The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Stanislavovič Šuškevič (* 1934  †︎ 2022)

Minsk z velké části vyhořel, náš dům však zůstal stát

  • narozen roku 1934 v Minsku

  • 1936 - otec zatčen, vězněn

  • prožil německou okupaci v Minsku

  • 1956 - dokončil Běloruskou státní univerzitu

  • 1973 - profesorem

  • 1990 - členem Nejvyššího sovětu BSSR

  • 1991-1994 - předsedou Nejvyššího sovětu Republiky Bělorusko

  • zemřel 3. května 2022

Stanislav Stanislavovič Šuškevič

(rozhovor)

 

Když začala válka, bylo Vám šest let. Pamatujete si na 22. června, tedy na den útoku?

Ovšemže si to pamatuji. Byli jsme s babičkou v parku, tady v Minsku nedaleko. Viděli jsme jen pár letadel. Za dva dni pak začalo bombardování. Minsk hořel.

 

Váš otec Stanislav Pjatrovič byl zatčen již v roce 1936 a odeslán na Sibiř, nejprve do tábora, poté do vyhnanství, odkud se vrátil až v roce 1949. To znamená, že těžká válečná léta prožívala vaše rodina v okupovaném Minsku bez otce. Jaký byl život?

Ano, byl v Krasnodarském kraji. S otcem jsem si psal již před válkou. Pak to bylo složitější. První poválečný dopis mi přišel dva dni před osvobozením ještě na naši starou adresu. Napsal mi novou adresu, tehdy byl už ve vyhnanství. V roce 1948 se vrátil, v Minsku zůstat nemohl, tak začal učit ve škole v Daniloviči, ale za pár měsíců ho opět zatkli a poslali zpět. V roce 1956 se pak vrátil, později byl i rehabilitován. On věřil v komunistické ideály skoro do konce svého života v roce 1991.

 

Dost často jezdím do Běloruska. Vždy silně cítím, že válečná zkušenost velmi ovlivnila myšlení lidí. Skoro každý má v rodině partyzány. Jak válka ovlivnila život Vaší rodiny?

To je těžké říci. Válka byla spojena s řadou represí a omezeními. Minsk z velké části vyhořel. Náš dům však zůstal stát. Požár totiž změnil směr. Byl to starý, malý, dřevěný, jednopatrový dům. Tam, kde je dnes filharmonie, tam přibližně stál náš dům, byl šestým nevyhořelým. Život tehdy na předměstí Minsku byl takový vesnický. Lidé pěstovali zeleninu, brambory a žili jako rolníci. Neřekl bych, že Němci byli horší okupanti než jiní. Rozdíl byl v tom, že oni velmi přísně reagovali na jakékoli příznaky odporu. První vagon v tramvaji byl pro Němce, druhý pro obyčejné obyvatele. Pod prvním vagonem třeba vybuchla bomba, druhý odpojili, obklíčili. Deset nebo dvacet lidí zastřelili, aby vyděsili obyvatelstvo. Byly také likvidace Židů. Velký vliv na obyčejný život jsem však necítil. Všichni muži byli posláni na frontu. Jak lidé žili do války, tak žili i dál.

 

Jaký byl život Vaší rodiny?

Babička měla dvanáct dětí, moje maminka měla tedy jedenáct sourozenců. Tři z nich však umřeli ještě jako děti. Bratrů měla pět, ti všichni zahynuli ve válce. Z otcovy strany umřeli též skoro všichni, jen strýc Janek byl ještě mladý, tak ho do armády nevzali. Další pak pracoval na dalekém severu. Ostatní však zahynuli. Za války zemřel každý čtvrtý, pokud bychom počítali i represe, pak každý třetí. Každá rodina měla oběti. Genocida běloruského národa byla největší v Evropě. Srovnávat oběti je nepěkné. Chci dát jen příklad. Jen Židé byli podrobeni větší genocidě. Tady procházela fronta tam a zpátky. Nejvíc trpělo civilní obyvatelstvo.

 

Vy jste byl tehdy ještě velmi malý. Co jste celé dny dělal? Bylo možné chodit do školy a tak?

Školy se tady otevíraly, byly i pokusy mě do školy dostat, ale moje maminka byla učitelka, tak mě učila doma. Měli jsme taky velkou knihovnu, číst jsem se naučil ještě před válkou, mojí nejoblíbenější knížkou byla Malá sovětská encyklopedie. Po válce jsem pak šel rovnou do 4. třídy. Byl jsem ve třídě nejmladší. Pokud někdo však neměl možnost u někoho se učit, tak ti pak šli do první třídy, když se v roce 1944 život vracel do normálních kolejí.

 

Setkal jste se za války s partyzány?

Můj starší bratranec byl partyzánem. Jejich dům vyhořel a oni utekli na venkov. Bylo to zvláštní, žili jsme na jedné ulici, jejich dům shořel, ještě další dům též a pak náš, ale k tomu se požár nedostal. Párkrát jsem viděl boje, jak chytali Němci partyzány a tak. Můj spolužák utekl z Minského ghetta k partyzánům. Pak z ghetta vyvedl celou skupinu. Bylo mu jen dvanáct let! V Bělorusku byla celá řada partyzánských skupin. Na západě byly oddíly Polské armije krajowej. Vznikalo zde mnoho místních partyzánských oddílů. Někteří partyzáni byli posláni z Moskvy. Hlavním cílem sovětské vlády bylo všechny hlavní otázky rozhodnout v Moskvě.

 

Měl jste možnost komunikovat s otcem během války?

Šlo to až od léta roku 1944. Někdy v srpnu dostal dopis od nás. My pak dostali odpověď v září. Nemohl často psát. Měl přesnou normu, kolik dopisů mohl odeslat. Byl na Sibiři, dopis tam šel měsíc.

 

Jakým způsobem ovlivnila válka jeho život ve vyhnanství?

On se o válce moc nedozvěděl. Všechny informace byly pro obyvatele SSSR zvláště upraveny. Často daleko od pravdy. Bylo těžké nalézt pravdu. Všichni jsme byli pod vlivem těchto informací. Všichni byli imperialisté. Informace o kapitalistických zemích jsme neměli. Teď je těžké si to představit. Až v roce 1966, když jsem byl na Lublaňské univerzitě, pak v Polsku a i jinde, tam jsem si to teprve plně začal uvědomovat. Trochu se to lišilo v Pobaltí. Tam to bylo trochu otevřenější.

 

Bělorusko je jiné než země od něj na západ. Mám někdy takový dojem, že lidé na Západě nerozumějí tomu, co se děje tady. I válka zde byla trochu jiná.

Bělorusko bylo součástí Velkého knížectví litevského. Po třetím rozdělení Polska se však stalo součástí Ruska. Do té doby to byla normální evropská země, sice méně rozvinutá, především proto, že tu nebylo mnoho transportních komunikací, nebyly zde mořské přístavy ani velké řeky. Když se však Bělorusko stalo součástí Ruska, přišla celá řada zákazů. Země se začala rozvíjet spíše asijským způsobem. Nebylo možné studovat v zahraničí. Bělorusko bylo rozděleno. Povstání v roce 1863 bylo poraženo. Rusko zde zavádělo neevropská práva. To pak pokračovalo za sovětských časů.

         Centrem běloruské kultury je Vilnius – Vilno. Litevci patřili mezi největší odpůrce Paktu Ribbentrop-Molotov, paradoxem historie však zůstává, že díky němu získali své hlavní město. Pokud se podíváte do běloruské klasické literatury, tam pochopíte, co Vilnius pro Bělorusko znamená. Dodnes jsou to oblasti etnicky běloruské. Bylo by však hloupé dnes opět otevírat tuhle otázku. Etnicky běloruská území jsou i v Rusku. Opravy hranic nevedou k dobrým výsledkům, a proto bylo rozhodnuto a běloruský parlament to svého času i potvrdil, že do budoucna budeme zemi rozvíjet v těch hranicích, které byly dohodnuty na Jaltské konferenci.

         Pokud jde o druhou část Vaší otázky, pak musím říct, že v západní Evropě naprosto nechápou, co se v Bělorusku děje, a myslím, že ani nejsou schopni to pochopit. Evropská unie je schopna pomoct Bělorusku jen symbolicky. Některé jednotlivé země, jako třeba Polsko, Slovensko, Česko, které podporují třeba běloruské studenty, však mohou mít i konkrétní vliv. Režim se dokonce zalekl a přestal studenty vyhazovat, neboť by ztratil velmi schopné studenty. Byl jsem na mnoha setkáních EU, NATO, Rady Evropy a slyšel celou řadu projevů, které když Bělorus slyší, jen těžko chápe, odkud a proč mohl vzniknout takový zkreslený pohled na naši zemi.

 

Rozhovor se Stanislavem S. Šuškevičem natočil v létě 2006 v Minsku Petr Pojman.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Vladimír Kadlec)