Jiří Suchan

* 1961

  • "Jak ten Stalin byl u toho parčíku, tak nás to prostě s kamarádem žralo. My jsme to myslím zjišťovali, že to byl poslední Stalin v republice, socha Stalina v republice v nadživotní velikosti, pískovcová. To asi bylo tak, protože ona měla být v Šumperku výstava socha Olbrama Zoubka ve Vlastivědným muzeu nějak na podzim nebo v létě. Oni tu výstavu... oni už tam dovezli sochy Olbrama Zoubka, že to připraví, na poslední chvíli tu výstavu zatrhli. Jako vždycky, bez nějakého důvodu nebo ten důvod byl určitě nějakej formální. A my jsme ty sochy s kamarádem, když tam byly zabalený na dvoře Vlastivědného ústavu, tak jsme je vždycky rozbalili a tak jsme se u toho fotili. Nás to asi nějak naštvalo a pak jsme si teda řekli, že toho Stalina teda ať odstraněj. Tak nás napadla taková nejradikálnější věc. Vybavili jsme se sprejem a nevím, jak to bylo časově. Já jsem se teď ptal, protože to bylo všechno takový rychlý, jestli to bylo už říjen nebo listopad 89, nějak takový období. Už bylo sychravo, foukal vítr, bylo většinou deštivo, tak to mohl být takovej říjen, listopad. No a já jsem mu sprejema postříkal ruce tou červenou barvou. Byl to špatnej sprej, tak já jsem sám měl taky ruce červený, jak foukal vítr, člověk spěchal, ale akce se podařila, protože druhej den byl odstraněn. Protože jak to je pískovec, tak se to asi nedalo odstranit jednoduše, tak jsem šel potom do práce, do toho divadla ráno a vidím tam jeřáb a už ho odváželi. Odvezli ho, zůstal tam stát akorát sokl a tím to skončilo."

  • „Co mi utkvělo, byl Sovinec, o tom jsme se nebavili. Tam byly zajímavé věci u toho pana Štreita, dělal na statku myslím a pořádal tam výstavy. Knížák, Olbram Zoubek, pak tam byly další a další akce, sjížděli se tam lidi z Uničova, z Libiny, ze širokého okolí. Místo, kde se lidi hodně setkávali, nebyli to jen máničky, ale lidi, co se zajímají o kulturu, umění, že jo. Bylo to hrozně inspirativní."

  • „A pak jsem si pořídil psací stroj a pak jsem se seznámil s lidma z knihovny, že jo." - „Ze šumperské?"- „Ze šumperské, s holkami, a pak kamarád, co taky rád četl, tak jsme se začali zajímat, co číst. Vlastně se nedalo nic pořádného koupit, v knihovně taky nic nebylo zajímavého, tak jsme začali pátrat po nějaký literatuře, co byla tzv. zakázaná nebo u nás nevycházela. Jedinou věc, co mi škola dala, ta ekonomka, že jsem se naučil psát na stroji všema deseti. Celkem rychle, takže pak jsem koupil psací stroj od kamaráda a začal jsem opisovat různý věci, co jsme sehnali dobrého. Tak se rozjelo rozšiřování tady těch tiskovin, od beletrie, přes poezii, o hudbě a pak i politický věci samozřejmě, o Chartě a tak."

  • Full recordings
  • 1

    Olomouc, 02.04.2023

    (audio)
    duration: 59:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Olomouc, 08.07.2023

    (audio)
    duration: 01:20:54
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Chtěli jsme si jen žít svůj život

Jiří Suchan na Sovinci, 80. léta
Jiří Suchan na Sovinci, 80. léta
photo: Archív pamětníka

Jiří Suchan se narodil 12. května 1961 ve Vyškově. Žil pouze s maminkou Růženou, rozenou Klíčovou, která se roku 1962 provdala za Josefa Suchana, vojáka z povolání. Poté žili v Šumperku. Jiří Suchan jako sedmiletý prožil příchod vojsk Varšavské smlouvy v blízkosti kasáren. Studoval střední ekonomickou školu v Šumperku, ze které před ukončením třetího ročníku odešel. Zapojil se do undergroundové komunity na Uničovsku a Šumpersku. Ve snaze vyhnout se vojně byl hospitalizován na psychiatrii, nakonec vojenskou službu absolvoval v letech 1980–1982. Od roku 1984 přepisoval a šířil samizdatovou literaturu. Stal se členem SPUSA, Nezávislého mírového sdružení, podepsal petice za propuštění politických vězňů, držel řetězové hladovky. Roku 1988 se účastnil demonstrací v Praze. Roku 1989 byl zadržen na hranicích cestou z Budapešti, když se snažil provézt zakázanou literaturu. Přišel o cestovní pas. Téhož roku rozšiřoval a podepsal prohlášení Několik vět. V roce 1989 byl obviněn a souzen za distribuci Lidových novin. Soudní jednání zastavila sametová revoluce. Pracoval v dělnických profesích, od roku 1988 jako jevištní technik šumperského divadla, kde se zapojil do revolučního dění. V Šumperku spoluzakládal Občanské fórum (OF). Roku 1993 se oženil, s manželkou Lucií, rozenou Lomovou, vychovali dvě děti. Manželství se později rozpadlo. Po revoluci si doplnil středoškolské vzdělání, začal podnikat. Od roku 2013 je řidičem tramvaje. V roce 2023, v době natáčení, žil v Praze.