mazácké vojny,“ tvrdí Pavel Svárovský.

Ve Strašicích si jako mazák připomněl své špatné zobácké časy ve chvíli, kdy se potkal se svým kamarádem z vysoké školy Pepou Spanilým. Taky ji nedodělal, a proto musel na vojnu na dva roky. Do Strašic přivezl jako řidič nějakého důstojníka, o Pavlovi Svárovském se dozvěděl a přišel za ním na ložnici.

„Pepa byl ještě zobák, ležel jsem na bidle, stoupnul si přede mě a zeptal se, jestli si může sednout. Říkám mu: ‚Pepo, co blbneš, jasně, v klidu si sedni. Když tak jsem ti to dovolil‘. Zobáci si ale jinak nesměli za celý den sednout. I dopisy domů psali vestoje,“ prohlašuje pamětník. „Pepa se mazáckým zákonům taky podřídil, nechal se šikanovat, i když měřil skoro dva metry a vážil devadesát pět kilo.“

Špagáti měli vojnu jen na rok

Zvláštní kategorií mezi ‚záklaďáky‘ byli absolventi vojenských kateder vysokých škol. Chodili do kasáren během svých studií dva roky vždy jeden den v týdnu. Na úvod katedry prošli čtrnáctidenním výcvikem a na konci absolvovali zhruba měsíc a půl dlouhé závěrečné soustředění u vojsk. Na vojnu díky tomu nechodili na dva roky, ale jen na rok.

Dvouročáci jimi opovrhovali a nenáviděli je. Říkali jim absíci nebo špagáti podle zlatých kolejniček na výložkách, ohraničujících poddůstojnické pecky. Sloužili ve funkcích velitelů družstev nebo čet. Absolventy, velitele čet, povyšovala armáda po nějaké době na podporučíci. Vojáci jim pak posměšně říkali pologumy.

„Absíky nikdo nešikanoval, ale ani je neposlouchal. Chtěli vojnu hlavně přežít ve zdraví, a tak se většinou snažili vyjít s mazáky a nezasahovat do mazácké vojny,“ vysvětluje pamětník. „Ve Strašicích jsem zažil jako absíka Jaromíra Slomka, pozdějšího uznávaného literárního kritika a publicistu. I nejhloupější vojáky zaujal svým intelektuálním projevem, ačkoliv slovo mezi nimi neměl skoro žádné,“ prozrazuje. „Pamatuji si, jak jednou na cvičení řekl Jaromír dozorčímu: ‚Kdyby mě někdo sháněl, řekni, že jsem odešel defekovat.‘ Jako absíky jsme měli i dva Slováky, kteří absolvovali Fakultu tělesné výchovy a sportu. Někdy jsem se divil, jak mohli vysokou školu vůbec vystudovat. Jeden byl těžký atlet a poučoval nás, že ví, co jeho tělo požaduje. Tak vypil za den dvacet káv.“

Haškův vnuk byl náčelníkem štábu

Ve Strašicích narazil Pavel Svárovský na vnuka spisovatele Jaroslava Haška, tehdy zhruba pětatřicetiletého Richarda Haška. Dělal u 1. tankového pluku náčelníka štábu. Jaroslav Hašek se proslavil po celém světě antimilitaristickým humoristickým románem Osudy dobrého vojáka Švejka.

„Že by Richard držel prapor svého dědečka, to tedy ne. Byl to plnohodnotný kariérní důstojník Varšavské smlouvy, typická guma zelená. Ale podobu s Jaroslavem Haškem měl neuvěřitelnou,“ podotýká pamětník. „S Richardem Haškem jsem se potkal osobně dvakrát. Dával mi instrukce, když jsem jako velitele doprovázel vojáky ze Strašic na vyšetření do plzeňské vojenské nemocnice. A pak mě poučoval před odjezdem na opušťák, jak se chovat  na cestě a doma. Mluvil se mnou jako lampasák, který vojnu žere.“

Zatímco v Prešově si vojáci nemohli na stravu stěžovat, ve Strašicích jim chutnalo málokdy. „Kuchyně byla příšerná. V půlce zimy navíc došly brambory a měsíc a půl jsme jedli obden rozblemcanou rejži,“ vzpomíná Pavel Svárovský. „Kdybychom se nedoráželi v armě vlašákem a rohlíkama, pošli bychom asi hlady.“

Při cvičení Štít byly v zákrytu i stanové kolíky

V létě 1984 vyrazil 1. tankový pluk Strašice na gigantické cvičení vojsk Varšavské smlouvy Štít 74 do vojenského výcvikového prostoru Doupov.

„Vyjeli jsme tam plné parádě se špičkovými tanky T 72 uznávanými i západními armádami. My průzkumáci jsme dělali na cvičení spíš takovou servisní službu,“ konstatuje. „Zametali jsme silnice po průjezdu tanků, zajišťovali jsme strážní službu a občas radiové spojení. Na Doupově vzniklo obrovské stanové městečko, stany tam stály v perfektním zákrytu. A pořád tam někdo kontroloval, jestli jsou v zákrytu i stanové kolíky. V jednom stanu bylo asi třicet nafukovacích matrací a na nich jsme spali. Pěkně se nám pod nimi rozmnožili červi.“

Na Doupov měly každý den dojíždět mobilní sprchy, pamětník se ovšem za pět neděl sprchoval jenom jednou. „Docela jsme smrděli, protože maskáče nám vyměnili jenom jednou, když přijel ministr národní obrany, armádní generál Martin Dzůr,“ vzpomíná. „Viděl jsem ho na metr a půl od sebe, legendu od Dukly, přítele Ludvíka Svobody. Nejsilnější zážitek jsem měl, když jsem mohl sledovat tankový útok přímo od hlavní tribuny, kde stáli všichni hlavní generálové Varšavské smlouvy. Nejdřív si velitelé nacvičovali útok na sucho, běželi spojení lanem, aby dostali terén do hlavy a tanky jely v pravidelných řadách. Při ostrém cvičení se země chvěla jak při zemětřesení, s tanky vyrazila dopředu pěchota, seshora podporovaly útok vrtulníky. Ozývaly se výbuchy, střelba. Bylo to fascinující. Připadal jsem si, jako bych viděl svůj oblíbený film Osvobození.“

Aby nezmrzli, museli v noci cvičit

Po letním cvičení na Doupově následovalo zimní. Pamětník na něj odjel začátkem ledna 1985, do civilu mu tehdy zůstávaly necelé tři měsíce.

„Byli jsme tam na čtrnáct dnů a nejméně během sedmi z nich klesly teploty až po mínus třicet stupňů. Spali ve stanech na spartakiádních lehátkách, nabalení do všeho oblečení, co jsme měli s sebou,“ upozorňuje. „Přitápěli jsme si malými kamínky, ale stejně byla strašná zima. Vydrželi jsme spát hodinku, pak nás mráz vzbudil a abychom nezmrzli, dělali jsme asi dvacetiminutové oteplovací rozcvičky. Jak je známo, teplo stoupá vzhůru, tak jsme občas spali vestoje opření o sebe zády.“

Průzkumáci chodili při cvičeních na takzvané přežití. Se spacákem, samopalem a se základní výstrojí je důstojníci vyhnali i do třicetistupňových mrazů. Pavel Svárovský si ale řekl, že jako suprák nestojí kvůli nocování někde v lese o zápal plic nebo omrzliny. Díky dlouhodobým problémům s mandlemi věděl, že stačí málo, aby mu zduřely a ocitl se na marodce. „Trochu jsem si pocvičil, zpotil se, najedl se sněhu a doktor mi napsal tři dny klidu ve stanu,“ popisuje svou fintu.

V mínus třiceti se na velkou nechtělo nikomu

Všichni vojáci se hrozili na Doupově chvíle, kdy budou muset jít na velkou. Jako latrínu používali v třeskutých mrazech vyvýšený kmen stromy, pod nímž zely díry. „Ale vytáhni kaďák do mínus třiceti,“ poznamenává Pavel Svárovský. „Velitel roty na cvičení samozřejmě bydlel někde v teple.“

Krušné chvilky zažil i cestou z Doupova do Strašic. „Náš obrněný transportér se porouchal. Na nádraží, kde se technika nakládala na vagóny, jsme jeli jsme na vlečném lanu za hemenďákem, vyprošťovacím tankem. Plavali jsme za ním ze strany na stranu,“ poznamenává. „Dolů k nádraží vedla asi dvě stě metrů dlouhá cesta. Strmá, ledovatá a zasněžená. Můj řidič mazák řekl, že nepojede, že by ji musel sjet jak na saních. Fakticky jsem se bál o život, nechtělo se mi zemřít tak blbě za socialistickou vlast. Šel jsem za jedním praporčíkem a řekl jsem mu, že do ‚ótéčka‘ nevlezeme. Patřil k rozumnějším gumákům, a ani nás neobvinil z nesplnění splnění rozkazu. Za ‚otéčko‘ si sám sednul a po cestě sklouzal vážně jak na sáňkách.“

Generál ho chtěl degradovat, zavřít a převelet

Zhruba v polovině března 1985, dva týdny před odchodem do civilu,  se Pavel Svárovský dostal do potíží s generálem. Do Strašic dorazil na přepadovou inspekci. „Seděl jsem si tak v teplákách na politicko-výchovné světnici u televize. Předpisovým oblečení byly vojenské kalhoty a sako. Koukal jsem na zprávy a najednou se z chodby ozval jakýsi lomoz,“ vzpomíná. „Někdo vtrhnul na politicko-výchovnou světnici, zaregistroval jsem široké červené generálské lampasy.“

Vedle generála stál velitel útvaru. Pamětník se vymrštil do pozoru a podal hlášení: „Desátník Svárovský při sledování Televizních novin.“ Generál se zeptal, jestli dozorčí roty je voják z družstva, jemuž Pavel Svárovský velí. Po kladné odpovědi oznámil, že je dozorčí roty neoholen, a nechal ho ve službě vystřídat.

„Pak se do mě pustil kvůli teplákové soupravě. Obrátil se na velitele útvaru a rozkázal mu: ‚Degradovat, zavřít, převelet!‘ Velitel útvaru mu řekl: ‚Ano, ano, ano.‘ Když generál odjel, velitel útvaru za mnou přišel. Bál jsem se, že odejdu do civilu jako vojín a ještě pozdě kvůli nasluhování basy,“ svěřuje se Pavel Svárovský. „Ale velitel útvaru řekl, že nebudeme blbnout, že nikdo nepřijede zkontrolovat, jestli  mě potrestal. Místo do basy jsem šel na ošetřovnu, abych se tam ‚zašil‘. Ve Strašicích jsem už těch pár dnů do konce vojny vydržel a ani desátníka mně nevzali.“

První den v civilu. Všude klid, žádný řev

Během dvouleté vojny se Pavel Svárovský dostal domů na čtyři opušťáky. Dvě desetidenní dovolenky si směl jako ženatý rozdělit na čtyři po pěti dnech. Takže v průměru viděl manželku a synka jednou za tři měsíce. Na odchod do civilu nikdy nezapomene.

„Kolem poledne nás pustili. Dojedl jsi oběd, vzal ‚bagr‘ a mrštil s ním přes celou jídelnu. Zahodil jsi všechno, celou dvouletou pakárnu,“ uvádí. „Vojenské autobusy nás dovezly do Rokycan a čekal nás krásný výlet kolem Berounky do Prahy a domů. Tam na mě tříapůlletý kluk a koukal, kdo vlastně jsem. Druhý den ráno jsem se vzbudil a měl jsem úžasný pocit. Všude klid, žádný řev.“

O vojně se mu zdají strašidelné sny

Pavel Svárovský nepřeje ‚svou‘ vojnu žádnému z dnešních mladých kluků, především kvůli neustálé buzeraci a šikaně během prvního roku. Druhý rok považuje za přehlídku promrhaného času. „Vojna mi ale přece jen něco dala. Vedle lecjakých úchylů jsem tam potkal svého celoživotního kamaráda Čendu Bendu, pořád o sobě víme. Přijel do Tanvaldu a povídali jsme si o našich životech,“ prozrazuje.

Dva roky pakárny z hlavy už nikdy nevymaže. „Mám dva základní typy stresových snů, když jsem přes den v nepohodě nebo se cítím blbě. V první snu jdu k maturitě, ale lautr nic neumím, což je šílený pocit. Druhý stresový sen se týká toho, že jsem znovu narukoval na vojnu a zaboha jim nemůžu vysvětlit, že jsem tam už byl. Navíc nevím, jestli jsem zobák nebo mazák a co mě tedy čeká. Je to neuvěřitelné, ale vojna mě pronásleduje ještě skoro po čtyřiceti letech.“