The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Šulák (* 1960)

• narodil se 14. června 1960 v Krnově, krátce žil v Bohušově

• v šesti letech se s matkou přestěhoval z vesnice do Ostravy

• trpěl dyslexií, měl problémy ve škole, nedokončil učiliště

• v letech 1979 až 1980 absolvoval vojnu, trénoval na Spartakiádu 1980

• často střídal zaměstnání, nejdéle pracoval jako kominík

• sblížil se s undergroundem a disidenty, začal šířit samizdat

• v roce 1988 podepsal Chartu 77, rozmnožoval samizdat Infoch

• spolupracoval s nezávislou Východoevropskou informační agenturou

• StB ho pravidelně vyslýchala, čelil vyhrůžkám a nátlaku

• je držitelem osvědčení o 3. odboji, v roce 2025 žil ve Volarech

Počítal oka na žluté zácloně a vůbec ty dva neposlouchal. Chtěl se odhmotnit. Vznášet se v tom kanclu jako duch. Nemít s tím nic společného. Chvílemi měl pocit, že se mu to podařilo. Viděl sebe samého, jak sedí na židli, hledí na záclonu v okně a estébáci do něj hučí. „Ale no tak, pane Šulák!“ houkl jeden. „Vaše žena čeká dítě,“ zahlaholil druhý. „Jak je chcete uživit?!“ zahučel zase první a ten druhý se hned lísal: „Můžeme vám nějak pomoct?“

Znal ty jejich rituály a neříkal nic. Zkoušel se odhmotnit, ale ti dva viděli, že mu to moc nejde. Dělali svou práci dobře a on navíc nebyl žádný jogín, ani láma z Tibetu. Pil pivo. Dokázal ho vypít hodně a v hospodě byl každý den. Z estébáků měl strach. Nechtěl do vězení, ale nemohl si pomoct. Nesnášel režim, ve kterém žil, a nehodlal se s ním smířit.

Blbej a hotovo

Hledět z okna uměl Petr Šulák už od první třídy. Vyrůstal na vesnici, ale když mu bylo šest, přestěhoval se s matkou do Ostravy. Musel nosit punčocháče, kterým se v Ostravě říkalo štrample. Nosily je všechny děti, ale ne tak, jako on. „Přesně takhle nemá žák vypadat,“ ukazovala na něj učitelka. Vytahané štrample tahal Petr za sebou, málem o ně zakopával. Děti se mu smály a učitelka z něj udělala odstrašujíc příklad. Slovo „šulák“ místo příjmení bylo navíc tak legrační, že ho musel hájit pěstmi. Rozbil dvě hlavy a dostal ředitelskou důtku. Pořád se pral. Byl největší lump ze třídy, a když učitelka učila, Petr se díval z okna a pozoroval ptáky. Hleděl na ně, jak si tam létají, nemusí mít štrample a nikdo se jim nesměje.

Ještě hůře bylo, když ve škole začaly diktáty. Druhé písmeno v prvním slově Petrovi vždy chybělo. Nevěděl, co je dyslexie, a nevěděla to ani učitelka. Socialistické školství vychovávalo všechny stejně. Odchylky se nepřipouštěly. „Byl jsem pro ně blbej a hotovo,“ hodnotí to Petr Šulák. Ve druhé třídě propadl a matka ho poslala zpět na vesnici. Půl roku bydlel u babičky v Bohušově, chodil tam do školy a všechno bylo v pořádku. „Na venkově jsem byl vzorný žáček,“ vzpomíná. Hrál si u řeky Osoblažky, chodil na faru do náboženství a byl šťastný. Jenže když se vrátil do Ostravy, byla nenávist ke škole zase zpátky. Nesnášel tam všechno. Učitele, třídu, tabuli, lavice i celou tu budovu. Školu chtěl úplně vypustit z hlavy. Vůbec ho nezajímala.

Jednou slyšel mámu s tátou, jak spolu nadávali na režim. Začal nadávat s nimi. „A co tobě komunisté udělali?“ zeptala se matka. „Poslali mě do školy,“ odpověděl Petr. Jedině výtvarná výchova v něm nevzbuzovala takový odpor jako všechno ostatní. Učitel to poznal a začal mu nenápadně pomáhat. Věděl dobře, že mu Petr v kabinetu krade barvy, ale tvářil se, že to nevidí. Do žádného kroužku Petr nechodil. Maloval doma a všechno se učil sám. Ve výkopu na sídlišti obnažil bagr vrstvu žluté hlíny, Petr z té hlíny stvořil hrnky a vypaloval je v ohni. Když základní devítiletou školu konečně opustil, začal dojíždět do Olomouce a měl se tam učit tiskařem. Sám by nejraději nedělal nic, ale matka to tak zařídila.

V tiskárně se mu líbilo. Mistr si ho oblíbil a posílal ho do obchodu pro červené víno. Ovšem ve škole se to už zase nedalo vydržet. Třídní učitelka předsedala školnímu výboru komunistické strany. Navíc učila ruštinu. Učňovský internát byl v patře budovy přímo nad tiskárnou a ve společných světnicích tam bydlelo vždy třicet učňů. Na svém lůžku, uprostřed obří světnice, měl Petr o třídní učitelce sen: „Chodila s kulometem přes rameno a hledala kluky, jako jsem byl já. Naháněla nás do kriminálu. Tam jsme byli zavření. Když jsme něco potřebovali, museli jsme si to koupit a platilo se šunkou.“ Do učení v Olomouci jezdil Petr Šulák necelé dva roky. Na internát nosil víno a kouřil doutníky tak dlouho, až ho vyhodili.

U mamy

Uprostřed hospody byl prostorný plac. Sedělo se po stranách. Po place jezdil číšník s velikým vozíkem plným piv a sázel je na stoly. Pivnice U Šimka v Ostravě Svinově patřila k největším hornickým hospodám ve městě. Někteří pamětníci vzpomínají, že v den hornické výplaty sedávala na pivním vozíku číšnice “nahoře bez“ a chlapi objednávali šampaňské. „Byla to nalejvárna. Úplně totální. Horníků se tam vešlo strašně moc a bylo to obrovské,“ vzpomíná Petr Šulák. U Šimka měli otevřeno od brzkého rána. Po půlnoci zavřeli jen na pár hodin, aby mohli uklidit, než ráno zase horníci vyfárají z noční a budou spěchat zalít uhlí pivem.

V socialistickém Československu nebylo běžné, aby měly hospody či restaurace otevřeno už od šesti ráno. Komunistická strana chtěla řídit všechno, včetně toho, kdy se smí sedět v hospodě a kdy už se musí domů odpočívat před nástupem do práce. Jenže hornické hospody byly výjimkou. Havíři fárali na tři směny a domů šli většinou přes hospodu, jako byla ta U Šimka. Podobné to bylo večer. Hospody měly nařízeno zavírat v deset. To byl ale problém, zvláště když hovory u piva neměly konce a domů se nikomu nechtělo.

„Když jste chtěl posedět v hospodě trochu déle, musel jste se snažit,“ vzpomínal pro Paměť národa pamětník Ivo Mludek z Opavy. „A my věděli, že v Petřkovicích U blechy byla hospoda otevřená do půlnoci. Chodili tam horníci z Dolu Vítězný únor, a to musel režim uznat, že horník po šichtě potřebuje pivo,“ vyprávěl o konci sedmdesátých let Ivo Mludek. „Takže jsme tam přišli, nikde ani noha, ale těsně po desáté už měl výčepní roztočenou spoustu piv. Hospoda skoro prázdná a všude stála roztočená piva… A pak najednou nastal rachot. Do hospody vtrhla horda horníků, a než přijely autobusy, tak to do sebe naházeli a zase vypadli. My jsme tam pak až do půlnoci v klidu seděli sami.“

Hlavní hospodskou základnu měl Petr Šulák s přáteli v zastrčené pivnici v ostravské venkovské čtvrti Pustkovci. Říkalo se jí „U mamy“. Byla to hospoda mániček, ve které se pilo pivo, a nikdo se tam nestaral, jestli je hostům osmnáct nebo ne. „Byla to taková naše klubovna. Měli tam pivo a chleba s rokfórem. Scházeli jsme se tam snad každý den,“ vzpomíná Petr Šulák. Jenže jak se věhlas pivnice mezi máničkami šířil, začali se o „mamu“ zajímat policisté. Stávalo se, že vtrhli do podniku, tloukli hosty obušky, kontrovali jim doklady a odváželi je na policejní služebny. Jenže když je pustili, spěchali všichni zpátky a v hospodě bylo zase plno.

Spartakiáda v hospodě

„Byl jsem fluktuant. Chodit do práce a budovat socialismus mě nebavilo,“ vzpomíná Petr Šulák. Po vyhazovu z tiskařského učiliště v Olomouci nastoupil do podniku Hutní montáže, ale po několika měsících tam skončil. „Ale, ale… Pan Šulák se na nás přišel podívat,“ vítal ho vedoucí na vrátnici před fabrikou. „Když jsem toho chlapa viděl, otočil jsem se a šel pryč.“ V koksovně se cítil lépe. Poslali ho na uhelnou mlýnici. Uhlí se tam mlelo na prach, který odtud odjížděl na pásu do koksárenských baterií. Sledoval pásy a směna mu utekla. Nesnášel pracovní kolektiv. Tady byl sám, a když nezíral na pásy s uhlím, mohl hledět na ptáky, jak poletují na obloze.

Blížila se vojna, ale jemu to bylo jedno. Nesnášel školu, nesnášel kolektiv, toužil po svobodě, ale že by se mohl vojně nějak vyhnout, to ho ani nenapadlo. V roce 1979 narukoval do Plzně, pak ho převeleli do Tachova. Byl štíhlý a vysoký, líbil se holkám a takové vojáky Československá lidová armáda právě potřebovala. Spartakiáda byla masová tělocvičná akce, pořádaná komunistickým režimem od roku 1955. Každých pět let přijížděly na obří stadion v Praze na Strahově desítky tisíc cvičenců a cvičenek z celé republiky a v kolektivních sestavách měli společně demonstrovat, že národ je zdravý, silný a oddaný socialismu.

„Nikdo nedokáže přesně vysvětlit, jak se ti chlapci vlastně dokázali orientovat. Faktem je, že zaplnění třinácti tisíc osmi set dvaceti čtyř značek na šesti hektarech plochy trvalo našim vojákům zcela bezkonkurenčních čtyřicet pět sekund,“ komentuje moderátorka záznam armádního vystoupení na Strahově z června 1980. Opálení mladí muži pouze v bílých trenýrkách volají hurá a běží po ploše stadionu, rovnají se v řadách a začínají cvičit. Hudba z amplionů hraje a dvě stě padesát tisíc diváků tleská. Strahovský stadion býval největším na světě. „Vystoupení armádních cvičenců díky dlouhému a soustředěnému nácviku představuje vždy jakousi kategorii samu pro sebe. Nikdo se jim nemůže rovnat v dokonalosti a přesnosti provedení,“ komentuje filmový záznam pro změnu mužských hlas.

Petru Šulákovi a dalším vojákům v Tachově začal „dlouhý a soustředěný nácvik“ na tankodromu s basou piva. Od jara tam každý den vysedávali, hřáli se na Slunci a popíjeli, dokud nepřijel vyškolený armádní cvičitel z Prahy. Pak začal skutečný dril. „Cvičili jsme deset hodin denně a slunce do nás pálilo,“ vzpomíná Petr Šulák. „Vyhazovali jsme se vzájemně do vzduchu. Jeden padal, druhý ho chytal…“ V Praze na Vypichu bydleli spartakiádní vojáci ve stanovém táboře. Cesta do hlavního města byla velkou událostí, ale Petr o běhání a cvičení v kotli stadionu nestál. „Byl jsem náhradník, měl jsem být připraven, kdyby někdo vypadl, ale šel jsem na pivo.“ Vymluvil se, že ho bolí za krkem a nemůže otočit hlavou. Kamarád si zase rozšlápl brýle a netrefil by na značky. Petrův bratranec čepoval na Strahově v hospodě. Tak šli k němu a pili pivo zadarmo.

Začalo to Jirousem

Pět měsíců před koncem vojny chytl Petr příležitost a odešel do Prahy pracovat na stavbu. Stavělo se Jižní Město, náboráři hledali brigádníky a tím mu vojna skončila. „Na stavbě jsme hráli šachy a čekali na beton. Když ho přivezli, popadli jsme lopaty, chvíli něco dělali a pak zpátky k šachovnici,“ vzpomíná. Pražské hospody na počátku osmdesátých let přivedly Petra Šuláka k lidem z undergroundu. Všude plno mániček, všude se něco dělo. „V pivnici U Betlémské kaple vznikala tehdy nějaká kapela snad u každého stolu,“ říká. Tam se dostal k samizdatu, začal poslouchat Svobodnou Evropu a život se mu začal měnit. „Jedl jsem chleba se sádlem, jenom abych ušetřil a mohl večer do hospody. Za pivem a těmi lidmi.“

Vrátil se do Ostravy a každou chvíli chodil do práce někam jinam. Aby měl razítko v občanském průkazu. Aby ho nemohli zavřít. Kdo v socialistickém Československu neměl razítko, mohl skončit ve vězení za trestný čin příživnictví. Razítka byla dvě. Jedno s datem nástupu, druhé s datem, kdy zaměstnání skončilo. Od jednoho zaměstnání ke druhému nesmělo uběhnout více než šest týdnů a Petr se snažil, aby lhůtu dodržel. Sehnat v Ostravě práci nebyl žádný problém. Pořád někde někoho potřebovali. „Dobré to bylo ve skladu nábytku. Tam se chtěl zašít každý,“ vzpomíná. Nakonec se stal kominíkem u komunálních služeb. Dostal svůj rajón v Mariánských Horách, čistil lidem komíny, a když měl hotovo, mohl jít domů. Balancovat na hřebenech špinavých střech bylo nebezpečné, ovšem Petr tam konečně pocítil alespoň náznak svobody.

„Nerad používám slovo Ivan, připomíná mi, že jsem pijan.“ Prvním samizdatem, který Petr Šulák přepsal, byla útlá sbírka krátkých veršů Ivana Martina Jirouse „Magorův ranní zpěv“ z roku 1975. „Kdybych měl ambice, měl bych jich ještě více,“ veršoval Jirous a Petr Šulák to vyťukal na stroji přes kopírák a rozdal přátelům. Zpočátku přepisoval samizdat jen tak, pro přátele a známé. Když měl čas a chuť, přepisoval zakázané texty, aby bylo co číst. V roce 1988 se Petr Šulák seznámil s disidentem Petrem Pospíchalem z Brna a zapojil se do šíření samizdatu naplno. Prostřednictvím Petra Pospíchala podepsal Chartu 77 a rozhodl se pro aktivní odpor vůči režimu. „Podepsal jsem Chartu a chtěl jsem začít něco pořádného dělat,“ vysvětluje Petr Šulák.

Ve stejném roce se Petr Pospíchal podílel na založení takzvané Východoevropské informační agentury, která shromažďovala nezávislé zpravodajství o událostech v Československu a Petr Šulák se stal jejím spolupracovníkem. Na domluvené telefonní číslo diktoval zprávy o událostech v Ostravě, které pak agentura zpracovávala a spolu s dalšími je předávala do redakce Svobodné Evropy a šířila samizdatem.

Samizdatový časopis Informace o chartě známý jako Infoch přinášel zprávy především o perzekucích lidí z disentu. O jejich zatýkání, soudních procesech a domovních prohlídkách. Ale také o nových nezávislých iniciativách, které vznikaly na jejich obranu. O podpoře, které se československým disidentům dostávalo ze zahraničí. Petr Šulák se svou ženou Pavlou rozmnožoval Infoch asi rok. Obsah dostával strojem vyťukaný na blánách, přes které pak na dřevěném rámečku přenášeli válečkem barvu na papír. Balíky s Infochy pak s manželkou odnášeli na poštu a posílali na adresy, o kterých ani nevěděli, komu vlastně patří. „Nechtěli jsme to vědět a bylo to tak lepší. Kdo nic neví, nemůže nic prozradit,“ dodává.

Normální hovada

Pravidelné výslechy Státní bezpečností začaly s podpisem Charty okamžitě. Nikdy nevěděl, kdy a kde ho estébáci seberou. Dlouhé hodiny pak seděl na služebnách, vyšetřovatelé na něj křičeli, vyhrožovali nebo se naopak snažili chovat přátelsky, domlouvali mu a nabízeli spolupráci. Petr měl strach, ale mlčel. Základním pravidlem, které všichni disidenti znali, bylo mlčení. „Nebudu vypovídat. Mohl bych sebe nebo své blízké vystavit stíhání,“ oznámili estébákům a potom byli zticha. Nikdy se nestalo, že by ho vyšetřovatelé fyzicky týrali. Psychický nátlak byl ovšem obrovský. V době, kdy Šulákovi čekali dítě, vyhrožovali estébáci domovní prohlídkou. „Víte vůbec, jak vypadá domovní prohlídka? Jaký je doma binec? Všechno naházené na zemi. Jak by to snášela vaše paní? Vždyť by třeba mohla potratit,“ hučeli do něj.

„Přemýšlel jste někdy nad motivací těch chlapů? Přemýšlel jste nad tím, co je k tomu vedlo, že se takhle chovali?“ padne během natáčení otázka. „Je to jednoduché. Byl to jejich nátlak. Dělali to běžně. Estébáci nebyli normální policajti. Byla to normální hovada. Mučili jiné lidi a byla to ta největší zvěř, co tady byla. Většinou to byli nějací psychopati. Vůbec mě nezajímá otázka, proč to dělali. To byli lidé, kteří z toho měli jenom výhody. Pro ty výhody to dělali. Pro ty prachy. Pro to všechno, co jim socialismus přinesl,“ říká Petr Šulák.

Na jaře roku 1989 uspořádala Státní bezpečnost jeden ze svých největších zátahů na disidenty v tehdejším Severomoravském kraji, když je přepadla na setkání v Jilešovicích, vesnici mezi Ostravou a Opavou. Desítky policejních vozů, které obklíčily místní hospodu, přijely ze všech stran. Příslušníci Veřejné bezpečnosti v zelených košilích s červenými výložkami. Estébáci v civilu. Vyváděli jednoho po druhém. Kontrolovali doklady, třídili lidi podle adres, pak je cpali do aut a odváželi pryč. Aby měli disidenti od Havířova, přes Ostravu, Opavu a Krnov nějakou platformu a mohli se potkávat, vymysleli srazy v Jilešovicích. Vesnicí jezdí vlaky mezi Ostravou a Opavou, takže to bylo uzlové místo. Zpočátku se tam scházelo osm, deset, patnáct lidí, až jich tam nakonec přijíždělo skoro padesát z celého kraje. Sešli se v sále hospody, vyměnili si samizdaty, předali materiály, domluvili spoustu věcí a za půl hodiny už nasedali do vlaků.

Trvalo to několik měsíců. Po celou tu dobu se účastníci setkání vždy v pořádku vracívali domů vlakem. Agentů a donašečů však měli mezi sebou dost, takže estébáci pochopili, že se nezávislé hnutí začíná propojovat. Chtěli zjistit, kdo ještě do Jilešovic přijede. Proto tak dlouho vyčkávali. Pak ovšem všechny sebrali a rozvezli po kraji. K výslechům a šikaně ve svých okresech. „Brali nás v hospodě jednoho po druhém do místnosti za výčep a tam nás fotografovali,“ vzpomíná na zátah v Jilešovicích Petr Šulák. „Mě vyfotili s Pavlou a byla to první naše fotka, kterou nám někdo po svatbě udělal.“

Všechno jsem odkoukal

Ještě několik dní po 17. listopadu, když se v Ostravě schylovalo k první velké demonstraci na tehdejším Náměstí lidových milicí, hlídali příslušníci Státní bezpečnosti před vchodem domu, ve kterém Petr Šulák bydlel. Vylezl oknem na druhé straně domu, seskočil na popelnice, obešel dům sousední ulicí a přidal se ke shromáždění ve chvíli, kdy jeden z řečníků do megafonu hlásil: „Právě teď je náš kamarád Petr Šulák stále ještě zadržovaný estébáky na služebně.“ Organizátoři demonstrace se domnívali, že tomu tak skutečně je. Během roku 1989 bývalo běžné, že Státní bezpečnost zadržovala lidi z disentu, jakmile se schylovalo k nějaké demonstraci nebo se blížilo významné výročí. „Já jsem tady. Jsem tady,“ volal Petr Šulák, ale nikdo ho v tu chvíli neslyšel.

V roce 1992 opustil Petr Šulák Ostravu a přestěhoval se na Šumavu. Zařídil si kominickou živnost, aby mohl lidem opravovat komíny, sporáky a kamna. Stalo se, že dostal zakázku na stavbu chlebové pece. Odjel do Německa, kde v muzeu odkoukal, jak se to dělá. Tak se dostal k zakázkám na rekonstrukce památek a historických staveb. Postupně se naučil tvořit historické fasády, obnovoval sgrafita. Pracoval s hlínou, jako když v dětství uviděl ve výkopu žlutý jíl a splácal z něj hrnky. „Všechno jsem se v životě naučil sám. Všechno jsem odkoukal. Jako když jsem ve škole nenáviděl učitelku a hleděl pořád z okna. Tím to vlastně začalo.“