The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřiška Šulcová (* 1949)

• narodila se 6. dubna 1949 ve Slaném

• pochází z rodiny kovozemědělců z Přelíce u Slaného

• v 50. letech jim zabavili většinu polí a matku přinutili vstoupit do JZD

• v roce 1968 se otec zasloužil o znovuodhalení sochy T. G. Masaryka v Přelíci

• celý život pracovala jako vedoucí prodejny

• v roce 2025 žila s manželem v Přelíci, kde spolu hospodařili na rodinné půdě

Na pomník T. G. Masaryka byli v Přelíci vždycky hrdí. Před nacisty sochu zakopali do země, nakonec ji ale úplně zničili místní komunisté. „Teď tomu říkáme ‚U mohyly‘“, vysvětluje Jindřiška Šulcová, která v malebné středočeské vesničce prožila celý život.

Sochu oblékli a pak zakopali

Jindřiška Šulcová, dívčím jménem Soukupová, se narodila 6. dubna 1949 ve Slaném. Její rodina vlastnila v Přelíci u Slaného malé hospodářství o rozloze dva a půl hektaru. Maminka Marie pocházela ze Sedlčanska a do Přelíce se provdala díky tomu, že věnem dostala krávu. Tatínek Jindřich Soukup jednak se svým otcem a sourozenci vedl hospodářství, jednak pracoval v huti Poldi Kladno. Protože nejlépe vydělával a sourozenci si ho považovali, celé hospodářství nakonec zdědil on. 

Německá okupace v roce 1939 zasáhla i Přelíc a její obyvatelé se na ni připravili po svém – schovali sochu milovaného prezidenta T. G. Masaryka: „Teta mi vyprávěla, že centrem všeho byla ve vsi kovárna. A tak Masaryka postavili do té kovárny, oblékli mu frak a nějaký klobouk, aby ho zamaskovali, a potom ho někam zakopali. Jen když ho pak vykopávali, urazili mu ruku,“ vypráví pamětnice. Uražená ruka kamenné sochy ale nebyla jediná ztráta, kterou Přelíc za války utrpěla.

Snaha o odpor skončila tragédií

Ačkoli se Jindřiška jako druhá dcera narodila až několik let po válce, vyprávění o smrti strýce Františka Soukupa zná velmi dobře: „Když už se blížil konec války, místní chlapi se samozřejmě připravovali, že vyženou Němce. V hospodě na zahradě seděli všichni v kruhu, můj táta se svým bratrem, který bydlel o dvě ulice dál. Někde si opatřili zbraně a zkoušeli je. Jeden soused zmáčknul pancéřovou pěst a ta urazila bratrovi mého táty hlavu. Seděl vedle něj,“ vypráví pamětnice o rodinné tragédii. 

Ve vesnici se také hodně mluvilo o jugoslávském partyzánovi Rajko Tatiči. Přežil německé zajetí a zbytek války strávil jako pomocná síla na jednom z přelíckých statků, jen aby v červenci 1945 nalezl smrt v Českém Švýcarsku. „Partyzán si tady namluvil děvče a potom se s ním odstěhoval někam do pohraničí, když se osídlovalo. Byl v nějaké hájovně. Němci ho tam našli a zastřelili v pšeničném poli. Ale pochovali ho tady,“ vysvětluje přítomnost hrobu s cizokrajným jménem na přelíckém hřbitově Jindřiška Šulcová. Další daň si tu ale válka už nevybrala, a tak do bezstarostných dětských let pamětnice zasáhla až nucená kolektivizace.

Naše dvě krávy skončily jinde

Rodina Soukupových patřila mezi tehdejší tzv. kovozemědělce, pro které bylo typické trvalé zaměstnání mimo zemědělství (což zajišťovala otcova práce v kladenské ocelárně) a současné vlastnictví půdy, na které ve volném čase hospodařili. Jindřišce bylo asi šest let, když se v Přelíci začalo agitovat pro vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD): „Byla tma a bouřka, muselo být někdy pozdě v létě, když komunističtí pohlaváři obcházeli baráky a přemlouvali lidi, aby vstoupili do JZD. Vím, že tady byla velká debata a že trvala dlouho. A dopadlo to tak, že naše dvě krávy skončily támhle v tom statku a maminka šla pracovat do JZD.“ Nakonec si ale prý ani moc nestěžovala. „Krávy chtějí podojit v pátek, ve svátek. Musíte ráno, v poledne, večer, pořád. Když byla v JZD, šla na ranní směnu a odpoledne už měla volno, takže si mohla doma hospodařit na poli.“ Málem ale neměla na čem, protože nešlo vše scelit – jeden hektar rodině zůstal a mohli ho užívat jako naturálie, o zbytek přišli.

Další rána přišla, když se starší sestra Jindřišky chtěla dostat na gymnázium. „Z místního úřadu se psaly posudky a jejich řeč samozřejmě byla ‚Máte pole v JZD, tak ať na nich dělá‘. A bralo se to tak, že kdo byl ve straně, tak se dostal, kdo nebyl, tak se nedostal.“ Jindřich Soukup sice jeden čas v Komunistické straně Československa (KSČ) byl, jako horká hlava ale vystoupil. „Táta byl rebel. Jak se mu něco znelíbilo, tu knížku jim tam hodil, řekl hezká slova a odkráčel,“ směje se pamětnice. Jen díky tomu, že se maminka angažovala ve Svazu žen, se sestra nakonec na školu dostala. Jindřiška se zase vyučila prodavačkou a pak ještě absolvovala kurz na vedoucí prodejny s maturitou. Začínala ve Vinařicích u Kladna, když přišel rok 1968.

Na znovuodhalení pomníku TGM se sjely davy

„Dubčekovi jsem hodně věřila, přišlo mi, že je férový člověk,“ vzpomíná na tehdejší velké naděje reformního komunismu Jindřiška Šulcová. V Přelíci pražské jaro oslavili odhalením zrenovovaného pomníku T. G. Masaryka, který s uraženou rukou čekal dlouhých 20 let. „Táta zařídil, že sochu opravili, a v květnu tady byla velká sláva. To byla síla lidí, všechno plné,“ vzpomíná pamětnice na událost, kvůli níž se z Prahy sjely celé zástupy diváků a kterou uváděl novinář, rozhlasový reportér a pozdější emigrant Sláva Volný. Dodnes si schovává pamětní lístek, který se tehdy připínal na oděv.

Celé to však mělo nešťastné rozuzlení, jehož následky jsou ve vsi patrné až do současnosti: „Místním komunistům Masaryk samozřejmě vadil, a tak ho pozdě večer úplně rozbili. Takže ráno Masaryk nebyl a zbyl tam jen podstavec. Tady tomu říkáme U mohyly, je to osázené, jsou tam lípy a podstavec tam stojí stále,“ dodává Jindřiška Šulcová. „Bylo to pár místních občanů, komunisti – neřekla bych kovaní, ale prospěchářští. Podle mě to byli hrozně hloupí lidi.“ Stejně jako socha Masaryka skončilo i pražské jaro, rozbité na kousky srpnovou okupací.

Tanky nám rozbily uličku

Dvacetiletá Jindřiška se zrovna chystala do práce, když se dozvěděla o vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Cestou jejich autobus všude potkával okupanty. „Cestou ze Slaného na Knovíz jsou takové zatáčky a všude tam byly tanky. Hrozný pocit,“ vzpomíná. Zpátky už se nemohla dostat, nakonec ji domů odvezl známý. Tam zjistila, že dokonce i v Přelíci mají tanky pré. „Dole pod námi je ulička, a jak tudy jely, prudce se otočily nahoru. Čedičové kameny, asfalt – všechno to lítalo. Tak nám to ti Rusáci tady zdevastovali!“ Díky svým tehdejším zážitkům se dnes dokáže vcítit do okupovaných Ukrajinců. „Musejí být v hrozném stresu, když jim jezdí takovéhle kolosy kolem baráku. To vám všecko duní, lítá nábytek.“ Kromě strachu ale cítila tehdy i vztek. „Někteří komunisti je přivítali, a tím víc je člověk nenáviděl. Nám přímo neubližovali, ale tohle, co udělali, to se nelíbilo nikomu. Jenom těm našim komunistům, kteří zlikvidovali toho Masaryka.“

Život ale pokračoval dál i po invazi. Pamětnice se rok nato vdala za Jiřího Šulce, narodily se jim dvě dcery. Na normalizaci neshledávala nic pěkného, ale dalo se v ní žít. Jen prezidenta Husáka prý neměla ráda, byl to podle ní „nadřazenec“. Vnějším tlakům vzdorovali, jak se dalo. „Mě ke vstupu do strany nelámal nikdo, ale mého muže v práci. On dělal mistra a lámali ho, že by nemohl tu funkci vykonávat. Ale on zarytě, že ne.“ Nadřazenosti komunistů učinila přítrž až sametová revoluce.

Zůstal mi vztah k půdě

V listopadu 1989 sledovali dění od televizních obrazovek. „Všichni jsme měli husí kůži, že se konečně něco hýbe. Fandili jsme, ale nakonec po tolika letech přišlo zklamání,“ přiznává pamětnice své výhrady – od nepodařené privatizace až po současné rozprodávání českých firem. Přesto se hned po sametové revoluci sama vrhla do podnikání a otevřela si přímo v domě vlastní obchod, který vedla až do důchodu. Současně bez přestání (i v době natáčení v roce 2025) se svým manželem hospodařila na rodinné půdě v Přelíci. „Jak v tom žijete, tak pokračujete dál. Ne že by to tak člověk miloval, ale něco vás žene. Máte najeté koleje, které nechcete opustit. My si tam všechno vypěstujeme a dneska je to takový odpočinek. Když jsem byla mladá, tak mě to hrozně otravovalo, protože jsem musela. Dneska nemusím, ale chci,“ směje se srdečně Jindřiška Šulcová.