The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Slawomir Sulowski (* 1968)

• narozen 8. března 1968 v Krakově v Polsku

• v roce 1940 nacisté popravili jeho dědečka Andrzeje Rogala a pradědečka Wojciecha Skowronka

• zažil návštěvu Jana Pavla II. v roce 1979 v Krakově

• vystudoval Papežský teologický institut v Krakově

• v květnu 1993 v krakovském Wawelu vysvěcen

• v letech 1993 až 1997 působil v Zawoji a rok ve Skawině u Krakova

• v červnu 1997 odešel na Moravu, kde jako kaplan sloužil dva roky v Přerově

• v letech 1999 až 2009 farářem a následně děkanem ve Vlkoši

• od roku 2009 působí v šumperské farnosti

Víra v Boha je silně zakořeněna v polském národě. K tamní římskokatolické církvi se hlásí přes 96 % obyvatelstva, zatímco v Česku je to dle různých odhadů mezi 25 až 30 %. To se odráží i v zájmu lidí o kněžskou službu. V Polsku je kněží nadbytek a v Česku není o bohoslovectví příliš zájem. V českých a moravských farnostech tak slouží deset procent polských kněží. Jedním z nich je i šumperský děkan a rodák z Krakova Slawomir Sulowski.

Babička se k tomu nechtěla vracet

Narodil se 8. března 1968 rodičům Edwardovi a Anně. Do svých šesti let žil s rodiči, babičkou a bratrem v dělnické čtvrti v ulici Gęsia nedaleko rázovité židovské čtvrti Kaziměř. V Krakově, v historické rezidenci králů a druhém největším městě Polska, byla před druhou světovou válkou čtvrtina obyvatel židovského vyznání. Z 64 tisíc jich ale nacistickou genocidu přežilo jen tisíc. Několik století jejich pobytu ovšem významně zasáhlo nejen do vzhledu města, ale i do místních zvyků. Slawomir Sulowski vzpomíná na jeden z nich. Doma jej zavedla babička, která měla v mládí mnoho židovských přátel. „U nás doma se na Štědrý den dělal kapr na židovský způsob s rozinkami, cibulí a mandlemi. To byla taková památka na kontakty s Židy.“

Malý Slawomir trávil spoustu času s babičkou Josefou Rogalovou. Ta si pamatovala ještě zcela jiný Krakov. Zažila nejen vylidnění celých židovských čtvrtí, ale i popravu svých nejbližších. V roce 1940 jí přímo na ulici gestapo zatklo manžela Andrzeje a otce Wojciecha Skowronka. 29. března 1940 byli oba popraveni ve staré pevnosti v krakovské čtvrti Krzesławice. „Babička tehdy měla tříletou holčičku a čekala maminku. Takže zůstala uprostřed války sama těhotná a s jednou holčičkou,“ dodává Slawomir Sulowski, který ale nezná důvody zavraždění svého dědečka a pradědečka. „Babička se k tomu nechtěla vracet. Nikdy o tom nechtěla mluvit, nikdy neprojevovala nějakou nenávist vůči Němcům. Vůbec se k tomu nevyjadřovala.“

Společně s dalšími oběťmi jsou jejich jména vytesána na pomníku nedaleko místa popravy. V Polsku je mnoho těchto pietních míst. Druhou světovou válku a nacistickou i sovětskou okupaci tam zaplatilo životem bezmála šest milionů obyvatel, což jsou největší procentuální ztráty na světě.

Smrt otce a cesta k víře

V době, kdy Slawomir nastupoval do první třídy, se rodina odstěhovala na nedaleké sídliště. Oba rodiče pracovali v továrně. Na otce ale Slawomir Sulowski nemá mnoho vzpomínek, protože v jeho dvanácti letech zemřel na infarkt.

Ani víra v Boha nebyla v rodině nijak hluboce zakořeněna a babička s maminkou jen zřídka navštěvovaly mše svaté. Nejen v životě rodiny, ale prakticky všech Poláků, nastal zlom v říjnu 1978 po zvolení krakovského arcibiskupa a kardinála Karola Wojtyły papežem. Pro svůj pontifikát přijal jméno Jan Pavel II. „Pamatuji si ten den. To jsme všichni prožívali. Maminka přišla z práce, něco dělala a najednou začala křičet z pokoje, že Wojtyła byl zvolen papežem. A pak si jen pamatuju ty davy na ulicích a jak všichni běhali a zvonily zvony. Prostě všichni měli velkou radost. Taky si pamatuji, jak jsme si všichni sedli ke zprávám a oni s takovým hrobovým, vážným tónem oznamovali, že byl zvolen, jako by to byla největší tragédie, jaká se na světě stala.“

Nový polský papež znamenal pro tamní komunistickou stranu velký problém, protože v lidech probudil odvahu a touhu po svobodě. Rok poté Jan Pavel II. svou rodnou zemi navštívil. I přes různé restrikce ho přivítaly miliony Poláků. Zavítal i do Krakova a tamní slavnostní mše konané 10. června 1979 se jako jedenáctiletý zúčastnil také Slawomir Sulowski. „Všichni jsme tam strašně jásali a křičeli a pamatuji si, že jsem plakal, že ho nevidím. Vylezl jsem na sloup veřejného osvětlení. Jakýsi komunistický milicionář mě seřval a stáhl z toho sloupu. Ne z nějakých ideologických důvodů, ale že to bylo nebezpečné. A já jsem plakal, že ho neuvidím. Nakonec jsem ho uviděl na pódiu a byl jsem šťastný,“ vzpomíná Slawomir Sulowski, který se rok poté zapojil do společenství věřící mládeže v Hnutí Světlo-Život (zvané také Oáza), což silně prohloubilo jeho vztah k Bohu. Toto největší katolické hnutí v Polsku vzniklo v roce 1976 a propojovalo mládež s církví se snahou vytvořit zdravou rodinu formovanou v křesťanském duchu. Stalo se duchovním základem pro značnou část členů odborového hnutí Solidarita.

Vzpomínky na válečný stav

Společenské odhodlání Poláků se mimo jiné projevilo vlnou stávek, které o rok později proběhly po celé zemi. Poslední srpnový den roku 1980 pak došlo k podpisu gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy, NSZZ „Solidarność“). Postupně se stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku s osmi a půl miliony členy. Komunistický režim v čele s Wojciechem Jaruzelskim ale ve snaze potlačit opozici vyhlásil 13. prosince 1981 v Polsku výjimečný stav, který nakonec trval až do 22. července 1983. „Nemohli jsme jen tak opustit Krakov, na ulicích byly hlídky, zpočátku nefungovaly telefony, kina a veřejné instituce, kde se shromažďovali lidé, byla zakázaná určitá shromáždění,“ vzpomíná Slawomir Sulowski, který tehdy studoval na gymnáziu v krakovské čtvrti Nová Huť.

Tato čtvrť vybudovaná na zelené louce na přelomu 40. a 50. let minulého století měla být příkladem dokonalého dělnického města. Jenže mnoho tamních dělníků bylo členy Solidarity a v době výjimečného stavu se stala jedním z center odporu. „Vždycky 13. končila škola dřív, abychom se stihli vrátit domů a nedostali nějakým pendrekem přes záda. Na náměstí tam byl velký Lenin a jak jsme šli další den do školy, tak ho vždycky čistili, protože byl zašpiněný barvou,“ vzpomíná Slawomir Sulowski na demonstrace konané v den výročí vyhlášení výjimečného stavu. Dokonce v roce 1982 povolali do Nové Huti proti dobře organizovaným dělníkům vojsko s tanky. To Slawomir Sulowski na vlastní oči nezažil. Vzpomíná si však, že v tentýž rok spolu se spolužáky také vyjádřili veřejně svůj názor na režim. Bylo to 10. listopadu 1982 v den úmrtí nejvyššího představitele SSSR Leonida Iljiče Brežněva. „To byl náš první vědomý protikomunistický počin. Přišli jsme do školy a měli jsme připnuté bílé stužky. Všichni byli pohoršeni, že se radujeme z toho, že zemřel Brežněv. Zavřeli nás ve škole, zavolali rodiče a byla z toho aféra.“

V červnu 1983, krátce před ukončením výjimečného stavu, Jan Pavel II. znovu navštívil Polsko. Slawomir Sulowski se zúčasnil jeho vystoupení v Čenstochové. „Pamatuji si vlajky Solidarity a co tehdy papež říkal. Že po sobě musíme vyžadovat nějaké postoje, že se nemůžeme jen tak svézt, ale musíme něco dělat. Taky si pamatuju tu atmosféru, jak jsme se v noci vraceli narvaným vlakem, což byl můj první zážitek velkého společenství, davové akce, kde nás bylo hodně stejně protikomunisticky naladěných.“

Tajně do semináře

Když Slawomir Sulowski vypráví o životě v Polsku v 80. letech, tak často naráží na všeobecný nedostatek, lístkový systém na různé druhy potravin a zboží a nekonečné řady před obchody s poloprázdnými regály. Jeho postoje ale formovala hlavně víra v Boha. Na gymnáziu se definitivně rozhodl, že jeho další cesta bude směřovat právě tímto směrem. „Byla to ještě doba komunismu, takže člověk musel být opatrný, a tak jsem nikomu neřekl, že jdu do semináře. I maminka se to dozvěděla na poslední chvíli, pořád jsem hlásil, že jdu studovat polonistiku. Samozřejmě to člověk nemohl prozradit před maturitou, protože bych ji pak pravděpodobně neudělal.“

Od roku 1987 tak studoval Papežský teologický institut v Krakově. Vzpomíná, že se věnoval hlavně teologii a žádný výrazný tlak ze strany komunistického režimu necítil. „Seminář je takový omezený svět. Žili jsme tam jako v bublině, tak trochu jako v klášteře,“ vzpomíná Slawomir Sulowski, který během studií zažil i pád komunistického režimu v Polsku v roce 1989.

V novém domově

V květnu 1993 na krakovském Wawelu vysvětili Slawomira Sulowského na kněze. Tři roky pak působil v Zawoji a rok ve Skawině u Krakova. V červnu 1997 odešel na Moravu, kde jako kaplan sloužil následující dva roky v Přerově. Zpočátku dost bojoval s češtinou. „Pamatuji, jak jsem se poprvé odvážil na bohoslužbě říct něco spatra bez papíru. Byl jsem úplně zpocený, do sakristie jsem přišel celej mokrej a všichni ministranti mně tam tleskali,“ s potutelným úsměvem vypráví Slawomir Sulowski.

Deset let pak jako farář a následně děkan sloužil ve Vlkoši. Od roku 2009 působí jako děkan v šumperské farnosti. „Bůh sám postačí. V tom smyslu, že můj život jako kněze je život pro Boha a pro lidi, k nimž jsem byl nějak poslán. Nejsem tu proto, abych se angažoval v politice nebo něčem podobném,“ na závěr dodává své životní motto P. Slawomir Sulowski.