The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šurnická (* 1937)

• narozena 29. dubna 1937 v Benešově

• vyrůstala ve Vojkově v rodině hostinského

• příbuzné z matčiny strany vystěhovali z Vrchotových Janovic (vznikl tam výcvikový prostor Waffen-SS)

• rodinný hostinec po roce 1948 znárodněn a začleněn pod n. p. Jednota

• manžel Milan Šurnický v 50. letech odsouzen za pokus o ilegální překročení státních hranic

• dvouletý trest si odpykával v uranových dolech v Horním Slavkově

• po roce 1990 rehabilitován

• v únoru 2026 žila pamětnice v Sedlčanech

Dva roky čekala Marie Šurnická, než se její přítel vrátí z uranových dolů, aby se za něj mohla provdat – za politického vězně, který se pokusil utéct z komunistického Československa. Nakonec spolu strávili dvaapadesát let, skoro jeden celý lidský život. Vzala by si ho znovu. A chodí mu to říkat do Vojkova na obecní hřbitov.

Pudink ochutnala poprvé od nacistů

Marie Šurnická, rozená Mrázková, přišla na svět 29. dubna 1937 v Benešově. Dva roky před ní se narodila její starší sestra Eva. Vyrůstala ve Vojkově, kde její rodiče, Marie a Karel Mrázkovi, provozovali hostinec U Mrázků. Stál těsně vedle zámeckého areálu, s nímž byl kdysi přímo propojen.

Za druhé světové války došlo k začlenění Vojkova do území určeného pro zřízení výcvikového prostoru Waffen-SS. Zámek obsadily jednotky SS, které zde zřídily školu stíhačů tanků (Panzerjäger Schule). „Pamatuji si, jak byl dvůr zámku zastavěný vojenskou technikou,“ vzpomíná Marie Šurnická.

Mezi hosty byla malá Marie jako doma. I když to může znít idylicky, jako dítě si pamatuje, že z dospělých cítila napětí a strach, když místní seděli u stolu a báli se otevřeně hovořit. Němečtí důstojníci využívali pro vstup do hostince vlastní vchod ze zámku. Ve výčepu mezi místními nesedávali, k tomu využívali hlavně sál. „U nás si pouštěli filmy a pořádali oslavy. Musel to být poslední rok války, když u nás slavili Vánoce. Měli krásně upravené stoly a jídlo ze zámecké kuchyně. A nám dětem dali do misky pudink. To jsem ho ochutnala poprvé,“ vypráví Marie Šurnická své vzpomínky na pobyt členů německých jednotek, které popisuje jako inteligenci.

V hostinci se vystřídaly jednotky tří armád

Rodina z matčiny strany pocházela z Vrchotových Janovic. Během války je, podobně jako řadu místních obyvatel, nacisté vystěhovali a na jejich pozemcích vznikl pracovní tábor, pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Vězni odsud docházeli pracovat i do Vojkova. „Měli pruhované kabáty, kalhoty a na nohou dřeváky. Pracovali u rybníka u zámku. Maminka jim vařila polévku a nosila ji v kbelíku. Nejdřív si ji ale musel vzít jejich kápo a teprve potom ji dostali ostatní.“

Na konci války se na půdě hostince krátce ukrýval partyzán. Marie Šurnická se o tom dozvěděla až po letech: „Neviděla jsem ho. To jsme jako děti nevěděly. Tatínek nosil v ruksaku jídlo do lesa a jednoho z nich pak načas schoval u nás.“ Později se partyzán přesunul do nedaleké Bezmíře. Zní to až absurdně, že se partyzán dobrovolně ukryl v blízkosti příslušníků SS, čímž nepřetržitě riskoval svůj život.

V květnu 1945 situace ve Vojkově vyvrcholila. Přestože Německo kapitulovalo, krajem putovaly ustupující jednotky, které se snažily uprchnout do americké zóny. V krátké době se v hostinci ve Vojkově vystřídaly jednotky tří armád. Po odchodu německých vojáků přišli rudoarmějci. Usadili se na zámku i v hostinci. „Obsadili výčep a pokoje. Ale nic nám nevzali,“ říká pamětnice a neskrývá tehdejší obavy. „Na noc se dívky raději zamykaly na faře.“ Ve vsi se podle ní vědělo o dívce, která s jedním z vojáků otěhotněla.

Po odchodu Rudé armády se ve Vojkově objevili i příslušníci západní armády. „To byla šlechta, samá hodnost, ale Češi. Tatínek s nimi odjel džípem do Plzně,“ vzpomíná Marie Šurnická.

Před odchodem mi sdělil, že o něm uslyším

Hospodu Mrázkových v roce 1948 komunisté znárodnili a přešla pod správu národního podniku Jednota. Mrázkovi se ve své vlastní hospodě stali nájemníky. Společná kuchyň sloužila jak pro potřeby domácnosti Mrázkových, tak i Jednotě. „Maminka se zlobila, že odteď musíme platit nájem, a s tatínkem si šli stěžovat. Pohrozili jí za její jednání. I když nám nájem nebyl úplně zrušen, odpustili nám nájem za jednu místnost,“ vzpomíná.

Marie Šurnická se vyučila cukrářkou, po svatbě pracovala v mlékárně na směny a později jako pomocná kuchařka ve školní jídelně. S manželem se poznala na začátku padesátých let. Bylo jí teprve šestnáct let. Svatba se ale konala až o pět let později. Na tehdejší poměry to byla dlouhá doba. Důvodem však nebyla mladická ostýchavost. 

Její muž se jmenoval Milan Šurnický. Za pokus ilegálně překročit státní hranici ho komunistická justice poslala na dva roky do uranových dolů. Před odchodem Marii sdělil, že spolu s dvěma dalšími kamarády – Machalickým a Novotným – s nimiž pracoval v Jawě v Týnci nad Sázavou, odjede na několik týdnů do Tater. „Řekl mi, ať poslouchám rádio, že se v něm ozve. Pak všichni tři utekli přes hranice.“

U soudu mu řekla: Počkám na tebe

Později Marii Šurnické došlo, že měl v úmyslu dát o sobě vědět prostřednictvím vysílání Svobodné Evropy. V plánu měli utéct do západního Německa. Motivací k útěku bylo vyhnout se vojenské službě.

Zpráva o jeho dopadení se po Vojkově rychle roznesla. Milanův otec navíc sloužil v řadách SNB a následně ho ze služby propustili. Novotný, kterému se podařilo utéct do Ameriky, byl podle vyprávění Marie Šurnické přesvědčen, že Machalického při útěku zastřelili.

Milan Šurnický prodělal výslechy Státní bezpečnosti v nechvalně proslulé vyšetřovně a vazební věznici v Bartolomějské ulici v Praze. Soud proběhl v Benešově. Dvouletý trest si odpykával na uranové šachtě v Horním Slavkově. Tehdy mu nebylo ani dvacet let.

„U soudu jsem mu mohla v krátkosti říct: ‚Milane, já na tebe počkám,‘“ vypráví pamětnice. Na svého milého čekala dva roky a v jedenadvaceti letech se vdávala. „Musela jsem to zvládnout, slíbila jsem to! Věděla jsem, že je to on, kterého si vezmu.“ Během dvou let v uranových dolech ho nesměla navštívit. Nebylo jí umožněno ani si s ním dopisovat. Až později mohla připojit pár vět do společného dopisu, který povolili rodině vězněného.

Nechtěl, abychom o jeho věznění mluvili

Svatba se konala v roce 1958 ve Vojkově. I když byl její manžel vyznání československého husitského a ona katolického, svatbu se jim podařilo uskutečnit v místním katolickém kostele. Farář ji zakamufloval jako mši za řádové sestry z vojkovského zámku.

O věznění jí manžel vyprávěl jen velmi málo. „Když člověk nesplnil normu, kolik vozíků vyvézt, poslali ho na jeden nebo dva dny do kobky. Nedalo se v ní ani stát, jak byla malá. A pod nohama beton,“ převypravuje pamětnice. 

Nechtěl, aby se o tom bavili. Nedělalo mu to dobře. Společně pak žili v domě v Sedlčanech naproti budově policie. Jeden ze strážníků jí ani po letech nezapomněl připomenout minulost jejího manžela.

Rehabilitace se Milan Šurnický dočkal po roce 1990. Byl členem Konfederace politických vězňů. Většinu života pracoval v podniku BIOS v Sedlčanech. Zemřel po krátké nemoci v roce 2010.