The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimíra Sůvová (* 1940)

• narozena jako Vladimíra Špidlenová 25. července 1940 v Podkrkonoší ve Vysokém nad Jizerou

• rodiče byli soukromí zemědělci na zemědělské usedlosti v obci Příkrém

• po roce 1948 je prohlásili za kulaky a měli velké problémy s komunistickou mocí

• obecnou školu absolvovala v jednotřídce v Příkrém, 2. stupeň školní docházky v Semilech

• vystudovala Střední všeobecně vzdělávací školu v Semilech

• po maturitě musela znovu pracovat manuálně v zemědělském družstvu

• ve dvaceti letech se provdala za svého bývalého spolužáka, který byl vojákem z povolání

• novomanželé se přestěhovali do Zákup u České Lípy a narodila se jim dcera

• vyučovala na základní škole češtinu a ruštinu

• při zaměstnání vystudovala Pedagogický institut v Liberci

• po roce 1968 se přestěhovala s manželem do Hradce Králové

• sedm let vyučovala na Základní škole Pavlíka Morozova v Hradci Králové

• manželé se přestěhovali do Semil, kde vyučovala v Jesenném a v Semilech

• vydala dvě knihy „Čím jsou lidé živi“ a „Ave Maria“

• v roce 2023 žila v Semilech

Vladimíra Sůvová hovoří laskavým hlasem s krásnou melodikou řeči. Samozřejmostí je dokonalá spisovná čeština. Pokud její mluvený projev obsahuje nějaké trochu méně spisovné slovo, dá ho jemnou dikcí jakoby do uvozovek. „Že by učitelka?” napadne vás. A skutečně, Vladimíra Sůvová skutečně učila dlouhá léta češtinu, ruštinu i němčinu na různých školách.

Sama však říká, že se vlastně učitelkou nikdy neměla stát. Své dětství prožila na rodinném statku v Příkrém. Otec vlastnil rodové hospodářství Špidlenů, které mělo svoji historii od 17. století. Statek nebyl příliš velký, přesto však rodiče Vladimíry Sůvové dostali od komunistických funkcionářů cejch kulaků. Československým ‘bolševikům’ vadili hlavně zemědělci, kteří se věnovali výhradně hospodaření. Měli mnohem těžší život než rodiny, kde aspoň někdo chodil pracovat jinam, nejlépe do továrny.

Ze svého dětství si Vladimíra Sůvová proto pamatuje především tvrdou zemědělskou dřinu, jež neměla kraje ani konce. Na sedláky a rolníky, odmítající vstoupit do zemědělských družstev, navíc lidově demokratický režim uvalil mimořádně vysoké dodávky potravin do obchodní sítě.

„Když je nesplnili, dostali pokuty, anebo šli vězení za sabotáž nového socialistického režimu,“ vzpomíná pamětnice. Mezi léty 1953 a 1954 vyměřili rodině komunisté tak velikou pokutu za nedodané mléko, že se nedala uhradit. Nezbývalo nic jiného než nastoupit do kriminálu. „Otec měl podlomené zdraví po dvou zápalech plic, tak se nabídla matka, že do vězení půjde za něj,“ dodává Vladimíra Sůvová. „Nakonec pokutu zaplatil její otec, můj dědeček. Prohlásil, že nedovolí své dceři, aby šla do vězení. Pokutu zaplatil z peněz, které měl ušetřené na svůj vlastní pohřeb.“

Rodiče nakonec museli vstoupit do zemědělského družstva. Vladimíře Sůvové však jako dceři kulaka hrozila celoživotní dřina v zemědělském družstvu, kde už tvrdě pracovala její maminka. Do paměti se ji vryly vzpomínky na otřesné událostí v jejím okolí při kolektivizace zemědělství.

Zachránil ji sňatek s vojákem dělnického původu

Pouze šťastnou souhrou okolností se jí podařilo vystudovat tehdejší jedenáctiletku. Stejně však musela nastoupit po maturitě znovu do zemědělství jako dělnice. Vysvobodil ji sňatek ve dvaceti letech, když se přestala jmenovat Špidlenová. Jejím manželem se stal armádní důstojník dělnického původu. Vladimíra Sůvová pak začala učit ve škole. Při svém zaměstnání a výchově malé dcery vystudovala pedagogický institut.

V době normalizace v roce 1972 se rodina přestěhovala do Hradce Králové, kde její manžel velel vojenské obsluze radiolokátoru na letišti. Vladimíra Sůvová pak učila na Základní škole Pavlíka Morozova v Hradci Králové. Je ironií osudu, že na škole pojmenované po sovětském dětském udavači se vytvořil pedagogický kolektiv, který byl pro Vladimíru Sůvovou utrpením. Ambiciózní komunistický ředitel, pomluvy, udávání a ideologie převažovaly nad kvalitní výukou. Stresující prostředí se záporně projevilo na jejím zdraví.

Po sedmi letech trápení její manžel rezignoval na kariéru v armádě a nechal se zaměstnat na Okresní vojenské správě v Semilech. Vladimíra Sůvová pak učila do konce života v Jesenném a v Semilech. Své životní zážitky promítla do svých dvou knih, které vydala až po roce 1989: „Ave Maria“ a „Čím jsou lidé živi“.

Na náš pozemek spadlo německé letadlo

Vladimíra Sůvová se narodila jako Vladimíra Špidlenová 25. července 1940 v krkonošském Vysokém nad Jizerou. Vyrůstala na statku svého otce v Příkrém. Historie statku sahá až do 17. století. Ještě v 19. století byl hodně veliký, měl desítky až stovky hektarů pozemků. Pak se rozdělil mezi tři vlastníky a mezi jednotlivými parcelami vybudovali Josef a Antonín Špidlenovi rodový kříž a rodová boží muka. Pro rodinu šlo o magické místo a Vladimíra Sůvová si vypracovala k rodinnému hospodářství a jeho okolí celoživotní vřelý vztah. Její otec byl velmi nadaný a sečtělý člověk. Svůj zájem o četbu a vzdělání přenesl i na svou dceru.  

Vladimíra Sůvová si z válečného dětství moc nepamatuje. „Vzpomínám si, jak na náš pozemek kousek od domu dopadlo vojenské německé letadlo. Otec k němu doběhl jako první. Vyprávěl potom, že v kokpitu letadla seděl velmi mladý člověk, skoro ještě chlapec. Kolem něj se shromáždilo množství německé policie. Později mě tam jako pětiletou vzal, abych viděla, jak vypadá letadlo,“ dodává pamětnice

Označili nás za kulaky

Vladimíra Sůvová nejdříve chodila do obecné školy v Příkrém. „Vesnická jednotřídka, všech pět ročníků se nacházelo v jedné třídě a pak jsem na druhý stupeň chodila v Semilech. Jakýmsi omylem nebo zázrakem jsem se dostala i na jedenáctiletou střední školu. Nějak jsem ušla zrakům všemocných pánů z obecního národního výboru, kteří si asi neuvědomili, že jsem už ukončila základní školu,“ dodává pamětnice.  Odmaturovala v roce 1957.

V té době se její rodině žilo nesmírně těžce. Vesnice Příkrý, kde hospodařili na rodinném statku, je hornatá. Soukromých zemědělců, kteří se živili pouze zemědělstvím, tam bylo málo. Muži dělali většinou v továrně a ženy doma hospodařily. Těžší práce pak udělal muž po návratu domů. Sezónní práce prováděli s příbuznými, známými nebo najatými pomocníky.

 „Gottwald kdysi tvrdil, že kdyby někdo přišel s kolchozy, ať ho ženou lidé ’svinským‛ krokem. Združstevňování jsme začali pociťovat někdy kolem roku 1950. Chytli se toho zejména lidé, kteří pracovali v továrnách a byli do jisté míry zfanatizovaní. Dělníkům se tenkrát hodně podkuřovalo jako elitě národa a nasákli komunistickou ideologií. Chodili agitovat většinou dělníci a mládežnické skupiny,“ vzpomíná pamětnice.

Většina zemědělců družstva odmítala. Vladimíra Sůvová popisuje, že to združstevňování bylo navíc naprosto technicky a provozně nepřipravené. Neexistovaly tehdy stáje pro společné ustájení, nebyly zemědělské stroje, neexistoval systém řízení velkých družstev. „Jenom se pořád dokola opakovalo- Zakládejte družstva, odveďte svůj dobytek do stáje jiného, prostě takové hurá akce,“ dodává pamětnice.

Zemědělci, kteří žili jenom z půdy, byli na tom obzvlášť špatně. Museli se vyrovnat s obzvláště vysokými povinnými dodávkami zemědělských produktů, které nedokázali plnit. Čelili pak obvinění ze sabotáže komunistického režimu. Dostávali vysoké pokuty nebo tresty vězení. „I my jsme se stali takzvanými nepřáteli národa a podle toho se s námi jednalo. Nedostávali jsme v rámci lístkového systému například poukázky na maso nebo šatenky. Podle sovětského vzoru bylo potřeba zacházet s kulaky tvrdě. Komunisti přišli s ‛Akcí K’ jako kulak,“ dodává Vladimíra Sůvová.

Rodinu držela silná a laskavá maminka

V této době se situace pro všechny zemědělce stále zhoršovala. Kdo odevzdal dobytek do zemědělského družstva, obdržel za něj jen velmi málo peněz. Práce na družstevních polích nebo u dobytka byla velmi špatně placená. „Záchranou se staly takzvané záhumenky, které komunisté lidem ponechali. Tak se označovaly pozemky v nejbližším okolí jejich domů, většinou zahrady, sady, prostě půda tam, kde by se nedostala zemědělská technika. Tam lidé pěstovali třeba brambory, nebo nějakou zeleninu. Nebýt záhumenků, snad by umřeli hlady,“ vzpomíná pamětnice. Tenkrát se Špidlenovi hodně omezovali v jídle. Chleba namazaný máslem byl pro děti a pro otce, protože měl chatrné zdraví. Prodělal dva smrtelně nebezpečné zápaly plic. Zvládl je, ale velmi ho oslabily.

Vladimíra Sůvová vzpomíná s láskou a vděčností na svoji maminku: „Na sobě šetřila a snažila se tatínkovi dopřát co nejvíce. Matka pocházela z dělnické rodiny a v mládí pracovala v továrně. Na statek se přivdala. Byla žena s nesmírně silnou povahou, k nám dětem vždycky laskavá a ještě dokázala povzbudit i otce. Ona vlastně rodinu držela. Právě vlivem té přelaskavé mámy a přelaskavého táty jsme v rámci možností měli dětství hezké.“

Mezi roky 1953 a 1954 dostali rodiče od komunistických mocipánů pokutu za nedodané mléko tak velikou, že na ni neměli peníze. Rodina se tak pomalu smiřovala s tím, že někdo bude muset do vězení. „Moje matka se obávala o otce s podlomeným zdravím. Bála se, že ve vězení může být chladno a otec by mohl dostat třetí zápal plic, který by zřejmě nepřežil. Matka tak byla připravena nastoupit vězení. Zasáhl ovšem její otec, můj dědeček, který pokutu zaplatil. Jasně se vyjádřil, že prostě nedopustí, aby si na nás, jako na děti, lidé ukazovali prstem se slovy, že jejich máma seděla vězení. Za co tam seděla, by pak už zajímalo málokoho,“ dodává pamětnice

Rodina Vladimíry Sůvové nakonec tlak nevydržela a do jednotného zemědělského družstva vstoupila. Její otec pracoval po vstupu do družstva jako účetní, maminka pak manuálně na poli. Dostávala bohužel tu nejhorší a nejméně placenou práci.

Muž, jemuž zabavili vola, se oběsil

Vladimíra Sůvová si právě si vybavuje z časů kolektivizace zemědělství některé nepříjemné zážitky. „Vzpomínám si na rodiny, které do družstva ještě nevstoupily. Viděla jsem těhotné mladé děvče na sousedním poli, které patřilo právě rodině, jež do družstva ještě nevstoupila. Nakládali snopy obilí a mladá žena je podávala na fůru na voze. Fůra se potom musela zatížit dlouhým bidlem, které se do všech různých stran svazovalo provazy, aby ty snopy při jízdě na nerovných cestách nepadaly a aby se celá fůra nezvrátila. Žena, která mohla být v šestém nebo sedmém měsíci těhotenství, vyskočila zezadu na fůru a ze vší síly na té fůře stahovala upevňovací lana. Do dneška vidím její těhotenské břicho, jak se rýsovalo proti nebi,“ dodává pamětnice. Vladimíra Sůvová vypráví, že ženy dřely stejně jako muži.  

Vladimíra Sůvová si pamatuje i na další ošklivý zážitek, který se odehrál ještě před tím, než do družstva její rodina vstoupila. „Tehdejší předseda družstva byl člověk nějak dosazený do naší vesnice, nevím odkud, ale rozhodně ne z blízkého okolí. Tenkrát navíc podlehl jakési zfanatizované činovnici družstva. Zavedla ho do chalupy k nějakému zemědělci, který měl problémy s dodávkami masa. Tam viděli nádherně vykrmeného vola,” podotýká Vladimíra Sůvová.

Předseda zemědělci oznámil, že vůl váží tolik a tolik metráků, půjde na porážku a poslouží ke splnění dodávek masa. Hospodář se bránil, protože měl své zvíře rád. „Při téhle těžké osamělé dřině na polích si člověk váží dobrého zvířete. Prosil, ať mu vola nechají. Předseda trochu otálel, přece jenom toho nešťastného souseda asi litoval. Zfanatizovaná činovnice družstva ho ale odvázala a odvedla. Zemědělec, jemuž vola sebrali, se ještě v noci oběsil,“ dodává pamětnice.

Připadala jsem si jako nevolník

Vladimíra Sůvová sice vystudovala v roce 1957 střední školu, ale stejně musela znovu pracovat v zemědělství. Všichni členové rodiny měli od komunistických funkcionářů nálepky jako politicky nespolehliví, bývalí kulaci a směli pracovat pouze  v zemědělství.

„Pracovala jsem se ženskými v polní četě. V zimě mně povolili brigádu v továrně, kde jsem si trochu lépe vydělávala, protože peníze v družstvu jsme dostávala prostě směšné. Koupit si tenkrát průmyslové zboží, nebo si koupit nějaké oblečení bylo prakticky nemožné. Žili jsme z produktů ze záhumenku. Připadala jsem si jako nevolník. Místní národní výbor mě vedl v patrnosti jako sílu pro zemědělství, která nesměla nastoupit do jiného zaměstnání nikde jinde. Děti ze zemědělství mohly tenkrát dělat jenom v zemědělství, hornictví nebo ve stavebnictví, nikde jinde,“ vzpomíná pamětnice.

Vladimíra Sůvová se vdala, když jí bylo dvacet let. Se svým manželem se znala již ze střední školy. Manžel byl dělnického původu a stal se vojákem z povolání. Novomanželé dostali vojenský byt a přestěhovali se do Zákup u České Lípy. Manžel Vladimíry Sůvové pracoval jako důstojník na letišti v Mimoni. „Už jsem se nejmenovala Špidlenová, tak jsem se vyvázala z nevolnictví v zemědělství,“ vzpomíná pamětnice.

Pro Vladimíru Sůvovou tak přece jenom začal lepší život. Začala učit český a ruský jazyk na základní škole a dálkově vystudovala Pedagogický institut v Liberci.

Těžká léta na škole Pavlíka Morozova v Hradci Králové

V roce 1968 vrcholila doba společenského uvolnění a očekávání lepších časů. Pak však přišla okupace v srpnu 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Ještě jsme stačili v říjnu uspořádat oslavu k padesátému výročí založení Československa, takový vzdoropodnik. Vystupovali jsme tam v černém oblečení s trikolorami. Vzpomínám si, že jsem tam recitovala Čapkovu Modlitbu, kterou napsal v den Mnichovské dohody a vyšla v Lidových novinách. Zaznělo tam, že ’pravda je víc než moc, protože pravda je trvalá ‛. Mimochodem lidí tam tenkrát bylo už málo. Začínali se totiž už bát.“

Po okupaci Československa v srpnu 1968 rozptýlila armáda celou posádku letiště v Mimoni do různých koutů republiky. Manžel Vladimíry Sůvové skončil na letiště v Hradci Králové. Škola Pavlíka Morozova v Hradci Králové, nazvaná podle malého sovětského udavače, se brzy stala v životě pamětnice černou můrou. Školu vedl mladý velmi ambiciózní ředitel. Důraz kladl více na politickou činnost než na kvalitu vzdělávání a odbornost vyučujících. „Na škole učilo hodně starších dam, které neměly vysokoškolské vzdělání ani na druhém stupni vzdělání. Na nás mladší tak trochu žárlily a ostře nás sledovaly. Nepanovaly tam dobré kolegiální poměry.  Hlídaly se úspěchy i neúspěchy a z neúspěchů byla radost. Hlídalo se také, co kdo řekl, a tak jsme se báli jeden druhého.”

Vladimíra Sůvová učila v Hradci Králové sedm let, což se podepsalo i na jejím zdraví. „Tenkrát můj manžel udělal  ohromnou věc. Rezignoval na svoji kariéru a nechal se převelet do Semil, kde pak sloužil jako řadový voják na vojenské správě, a my jsme se tam přestěhovali.

Své vzpomínky z působení na škole Pavlíka Morozova začlenila částečně do svého románu Ave Maria, který napsala po sametové revoluci. „Ave Maria je spíš zaměřená na tematiku postižených dětí. Toto téma lidé odsouvají, nechtějí o něm mnoho slyšet, přemýšlet, neradi si komplikují život. Má knížka zasahuje právě do období sedmdesátých let a jsou dvě učitelky, z nichž jedna působí právě na škole, kde vládnou podobné poměry jako na škole, kde jsem učila. Druhá je učitelkou zvláštní školy a právě jí se narodí postižené dítě. Já jsem považovala za potřebné, aby o tomto tématu lidé věděli víc a vážili si toho, že mají děti zdravé a že v současné době je handicapovaným dětem věnována pozornost a mají lepší  sociální zabezpečení. Chtěla jsem také, aby si lidé uvědomili, jaké poměry tenkrát v období tuhé normalizace na školách vládly. Pro mě šlo o nesmírně těžké období a kniha Ave Maria byla taková moje ‛pomstička’,“ dodává pamětnice.

Vzpomínky mohla vydat až po sametové revoluci

Vladimíra Sůvová po svém nešťastném působení v Hradci Králové učila ve škole v Jesenném a později v Semilech. Sametové revoluce se bohužel nedožil tatínek Vladimíry Sůvové. Maminka se však alespoň ve vysokém věku pádu demokracie a svobody dočkala.

Své vzpomínky z doby komunistické totality pak Vladimíra Sůvová vydala ve dvou svých knihách. První se jmenuje „Čím jsou lidé živi“ a druhá již zmiňovaná „Ave Maria”. „Čím jsou lidé živi“ je určitá parafráze na jednu z povídek Lva Nikolajeviče Tolstého. Autorka ji začala psát již v osmdesátých letech 20. století. Je prý tak trochu kronikou jejího selského rodu a malým dokumentem padesátých let. Ukazuje těžký úděl žen, zejména pak vesnických. Vesnické ženy musely již během první světové války dřít na polích, musely orat a nahradit muže ve všech pracích. Na vesnici se vždycky žilo hůř než ve městě.

„Myslím na hroznou dřinu, která byla pro ženy těžší než třeba práce v továrnách. Někteří muži své ženy fyzicky trestali. Hrozně mě ovlivnil úpadek vesnice po tom združstevňování. Nešlo jenom o ztrátu majetku. komunistický režim přerval  citový vztah lidí k půdě. Když se vytvořila družstva, přišla devastace polí, devastace krajiny, která se odráží do dneška,“ dodává pamětnice.

Ve svobodě se dá přežít i nedostatek

Vladimíra Sůvová nad všechny dílčí problémy nadřazuje jako zásadní nově nabytou svobodu. „Není větší hodnota než svoboda. Ve svobodě se nechá přežít nedostatek. Netvrdím, že přímo hlad, ale dá se přežít i ve velmi skromných poměrech, což znám z dětství. Lidé si zvykli na rostoucí životní úroveň, jenomže nemusí růst v každých dobách. Pro politika je odvaha říct dneska lidem, že nemusí být vždycky posvícení, že někdy doby mohou být těžké. A když se trochu nedaří, protestují někteří lidé na náměstích. Chtějí od válečného agresora Ruska získávat levnější plyn za jakoukoliv cenu, i za cenu národního ponížení. To mi připadá dost nedůstojné,“ dodává. „Myslím si, že i Česká republika je v této době právě jedna ze zemí Ruskem nejvíce ohrožených.“

Mladým lidem by chtěla Vladimíra Sůvová vzkázat, ať jsou strašně šťastní, že si mohou svobodně vybírat a svobodně volit svoji budoucnost. Přeje jim, aby si dobře promysleli, jakým směrem se jejich budoucnost bude ubírat. „Snažte se získat co největší kvalifikaci, třeba řemeslnou, protože řemeslo má zlaté dno a práci a peníze přinese. Snažte se získat co největší vzdělání právě pro sebe a snad pro zemi, ve které žijeme.“